Jedna věta stačí, drahoušku


Dosavadní tři díly série Jedna věta, kterou zahájila Revolver Revue jako svůj boční projekt loni na jaře, přivítal čtenář spíše s rozpaky - požadovaný žánr „věty na každý den" si tu většinou poněkud nesedl s poetikou a tvůrčími dispozicemi autora. Nejvíc asi v případě romanopisce Ivana Matouška; a vlastně i básníka Víta Kremličky, který žánr obrátil naruby, když pouhou větu zvládl rozvinout a rozkošatit v celostránkové orgie nepřeberné obraznosti rytmizované kaskádou středníků.

 

Po Kremličkovi, Matouškovi a Jaroslavu Formánkovi teď přišel na řadu čtvrtý - letos v srpnu osmdesátiletý Ivo Vodseďálek, básník, prozaik, ale také svérázný kolážista, publikující a vystavující své práce spíše sporadicky. A je třeba rovnou říct, že právě jemu ten formát tři sta pětašedesáti jednovětých záznamů padl víc než dobře. Málem se chce rouhavě dodat, že Vodseďálek tu roli udiveného a pobaveného komentátora, mistra aforistické zkratky, umělce mystifikace a praktika situačního i jazykového snění sehrál s takovou bravurou a vervou, že zastínil i někdejšího sebe sama - určitě nikoli své průlomové práce z přelomu 40. a 50. let, ale rozhodně některé pozdní básnické kusy shrnuté v titulech Probouzení a Nalézání, stylizované v kolářovském duchu jako lehce moralizující a doslovná „očitá svědectví".
Vodseďálek pojal Jednu větu jako jistou bilanci, jako ohlédnutí, jako sumu vlastního života, respektive jako sumu přemýšlení o vlastním životě. A tak jsou čtenáři co chvíli povědomá nejen zpracovávaná témata, ale také jednotlivé motivy, ba celé prozaické věty, případně verše - a samozřejmě poznává také nástroje, kterými autor na svém výsostném území operuje: předně neomylný básníkův tah na banalitu a kýč v umění i životě, jeho snahu ozřejmit různé jazykové masky a falešné existenciální piruety, zkomolené významy a předstírání smyslu tam, kde bují nesmysl. Citační index zvyšuje Vodseďálek v prvé řadě sobě (vrací se jednak k prvním třem svazkům svého pětidílného básnického díla vydaného v roce 1992, jednak k prozaickému Felixíru života, publikovanému v roce 2000), ale bere i odjinud: „Přiznám se, že jsem někdy citoval slavné spisovatele, ale i některé své přátele, aniž bych uváděl jejich jména," píše úvodem.
To může čtenáře trochu zarazit: ne fakt, že Vodseďálek nejmenuje, ale skutečnost, jak málo v Jedné větě píše o druhých - a jistě nejen o svých „velkých" přátelích, dnes už kanonizovaných literárních souputnících z přelomu čtyřicátých a padesátých let, Egonu Bondym, Janě Krejcarové a Bohumilu Hrabalovi, v jejichž podnětném prostředí kolem edice Půlnoc dal vzniknout své programové a dodnes esteticky nosné „trapné poezii". I když, jak řečeno, jde o bilanci, ne o memoáry; jde o sérii deníkových zápisů syntetizujících osm dekád autorova dosavadního života, nejedná se o vzpomínání, které má primárně rozpohybovat aktéry někdejšího teatra mundi (ostatně tomuto proudu „literární archeologie" se Vodseďálek věnoval ve jmenovaném Felixíru života).
K tomu jde o bilancování stále jaksi zvenčí, stále outsiderské, nestranné, byť zaujaté - ale zaujaté „předmětem pozorování", čili každodenní skutečností. Vodseďálek sice praktikuje na stránkách Jedné věty privátní humor, většinou jiskrný a častokrát absurdní ražby, ovšem přesahuje jím samozřejmě do veřejného prostoru. Vlastní je mu nejen obrana, ale taky útok: komická figura, kterou stvořil, vystupuje nonšalantně ze stínu na osvětlenou scénu světa, aby se nabažila umělých mýtů a zaručených „pravd", vyšinutí z řádu, různých nepřesností, posunů, nečekaných možností - ale aby souběžně zafungovala jako podvratný živel, který tohle všechno zpochybňuje, znejišťuje, klade provokativní otázky. Cíl je jasný: vrátit skutečnosti její nejvlastnější tvář - tvář skutečnosti. „Pochybuji, tedy věřím," zapsal si Vodseďálek 20. července. Jenže není pochybování víc věcí rozumu než víry? „Objevovat pomocí myšlení, to je rozkoš, tak můžeme v minulosti nalézt ukryté krásy, každý z nás se může stát archeologem a nalézt ukrývaný princip slasti" (5. leden).
Nezapomínejme, že takový úhel pohledu, tedy pohled zvenčí, na distanc, odjinud, se stal Vodseďálkovi málem osudným: vždyť jeho poezie a próza čekaly na svoji oficiální edici někdy i více než čtyřicet let. Pojem underground, podzemí, má v souřadnicích jeho života a díla jistě své pevné místo (a to přesto, že básník, průkopník plynového balonového létání u nás, trávil zejména 60. léta často nad zemí, vysoko v oblacích). Ale nejen underground, jak napovídá zmíněný „princip slasti" - taky obdivně citovaný André Breton a opakovaně jmenovaný Sigmund Freud, čili snění a bdění jako spojité nádoby a zároveň východisko básníkovy tvorby. Ranná surrealistická lekce, kterou Vodseďálek přijal těsně po převratu v osmačtyřicátém roce, má ovšem odstín rovněž dalíovský; právě odtud poznal básník (bezpochyby inspirován Krejcarovou) mystifikaci jako uměleckou i životní strategii. A dá se ovšem jít ještě hlouběji: přes vrstvu existencialisticko-dekadentní (o níž svědčí mj. prozaické texty Kalvárie & Kompensace) až ke kořenům, které jsou vlastně romantické...
Čili s trochou vodseďálkovské nadsázky řečeno: Jedna věta jako bilance romantického myslitele na úsvitu jednadvacátého století?

(Ivo Vodseďálek: Jedna věta. Samostatně neprodejná příloha Revolver Revue 83/2011. 44 stran, ISBN 978-80-87037-33-1.)

Radim Kopáč
Autor je literární a výtvarný kritik.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB