Charlie Chaplin: Génius, který formoval svou dobu


Světová kinematografie pamatuje jen málo osobností, které by snesly srovnání s Charliem Chaplinem, od jehož narození uplynulo 16. dubna 130 let. Chaplin, to nebyl jen onen věčný tulák s buřinkou a knírkem, ale také geniální režisér a scénárista, talentovaný skladatel (svého jediného „řádného“ Oscara získal paradoxně právě za hudbu), obratný producent a velký humanista, jehož politické názory nenechávaly nikoho chladným.

Charlie Chaplin ve filmu Diktátor. Foto: Profimedia

 

Chaplinovi se podařilo formovat nejen světovou kinematografii, ale také dobu, v níž tvořil i žil. A právě to z něj činí mnohem víc než jen výjimečného filmaře – hezky to kdysi vyjádřil Jiří Voskovec, když Chaplina označil za jednoho z hrstky géniů našeho století.

Dětství jako z Dickense

Charles Spencer Chaplin přišel na svět 16. dubna 1889 v Londýně jako syn druhořadé music-hallové subrety a chudého zpěváka. Když mu bylo pět let, otec od rodiny odešel, a tak matka zůstala na výchovu malého Charlieho i jeho staršího (a nemanželského) bratra Sydneyho sama. Marně se snažila najít dobrou práci a poté, co se psychicky zhroutila, musela být umístěna do psychiatrické léčebny. Oba její synové tak okusili život v chudobincích a živili se jako poslíčci či uklízeči. Postupem času ale začali také vystupovat na jevištích music-hallů, aby nakonec rozšířili řady souboru Freda Karna. Netrvalo dlouho a cílevědomý Charlie se stal jeho největší hvězdou.

V roce 1913 už Chaplin podnikal své druhé turné po Spojených státech. Zdejší filmový průmysl se rychle rozvíjel, přičemž největší popularitě se u diváků těšily grotesky. Chaplin podepsal roční smlouvu se společností Keystone a začal pro ni točit jednu grotesku za druhou. První z nich nesla název Chaplin si vydělává na živobytí (1914), přičemž záhy byla následována kousky jako Chaplin v pravěku, Chaplin v hotelu, Chaplin manželkou nebo Chaplin malířem. Za pouhý rok si dokázal vybudovat tak silné renomé, že se mohl postupně přemístit ke společnostem Essanay a Mutual Films, kde mu byly poskytnuty podstatně výhodnější tvůrčí podmínky.

Zatímco v Evropě zuřila válka, do níž se po nějaké době zapojily i Spojené státy, Chaplinova pozice v Hollywoodu byla stále pevnější a pevnější. Aby zmírnil kritiku za svoji neúčast ve válce (Chaplin byl celoživotním pacifistou), natočil alespoň grotesku Dobrý voják Charlie (1918), jejímž prostřednictvím poukázal na nesmyslnost války jako takové. 17. dubna 1919, tedy pouhý den po svých třicátých narozeninách, zakládá společně s herci Douglasem Fairbanksem a Mary Pickfordovou a režisérem D. W. Griffithem studio United Artists, které se během následujících let stane významným hráčem na stále se rozšiřujícím hollywoodském poli.

Tulák dobývá svět

Počátkem 20. let dochází v Chaplinově kariéře k zásadnímu obratu. V kinech má premiéru snímek Kid (1921), dickensovsky laděné melodrama, jehož hrdinou byl samozřejmě opět Chaplinův Tulák. Tato legrační a zároveň dojemná postavička s knírkem a buřinkou se tak po dlouhé době dočkala svého prvního celovečerního filmu, díky čemuž její obliba ještě o něco více vzrostla. Chaplin ji navíc obohatil o nový, a sice citový, rozměr a učinil z Tuláka nejen zdroj legrace, ale také ryzích emocí. Tulák se totiž v Kidovi ujme malého nalezence, aby se mu postupně stal náhradním otcem. Byl to právě Chaplin, koho můžeme označit za objevitele tohoto divácky vděčného motivu, z nějž u nás o několik desítek let později těžil Svěrákův Kolja.

Po úspěchu Kida zkusil Chaplin své štěstí pouze coby režisér a natočil drama Dáma z Paříže (1923). Divácká odezva však nebyla příliš příznivá, a tak do konce 20. let vznikly ještě další dva celovečerní filmy s Tulákem. Prvním bylo veleúspěšné Zlaté opojení (1925), jehož děj byl situován do období zlaté horečky na Aljašce. Legendární se stala především scéna, v níž si hladový Tulák pochutnává na vlastní botě – ta byla ovšem, na rozdíl od medvěda, falešná. Druhým pak byl Cirkus (1928), na jehož natáčení Chaplin nikdy moc rád nevzpomínal, protože se mu zrovna rozpadalo druhé manželství. Na výsledné podobě filmu se ale naštěstí tato skutečnost nijak neprojevila a diváci se i tentokrát královsky bavili.

Chaplinovu kariéru příliš neohrozil ani nástup zvukového filmu. I do nového desetiletí vstoupil Chaplin jako Tulák, tentokrát ve filmu Světla velkoměsta (1931). Ten lze s čistým svědomím označit za vrcholné dílo Chaplinova „němého“ období. Příběh o tom, kterak se Tulák zamiluje do slepé květinářky, a tak začne nejrůznějšími způsoby shánět peníze, aby jí mohl zaplatit drahou operaci, baví a dojímá diváky dodnes. Jak je možné, že nezískal ani jednu jedinou oscarovou nominaci? Bylo to snad kvůli jeho výraznému sociálnímu podtextu? Nezapomínejme, že Světla velkoměsta byla prvním Chaplinovým filmem natočeným poté, co svět zachvátila hospodářská krize...

A určitou reflexí této krize, v jejímž důsledku došlo k prohloubení sociálních nerovností, byl pak další Chaplinův film, jenž nesl název Moderní doba (1936). Jeho prostřednictvím se také Chaplin definitivně rozloučil s érou němého filmu a dlužno dodat, že lepším způsobem to snad ani udělat nemohl. Moderní doba však zároveň velmi výrazně odrážela Chaplinovy levicové názory, což nelibě nesli zarytí američtí antikomunisté, mezi něž patřil třeba zakladatel FBI J. Edgar Hoover. Svět okolo se vůbec měnil k nepoznání – v Evropě se začali dostávat k moci nebezpeční diktátoři a ve vzduchu tak visela hrozba další ničivé války. Jako by se lidstvo vůbec nepoučilo...

Cesta do vyhnanství

Ještě před vypuknutím II. světové války zahájil Chaplin přípravy svého prvního zvukového filmu – brilantní protiválečné satiry Diktátor (1940). Sám v ní ztělesnil hned dvě role: chudého židovského holiče (který byl vlastně Tulákem) a diktátora Hynkela, nelítostného vládce fiktivní země Tománie. Hynkel nebyl samozřejmě inspirován nikým jiným než Adolfem Hitlerem a způsob, jakým Chaplin nacistického vůdce zkarikoval, byl jedním slovem fenomenální. Zatímco Hitler dostal údajně po shlédnutí filmu záchvat vzteku, Chaplin mohl být nanejvýš spokojen – sdělil divákům to, co mu už dlouho leželo na srdci (závěrečná scéna je působivým mírovým apelem), a těch, kteří mu naslouchali, bylo ještě více než kdykoliv předtím. Z Diktátora se stal veliký hit, škoda jen, že z celkových pěti oscarových nominací neproměnil ani jednu.

Úspěch Diktátora byl však do značné míry Chaplinovou labutí písní. Po přátelském rozvodu s herečkou Paulette Goddardovou, která byla jeho třetí manželkou, prožil aféru s Joan Barryovou a byl dokonce označen za otce jejího dítěte. Netřeba dodávat, že si na ní tisk doslova smlsl. A aby toho nebylo málo, vzbudil jeho další film, černá komedie Pan Verdoux (1947), velmi rozporuplné reakce. Do značné míry to lze i pochopit – Chaplin v něm totiž ztvárnil postavu vraha bohatých paniček. Byl-li ale vynikající Pan Verdoux nakonec ve Spojených státech zakázán, bylo to především kvůli tomu, že se Chaplin ocitl v nemilosti pro své levicové smýšlení.

Tragikomedie Světla ramp (1952) byla dalším Chaplinovým hluboce osobním počinem. Jejím hrdinou byl totiž stárnoucí komik, který se snaží vyrovnat s faktem, že už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Není bez zajímavosti, že si v ní zahrál i Buster Keaton, představitel legendárního Friga a jeden z největších Chaplinových konkurentů za němé éry. Světla ramp měla premiéru v Londýně – a hned po ní byl Chaplin ze Spojených států vyhoštěn. Se svou čtvrtou ženou Oonou a jejich dětmi našel nový domov ve Švýcarsku.

Milovaná legenda

Ani v exilu ale Charlie Chaplin nezahálel. S obdobím mccarthismu se vypořádal prostřednictvím hořké komedie Král v New Yorku (1957), která byla zároveň jeho posledním velkým hereckým sólem. V roce 1964 napsal svou vlastní biografii s názvem Můj životopis, s níž se posléze mohli seznámit i čtenáři v Československu. Jeho posledním celovečerním filmem pak byla romantická komedie Hraběnka z Hongkongu (1967), v níž hlavní role ztvárnili Marlon Brando a Sophia Lorenová. Hit to sice nebyl, ale ostuda také ne.

Během 70. let se Chaplin dočkal plné rehabilitace. Získal Oscara za celoživotní dílo i čestný doktorát z Oxfordu. Cenu Akademie mu vynesla i hudba k filmu Světla ramp, který se konečně dostal na plátna amerických kin. A v březnu roku 1975 povýšila Chaplina anglická královna Alžběta II. do šlechtického stavu. Dne 25. prosince 1977 vydechl Charlie Chaplin naposledy. Bylo mu úctyhodných 88 let. Zůstala tu po něm milující žena Oona, osm dětí a spousta báječných filmů a grotesek.

Můžeme-li o někom říci, že se mu podařilo dosáhnout nesmrtelnosti, pak právě o Charliem Chaplinovi. Mnoho věcí nám dokázal sdělit i beze slov – ale i s nimi uměl zacházet lépe než kdokoliv jiný. Jeho filmy dodnes spolehlivě baví i dojímají, přestože byly natočeny v době, kdy nikoho ani nenapadlo, že se k vyprávění příběhů bude jednou využívat digitálních technologií. Jiří Voskovec měl pravdu, když Chaplina označil za génia. Jakkoliv se dnes tohoto označení nadužívá, Charlie Chaplin je jedním z mála těch, kteří jsou ho opravdu hodni!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB