Paul Newman: Naplněný život



 

Paul Newman jako detektiv Harper„Řekněte Paulovi, že podle mě je prvotřídní herec, i když mě považuje za mizerného politika,“ nechal se svého času slyšet Richard Nixon. A rozhodně nebyl sám, kdo si vysoce cenil Newmanova jedinečného hereckého talentu, který nejvýrazněji vynikl ve filmech jako Hazardní hráč, Hud, Frajer Luke, Hombre, Butch Cassidy a Sundance Kid či Podraz. Paul Newman, od jehož úmrtí uplynulo v těchto dnech deset let, však nebyl pouze výjimečným hercem, ale také respektovaným režisérem (zaujal především svojí režijní prvotinou Rachel, Rachel), zdatným automobilovým závodníkem a váženým filantropem. A dokázal-li se na výsluní divácké přízně udržet déle než půl století, vděčil za to nejen svému všestrannému talentu, ale také svému smyslu pro spravedlnost i humor, zdravému rodinnému zázemí (s herečkou Joanne Woodwardovou tvořil spokojený manželský pár úctyhodných padesát let) a mimořádně silné vůli.

 

 

 

Škola života

 

Paul Leonard Newman přišel na svět 26. ledna 1925 v Clevelandu v Ohiu. Jeho předci přišli do Spojených států z Evropy, matka Terézia Fecková se dokonce narodila na Slovensku, a to v obci jménem Ptičie. A byla to právě ona, kdo ve svém synovi od dětství pěstoval lásku k hudbě, literatuře a herectví. Postupem času ho také přemluvila k tomu, aby se přihlásil do dětského hereckého souboru. Zde se malý Paul jistě cítil lépe než v otcově krámku se sportovními potřebami, kam často chodil se svým starším bratrem vypomáhat. Hraní se věnoval i na střední škole (v rámci školních představeních), jeho snem však bylo uplatnit se v oblasti sportu.

 

Když v roce 1943 úspěšně dokončil svá středoškolská studia, přihlásil se k námořnictvu. Doufal, že bude přijat k letectvu, během jednoho z testů, jež musel podstoupit, se však ukázalo, že je barvoslepý. Následoval tedy radistický výcvik, po jehož absolvování byl mladý Paul poslán do jižního Pacifiku. Právě zde strávil zbylé dva roky II. světové války. Sám ale později uváděl, že jeho vojenská služba často obnášela popíjení alkoholu a četbu knih. Když válka skončila, bylo Newmanovi zrovna dvacet let a musel se rozhodnout, co dělat dál.

 

Po návratu do civilu nastoupil Newman na Kenyon College, studium ekonomie a obchodní administrativy ho ale příliš nebavilo, a tak postupně přestoupil na angličtinu a divadlo. Po smrti svého otce na nějaký čas převzal rodinný obchod, jeho srdce však tíhlo k herectví natolik silně, že se vydal do Connecticutu, aby se tam zapsal na divadelní fakultu Yaleovy univerzity. V té době už byl ženatý s herečkou Jacqueline Witteovou a měl doma čerstvě narozeného syna. Své herecké vzdělání završil Newman v New Yorku, a sice ve vyhlášeném Actors՚ Studiu.

 

 

Nevyzpytatelný svět filmu

Netrvalo dlouho a Newmana si všimli hledači talentů od filmu. Aby byl schopen co nejlépe zajistit svoji rozrůstající se rodinu, uzavřel mladý a nadějný herec smlouvu se studiem Warner Brothers, která byla možná z finančního hlediska velmi lukrativní, z uměleckého však nepříjemně svazující. Newmanovým filmovým debutem se stal biblický epos Stříbrný kalich (1954) a byl to, jak známo, velký propadák. Sám Newman se za svůj výkon v tomto filmu veřejně omluvil a postupně začal hledat způsob, jak se ze smlouvy s Warner Brothers vyvázat. A samozřejmě se také dál poctivě věnoval divadlu.

 

Svět filmu byl však Newmanovi souzen, což se ukázalo už o dva roky později. Díky roli boxera Rockyho Graziana v dramatu Někdo tam nahoře mě má rád (1956) mohl Newman konečně naplno využít svůj talent i na velkém plátně a získat zpět ztracenou sebedůvěru. V jednatřiceti letech se stal vycházející hvězdou hollywoodského nebe, vyhráno však ještě neměl. Další herecké nabídky se ale hrnuly celkem rychle a budiž Newmanovi ke cti, že si mezi nimi uměl dobře vybírat. Velmi zásadní pro něj jistě bylo psychologické drama Dlouhé horké léto (1958), v němž se herecky poprvé sešel s Joanne Woodwardovou, která se 29. ledna 1958 stala jeho novou ženou. Navíc vzniklo v režii Martina Ritta, s nímž později spojovalo Newmana dlouholeté přátelství a dalších pět filmů. Sám Newman pak byl za svůj výkon v tomto filmu oceněn coby nejlepší herec na MFF v Cannes.

 

Nedlouho po úspěchu Dlouhého horkého léta následovala Kočka na rozpálené plechové střeše (1958), brilantní adaptace stejnojmenné divadelní hry Tennesseeho Williamse. V té Newman nezapomenutelným způsobem ztvárnil bývalého hráče amerického fotbalu Bricka Pollitta, který řeší problémy s alkoholem, manželkou i umírajícím otcem. Právě Kočka na rozpálené plechové střeše vynesla Newmanovi první nominaci na Oscara (a můžeme jen litovat toho, že se ji nepodařilo proměnit ve zlato) a stala se velkým diváckým hitem. Nyní už nikdo nepochyboval o tom, že Hollywood získal svou další hereckou hvězdu, která by mu v budoucnu mohla přinést nemalé finanční zisky.

 

 

Frajer Paul

Není pochyb o tom, že 60. léta byla nejplodnějším obdobím Newmanovy herecké kariéry. Ba co více, hned na začátku této dekády ztvárnil Newman svoji životní roli – biliárového hráče Eddieho Felsona v mistrovském dramatu Roberta Rossena Hazardní hráč (1961). Stal-li se tento film nadčasovou klasikou, vděčí za to nejen své jedinečné atmosféře a morálnímu přesahu, ale právě i Newmanovu fenomenálnímu hereckému výkonu, který bohužel Akademie odměnila „pouze“ oscarovou nominací.

 

Podobně strhující hereckou kreaci předvedl Newman v psychologickém dramatu Hud (1963), a to v roli amorálního texaského farmáře, který všem okolo pouze znepříjemňuje život. Ztvárnit tuto ryze negativní postavu vyžadovalo z Newmanovy strany nemalou odvahu, risk se ale nakonec bohatě vyplatil, byť z Oscara se v následujícím roce neradoval Newman, ale paradoxně jeho herečtí partneři – Melvyn Douglas a Patricia Nealová. Huda lze nicméně označit za vrchol Newmanovy spolupráce s režisérem Martinem Rittem. Z té pak vzešel ještě jeden vynikající film, western Hombre (1967). Nepříliš úspěšné byly naopak snímky Pařížské blues (1961), Hemingwayʼs Adventures of a Young Man (1962) a Zneuctění (1964).

 

Další ze svých ikonických rolí ztělesnil Newman ve vězeňském dramatu Stuarta Rosenberga Frajer Luke (1967). Přestože byl jeho Luke Jackson nenapravitelným průšvihářem, budil u diváků mimořádně silné sympatie, a to už z toho důvodu, že měl odvahu vzepřít se nelidským podmínkám, do nichž byl uvržen. Nezapomenutelná byla především scéna pojídání vajec, byť podobně silných momentů by se v celém filmu dalo najít opravdu požehnaně. Se svým herecky nejúspěšnějším obdobím se pak Newman rozloučil ve velkém stylu – tragikomickým westernem Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), v němž byl jeho hereckým partnerem Robert Redford. Právě s ním vytvořil Newman jednu z nejoblíbenějších filmových dvojic.

 

Během 60. let však Paul Newman zakusil také nejedno profesní zklamání. Řeč není pouze o atypickém westernu Zneuctění, jenž byl remakem Kurosawova oscarového hitu Rašómon, ale také o adaptaci další hry Tennesseeho Williamse, dramatu Sladký pták mládí (1962). Za neúspěšnou bývá označována i jediná Newmanova spolupráce s Alfredem Hitchcockem, jejímž výsledkem byl (dle mého názoru velmi zdařilý) špionážní thriller Roztržená opona (1966). Newmanova pozice v Hollywoodu už ale byla v té době natolik silná, že ji pár propadáků nemohlo nijak ohrozit.

 

 

Nová pole působnosti

Rozhodl-li se Paul Newman na sklonku 60. let zkusit své štěstí jako režisér, mohla za to především profesní situace jeho ženy. Joanne Woodvardová byla sice uznávanou charakterní herečkou a v roce 1958 získala Oscara za svůj výkon v dramatu Tři tváře Evy, kvůli mateřství a péči o domácnost však její kariéra začala zažívat jistý útlum. A tak Newman obsadil Woodvardovou do hlavní role svého režijního debutu, psychologického dramatu Rachel, Rachel (1968). Úspěch, který se dostavil, byl nemalý: Newman i Woodvardová získali Zlatý glóbus a nominaci na Oscara. Newman pak v nadcházejících letech režíroval další čtyři celovečerní filmy (Tak mě někdy napadá – 1970, Vliv gama paprsků na měsíček zahradní – 1972, Harry a syn – 1984 a Skleněný zvěřinec – 1987) a nutno říci, že za žádný z nich se rozhodně nemusí stydět.

 

Vedle režie se Paul Newman začal věnovat ještě dalším dvěma novým aktivitám. Tou první byly automobilové závody a výsledkem bylo jak zdařilé sportovní drama Vítězství (1969), tak druhé místo v proslulém závodě 24 hodin Le Mans z roku 1979. Tou druhou pak bylo působení v oblasti charity. Když v roce 1978 zemřel jeho syn Scott na předávkování drogami, vyrovnal se Newman s touto tragédií po svém – založil Nadaci Scotta Newmana, jejímž cílem byl boj proti drogové závislosti. Nezůstalo ale pouze u toho. Miliónové zisky svého podniku na výrobu dresinků podle vlastních receptur věnoval na pomoc těžce nemocným dětem. Nikoho tedy nepřekvapilo, když v roce 1994 obdržel Newman Humanitární cenu Jeana Hersholta, která se udílí právě za charitativní činnost.

 

Pro Newmanovu hereckou kariéru byla 70. léta spíše obdobím určité stagnace. Za očekáváním zaostalo politicky laděné drama Stanice WUSA (1970) i thriller Mackintoshův člověk (1973). Neúspěšná byla také Newmanova spolupráce s režisérem Robertem Altmanem, z níž vzešly snímky Buffalo Bill a Indiáni (1976) a Kvintet (1979). Situaci naštěstí zachránily tři jiné filmy, ve kterých se Newman během této dekády objevil. Prvním byl nostalgicky pojatý western Johna Hustona Život a doba soudce Roye Beana (1972). Druhým geniální krimikomedie Podraz (1973), jež Newmana znovu svedla dohromady s Robertem Redfordem a režisérem Georgem Royem Hillem. A třetím samozřejmě katastrofický thriller Skleněné peklo (1974), ve kterém byl Newmanovým hereckým partnerem Steve McQueen.

 

 

Milovaná legenda

S příchodem 80. let jako by Paul Newman chytil nový herecký dech. Nezapomenutelným způsobem zazářil v kriminálním dramatu Pevnost Apačů v Bronxu (1981) a právnickém thrilleru Rozsudek (1982). Úspěšná byla rovněž jeho spolupráce se Sydneym Pollackem na dramatu Bez zlého úmyslu (1981). Pozornost ale upoutal především jeho návrat k roli biliárového šampiona Eddieho Felsona ve filmu Martina Scorseseho Barva peněz (1986). Newman si tento návrat opravdu vychutnal a získal za svůj výkon prvního regulérního Oscara! Paradoxem je, že o rok dříve získal toto ocenění za zásluhy. Inu, Akademie se zase jednou malinko unáhlila...

 

Na výsluní divácké přízně se Paul Newman hřál i v následujících letech. Byl nezapomenutelný jak v komediích Nejsem blázen a Záskok (obě 1994), tak v gangsterce Road to Perdition (2002), v níž ztvárnil svou poslední filmovou roli (a málem byl z toho další Oscar). Když 26. září 2008 podlehl rakovině plic, byla to velká ztráta jak pro jeho nejbližší, tak pro celý filmový svět. A samozřejmě také pro všechny ty děti, kterým prostřednictvím své charitativní činnosti tak nezištně pomáhal.

 

„Zde leží Paul Newman, který zemřel jako nýmand, protože mu zhnědly oči.“ Tak zněl Newmanův návrh na vlastní epitaf. Smysl pro humor se sice cení, pravdou ale je, že jako nýmand Paul Newman rozhodně nezemřel. Zemřel jako milovaná legenda. Jako člověk, který vykonal mnoho dobrého, aniž by za to něco čekal. Jako někdo, kdo beze zbytku naplnil svůj život. Neprohloupí ten, kdo bude následovat jeho příkladu.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB