Karel Hašler: kýčař, nebo básník navazující na Gellnera a Šrámka?


Karel Hašler, 1914. Foto: autor neznámý. Wikimedia CommonsReprezentativní zpěvník skladeb Karla Hašlera (1879–1941) obsahuje 322 jeho písňových textů i jedenáct básní, nejstarší z roku 1905. Těžiště zájmu sestavovatelů obou svazků představují autorské písně, které autor složil.

Z řady dalších, k nimž psal jen text, byly vybrány některé a Přemysl Rut připomene hned úvodem, nakolik Hašler ve svých příbězích (a skutečně se nejčastěji jedná o písňové příběhy) vycházel z venkovských lidovek a nakolik z pražského folkloru. Ten byl modernější obdobou vlny pařížských šansonů vzedmuté o 40 let dřív. Oba vzmachy souvisely s asanací domů a novou výstavbou. Ale jednalo se v obou případech o idealizace odplynulého. Hašlerovo zachycení onoho světa dokonce Rut označí za porcelánové – a písničkář zde parafrázoval jak kramářskou píseň, tak třeba kuplety.

Rut navíc zdůrazňuje, že podstatou Hašlerových zpěvů není melodie, ale rytmus; a že prim hrají dlouhé samohlásky a v textu anekdota i pikanterie. Sentimentální krása. A nejde pouze o tendenci ke kýči, někdy se přímo jedná o kýč. Hašler tím přispěl také k rozšíření frází: „tatíček Masaryk“, „princezna Republika“, „státeček jako šáteček“. Šířil všechno to, co Karel Poláček zesměšnil v Žurnalistickém slovníku.

O populismu a bodrosti Hašlerových výtvorů ostatně sporu asi nebude, anebo přinejmenším ve druhé a závěrečné fázi jeho tvorby; proto není divu, že dodnes ponouká k parodiím. Inspiroval ale už vrstevníky, například Jiřího Červeného. Přesto je Rut přesvědčen, že se některé jeho texty blíží sugesci Gellnerovy a Šrámkovy poezie, a těžiště Hašlerova díla cítí už v desátých letech 20. století.

Poslední píseň nahrál v roce 1940

Součástí krabice s oběma svazky je také zvukový nosič Hezká vzpomínka s pětadvaceti songy. Hraje a zpívá tu mimo jiné sám producent Radan Dolejš, podíl má i na režii a spolu s Gustavem Oplustilem byl dramaturgem. Zazní Po starých zámeckých schodech (píseň patrně už z roku 1906), Staré topoly, Pětatřicátníci, Bílý kvíteček, Tulák („Silnice bílá přede mnou…“) i Česká písnička, pějí Jiří Lábus, Jiřina Jirásková, Petr Muk, Richard Tesařík, Karel Štědrý, Jitka Molavcová, Václav Postránecký, Monika Absolonová, Bohouš Josef, Josef Zíma, František Segrado, dokonce i Karel Zich.

V druhém svazku zaujme v této souvislosti studie Gabriela Gössela Karel Hašler na šelakových gramodeskách. Autor konstatuje, že v letech 1911–1940 bylo natočeno na 200 verzí Hašlerových skladeb. Ale některé určitě zůstávají nepodchyceny. Dvě první zní z desky Píseň o ztraceném věnečku/Zvonečky v Loretě a nadstandardní péči pozdějším skladbám zajistilo to, že se autor stal roku 1921 na deset let (až do vzniku koncernu EMI) ředitelem českého zastoupení britské gramofonové společnosti TheGramophone Co. Ltd. Jednalo se o sesterskou firmu největší americké gramofonové společnosti Victor a u jejích manažerů mělo pravděpodobně váhu slovo za oceánem usazeného Hašlerova švagra Rudolfa Frimla (1879–1972), jehož slavná opereta Rose Marie je z roku 1924. Během působení v této funkci nazpíval Hašler na desky osobně 54 písní svých a 11 od dalších autorů. Mnoho svých skladeb nechal nazpívat i jinými.

Poslední své přednesl na desce roku 1934 (Hodonín/Už je to všechno marné) a poslední skladby jiných autorů roku 1938 (Pražská pohádka/Zpívající fontána), přičemž ve druhém případě se jednalo o dobově aktualizované texty, tedy právě to, co mu později přineslo zatčení a smrt.

Vůbec naposled je Hašlerův hlas zachycen roku 1940, když přispívá triem písní do kompletu šesti gramodesek s nahrávkami svých staropražských písniček (U Trinitárů/Staré Topoly).

Soupis díla a potíže s notami

Karel Hašler: Písně I, II. V podrobném soupisu díla, který je součástí druhého svazku, má nejstarší datum (1905) šanson Pojď, ó pojď, který autor vytvořil ve spolupráci s Rudolfem Frimlem. Nejmladší je pak Šáteček (1947), dokončený už Jiřím Červeným. Při zápisu not se Radim Linhart držel harmonie „klavírních výtahů“, ale bylo to možné jen někdy. Často mu nezbyla než intuice. Zkušenost. Rozhodl se pracovat s takzvanou minimální nutnou harmonií, a totiž záznamem veškerých harmonických postupů pro každou z písní charakteristických. „Ale nemusí zde už být vyjádřena další možná harmonizace, která je spíše záležitostí aranžéra či interpreta,“ připomíná. U některých Hašlerových děl postrádal zdroj harmonie úplně, a tak jsou přetištěna bez akordových značek, nezaměňujme však to s případy známých melodií jiných autorů, ke kterým psal Hašler jen text: ani zde nejsou ve zpěvníku akordové značky.

Písničky jsou řazeny abecedně a zvláštní oddíl druhého svazku připadl 42 songům, u kterých je Hašler pouze spoluautorem. Jde například o tituly Dopis ze zákopů, Já mám holku od Odkolků, Proč bychom se netěšili! a Sonny Boy. Hašler zhudebnil dokonce Máchův text Dobrou noc, ó lásko.

V dalším oddíle Na starou notu je devět prací včetně pochodové Písničky o tom komunistickém převratu („Tluče Kamil Olbracht, tluče na buben…“) a songu Spi, Havlíčku…! Skladbičku Utíkej, Káčo, utíkej přetavil Hašler drze v Copak ti Němci dělají? a Zachovej nám, Hospodine přepsali s Rudolfem Nešverou na Konfidentskou. Ze známého Babinského vytvořil Truchlivou píseň o těch postižených a Když jsem já ty koně pásal posloužilo jako kadlub protirakouského songu Tři sta let. Přiřazena je píseň Exkaiser Karl na notu Bílého kvítečku.

Hašlerovy „cimrmanovské“ počiny

Ve zpěvníku ovšem úplně chybí valná část rané společné tvorby s Rudolfem Frimlem, kdy Hašler psal jen texty, a není tu ani slavná odrhovačka Na Pankráci, na malém vršíčku, která mu bývá připisována neprávem. Inspirovala ovšem Strahováčka, jenž byl původně polkou, nikoli valčíkem.

Jen připisovány bývají Hašlerovy písně Plují mraky do daleka a Podskalák, přítomné v dalším samostatném oddílu druhé knihy. Prvou z nich napsali František Kudrna a Josef Mach, druhou složil Vojtěch Hlavsa. Napsal na Hašlerův námět i text. Ale největším Mistrovým hitem, máme-li užít dnešní výraz, se stala sentimentální Česká písnička. Rut k ní vyslovil výhrady, to je pravda, ale zároveň se ptá: Kolik autorů má takový svůj svět – a kolik autorů vůbec tuší, že bez něj se o autorství, natož o tvorbě, nedá vůbec mluvit?

Dodejme, že Hašler složil také známou Anduličku a Před výtoňskou hospodou.

Už méně se vyzdvihuje, co ve zpěvníku objevíme taky. Pomyslné perly typu Vrah Landru. Byl to novodobý pařížský Modrovous (sériový vrah žen) a „hýbal“ tiskem od jara 1919 do konce roku 1921. Hašler o něm napsal moryát. Není nakonec tak špatný!

Sporněji se dnes jeví Hašlerem ukuchtěné pokračování cyklu příběhů Svatopluka Čecha Výlet pana Broučka do Cařihradu. S fezem na hlavě opouští impotentní domácí manželku a vlakem jede do Terstu. Tři dni a tři noci se plaví – jat mořskou nemocí – do Istanbulu, kde mu jsou zcizeny hodinky. Přenocuje v hotelu U Půlměsíce a těžko věřit tomu, co následuje; leda by to byl sen. Dočká se dopolední audience u sultána Mehmeda III. a odpoledního oběda s ním. Na míse dostane nakonec varlata, bezpochyby jako připomínku nějakého eunucha. V harému mu sultán poté nabízí dámu. S odvoláním na to, že je ženatý, Matěj odmítá. Uražený velmož jej chce dát vykastrovat, ale Brouček ho ujistí, že by to bylo zbytečné. Eunuši jej hodí z třiceti schodů, on však vstane, nasadí si fez a konečně ví: Nejlépe je U Fleků.

Jak vidíme, kvalita některých Hašlerových výtvorů je sporná. Družily se k tomu pomluvy. Nestojí náhodou za některými z nejlepších jeho šlágrů Rudolf Friml? Známá nám scéna ze hry Járy Cimrmana, ve které si skladatelé rozdělují Járovy práce, je pak očividně inspirována anekdotou kolující kdysi o Hašlerovi. Kráčel po boku šéfa činohry Národního divadla Kvapila po smíchovském nábřeží, když tu uslyšeli z otevřeného okna Lehára. Hašler se do tónů zaujatě zaposlouchal. „Copak, to jsi také napsal?“ povídá Kvapil.„Ještě ne,“ zasmál se Hašler.

Bohatý život skončil v Mauthausenu

Karel Hašler přišel záhy o matku. U nich doma ji zastoupila jeho sestra. Již jako dítě hrál podle vlastního tvrzení ve Švandově divadle, ba viděl – prý – hořet divadlo Národní. Od roku 1897 ochotničil. Zareagoval na inzerát kočovné divadelní společnosti, ale už roku 1902 získal angažmá v prvním kamenném divadle. V Brně. Následovala štace v Lublani a roku 1903, kdy se také zamiloval do Frimlovy sestry Zdeny (1874–1947), absolvoval konkurz Národního divadla. Tam také až do roku 1906 (kdy se Friml usazuje v Americe) statoval, následně byl jeho smluvním členem. A roku 1908 si vzal Zdenu Frimlovou.

Na První scéně se Hašler dočkal i hlavních rolí, to mu ovšem nestačilo a už roku 1910 vychází první svazek jeho staropražských písní. Pro právě dobudovanou Lucernu napsal první ryze český kabaret, režírovaný samotným Kvapilem, a jeho písně dosáhly všeobecné popularity. Stal se uměleckým ředitelem kabaretu v Rokoku a... Roku 1915 ho Kvapil ze Zlaté kapličky vyhodil. Napřesrok Hašler začal jezdit na zájezdy s písničkami a mimo jiné zhudebnil Tylovu hru Pražský flamendr.

Roku 1918 odmítl Kvapilovu nabídku, aby se vrátil, a v letech 1920–1923 byl ředitelem kabaretu Lucerna. Uspěly jeho výpravné revue v Karlínském divadle, kterému také šéfoval, a takřečených revue postupně napsal sedm: Kdybych byl presidentem, Honzo, nedej se!, Praha byla, je a bude!, Všude dobře, v Plzni nejlíp, Ženy, pozor na muže, Čertovská komedie a Princezna Republika. Spolupracoval s rozhlasem (pořady Jak jsem bořil Rakousko a Můj boj proti Rakousku) a včetně Písničkáře (1932) hrál ve třiceti filmech. Mezi roky 1914 a 1940 se na sedmnácti filmech také podílel jako autor, prvním byly České hrady a zámky a posledním Městečko na dlani. Hudbu vytvořil v letech 1932–1940 ke třinácti filmům, tím posledním je Za tichých nocí.

Roku 1938 složil Hašler hudbu k operetě Járy Kohouta Dcera druhé roty a dalšími jeho operetami zůstávají Flašinetářova schovanka (1932), Americký hotel (1939), Skvělá partie (na hudbu Emiliána Starého), Prodaná láska podle hry Jana Nerudy (na hudbu Antonína Provazníka) a Podskalák (dle F. X. Švamberka).

Byl i fejetonistou Humoristických listů a v neposlední řadě karbaníkem a sázkařem na dostizích. Jeden čas měl tento podnikavý muž dokonce hostinskou koncesi. Pozornost okupantů po Mnichovu získal snad záměrně. Nemohl ovšem asi jinak. Nejprve vadily jeho články v deníku Venkov a později koncerty uskutečněné, ano, právě na venkově. Provokativní šňůra Mělník, Brno, Polička, Brod, Chotěboř, Přibyslav skončila v Budějovicích. Z vystoupení se stávaly demonstrace. Hašler také adaptoval pro film Babičku, ale 2. září 1941 byl po udání zatčen. Zemřel 22. prosince v Mauthausenu a osudovým detailem, který vedl k této tragédii, se mu stala ztráta dřeváku. Poranil si při těžké práci v lomu nohu, onemocněl, upadl při ranním nástupu a byl zbit.

Syna Thomase, který se jeho nové partnerce narodil 16. listopadu 1941, Hašler nikdy nespatřil. Dvojsvazkový zpěvník jeho písní je prvním jejich souborným vydáním a jistě stojí za důkladné prostudování.

Karel Hašler: Písně I, II. Uspořádal Radan Dolejš. Autoři doprovodných textů Radan Dolejš (Legenda Karel Hašler), Gabriel Gössel, Gustav Oplustil a Přemysl Rut (úvod Písničkář). Ilustracemi jsou litografie z dobových vydání Hašlerových písní. Přepis not Jiří Macek, Tomáš Macek a Jiří Zima. Harmonizace Radim Linhart. Soupis díla Rudolf Deyl starší, Jaroslav Procházka a Radan Dolejš. Vydalo Nakladatelství G + W. Praha 2015-2016. 600 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB