Šéfka Rock&All: Zdání veřejného respektu si můžete koupit

Lucie Jedli kováLucie Jedličková (na snímku) stojí už několik měsíců v čele prestižního hudebního časopisu Rock&All. Jak se dá tušit z názvu, kromě rockové hudby se v něm píše i o mnohém dalším – od jazzu, blues, world music či chytré odnože taneční hudby, až po film a jiné žánry s hudbou nějak související. Původní ortodoxie se trochu proměnila v pestřejší směr informací (i) o životním stylu rockera či obecně člověka méně konformního. Rozhovor s šéfredaktorkou Lucií Jedličkovou vnáší do těchto otázek jasno.

 

 

 

 Po roce 1989 se změnilo ledacos – kromě politiky třeba i role hudební publicistiky – už nemusí nahrazovat chybějící svobodu. Našla svůj nový smysl?

K lepšímu rozhodně. To snad ani není třeba rozvádět. Ale můžeme jmenovat i negativa. Vlastně jste to sám naznačil: Hudební publicistika už nemusí nahrazovat chybějící svobodu. Respektive svobodu od falešně rovnostářské zvůle komunistické moci. Tenkrát u nás představovala dobrá muzika něco nesrovnatelně vzácnějšího než dnes. Byla symbolem vzpoury v pozitivním smyslu. Dnešní kšeftařina vypadá jinak. Na začátku stojí většinou PR agentura. A zdání veřejného respektu si prostě můžete koupit. Funguje to tak sice po celém světě, ale rozdíl je v tlaku konkurence. Jinak obecně platí, že muziku zachraňuje generace starých pardálů a hrstka jejich následovníků. A to jsou právě ti, o kterých v Rock'n'All píšeme.

 

 

Hodně se debatuje vůbec o smyslu kulturní publicistiky obecně. Zda se má snažit spoluformovat názor publika, být v takové lehce obrozenecké roli, nebo prostě jen nabízet názory svých autorů k veřejnému užití. Co si o tom myslíte?

Osobně ctím princip fóra erudovaných autorů. Pokud mají být hudební periodika hlídacím psem dobrého vkusu, nemohou se kolegové v redakci z logiky věci na všem shodnout. Potom by se snadno stalo, že začnou “tlačit” jen hromadně preferovanou tvorbu. Uvedu příklad. K pořádné hudbě mě přivedl táta. Má rozhled a vkus. Jakmile však zaslechne kapelu  Depeche Mode, chce se mu zvracet. Já mám Depešáky ráda, stejně tak jako Pavel Zelinka s Alešem Lochmanem. Ti zpracovali materiál o formaci, která nedávno v Praze vyprodala O2 arénu jako hlavní téma únorového čísla. Zpětná vazba ukázala, že jsme přinesli řadě čtenářů spoustu radosti. Papá těch 7 stran pochopitelně přešel, ale v březnu si pošmákne. Na titulu bude totiž jeden hodně zajímavej chlapík… Nikdy se zkrátka nezavděčíte všem.

 

 

 Nepochybným zlomem je internet, tzn. zejména posledních 5-10 let. – každý je umělcem i novinářem, když chce. Co to dělá s profesí hudebního publicisty?

Vesta žádného novináře není úplně neprůstřelná. Proto se často stává, že těmto jevům pomáhají tzv. seriózní média poměrně často. Ano, reflektují fenomény současnosti, ale často si nepřiznají, jak hluboko pod vlastní kůži je pustili. A můj postoj? Zcela nekompromisní, možná přízemní: Ovládám facebook, ale nemám svůj profil. Orientuji se v politice, ale neztrácím čas diskusemi o věcech, které jsou povoláním jiných. Odpusťte mi prosím tu floskuli, ale každý by se měl držet svého kopyta. Proto je vám asi jasné, že jsem na fušování do řemesla dost alergická. Internet dělá tomuto jevu bohužel tu nejhorší možnou službu.

 

 

Není to už jen byznys? Zajímá vůbec ještě někoho kritická reflexe?

Jsem přesvědčena o tom, že zájem o kritickou reflexi tu je. Ale lidé jsou zmateni přemírou informací, vystrašeni skandalizujícím způsobem jejich prezentace, zkrátka už nevědí, čemu věřit. Je strašně těžké udržet a získávat čtenáře, ale mohu říci s klidným srdcem, že Rock'n'All je dobré východisko pro každého, kdo chce být v té nejvybranější rockové společnosti. Sice jsme do něj schopni vrazit reklamu na šampón (abychom přežili), ale pořád je to podle mě férovější cesta, než opěvovat za úplatu komedianty, co si to nezaslouží.

 

 

Dá se to množství nových hudebních produktů vůbec znát, natož uposlouchat či novinářsky reflektovat?

Kdepak, to není v lidských silách. Jen si všimněte, jak početná jsme skvadra. Co hlava, to jiná specializace...

 

Našla jste v té záplavě nové, webem šířené kulturní produkce, nejen hudební, ale hlavně to, něco, co byste považovala za natolik přelomové, že by se to nedalo představit si v éře předchozí, řekněme analogové? A to nemyslím jen technologicky. To myslím spíš jako formu komunikace od vysílatele informace k jeho příjemci. Najednou je příjemce zároveň vysílatelem. Je to nové paradigma. Je v něm už někdo, kdo tomu dává nějaký konkrétní lidský rozměr?

Internet je labyrint chodeb s reflektory a zmrzlinářem na každém kroku, ale také komnat, které jsou zamčené. Tam jistě něco přelomového číhá. A obávám se, že lidského rozměru to nebude (smích). Ne, vážně. Nejsem IT expert, moje odpověď by nebyla fundovaná.

 

 

Když se vrátím k vašemu časopisu jako kritické kulturní platformě. Máte nějakou zpětnou vazbu, zda si ti internetoví umělci vůbec připouštějí nějaký kritický názor?

Neřekla bych, že o něj stojí. Ale jakmile by se někdo z nich ocitl na stránkách našeho časopisu, jistě by takovou věc dokázal dobře prodat. O to jde v tomto prostoru přednostně. Tak jako v jakémkoliv obchodním sektoru. V momentě, kdy začně youtuber FattyPillow propagovat naše aktivity, nenapíšeme sice článek o fenomenálním umělci desetiletí, ale určitě mu poskytneme zdarma inzertní plochu.

 

 

 Není poslední dobou viditelný odklon od vícekulturních (ethno) vlivů do evropské atd, hudby, který byl nosný právě na přelomu století, tak do r.2010? A má to nějakou souvislost s mírou kulturní či jiné tolerance?

Odklon sice zaznamenávám, ale to jen proto, že etno už není tolik trendy jako kdysi. Intolerance v tom rozhodně nehraje žádnou roli. Nedovedu si představit hudebníka nebo zasvěceného posluchače, který by si odepřel poslech kvalitní muziky jenom proto, že obsahuje takové prvky. A nezapomínejme, že je naprosto běžné multikulturní složení kapel. Není v tom záměr, spíš to nikdo neřeší. Zatímco pozorujeme nepřehlédnutelné problémy v mimohudebním světě, tady je to jinak. Hudba spojuje – to není jen fráze.

 

 

Dokázala byste si zaprognózovat či zavěštit, kam náš kulturní a specificky tedy hudební svět půjde v příštích řekněme 5ti letech?

Dinosauři budou nadále vymírat, zatímco robotika půjde dopředu a diletantismus ruku v ruce s ní. Nečekám nouzi o náměty, ale stále častěji budeme muset sahat pro materiál do záhrobí. Doufám, že učení starých mistrů přijme s pokorou co možná nejvíce žáků. Vlastním dětem však hudbu naservíruji pouze jako lahůdku pro potěšení, ale zlákat se je pokusím ke studiu technologií. Ať jsou mi sebevíce protivné.

 

 

Co sama posloucháte, když si chcete udělat radost, relaxovat, odpočinout?

Metalácké úderky. Nejvíce mne uklidňuje agresivní hudba s emocemi přetavenými v chladnokrevný propočet, zkrátka taková, která člověka motivuje k dalšímu boji s vlastní citlivostí. Dneska mám zrovna v menu progresivní OSI, industriální Rammstein a groovové Machine Head. Miluji mnoho dalších děl od baroka po rafinovanou nonartificiální tvorbu. Ale tento poslech mě většinou mučí. Jako nějaká žíravina. I proto jsem se nikdy nechtěla hrou na housle živit. Ale poznat přes tento nástroj hudbu lépe – to ano. Proto studium na konzervatoři. A v orchestru mě hrát baví, tam vás ostatní zachrání. Ať už před bolestivou samotou prožívání kompozice nebo špatně nacvičeného partu (smích).

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 01 Březen 2018 10:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB