Markéta Cukrová: Hlasivky jsou v krku, ale hudba je v hlavě


 

Cukrová Markéta foto YoutubeMezzosopranistka Markéta Cukrová patří mezi nejvyhledávanější české zpěvačky v oboru "staré" hudby. Letos měla obzvlášť nabitou sezónu – jen namátkou provedení kantáty Kytice od Bohuslava Martinů v tokijské Santori Hall, průřez tvorbou ženských skladatelek od středověku po baroko se sestrami Elisabeth a Johannou Seitzovymi či nastudování opery Platée J.P. Rameaua na letním festivalu ve Znojmě ve francouzské režii Constance Larrieu. Sama ale ráda ze škatulky „staré hudby" utíká a Literárním novinám prozradila leccos i o tom, co chybí českým pěveckým školám.

 

Mám pocit, že prestiž klasické hudby a posluchačský zájem je momentálně zacílen především směrem k autentickému provozování staré hudby. Jak se to jeví Vám?

Takhle jednoznačně bych to neviděla, ale pravdou je, že stará hudba se hřeje na výsluní diváckého zájmu. Je přístupná, melodická, emotivní, hluboká a zábavná. Typicky měkký zvuk starých nástrojů většinou uchu lahodí a prostý, nepatetický zpěv dává rozumět textu a umožňuje co nejpřesnější intonaci. Poučená interpretace v podstatě vznikla jako garážové hnutí, nebylo ji kde studovat, svět moderní klasické hudby se k ní stavěl opovržlivě. To nadšení, zápal do boje a nutnost přesvědčovat v ní do určité míry přetrvaly. Posluchače fascinuje, že muzikanty a zpěváky jejich práce očividně baví, a rádi se nechají vtáhnout do hry. Hráči a zpěváci musí na pódiu tvořit, aktivně muzicírovat, musí potlačit sami sebe a sloužit hudbě. V Čechách jsme měli výhodu, že jsme po revoluci mohli navázat na ohromné hnutí poučené interpretace ve světě. Nemuseli jsme začínat na zelené louce a mohli s vervou začít dohánět zpoždění dané komunismem. Poslouchali jsme slušné nahrávky, jezdili na koncerty, někteří z nás vyrazili na studia již specializovaných evropských škol.

 

Zajímavé je, že z počátku existovala jistá nevraživost ze strany „moderních" hráčů vůči provozování staré hudby. Jistá nedůvěra stále trvá. Odkud podle vás pramení?

Po jistém období hledání dnes na obou stranách převážila kvalita a vzájemný respekt. Moderní hráči začínají dokonce zkoušet hrát „poučeně" na moderní nástroje, což je sice obtížné, ale možné. Záleží vždy na míře odvahy a muzikality, se kterou k problému přistoupí. O tom by mohl vyprávět cembalista, klavírista a dirigent Vojtěch Spurný, který již proslul schopností nastudovat starou hudbu s moderními orchestry tak, že výsledek je neuvěřitelně autentický. Složitější je to se zpěvem. Romantická tradice operního zpěvu, která je považována za měřítko pěveckého oboru, příliš odchylek nepřipouští. Odvádí tak často od toho nejpodstatnějšího, tedy jak tvořit hudbu. Silný tón je postaven do protikladu k tónu krásnému. A přitom jen krásný, barevný, zvučný tón zdravého lidského hlasu dokáže okamžitě probudit v posluchačích potoky emocí, uvolnit jejich fantazii a způsobit jim takřka fyzickou rozkoš. Často a rádi přivyknou projevu subtilnějšímu, který jim ale dokáže předat citové sdělení. Samozřejmě, všechna čest pěvcům, kteří dokázali skloubit obojí, velkou zvučnost a zároveň měkkost a barevnost.

 

Na jaké úrovni je dnešní česká pěvecká škola?

Myslím, že se české pěvecké školství bude muset rychle rozhlédnout po sousedních zemích a upravit své osnovy. Pokud by zpěvák chtěl u nás vystudovat pouze starou hudbu, nemůže. Nejstarší prováděná vokální hudba na pěveckých fakultách jsou Mozartovy opery. Ale co ty stovky let před ním? Je zajímavé, že Brno zareagovalo sice také pomalu, ale pořád rychleji než Praha, a otvírá pěvecký obor staré hudby na vysokoškolské úrovni.

 

Proč by měla být stará hudba zařazena do osnov? V čem spočívá její přínos pro pěvecký hlas?

Stará hudba je pěvecky jednodušší, a proto výjimečně vhodná ke školení a hygieně zpěvního hlasu. Středověké chorály jsou dokonalé technické vokalízy, renesanční vícehlas jako pomůcka ke studiu souzvuku, ladění a ansámblového zpěvu, barokní materiál jako zdroj pěveckých výrazových figur, improvizace, exaltace i jistého přehánění výrazu směrem k romantické opeře. Kéž by naše školy umožnily studentům setrvat dostatečně dlouho u „starého" materiálu, aby jejich hlasy mohly bez předčasné zátěže dozrávat do síly a dospělosti zdravě připraveného romantického projevu v tom nejlepším slova smyslu.

 

Pěvecké studium na zahraničních školách vyžaduje po zpěvácích široké vzdělání. Jak je to u nás?

Samotné studium zpěvu je věc citlivá, je třeba si s učitelem rozumět, a to je někdy čirá alchymie. Ale bolestí našich pěveckých kateder a oddělení jsou ostatní předměty, nezbytné pro vykonávání této obtížné profese. Čtení z listu, intonace, sluchová analýza, nejméně tři světové jazyky, hra na hudební nástroj, odlišné vokální styly, ansámblový zpěv a mnoho dalšího. Zpěvák přece není „méněcenný" student, který má být ušetřen teoretických a praktických předmětů, jak se u nás dlouho tradovalo. Hlasivky jsou v krku, ale hudba je v hlavě. Co je v hlavě, je slyšet.

 

Nevymizelo podle vás na „moderní" interpretační scéně fajnšmekrovství?

Provozní výkony najdeme vždy a na všech stranách. Je na posouzení každého jednotlivce, jak poctivě svou práci dělá a jestli by nebylo lepší jít řídit tramvaj. V posledních letech se pod vedením silného šéfa otřepala naše filharmonie. Praha zve k recitálům jednu světovou hvězdu za druhou a stává se tak trochu křižovatkou klasické hudby. Barokní hudbě se daří a opera dělá, co může, aby přestála destruktivní rozhodování úředníků a dosazovaných šéfů. Vnímám následování vynikajících příkladů, dobré konkurenční prostředí a velké divácké zázemí. Proto myslím, že tady se již najdou fajnšmekři, sběratelé, znalci i mecenáši. Nikdy jsem nerozuměla heslu Čechy – kolébka hudební kultury, zdálo se mi moc obrozenecké a typicky česky namyšlené, ale v poslední době sleduji, že na tom něco je. Jenže onou kolébkou je myšlena široká obec fanoušků, diváků a znalců, kteří se zájmem sledují a podporují rozličný hudební cvrkot.

 

Navštívil jsem v Praze koncert středověké kapely Mala Punica, jíž jste členkou. Učarovala mi dokonalá, až lahodná intonace a nebál bych se říct, že to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem letos navštívil.

Mala Punica je ve výčtu mých aktivit cosi zcela výjimečného. Založil ji před dvaceti lety muzikant a muzikolog Pedro Memmelsdorf, shodou okolností nynější ředitel proslulé Scholy Cantorum ve švýcarské Basileji. Kapela se zabývá pouze repertoárem krátkého přechodného období mezi středověkem a renesancí, nazvaným Ars subtilior. Jeho zástupci jsou skladatelé jako Matteo da Perugia, Johannes Ciconia, Paolo da Firenze, Francesco Landini, Philippe de Vitry. Za své angažmá vděčím cembalistovi Pablu Kornfeldovi, který je dlouholetým členem této kapely a zároveň mým bývalým kolegou z Collegia 1704. Soubor Mala Punica mi otevřel dveře k dosud neznámému poli zvláštní hudby, která je někdy nepochopitelná, ale tak nádherná, že se to vymyká veškerému popisu. Vždy je ale složitá a náročná na souhru, intonaci, pozornost, hudební inteligenci. Jeden kolega z Belgie žertoval, že na konci středověku se Evropou přehnala vlna duševní choroby, jejímž důsledkem byla dekadence, Ars subtilior a vznik renesančního slohu. Jen tak by se dal vysvětlit hudební styl, který se dokonale vymkl všemu, co mu předcházelo.

 

Jak probíhá studium tak náročného repertoáru?

Kapelník Pedro Memmelsdorf je proslulý nekompromisní přípravou. Ví o každé notě a jejím smyslu, má v hlavě ideální tvar a přísně ho vyžaduje. Já jsem dostala drsnou školu v intonaci (hraje se v pythagorejském ladění na výšce 520 Hz, tedy o zhruba malou tercii výš, než je moderní ladění), v intonačním myšlení harmonickém, funkčním a nikoli pouze lineárním, ve frázování, v muzikantské pohotovosti. Dokonce jsme se i střetli nad věčným problémem vibrata, o němž náš šéf tvrdí, že se ve středověku používalo výhradně k vyjádření krajní hrůzy či zastrašování. Takovou míru detailní přípravy jsem nikde jinde nezažila. Koncerty vyvolávají v publiku úžas a překvapení, popřípadě šok, zaskočení. Lidé odcházejí se silným zážitkem. To se mi moc líbí, tak by to mělo být.

 

Plánuje soubor nějaké další vystoupení v Praze? Věřím, že takový klenot by měl být představen na festivalu jako je Pražské jaro...

Pražskému jaru jsem koncertní nabídku již zprostředkovala, zatím bohužel zůstává bez odpovědi. Mala Punica má přes deset nahrávek, nespočet ocenění, ale nemá internetové stránky, protože se prostě její šéf rozhodl je nemít. To je zřejmě nejen pro festivalové manažery problém, protože dnes žijeme ve víře, že kdo není na síti, neexistuje. Proto zde využiji příležitosti, abych poděkovala dramaturgovi cyklu staré hudby FOK Jaroslavu Šefrnovi, který tento drahý projekt letos pomohl přivézt do Prahy.

 

Jste mezzosopranistka, z hlediska harmonie tedy zpíváte vnitřní hlas. Pokud účinkujete v souboru, máte specifickou a řekl bych složitou situaci.
To ano, ale mě to baví! Dokonce když někdy zpívám se sólistou nižšího hlasu a já jsem vůči němu v pozici sopránu, tak si musím zvykat. Vyplňovat harmonii, dobarvovat vyšší hlasy, vytvářet souzvuk, to může být i velmi dobrodružné. Mám ráda měkkou, mechovou barvu nízkých hlasů a myslím si, že ze dvou hlasů je to právě ten nižší, který je zodpovědný za pěkný souzvuk, libozvučnou konsonanci. Někdy se ovšem stane, že je vyšší hlas příliš úzký nebo ostrý, forzíruje nebo málo využívá přirozené aliquoty a jeho nositel ani neví, že by se měl pojit s ostatními hlasy. Pak nepomůže ani svěcená voda.

 

Rád bych se zeptal na vaše působení při souboru Collegium 1704. Již delší dobu jsem nezaznamenal vaši účast.

Nejste první, kdo mi pokládá tuhle otázku. Dlouho jsem na ni neodpovídala, protože mě ta záležitost osobně velmi mrzela. Spolupráce byla přerušena z rozhodnutí kapelníka zhruba před čtyřmi roky. Důvody mi nepřipadaly adekvátní deseti letům velmi úspěšné spolupráce, ovšem každý šéf má právo činit ve svém podniku svá rozhodnutí. Za jiných okolností bych se tím zabývala, tím spíš, že jsme tak dlouho fungovali jako kamarádi, ale bohužel jsem v té době řešila naléhavější osobní problém a měla jiné priority. Je to sice škoda, ale všechno zlé je v životě pro něco dobré. Těsný, uzavřený kolektiv, byť profesně úspěšný, může být inspirací i koulí na noze. Uvolnila jsem se k odlišné, pro mě ještě zajímavější práci, vybočila jsem ze specializace na starou hudbu a posunula se dál.

 

Vaše letošní sezóna byla velice vydařená. Jaké letošní koncerty byly pro vás osobně výjimečné?

Kdyby všechny sezóny byly jako ta letošní, tak bych snad ten nápor ani nevydržela! Vím, nezní to zrovna pokorně. Jmenovala bych jen několik silných okamžiků. Zelenkovský koncert v cyklu kapely Musica Florea, kde jsem si užila pěkné a přesné dirigentské gesto Marka Štryncla. Nádherné provedení Dvořákovy Lužanské mše v Rudolfinu s Adamem Viktorou. Průřez tvorbou ženských skladatelek od středověku po baroko se sestrami Elisabeth a Johannou Seitzovymi, vyhlášenými virtuózkami na harfu a psalterium. Provedení kantáty Kytice od Bohuslava Martinů v tokijské Santori Hall s Jakubem Hrůšou, který nás z dirigentského stupínku dokázal strhnout k výjimečnému výkonu. A jako poslední bych uvedla provedení Zelenkových Sepolcri v Utrechtu s jednou z vůbec nejtalentovanějších osobností české scény staré hudby, flétnistkou Janou Semerádovou. Samostatnou kapitolou je nastudování opery Platée J. P. Rameaua na letním festivalu ve Znojmě pod taktovkou Romana Válka a ve francouzské režii Constance Larrieu. Záviděla jsem publiku, že se může jen dívat a bavit. Nebudu víc prozrazovat, protože se snad koncem roku dočkáme uvedení záznamu, který pořídila Česká televize. Jen na okraj, po takto úspěšném festivalovém titulu by ve světě doslova chňaply další festivaly či operní divadla. Proč ne u nás?

 

Proč osobnost vašeho formátu ještě nemá vlastní profilovou nahrávku? Plánujete ji?
Ano i ne. Víte, já nesnáším zbytečné desky. Neopájím se představou, že mé umění je nepostradatelné, a nechci opakovat chyby zpěváků, kteří natočili sólovou desku příliš brzy nebo narychlo, s nahodilým repertoárem. Už vůbec nemá smysl dokola přetáčet desky těch, kteří je natočili dřív a dobře. Takže až ve mě uzraje myšlenka, která bude jedinečná, a budu si jistá sama sebou, pak začnu přemýšlet o desce.

 

Jak byste pojmenovala tzv. stylovost provozování hudby? Máte svoji definici?

Definici nemám. Sama za sebe, byť to zní trochu pateticky, se snažím být pravdivá a poctivá. Pokud jsem pravdivá ve svém výrazu, nemůžu volit špatně, a pokud jsem poctivá v provedení, jsem vždy na vrcholu svých momentálních technických možností. Ale tak jednoduché to zas není. Každý máme odlišnou míru schopností přečíst partituru, notový zápis. Někdo v ní čte svou exhibici, někdo pátrá po hudbě. Při poctivém čtení by styl, jazyk hudby měl být jasný. Vibrato, agogika, ozdoby, tempa, dynamika, výraz. Nejlepší skladatelé zapsali do not absolutní informaci a přejí si jediné, aby ji interpreti uchopili s tvořivostí a muzikalitou. Aby zhmotnili energii zašifrovanou do černých puntíků a linek. Otázkou je, zdali ji interpreti uchopit zvládnou. A v ten okamžik se do věci, bohužel nebo bohudík, vkládá recenzent.

 

Je zajímavé, že váš hudební projev je rozeznatelný hned po prvních tónech.

To ráda slyším. Také ráda poslouchám zpěváky s osobitou barvou tónu a projevem. A nerada poslouchám to, co jsem si pracovně nazvala „objektivní zpěv". Proud neměnného, neosobního zvuku, většinou s velkým vibratem, bez dynamiky a bez deklamace. Ten mě nebaví a nerozumím mu.

 

Je výhodou mít tak osobitý umělecký projev?

Doufám, že ve většině případů ano. Ale má to i svá negativa. Můj projev byl jednou zařazen do koncertní staré hudby a nebylo jednoduché tuto škatulku překročit. Zde v Čechách škatulky milujeme a bojíme se zkoušet nové věci. Toto ve světě tak silně necítím. Pořadatelé jsou tam naopak zvědaví, jak zpěvák s profilem staré hudby zazpívá Dvořáka. Co nového přinese. U nás jsme chytří předem, nadzdvihneme obočí a řekneme: „No, tak se ukaž." Je to legrační.

 

Co vlastně obnáší život vrcholového umělce, který se živí zpěvem? Jak dlouho lze vystupovat na takové úrovni? Přemýšlíte někdy, co bude následovat po ukončení koncertní kariéry?

Život zpěváka je neustálé a trochu praštěné cestování. To mi vůbec nevadí, jen je nutné to dobře zorganizovat, zejména pokud žiji v rodině a mám děti. Je to také test partnerské tolerance, kterým ne každý projde. Je jasné, že nelze koncertně vystupovat napořád, ale já se nestresuji a neplánuji. Odhaduji, že všechno, co budu v životě dělat, se stejně bude nějak točit okolo zpěvu. Již teď například učím, i když nemám čas to dělat moc pravidelně. Přičichla jsem i k hudební dramaturgii, to je zajímavé zase z jiné stránky. No, kdybych si náhodou nemohla vybrat, tak tu tramvaj můžu řídit taky, ne?

 

Markéta Cukrová

Mezzosopranistka Markéta Cukrová patří mezi nejvyhledávanější české zpěvačky v oboru "staré" hudby. Je hostem mnoha uskupení interpretujících na špičkové úrovni hudbu středověkou (Mala Punica/Itálie, Club Mediéval/Belgie) a hudbu barokní (Collegium Marianum, Collegium 1704, Musica Florea, Ensemble Inégal, Czech Ensemble Baroque, Capella Regia, Arte dei Suonatori/Polsko, Wroclawská filharmonie/Polsko, Göttingen Festival Orchestra/Německo). Sólově vystoupila na mnoha festivalech zvučných jmen (Musikverain Wien, Pražské Jaro, Dresden Festspiele, Utrecht Early Music Festival, Biennale Alte Musik Berlin a mnoha dalších. Markéta hostuje na scéně Národního divadla v Praze, kde nastudovala operu Claudia Monteverdiho Orfeo (Euridice) pod taktovkou Roberta Giniho, operu Rinaldo od Georga Fridricha Handela (Eustazio) pod taktovkou Václava Lukse a Hry o Marii od Bohuslava Martinů pod vedením Jiřího Bělohlávka.

Text je plnou verzí rozhovoru otištěného v prosincovém čísle Literárních novin, které vyšlo 8. prosince.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB