Naději vzbuzuje Naděje



indianska-knizka obalkaGabriel García Márquez ve svém eseji Fantazie a umělecká tvorba v Latinské Americe a Karibské oblasti píše: „V Latinské Americe a Karibiku si umělci museli vymýšlet jen velmi málo a jejich problém byl možná právě opačný: aby jejich realita byla uvěřitelná. ... Zkrátka my spisovatelé Latinské Ameriky a karibské oblasti musíme s rukou na srdci uznat, že skutečnost je lepším spisovatelem než my.“


Komu se dostala do rukou Indiánská knížka, která nedávno vyšla v nakladatelství Titanic, bezděky si musí položit otázku: Je skutečně realita, která předčí jakoukoli imaginaci, vlastní jen Latinské Americe? Vždyť příběh, jenž je obsahem Indiánské knížky, má kořeny v samém srdci na první pohled tak fádního kontinentu, jakým je Evropa, a jen málokterý spisovatel by si jej dokázal vymyslet. Jeho protagonisty byli a jsou skuteční lidé, přinesl jej život a koncentruje v sobě tragédii, ale i optimismus, které psaly dějiny. Dějiny tzv. bílého civilizovaného člověka, které ovlivnily životy milionů lidí na západní polokouli a z kořenů vyvrátily jejich vlastní historický vývoj. Zda ve smyslu pozitivním, negativním nebo obojím, je věcí úhlů pohledu. O možnostech různých úhlů pohledu na jednu historickou skutečnost spočívající ve střetu dvou odlišných myšlenkových světů Indiánská knížka, mimo jiné, je.
Avšak popořádku. Kniha má tři autory. Jedním z nich je Alberto Vojtěch Frič (1882–1944), od jehož narození 8. září uplynulo 130 let, a k jubileu byla vydána i pamětní poštovní známka. Legendární cestovatel, znalec jihoamerických indiánských kultur (jeho publikace Indiáni jižní Ameriky dosud patří ke stěžejním etnografickým příručkám), významný a ve světě více než u nás uznávaný pěstitel kaktusů (šest druhů kaktusů dokonce nese jeho jméno), výrazná postava české kultury a politiky první poloviny 20. století. Krátce pracoval také jako diplomat nové Československé republiky. Svérázný a nekompromisní člověk, který se celý život potýkal s nepochopením ze strany maloměšťácké české společnosti. O této skutečnosti výmluvně vypovídá i fakt, že většina exemplářů jeho vzácných etnografických sbírek je uložena v muzeích nejrůznějších zemí mimo ČR, protože Náprstkovo muzeum o ně kdysi neprojevilo dostatečný zájem.
V neposlední řadě byl A. V. Frič také spisovatelem. Který kluk bažící po dobrodružství by neznal knihy jako Dlouhý lovec nebo Strýček Indián? Populární, dodnes velmi čtivou a tematicky aktuální ukázkou střetávání dvou kultur, je i skutečný příběh Indiána Čerwuiše, jehož Frič přivezl do Prahy, aby se zjistila příčina střevního onemocnění, které sužovalo Čerwuišův kmen. Čerwuišova neustálá konfrontace s falší a přetvářkou pražské smetánky, kterou jeho čistá a přímočará duše nedokázala pochopit, patří k nejsilnějším pasážím celé knihy. Čerwuišovy zážitky nedávno rovněž vydalo nakladatelství Titanic v rozšířeném vydání pod názvem Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu a zároveň vyšly dokonce v oceněné komiksové úpravě Lucie Lomové (Divoši, nakladatelství Labyrint).
V roce 1903 odjíždí tehdy dvacetiletý A. V. Frič do oblasti Gran Chaca a Mato Grossa, aby studoval způsob života a mytologii tamějších indiánských kmenů. Přiváží do Čech bohatý materiál včetně přísně objektivně zapsaných mytických příběhů, nijak nepřikrášlených a nepřizpůsobených vkusu čtenáře tzv. západní kultury, jak bývalo zvykem, aby se snad krutost a syrovost některých legend nedotkla čtenářova jemnocitu. Většina písemného materiálu však až do vydání Indiánské knížky zůstávala v rodinném archivu. O vlastních osobních prožitcích v Jižní Americe A. V. Frič ve svých zápiscích mlčel, a tak se jeho čeští potomci téměř po stu letech v podstatě náhodou dozvídají, že mají v Paraguayi příbuzné z kmene Čamakoko a Fričova paraguayská dcera Herminia, které v roce 2005 bylo téměř sto let, teprve na sklonku svého života poznává, kdo byl jejím otcem.
Druhým autorem Indiánské knížky pak není nikdo jiný než paraguayský Indián z kmene Čamakoko s českou krví, vnuk Alberta Vojtěcha Friče a Herminiin nejstarší syn, Rodolfo Ferreira Frič (*1942), který zdědil po svém dědečkovi schopnost poutavě psát, fabulovat a vyprávět se specifickou obrazností. Mýty a v podstatě dějiny Čamakoků sepsal s vědomím, že je jedním z posledních mužů kmene, jenž byl před svou konverzí ke křesťanství vychován v duchu starých tradic a vyrostl na vyprávěních, která se ústně tradovala z generace na generaci. Přestože pod vlivem křesťanských misionářů se jeho ideálem stává bělošská civilizace a na první pohled nekompromisně zavrhl všechna tabu, pověry, příkazy a zákazy čamakokských božstev – „dokud totiž budeme setrvávat v bludu našich předků, nikdy si nepolepšíme a nebudeme mít takový život jako civilizovaní lidé, běloši“ – , pochopil, že je možná tím posledním, kdo je schopen zachovat pro budoucí generace paměť celého kmene, z jehož kočujících příslušníků jsou už dnes obyčejní usedlí venkované: rybáři, zemědělci, chovatelé dobytka.
Po vzoru svého dědečka bere do ruky pero a zhošťuje se role udržovatele paměti, jakéhosi Vypravěče, takového, jakým byl třeba Maškarka ekvádorských Mačigengů ze stejnojmenného románu Maria Vargase Llosy. Proto v úvodu svého vyprávění vkládá Rodolfo do textu následující krédo: „Toto jsem napsal pro budoucí generace rodiny Fričů tady i tam a na vědomí celé České republice. Kéž nezapomenou na své bratry, české in-
diány, zvané Išir Ibitoso neboli Čamakoko.“
Třetí autorkou je nakladatelka Yvonna Fričová, provdaná za českého vnuka A. V. Friče. Za vznikem této neobvyklé knížky na pomezí beletrie, literatury faktu a memoárů, zasahující i do oblasti kulturní antropologie, stojí především ona. Jako redaktorka dokázala rozpoznat Rodolfův talent, jeho osobitý syrový, ale zároveň poetický styl vyprávění vycházející z tradice orální kultury. Všimla si jeho úcty k psanému slovu a několik let ho v psaní povzbuzovala. Yvonna Fričová, dnes možná největší znalkyně čamakokské kultury a díla A. V. Friče u nás, je autorkou překladu Rodolfových textů psaných ve španělštině. Španělština je pro Rodolfa v podstatě cizím jazykem, neboť až do dospělosti mluvil pouze čamakoksky. Yvonna Fričová je také zasvěcenou autorkou hojných vysvětlivek v textu, na nichž čtenář ocení zejména to, že vyprávěné čamakokské mýty jsou zasazeny do mytologického kontextu celé Latinské Ameriky.
Spojit v jedné knize mytická vyprávění Čamakoků zapsaná na počátku 20. století Albertem Vojtěchem Fričem, jakýmsi pozorovatelem zvenčí, kdy kmen žil nomádským způsobem života v prvobytně pospolné společnosti a jen pozvolna jej nechal pronikat ke svým tajemstvím, a tytéž mýty, do nichž pronikají nové zkušenosti, zapsané téměř o století později přímo samotným příslušníkem kmene, který se během svého života musel vyrovnat s překotným skokem téměř z doby kamenné rovnou do století informačních technologií, byl úžasný nápad.
Mýty vyprávěné A. V. Fričem jsou doprovázeny hlubokými reflexemi a v mnohém nastavují zrcadlo naší civilizaci, ne zrovna lichotivé. Jeho trefné poznámky neztratily nic ze své aktuálnosti ani po více než stu letech. Lze se jen domýšlet, že byl-li Frič za svoje názory v opovržení za svého života, v naší dnešní společnosti by na tom patrně nebyl o mnoho lépe. „I já,“ píše, „se jen těžko zbavoval předsudků, které ve mně v dětství vzbudily knížky a později přednášky rádoby cestovatelů turistů, kteří za indiány vydávali zubožené trosky na pomezí civilizace, které pozorovali ze svých výletních lodí, jak žebrají o suchary a tabák. ... Přetrvává jejich obraz jako tlupy špinavých cikánů.“ Z lodi, dnes už možná spíše z turistického autobusu či vlaku, lze opravdu jen stěží „zjistit, jak poetickou mají tito odpudiví primitivní divoši duši, jak něžná je jejich poezie a jak melodické jsou jejich radostné zpěvy“.
A ruku na srdce, kdo z těch, kteří dnes hojně navštěvují kultury předkolumbovských civilizací v Peru či Mexiku, si nepomyslí cosi o lenivých indiánech či cosi jinak opovržlivého o dnešních potomcích těchto vyspělých kultur, když vidí jejich otrhané děti prodávat řemeslné umělecké výrobky či z pohodlí turistického Pullmanu cestou do Cuzca nakoukne do špinavých dvorků podél trati, v nichž žijí spolu s čuníky a drůbeží potomci hrdé incké rasy? Zamyslí se nad kořeny této bídné situace původních obyvatel „Nového světa“, jejichž způsob myšlení a života, jejich světonázor a jejich mýty padly za oběť expanzi a namyšlenosti bílého člověka „Starého světa“, prchajícího před jeho neduhy za oceán nejen kvůli zlatu a bohatství, ale také s nadějí na vytvoření lepšího světa, aby nakonec stejné neduhy a nešvary vnutil i tamějším původním obyvatelům? K podobným zamyšlením Indiánská knížka nepřímo vybízí.
Ostatně Rodolfova slova, adresovaná české rodině Fričů, vypovídají mnohé o tom, jak nás i po staletích asi vidí příslušníci jiných kultur, žijících na územích, které zcela ovládla euroatlantická civilizace, jen málo respektující kulturní různorodost: „Nejdříve vám chci poděkovat za všechno, co jste udělali v náš prospěch, že jste se rozhodli nás poznat ..., že jste se nás rozhodli považovat za sobě rovna...“
Mytologická vyprávění Rodola Ferreiry Friče se od mýtů stále častěji obracejí k osudům a osobním příběhům lidí jeho kmene a před čtenářem se pomalu odhalují silné lidské příběhy současných Čamakoků, poznamenané vyrovnáváním se s vlastní identitou, kdy do myšlení lidí, jimž do nedávna patřila celá příroda a dnes se musí spokojit s nehostinným územím vymezeným vládou, o které nikdo z bílých statkářů neměl zájem, stále častěji zasahují všechny klady, ale především zápory západní civilizace. Mýty jsou v závěru knihy odsunuty do pozadí ve prospěch úvah o rozpadu původních tradic vlivem západní kultury, autorových vlastní snů a přání v nové kulturní situaci. Ekonomické postavení Indiánů lze při dobré vůli změnit poměrně rychle, se změnou vidění světa to tak jednoduché není. Samotný Rodolfo sice vzhlíží k naší civilizaci jako vysněnému ideálu, přijal víru Ježíše Krista, ale v jednom z dopisů své sestřenici Yvonně píše: „... přeju si, aby vás Osiasúř – (nejvyšší božstvo Čamakoků) – na nebesích zahrnul požehnáním, hojností a nejvyšší moudrostí...“
Příběh vyprávěný v Indiánské knížce lze jen stěží posuzovat bez přihlédnutí k mimoliterární skutečnosti. Místo, které Čamakokům přidělila paraguayská vláda, nese příznačné jméno Puerto Esperanza, Přístav Naděje. Od roku 2004, kdy vzniklo občanské sdružení na pomoc Čamakokům Checomacoco, se udělalo mnohé. Nomádi z Gran Chaka ztratili během 20. století možnost žít svým tradičním způsobem života, aniž jim kromě přidělené půdy byla nabídnuta jiná pomoc, například v podobě zaškolení v zemědělském hospodaření. Vznikem sdružení Checomacoco se hodně změnilo. Příslušníci kmene Čamakoko v Esperanze získali díky sdružení stádo krav, o které se naučili vzorně starat, učí se pěstovat v nehostinné půdě vhodné plodiny, nejmladší příslušníci kmene studují na praktických zemědělských školách a někteří dokonce univerzitu. Příběh čamakokské vesnice Puerto Esperanza – Přístav Naděje skutečně vzbuzuje naději, že její obyvatelé nebudou odcházet za živobytím do Asunciónu, aby tak rozmnožili počty Indiánů jiných kmenů žijících ve slumech a žebrajících o kousek chleba jako za časů A. V. Friče. A tak se Indiánská knížka stává skrze poutavé vyprávění – místy kruté, místy jímavé – i připomenutím toho, že my, kteří máme to štěstí, že žijeme v relativně bohatých společnostech, máme odpovědnost i za to, jak se žije nebo spíše může žít tam, kam před staletími přišli naši předkové a zasáhli do životů vzdálených kultur.
„Je to zvláštní kniha,“ píše v úvodu Yvonna Fričová. Vypráví „podivuhodný, nicméně skutečný příběh, který se odehrál v rozpětí jednoho století - a dosud neskončil“. Přes všechny jeho peripetie je jeho poselstvím esperanza, naděje.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB