Film: Rašín – nový velkofilm o vzniku Československa



 

Vetchý Svoboda foto ČTJiž tuto neděli uvede Česká televize první část dvoudílného filmu Rašín a druhou část 21.října. Svoji práci na tomto filmu popsal pro tištěnou verzi Literárních novin jeho scenárista a režisér Jiří Svoboda.

 

 

 

Když se blížilo sté výročí noci, kdy Alois Rašín napsal zakládající zákon samostatného státu, začal jsem si uvědomovat, že většina občanů si spojuje vznik republiky zcela jednostranně se jmény T.G. Masaryka a E. Beneše. Napadlo mne, že by se tato historická nespravedlnost měla poopravit. Tak vznikla myšlenka filmu Rašín.

 

 

Východiska

Poprvé jsem se osobností Aloise Rašína začal zabývat v souvislosti s přípravou jednoho dílu z cyklu dokumentů ČT Velké zločiny v malé zemi. Byla to epizoda, zabývající se atentátem na ministra financí Československé republiky 5. ledna 1923. Koncepce cyklu soustředěného jen na zločiny v jednotlivých letech od vzniku Republiky do současnosti hlubší vhled nevyžadovala. Tehdy jsem si ještě neuvědomil, co všechno ministr financí stihl za šest měsíců, než byla vláda Karla Kramáře vystřídána socialistickou koalicí. A skoro nic jsem nevěděl o Rašínových osudech v letech před vznikem samostatného československého státu, který vyhlásila pětice politiků, později známých jako „mužové října“ – Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár. 

 

V případě nového filmu mi od samého počátku nešlo o čítankové dějiny, ale o téma, které provází politické a charakterové dějiny Čechů, Moravanů a Slováků celých sto let a má nemalé podobnosti s politickou situací současnou. Vedle statečných osobností, ryzích vlastenců, k nimž Alois Rašín bezpochyby patří, je velká část politické reprezentace konformní vůči vnějším tlakům a osobním zájmům. Snad i pro tu osobnostní a charakterovou výjimečnost byl Rašín již za časů I. republiky odsouván do pozadí a vznik republiky provázen jednostrannou glorifikací TGM a E. Beneše. Za protektorátu Čechy a Morava bylo jméno zcela vymazáno díky protinacistickému odporu Rašínova syna Ladislava, který jako by kopíroval osud otce – byl zatčen gestapem, vězněn a v Berlíně odsouzen k trestu smrti, který mu je později „zmírněn“ na 15 let tvrdé káznice. Umírá v prvních měsících roku 1945 ve vězení nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Vděku se Rašínové nedočkají ani po roce 1948, kdy režim prakticky převezme argumentaci anarchokomunistického pomatence, který na ministra 5. ledna 1923 vypálil smrtící projektily. 

 

Jedna věc je nápad popisující na několika stránkách synopse osud zcela mimořádného člověka a jeho okolí, druhá, podstatně složitější, je napsat scénář. To vyžaduje velkou dávku empatie, která z nepřehledného houští událostí vybere ty podstatné a sevře je do dramatického tvaru. Putováním po antikvariátech jsem byl překvapen, jak rozsáhlá literatura mapuje život člověka, který se mi na počátku zdál strohý a lidsky málo zajímavý. Mám doma více než metr knih, které jsem přečetl a opatřil výpisky. Úžasná je Rašínova korespondence z garnizonního vězení ve Vídni, kde byl spolu s Karlem Kramářem a dvěma souputníky odsouzen k trestu smrti. Fascinující je různost dvou klíčových osobností – Rašína, který vyrůstal v Nechanicích a ve vzpomínkách píše s velkou emocionalitou o rodičích a klukovských létech; a Kramáře, pocházejícího z bohaté rodiny, která mu umožnila studia na pěti univerzitách v Evropě.

 

Rašín byl zaníceným vlastencem a jeho první dílko České státní právo (1891) vyvolalo ostrou reakci rakousko-uherských úřadů. Zabavování brožury ho neodstrašilo a v rámci spolku studentů Slávie vynikal vlasteneckými přednáškami. Na ten čas krásně v deníkových záznamech vzpomíná jeho budoucí statečná žena Karla Janská (její bratr byl objevitelem krevních skupin). K deníku jsem se dostal díky pravnučce Aloise Rašína, Karoliny Breitenmoser-Stransky, žijící od roku 1968 v exilu ve Švýcarsku. Díky zkušenostem s osudy jména rodiny v několika historických etapách, byla zpočátku velmi opatrná a nedůvěřivá. Obávala se, aby osobnost Aloise Rašína nebyla ve filmu vykreslena negativně podle zažitých schémat. Když se přesvědčila o mých úmyslech, otevřela mi svůj rodinný archív, včetně nedosažitelné korespondence a fotografií. Nakonec mi deník paní Karly Rašínové zapůjčila. Deník začíná slovy: „Od mého čtrnáctého roku byl doktor Alois Rašín mým ideálem. Když začala jsem chodit do tanečních hodin, se všemi svými tanečníky zaváděla jsem hovor na doktora Rašína, ač osobně jsem ho vůbec neznala…“.

 

Karla Rašínová v deníku emotivně vzpomíná na lásku k budoucímu manželovi. V utajení chodila poslouchat Rašínovy projevy v klubech, které byly samozřejmě výhradně mužskou záležitostí. Rakouské úřady, rok po vydání brožury České státní právo, zahájily monstrproces známý jako proces s Omladinou. Rašín byl odsouzen na dva roky samovazby v plzeňských Borech. Ten čas nepromarnil stýskáním, naučil se anglicky a přeložil knihu o pracovním právu a pracovní době. V procesu mu byl rozsudkem odňat titul doktora práv. Po propuštění z vězení byl znovu promován. Jeho řeč u této příležitosti byla nesmírně odvážná a radikální. 

 

Před koncem 19. století se oženil s Karlou Janskou a v roce 1900 se narodil jemu nejbližší syn, který šel později v jeho stopách zásadovostí a radikalismem. O rok později se narodila dcera Liduška, která je v lidovém kroji vyobrazena na české dvacetikoruně. Nejmladší syn Miroslav byl po druhé světové válce diplomatem v Jižní Americe, kam za ním přijela Liduška a nakonec i matka Karla. Nikdy se do Československa nevrátili, jsou pochováni v Brazílii. 

 

 

Historické peripetie

Od počátku I. světové války vnímá Rašín možnost porážky zemí „osy“ (Rakousko-Uhersko, Německo a Osmanská říše), se kterou spojuje víru v emancipaci českého a moravského národa. Na výzvu TGM z exilu je jedním ze zakládajících členů odbojové organizace, později známé pod jménem Maffie. V té době se plně projevuje jeho úžasný organizační talent a smysl pro konspiraci. Spolehliví Češi získávají informace o pohybu vojenských vlaků i o produkci válečného materiálu v plzeňské Škodovce. Informace se sdružují u Rašína, který řídí i dílnu, kde zašifrované zprávy vsazují do hřbetů knih, držadel deštníků, zdvojených potahů kufrů a posílají je do Ženevy, kde bydlí TGM a později i E. Beneš, kteří materiály předávají francouzským a anglickým politikům.

 

Češi se v té době stávají trnem v oku velkovévody Bedřicha, který opakovaně žádá císaře, aby byl nad českými zeměmi vyhlášen válečný stav a delikty posuzovaly vojenské soudy. Odpor k Čechům vzroste v jarních měsících 1915, kdy se celý český pluk vzdá bez výstřelu několika ruským oddílům.

 

V květnu 1915 je zatčen Kramář a starosta sokolské obce Scheiner. Jsou převezeni do garnizonního vězení ve Vídni. O dva měsíce později je následuje Rašín, redaktor Červinka a zpravodaj Zamazal. Rašín má s vězením už zkušenosti. V samovazbě každý den cvičí, čte a píše svou představu národního hospodářství. V tom ho nezastaví ani rozsudek smrti z léta 1916. Korespondence se ženou Karlou z té doby je zážitkem. Z vězení píše dopisy dětem a kontroluje kvalitu jejich vysvědčení. Často je ostře kárá. Jeho poválečné „Pracovat a šetřit“ se promítá do korespondenčních výčitek Ladislavovi, který naléhá na maminku, aby mu koupila smoking nutný pro návštěvu divadla. Dopis Ladislavovi z vězení je nesmírně ostrý a syn si ho vezme pro pozdější léta k srdci.

 

V listopadu je rozsudek smrti potvrzen odvolacím vojenským soudem. V den, kdy má velkovévoda Bedřich rozsudek v ruce, spěchá za císařem, jehož podpis je pro provedení exekuce nezbytný. Císaře však zastihne v kómatu, z něhož se již neprobere. Mladý císař Karel I. vnímá válečnou situaci Rakouska-Uherska i Německa a chce vyslat gesto dobré vůle národům. Trest smrti zruší. Rašínovi je změněn na 10 let káznice a Kramářovi na 15 let. Trest si odpykávají v káznici Möllensdorf, kde jsou vězněni zajatí Rusové. Jak píše Rašín v deníku, denně umírá několik vězňů na tyfus, dyzenterii a vyhladovění. 

 

V Möllersdorfu obývají společně jednu celu. A je to nesnadné soužití. Zchoulostivělý Kramář brání otevírání okna a Rašín zuří nad zápachem a zkaženým vzduchem. Stupňují se i hádky o budoucí uspořádání – výlučně slovansky orientovaný Kramář si představuje, že slovanské země se připojí k Rusku s ruským carem na nejvyšší pozici a některým významným šlechticem z carského dvora na českém trůnu. Usiluje o zachování monarchie.

 

V létě 1917 vyhlásí císař amnestii a oba se vracejí domů. Zatímco Kramář se jede na dlouhé týdny léčit do letního sídla, Rašín se okamžitě pouští do práce. Dopisuje „Můj finanční plán“, který po vzniku Republiky nemilosrdně prosazuje. Majetky, které vznikly za války, považuje Rašín za kolaborační zisky a prosazuje jejich 80% zdanění. Vyhlašuje majetkové přiznání až do poslední slepice. Kdo je přistižen, že něco nepřiznal, tomu propadá zatajený majetek ve prospěch státu. 

 

V červnu 1919 se konají všeobecné volby, které končí pro Kramářovu stranu bankrotem. Lidé volí Sociální demokraty, přestože jejich předseda Šmeral za války nesmírně ostře odsuzoval Masarykovo počínání v zahraničí a podpisoval kdejaký devótní dopis do Vídně.

 

Rašín působí jako vlivný poslanec, který stále prosazuje deflaci, tedy zhodnocení koruny vůči švýcarskému franku. Tím ovšem trpí export, stoupá nezaměstnanost. Na pokraji hospodářského rozvratu jmenuje na podzim 1922 TGM předsedou vlády Antonína Švehlu a ten si vybírá Aloise Rašína jako ministra financí. Dostává se do ohniska pomluv tisku a soustřeďuje na sebe nepřátelství občanů, kteří ho viní za všechny hospodářské problémy. V prosinci 1922 v projevu k mladým členům strany obviňuje legionáře, že chtějí jen výhody na úkor státu: „Za službu vlasti se neplatí!“ 

 

Legionáři vyvolají bouři, žádají veřejnou omluvu, ke které nabádá Rašína i TGM. Tvrdý ministr financí ovšem nic neodvolá a nikomu se neomluví s tím, že má na svá tvrzení nezpochybnitelné důkazy.

 

Když je před svým domem smrtelně postřelen pomateným atentátníkem (ten si po druhé světové válce, když vyjde z vězení, chce změnit jméno na Ilja Dněprostroj), zprvu se Rašín domnívá, že střelcem byl legionář. Veřejné mínění se atentátem zcela otočí. Policie musí před rozlíceným davem chránit budovu Rudého práva a dalších deníků, které Rašína kritizovaly. 

 

Rašínův stav je beznadějný. V únoru 1923 po velkém utrpení umírá. 

 

 

Realizace filmu

Realizace historického filmu naráží na zásadní problém nalezení vhodných lokací, a to reálových i exteriérových. Ateliérové kapacity České televize filmu nedostačovaly. Obhlídka zámku Josefa Hlávky v Lužanech u Přeštic, kde jsou pietně zachovány interiéry a doplnění stávajícího mobiliáře nebylo zásadní překážkou, nám dala naději, že bychom měli kde natočit kompletně Rašínův byt. 

 

Obsazení historických postav je vždycky těžký úkol. Snažil jsem se výběrem herců zachovat alespoň vnitřní naturel, nikoli vnější podobu, a přitom neslevit ze svých maximalistických požadavků na jejich herecké schopnosti a charaktery. Z obrazových portrétů Aloise Rašína i Karla Kramáře na mne vyzařovala nepopsatelná energie, jakou dnes u lidí postřehnete jen výjimečně. 

 

S Ondřejem Vetchým jsem počítal od samého začátku. Měl ovšem závazky na jiném projektu. Jeho režisér Jiří Strach mi velmi vyšel vstříc a sám nakonec přesvědčil Ondřeje, aby dal přednost postavě Rašína. Myslím, že jsme si s Ondřejem velmi porozuměli od prvního setkání, byť jsme nikdy v minulosti nespolupracovali. Ondřej je vzácný člověk, je si dobře vědom, že postavu na plátně zosobňuje jeho osobnost, nikoli režisér, scenárista nebo kameraman. Byl vždycky výborně připravený, o postavě ustavičně přemýšlel a opakovaně se mnou konzultoval její vnitřní procesy a pohnutky. 

 

Hereckých zkoušek se rovněž zúčastnila řada hereček pro roli Karly Rašínové. Ideální představitelku jsem nakonec našel v Zuzaně Stivínové, která ve své kreaci vyjadřuje jak pevnost a ráznost, tak citovost, smyslnost a smysl pro humor. Noblesa a erotická dráždivost Lenky Vlasákové zase splňovala mou představu okázalé Naděždy Kramářové. 

 

Výzvou pro mne byla postava Karla Kramáře. Sebevědomý, až arogantní, vzdělaný a bohatý muž, který procestoval celý svět a byl přirozeným vůdcem. V politice se pohyboval ve vrcholných funkcích. Vyrůstal v movité rodině, a tomu odpovídaly i jeho nároky na stravování, bydlení apod. S Naděždou postavili nejprve nádherný dům na Krymu a následně Kramářovu vilu, kde dnes sídlí vláda ČR. Naděžda měla mnoho kontaktů v uměleckých kruzích a byla velmi náročná v koncepci stavby i jejím provedení. Kramář si otevření vily užíval jen týden před zatčením a deportací do vídeňského vězení. A tento úspěšný, noblesní muž se po zatčení náhle setkává s pro něj neuvěřitelným zacházením. Jakýsi vojenský zupák ho přinutí hned po zatčení k tomu, aby se před ním svlékl do naha. Ráno se probouzí v cele, jejíž stěny zdobí pornografické kresby a nápisy a panuje v ní pro Kramáře nepředstavitelný zápach. 

 

Od začátku úvah jsem kroužil kolem Miroslava Donutila. V posledních letech neměl psychologicky složitou dramatickou roli a zdálo se mi, že si vystačí s určitou manýrou, kterou okouzluje diváky svých převážně komických vystoupení. Na druhou stranu jsem počítal s tím, že má ambici předvést něco, co už delší dobu nehrál – složitou postavu s velkým dramatickým obloukem. A tak jsem do toho kousl. Probral jsem s ním všechno zcela na rovinu. Věřil jsem, že tvrdý, nekompromisní rozhovor vyřeší všechna nedorozumění, která by mohla během natáčení nastat.

 

Nikdy jsem svého rozhodnutí a naší dohody ani na vteřinu nelitoval. Miroslav Donutil je herec velkého talentu a velké píle. Připravený, soustředěný, seznámený s postavou, kterou představuje. Mám rád herce, kteří nabízejí něco víc než jen plnění představ režiséra. Koneckonců je to herec, který obhajuje svou postavu jako živého člověka s vnitřní radostí i bolestí. Minimálně ve dvou scénách mi nabídl řešení, která byla podstatně lepší než návrhy moje. Herec jeho kalibru má občas sklon dát v takové situaci režisérovi, ale i hereckým partnerům lekci. V takových okamžicích se naježím a tvrdošíjně prosadím svou představu. Mirek mi však svůj nápad sdělil v ústraní, s tím, že nechává na mně, jak se rozhodnu. To považuji za profesionální. 

 

Jako scenárista jsem si předepsal finále Rašínova celoživotního vlasteneckého usilování o samostatný stát takto: ulice Prahy zaplaví rozjásaní občané a „mužové října“ projíždějí v otevřeném autě od Staroměstského na Václavské náměstí. Pro Aloise Rašína to byl okamžik splnění velkého snu a jistě jeden z nejšťastnějších momentů jeho života. Film o Rašínovi k výročí vyhlášení samostatného Československa bych si proto nedovedl představit bez velkého, emocemi naplněného obrazu Prahy s rozjásanými davy Čechů a Slováků, strážní službou sokolů, skupinami v národních krojích, kapelami a nade vším otevřený vůz a „mužové října“ přijímající kytice i objetí se shromážděnými, v očích slzy.

 

Scenárista se ale následně promění v režiséra, který naráží na velmi obtížně překonatelnou realitu. První otázkou je výběr lokace, kde se finální scéna bude odehrávat. Vzhled Prahy v roce 2017, kdy jsme film natáčeli, se diametrálně rozcházel s tím, jak mohla Praha vypadat o století dříve. Neméně složitá je otázka početnosti komparzu, která je limitována rozpočtem a vhodným oblečením pro tak velký počet lidí. 

 

Natáčení bylo naplánováno na poslední dny října, bez jednoho roku se mělo téměř na den přesně krýt s historickými událostmi před 100 lety. Pár dnů předtím ale meteorologové předpověděli na námi stanovený termín mimořádně nepříznivé počasí, silný vítr a déšť. Udržovali jsme v pohotovosti celý kolos do poslední možné chvíle, teprve tři dny před plánovaným datem, když meteorologové potvrdili svou předpověď a vydali na ten den důrazné upozornění s doporučením omezit pohyb osob venku, vedoucí produkce rozhodl, že riziko je příliš vysoké a termín jsme museli odsunout na začátek listopadu. Na vlastní natáčení jsme měli necelých sedm hodin...

 

 

Trailer:

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 11 Říjen 2018 07:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB