Filmový festival v Cannes: Vyhraje Zlatou palmu nový film Quentina Tarantina?


Pětadvacet let uběhlo od premiéry filmu Pulp Fiction v Cannes, za který režisér Quentin Tarantino získal Zlatou palmu. Tehdy neznámému filmaři změnila život, jak sám později podotkl. Před deseti lety měli premiéru Hanební pancharti, také v Cannes. A nyní by mohl Tarantino dostat Zlatou Palmu za svůj nový film Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon A Time... In Hollywood).

Quentin Tarantino v Cannes. Foto: Profimedia

 

Film Tenkrát v Hollywoodu vyvolal rozruch ještě před festivalem, protože kolem něj skalní příznivci Tarantina vyvolali masovou hysterii. Film byl do soutěže přijat na poslední chvíli, stále nedokončený, a nikdo nevěděl, zda vůbec poběží. Festival považuje Quentina Tarantina za jednoho z nejdůležitějších současných režisérů, takže je rád, že se nakonec se svým filmem objevil. A od Tarantina je odvaha, že souhlasil s uvedením v soutěži (významní američtí filmaři chtějí být v Cannes většinou v hlavním programu mimo soutěž). A nádavkem přijel s dvěma superstars – Leonardem di Capriem a Bradem Pittem, kteří mají ve filmu hlavní role.

Tenkrát v Hollywoodu, režie Quentin TarantinoNa rozdíl od Pulp Fiction je Tenkrát v Hollywoodu méně monumentální. Jde o oslavu Hollywoodu konce šedesátých let, kdy jména známých herců patřila v každé rodině ke každodenní konverzaci. Je to óda na zlatou éru amerického filmového průmyslu, kdy neexistoval Netflix, streamování ani on-line distribuce. Kina prostě byla svatostánky. Amerika byla vyčerpaná po prohrané válce ve Vietnamu a filmové hvězdy jí přinášely nové sebevědomí.

Leonardo di Caprio hraje hvězdu westernů Ricka Daltona a Brad Pitt jeho kaskadéra Cliffa Bootha. Je to příběh přátelství mezi hercem a jeho dublem. Tarantino zrekonstruoval Hollywood roku 1969, ale je to Hollywood jeho očima a v jeho představách. V zápletce hraje důležitou roli i herečka Sharon Tate, která byla v roce 1969 brutálně zavražděna.

I když první část filmu je spíš fragmentální a hádankovitá, druhá, kdy se mimo jiné Rick Dalton vrátí z Itálie, kde dělal spaghetti westerny (odkaz na filmy Sergia Leoneho), je narativnější. Tarantino film točil na klasický filmový materiál (35 mm), čímž se mu zdařile podařilo přiblížit duch šedesátých let. Barva slunce je zlatá a obloha zářivě modrá – ideální svět pro krásné příběhy a krásný život. Ale je to i svět, kde vibruje zlo. Nicméně scén násilí je méně, než u Tarantina bývá zvykem. Fanoušci filmu budou muset film shlédnout několikrát, aby byli schopni rozklíčovat množství citací především z béčkových filmů, westernů a krimipříběhů šedesátých let.

Mektoub má láska - Intermezzo, režie Abdellatif KechicheDalším zlatým návratem je snímek Mektoub, má láska – Intermezzo francouzského režiséra Abdellatifa Kechicheho, který postavami i lokacemi navazuje na tříhodinový opus Mektoub, má láska – Canto Uno (2017). Odehrává se opět v září 1994 na pláži jihofrancouzského města Sète. I hlavní hrdinkou je znovu Ophélie v podání Ophélie Bau, herečky s dokonalými tvary, kterou během filmu divák pozná lépe než magnetická rezonance.

Ophélie je těhotná s Tonym, i když si má brát vojáka, který je toho času na vojenské misi někde v Iráku. Nejde ovšem o žádný příběh, ale o záznam extatického a elektrizujícího tance v baru kolem tyčí i bez nich, jednou čistě holčičího, podruhé s heterosexuálními partnery. Plus občas nějaký malý dialog – během tří a půl hodin tance se dočkáme jen jednoho delšího rozhovor dvou bisexuálních dívek o mužských zadcích.

Film je mistrně nasnímaný, takže divák zapomene na čas i na nedostatek příběhu. Jde o dokonalý záznam běžné reality, v nasvícení vibrací lidského těla až děsivý. Přesto – nebo právě proto – bude obtížně distribuovatelný, a budou se ho obávat uvést i filmové festivaly. Je totiž na první pohled o ničem, jeho dlouhou stopáž nelze ani rozdělit do mseriálu kvůli kompozici a ústřední sexuální scéna je příliš odvážná, a navíc se odehrává na záchodě. Ocenění tohoto filmu v Cannes by znamenalo, že film jako oslava pohybu, světel a barev může někdy převážit nad politicky korektními zprávami o stavu světa.

Paraziti, režie Bong Joon HoBong Joon Ho, korejský režisér pozoruhodných snímků, jako jsou Snowpiercer (o nezastavitelném rychlovlaku, natočený s českou účastí) nebo ekologicky laděná Okja, uvedl v mezinárodní soutěži v Cannes strhující film Paraziti (Gisaengchung) ze současné Jižní Koreje, která má strach z útoku severního souseda (tento moment obstarává ústřední zápletku filmu, ale není nijak politicky využit).

Vypráví o chudé, avšak vychytralé rodině. „Bohatí jsou naivní,“ zní krédo chudého otce, který ví, že je lepší bydlet na vršku a uprostřed pěstěné zahrady než mezi krysami a splaškovou vodou. Jeho syn totiž dostane nabídku doučovat angličtinu dceru v bohaté rodině, a když vidí, jak rodina nezvládá své děti, doporučí jako vychovatelku svou sestru.

Ve filmu se kombinují a překrývají různé žánry: sociální drama, komedie, thriller, detektivka, psychologické drama, dystopie – od každého každou chvíli něco. Je to zábavné, ale i děsivé. V tom mají všichni tři režiséři, jak Bong Joon Ho, tak Quentin Tarantino a Abdellatif Kechiche, hodně společného.

Radovan Holub, Cannes

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP