Filmy v Cannes: peklo v duši mladého muslima či vzdor osamělého jedince


Současné předvolební zprávy jsou plné talk shows, v nichž se politici přetahují o to, jestli Evropa utečence potřebuje kvůli doplnění pracovních sil, anebo jestli je multikulturalismus mrtvý a uprchlíci by tím měli být deportováni mimo EU. Do toho přichází rakouská vládní krize, krize uvnitř populistické FPÖ a spory velmocí, tedy věci, jejíž důsledky zatím nedokážeme předvídat. Nicméně je v povaze umění, že se o jisté předpovědi snaží. Filmy festivalu v Cannes nezůstávají pozadu za tím, co aktuálně probíhá ve společnosti.

Momentka z festivalu v Cannes. Foto: Profimedia

 

Samozřejmě, že od multikulturního festivalu nelze čekat, že bude uvádět protiuprchlické filmy, nicméně výběr filmů je v tomto ohledu zajímavý. Je tu viditelný odklon od politicky korektní interpretace uprchlické krize, která na západ od nás ovládla média a hlavní formáty, jako je publicistika nebo televizní filmy a seriály. V soutěžních filmech v Cannes se objevili i zlí uprchlíci, ti, kteří věří džihádu a nechtějí se integrovat do většinové společnosti.

Soutěžní snímek Bídníci v režii „francouzského Spika Lee“ jménem Ladj Ly se vydává do pařížské oblasti ve čtvrti Montfermeil Les Bosquets. Popisuje vypjatou sociální situaci ve čtvrtích, v nichž mezi sebou zápolí muslimské a romské gangy a z hlediska policie je obtížné zavést tu nějakou formu řádu a spravedlnosti.

Bídníci (režie Ladj Ly)Režisér Ladj Ly v této čtvrti vyrůstal. Natočil o tom několik výborných dokumentů a nyní debutuje hraným filmem. I když to tu na první pohled vypadá francouzsky a francouzsky také všichni protagonisté filmu mluví, ve čtvrti funguje pololegálně Muslimské bratrstvo, které organizuje obyvatele, aby se drželi víry a tradic a příliš se nedostávali do konfliktů se zákonem. Při policejní razii se jeden z policistů dopustí nedovoleného násilí, které pomocí dronu natočí mladý černoch, takže hlavním zájmem policistů je získat paměťovou kartu z dronu.

Nastává hon na vinné i nevinné. Od filmu Nenávist Mathieu Kassovitze z roku 1995 jsou v Cannes pravidelně uváděny filmy, které dokumentují, jak roste napětí v okrajových čtvrtích francouzských měst. Zajímavé je, že od devadesátých let se problémy multikulturního soužití nepodařilo vyřešit, ale nevypadá to ani tak, že by se problémy radikálně prohloubily. S románem Victora Huga nemá film v zásadě nic společného kromě toho, že část knihy velkého spisovatele se odehrává také v Montfermeil. Jinými slovy, film Bídníci ukazuje, že problémy chudoby a sociálního napětí trvají ve stejné oblasti už od 1. poloviny 19. století, bídu se odsud nepodařilo doposud vypudit a oblast kultivovat.

Mladý Ahmed (režie bratři Dardennové)Další film o muslimské otázce je od bratří Dardennů. Je to belgicko-francouzská koprodukce s názvem Mladý Ahmed. Neukazuje jako Bídníci peklo ulice, nýbrž peklo v duši mladého muslima, který se ocitl na okraji majoritní společnosti, ale i na okraji muslimské komunity. I když – nebo právě proto – že se dobře učí. Začne mít konflikty s matkou, která nenosí hidžáb a pije alkohol. Jeho nejbližší člověk je místní imám, který velmi lehce ovládne jeho duši.

Největší nenávist ale Ahmed pocítí ke své učitelce, která si vzala za muže Žida. Chce ji zabít. Dostane se do nápravného zařízení pro mladistvé. V těchto chvílích film už už sahá po skutečně velké zápletce, a nejen po odvyprávění souhrnu dobře odpozorovaných sociálních momentů. Je to ve chvíli, kdy Ahmed padne do oka dívce pracující na poli, kterou svým způsobem přitahují jeho náboženské zásady a pevná víra. Pro Ahmeda je ale jedinou možností, aby dívka konvertovala k islámu, což ona nechce.

Skrytý život (režie Terrence Malick)Ale je i jiný pohled na společnost, do které proniklo zlo, aniž bychom věděli, přesně odkud přišlo. Americký režisér Terrence Malick se o tom mohl přesvědčit ve svém novém filmu Skrytý život, natočeném v německo-americké koprodukci. Situoval ho do rakouské vesnice St. Radegund u Štýrského Hradce. Na pozadí alpských vrcholů se tu odehrává každodenní boj o úrodu, o chléb, o půdu, o vodu. Ale protože se píše rok 1939, nastává i jiný boj.

Franz Jägerstätter je farmář, který má v Radegundu docela šťastnou rodinu (hlavní role Franze a Fani hrají August Diehl a Valerie Pachner). Je odveden, ale nechce bojovat pro nacisty, odmítne projevit vůdci loajalitu a stane se vyhnancem a zrádcem ve vlastní zemi. Je to ale obyčejný člověk v čapkovském smyslu slova. Není hrdina nebo martyr. Má soustavné pochybnosti o tom, co dělá a jestli je to správné.

Lidé z obce i Franzova vlastní žena namítají, že člověk jako on nemůže změnit svět a že z hlediska malého člověka nemá cenu vzdorovat. Franz je ale věřící a nemůže se smířit s postojem církve. Kněží mu doporučují, aby se nevzpouzel, aby ctil vlast i ty, co ji řídí v tom „hnízdě vysoko v horách“, jak zní počáteční obraz z filmu. Říkají, že němečtí vojáci jsou hrdinové. Tomu Franz nevěří. Jeho situace se neustále komplikuje, i když de facto nic revolučního nedělá a v zásadě ani nevyslovuje nějaké nebezpečné, protirežimní myšlenky. Jen váhá uvěřit tomu, čemu věří všichni.

Jeho tichý protest ho v roce 1943 uvrhne do vězení v Berlíně. Snaží se tu vysvětlit, že „nejsme stvořeni pro svobodu“. Film je prostoupen úvahami o tmě a o světle a vnitřními monology, které jsou vedeny částečně v první, ale i v druhé osobě, takže Franz mluví odosobněně, jako by jeho nitro bylo někde mimo něj, ale zároveň jako by mluvil za celou množinu bezmocných, kteří nesouhlasí s tím, co se děje.

Bolest a sláva (režie Pedro Almodóvar)V podstatě jde o podobný vnitřní problém, jaký řeší stárnoucí režisér Salvador Mallo (Antonio Banderas) ve filmu Bolest a sláva španělského mága Pedro Almodóvara. Režisér Mallo už není schopen tvořit a pochybuje tím pádem sám o sobě. Navíc má tělesné problémy – trpí nemocí zvanou Forestierova choroba (nadměrné ukládání kostní hmoty do měkkých tkání při páteři). Jde v podstatě o felliniovskou paralelu k jinému filmu – k Hanekeho Happy Endu.

Bývalá sláva je vykoupena současnou bolestí, vzpomínkami, které v mysli režiséra nemají ještě pevné místo. To, co z jeho života zmizelo (energie a schopnost tvořit), nahrazuje braním drog. Zvláštní kalcifikace mysli v druhém plánu odpovídá kalcifikaci tkání. Film končí přece jen optimističtěji než Skrytý život, nicméně oba dva mají centrální postavu pochybujícího člověka s jeho úzkostmi. Oba dva hrdinové nejsou orátory velkých společenských změn, protože historické změny se jen odrážejí v malém prostoru jejich mysli.

Malickův film je přece jen o něco méně sebestředný než Almodóvar. Malick je precizní vypravěč a při líčení života obyčejného člověka se snaží pojmenovat, co se stane, když se osamělý jedinec rozhodne vzdorovat. Tedy být politicky nekorektní. A tím je také blízký tomu, co se děje dnes, kdy se zdá, že opět „něco padlo na naši zem“, něco, co zatím nedovedeme přesně pojmenovat a nevíme, kam to povede.

Radovan Holub, Cannes

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP