Klér na filmovém plátně: nic lidského jim není cizí!


Film Klér. Foto: Bartosz MrozowskiNa současné Polsko a na Poláky se můžeme dívat z různých úhlů. Je to díky společné a dlouhé historii a obdobně prožitým zkušenostem a radostem. Ale i zásluhou mnoha společným ranám osudu. Poláci se na Čechy dívají jako na jednoho ze svých nejbližších přátel, hned po Slovácích, z české strany tomu tak nebývá vždycky. Včera ani dnes. Moje nedávná návštěva sousední země mne o tom nyní několikrát přesvědčila. Když ignorujete v debatách politiku, získáte jenom nejlepší zážitky.



Pokud jde o zajímavé věci kolem nás, dokáží se polští tvůrci, žijící ve své rodné zemi, nikoliv ti venku, často představit tématy, jaké u nás v takové míře a v takovém účinku nenajdeme.  Čerpám hlavně z tvorby mně blízkých, karikaturisty, malíře, designéra ze Salonu Mleczko v Krakově a ve Varšavě Andrzeje Mleczka a spisovatele a novináře Leszka Mazana.

 

Kontroverzní filmař

 

Vypravil jsem se za nimi tentokrát opakovaně do mně blízkého a překrásného města Krakova, abych spatřil hojně sledovaný film Klér známého polského režiséra Wojtka Smarzowskiego, který je u nás známý filmem Volyň prezentovaným českému divákovi v pražském kině Atlas (2017) a následně pak na televizní obrazovce v září 2018. Proti uvedení v České televizi protestoval ukrajinský velvyslanec v České republice a film označil za „překrucování dějin“.

Film Klér. Foto: Bartosz MrozowskiSmarzowski (1963) je diváckou veřejností i filmovou kritikou respektován jako výrazný tvůrce. Debutoval po studiu na Jagellonské univerzitě černou groteskou Svatba (2004), má za sebou osm celovečerních hraných filmů se závažnými tématy.

Předposlední Volyň o vraždění polských obyvatel západní Ukrajiny za druhé světové války rukama Ukrajinců byla tak drtivá, že takřka způsobila diplomatickou (a rozhodně kulturně – historickou – ideologickou) roztržku mezi oběma zeměmi.

Beru si nyní na pomoc vlastní hlavu, polské filmové recenzenty, slova režiséra. I reakci nahodilých Poláků a debaty s nimi.

Klér je filmem o polském duchovenstvu: katolická církev je zde zkorumpovaná a prolezlá chtíčem – jak k ženám, tak k dětem. Kdo je zlý, tyje, kdo je dobrý, ten v ní hyne.

Režisér Wojtek Smarzowski sám o sobě prohlašuje, že je ateistou. Ve veřejnosti je znám jako tvůrce filmů s neústupně mužným pohledem na tíživé společenské i osobní problémy. Závidím tvůrcům polského filmu, zvláště po slavné vlně u nás v šedesátých letech 20. století. Svého Smarzowského zatím nemáme. Se svíčkou hledati, nenajdeme ho.

„Znervózňuje mě, že na církev jdou peníze z mých daní a není nad nimi žádná kontrola. Kryje pedofilní kněží, ale nijak se nemá k tomu, aby se starala o jejich oběti. Stavíme čím dál větší kříže, máme největší počet exorcistů na světě. (Poláci dneska mají ve městě Swiebodzin největší sochu Krista krále Spasitele, Ježíše Krista – 52 metrů vysokou na 16 metrovém umělém návrší, mají stovky soch a bust Jana Pavla II. – pozn.autora) Připadám si jako v zajetí, každý státní svátek začíná mší. Jdu na poštu, visí tam kříž a prodává se poutní zpěvník. Katolická univerzita otevírá lékařskou fakultu, už předem gratuluji gynekologům. Kdo vztáhne ruku na církev, vztáhne ruku na Polsko. To mě tak irituje, až hrůza,“ řekl Wojtek Smarzowski před zářijovou premiérou. Hned proti němu vyrazili zbrojnoši s křížem v rukách a odtančili indiánský tanec.

Film s kontroverzním až skandálním přídechem vyvolal a budil komerční naděje producentů. Nakonec je naprosto a mnohonásobně překonal.

 

Není to film, ale memento

 

Polsko je katolickou zemí s dávnou tradicí, víru pěstuje doma a vyváží ji do zahraničí, včetně České republiky.

Mezi polskými diváky je to zcela určitě nejúspěšnější film posledních třiceti let. Od roku 1989. Jenom za první víkend na konci září 2018 na něj přišel do kin bezmála milion lidí. A za dva týdny film viděly více než dva miliony diváků. Snímek se natáčel v nezanedbatelné míře i u nás. V moravských chrámech, kostelích a kapličkách. Zvláště na Karvinsku, Těšínsku, v Orlové. Proč u nás, rdím se osvětlovat.

Film Klér. Foto: Bartosz MrozowskiNeviditelná česká ruka trhu jej nyní, čert ví, čí zásluhou, přibrzďuje. Nejinak je tomu občas v Polsku; i když to je nám dlouho nabízeno jako soused bez svobody a demokracie.

Málokdo dbá na režisérovu výzvu k divákům: „Chtěl bych, aby diváci poté, co odejdou z kina přemýšleli, jestli nevědomky nejsou spoluzodpovědni za to, co na plátně viděli.“

Stávající polská produkce je doplněna anglickými titulky, vedle Poláků jsou totiž i krakovské kinosály hojně navštěvovány cizinci. V kterékoliv denní době. Film jsem sledoval v sále Kino pod Baranami, sál se jmenoval Niebeská. Jak symbolické.

Film Klér režiséra Wojtka Smarzowskigo byl natočen podle scénáře Wojciecha Rzehaka, hudbu složil Tomasz Madejski, scénografem byla Jana Janicka a kostýmy navrhla Magdalena Jadwiga Rutkiewicz-Luterek. Producentem byl Jacek Rzehak (Profil Film) a distributorem Kino Swiat.

Ve stručnosti o ději: předmětem je polská katolická církev, její doteky se životem ve farnostech, v historicky slavných zařízeních církve, v klášterech, v zařízeních pro děti, v sakristiích i v noblesních přepychově zařízených komnatách vysokého duchovenstva. A nepřehlédnutelné jsou v podání filmu její nejtemnější stránky. Příběhy kněží, kterým není cizí uzavírání vztahů se ženami; podle ústního podání každý třetí polský kněz nebo mnich již počal nebo počne potomka. Ani mluva strážců ducha není nikterak spisovná. V záři kritických světel reflektorů je dávné provinění – pedofilie, alkoholismus, zmíněná a přirozená touha po ženách a po penězích. Intriky natahující ruce až do Vatikánu. Děj se rozehrává v satirické a poněkud výsměvné – avšak v celém obsahu – v dramatické atmosféře.

V hlavních rolích ji naplňují vynikající polští herci Arkadiusz Jakubík (kněz Kukula), Robert Wieckiewicz (kněz Trybus), Jacek Braciak (jako kněz Lisowski) a poprvé u Smarzowskiego i Janusz Gajos (arcibiskup Mordowicz). Zjevují se zde i další polské herecké hvězdy. Jeden nevěrný kněžskému celibátu utíká před činem, před světským soudem, který, jak se nakonec ukáže, reálně ani v opilosti, nespáchal. Avšak nakonec jej svědomí přiměje opustit kněžský stav a včlenit se do rodiny, obohacené ženou a dospívající dcerou. Jiní aktéři děje filmu jsou různě namočeni do intrik kléru. Další, odchovanec dětského církevního domu, který sám na sobě pocítil zneužívání a dal se na scestí, se nakonec demonstrativně a veřejně na megalomanské pouti, pro pravdu i svědomí, upálí. Hyne v plameni ve znamení symbolického kříže.

To není film, to je memento. Čitelný didaktismus.

 

Antipolský, antiklerikální, antikatolický

 

Podle režiséra jsou všechny postavy fiktivní, ale ve skutečnosti je napsal sám život. To, co začíná od samého počátku jako sžíravá satira, skoro scelená do celku u poslední večeře Páně, se rychle mění v temnou obžalobu instituce, která systematicky kryje zločiny pedofilních kněží a pošlapává oběti ve jménu vyššího dobra. Skandály se zneužíváním dětí kněžími, které v poslední době vyplouvají na povrch, se nevyhnuly ani Polsku. To neskrývá nyní ani samotná církev, ohlásila již před časem vznik interní komise, která má vydat zvláštní zprávu o zneužívání dětí.

Film Klér. Foto: Bartosz MrozowskiS těmi, s nimiž jsem v Polsku debatoval, většinou nenacházeli ve filmovém díle žádnou vědomou dehonestaci katolické církve. Sami jsou věřícími a oddanými služebníky Boha.

Také státní média po odvysílání filmu Klér uspořádala rozhovory s předními polskými politiky, s poslanci, pedagogy, lékaři, s novináři; všichni do jednoho film shlédli. Byli v kinech na jeho promítání i se svými nejbližšími. Nikdo však nenašel odvahu se k filmu veřejně vyslovit, zatloukli, že jej viděli. Většina respondentů unisono odpověděla, že s „komunistickým hnojem“ nemá nic společného. Roky se o mnoha neduzích nejenom v Polsku přesto mluví, píše a hraje.

Shodou okolností právě čtu dvě knihy, tématu se nevyhýbají. První je od německého sociálního demokrata Josefa Hofbauera Velký starý muž, který uctíval Tomáše G. Masaryka. Podle něho TGM odmítal celibát a označil ho „zvláštní náboženskou a morální atletikou, která žene sílu vůle jednostranně, nepřirozeně a mrzácky do krajnosti.“

K tomu mi jiní, mnohdy ve vznícených debatách připomínali vcelku naivně a přátelsky, lidsky – světsky: „Co ti kluci mají vlastně v tomto světě jiného dělat?  Není nic divného na tom, že někteří ve velkém holdují alkoholu, moderní muzice a jiným neřestem. Vždyť pod rouškou noci leckdy pije a hřeší skoro celá země!“

Druhou tlustou knihu, v níž si zatím obracím jenom stránky, je zpověď režiséra Juraje Herze. Jmenuje se Autopsie (pitva režiséra). Ten se od židovské víry – po dětských útrapách v koncentračním táboře – a později po hlubokém studiu bible a poznání reálného života církví, zlořádů, které vedly až k upalování čarodějnic, stal nakonec bezvěrcem. Od víry nikoho nikdy nezrazoval, ani ji v náznaku nikomu nevnucoval.

Máloco vyvolalo ve veřejné debatě takový ohlas jako zmíněný poslední snímek talentovaného filmového tvůrce. Nechal se dokonce slyšet, že chystá další a podobný. Reakce se daly očekávat, jenom jejich síla a často i hrubost, až nadávky, značně přesáhly předpověď ohlasu. Pochopit je mohl jenom ten, kdo delší dobu vnímá citlivě nazrálý problém. Sdružení katolických novinářů vydalo ostrý apel, ať jejich čtenáři film bojkotují a vyhýbají se mu sluchem i zrakem. Od ďábla prý k nám zaslaný.

Použili k tomu známé prostředky, většinou zažité ze společnosti včerejška. Argumentovali tím, že film Klér je hluboce antipolský, antiklerikální a antikatolický. Brali si v ochranu papeže Jana Pavla II. – nikoliv současného papeže Františka. Citovali Jana Pavla II., že církev je matkou katolíků. A na matku se neplive. Kohorta veřejně známých kněží označila film za spiknutí levice proti národu, a koneckonců i Bohu. Ozvalo se z katolických medií i z kazatelen a na církevních shromážděních v chrámech a na poutích pod širým nebem.

 

Pokora části církve

 

Andrzej Mleczko: Beze slov Příval hněvu horkých hlav postupně ochladl i v samotné katolické církvi. Našli se i osvícení. V intenzitě, jakou si doma neumíme představit. Na způsob demagogického odmítnutí, jakému jsme se rychle a nevídaně naučili. Debata o filmu byla po ochladnutí vášní i zajímavá. Střízliví kritici našli na filmu i jeho kladné stránky, že jde o film řemeslně udělaný, skvěle napsaný, skvěle zahraný a skvěle natočený. Ale neopomenuli, že celý se blíží ke karikatuře. I v polské katolické církví se ozývá, že někteří duchovní spatří sami sebe. A budou přemýšlet o změně svého způsobu života a chování. Když jeden z kněží vyrazil na film Klér ve svém hábitu, vzbudil údiv, ale i sympatie.

Pokora části církve dává smysl i jinak. Polská katolická církev ztrácí věřící jako žádná jiná na světě. Film na gigantické problémy ukázal prstem.

Závidím Polsku, že má opět svého režiséra. A že má svého karikaturistu a stejně jako včera má i skvělé novináře!
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB