Roman Polanski 85: Bojovník s nepřízní osudu



Roman Polanski při natáčení nového filmu foto youtubeŽivot Romana Polanskiho, který v těchto dnech slaví již své 85. narozeniny, by sám o sobě vydal na velmi zajímavé filmové drama. Polanski však nepřízni, kterou mu osud opakovaně projevoval, dokázal vždy čelit po svém, nejčastěji prostřednictvím svého režisérského díla.

 

 

 

To vedle životopisného dramatu Pianista, za nějž Polanski poněkud opožděně získal Oscara, zahrnuje i takové skvosty, jakými jsou hororová komedie Ples upírů, krimi Čínská čtvrť, erotické drama Hořký měsíc či politický thriller Muž ve stínu. Polanskiho žánrová všestrannost je stejně obdivuhodná jako odvaha, kterou projevil, když mu život zasazoval jednu krutou ránu za druhou.

 

 

Z krakovského ghetta do světa filmu

Roman Polanski přišel na svět 18. srpna 1933 v Paříži. V Paříži si však jako malý moc dlouho nepobyl, neboť pouhé dva roky před vypuknutím II. světové války se jeho otec rozhodl vrátit do Polska a vzít s sebou i celou svou rodinu. A tak se domovem malého Romana stalo na nějaký čas krakovské ghetto, odkud začali jeho nejbližší postupně mizet. V jedné věci však Romanův otec přece jen prozíravý byl – svůj majetek přenechal známým nežidovského původu a ti si pak jeho syna vzali k sobě na venkov. Zde, daleko od hrůz spojených se životem v krakovském ghettu, setrval Roman až do konce války.

 

Polanskiho otec válku přežil a pořídil si novou rodinu. Snil o tom, že se z jeho syna stane inženýr, ten měl však o své budoucnosti zcela jinou představu. Využil svých kontaktů se studenty vysoké filmové školy v Lodži a začal hrát ve filmech. Na zmíněné škole pak začal sám studovat a v roce 1959 se oženil se svou spolužačkou Barbarou Kwiatkowskou. Po absolvování studia se vypravil do rodné Paříže, kde se usadila jeho nevlastní sestra Annette. Natáčí krátkometrážní filmy Dva muži a skříň (1957), Když padají andělé (1959) a Šibalové (1962) a sklízí za ně nemalé uznání.

 

Na poli celovečerního filmu debutoval Roman Polanski psychologickým dramatem Nůž ve vodě (1962), které natočil ještě v Polsku. Přestože za něj získal cenu kritiků na MFF v Benátkách, k níž posléze přibyla i oscarová nominace za nejlepší neanglicky mluvený film, v Polsku to za něj pěkně schytal, mj. i proto, že jeho prostřednictvím kritizoval tamější poměry. Odsudky filmových recenzentů a vyčerpávající boj s cenzurou přivedl Polanskiho k rozhodnutí točit své další filmy za polskými hranicemi.

 

 

Uznávaný filmový autor

Polanskiho novým působištěm se stala Velká Británie. Právě zde realizoval psychologický horor Hnus (1965), ve kterém si hlavní roli zahrála jedna z největších hvězd tehdejšího filmu Catherine Deneuveová. S ním Polanski dosáhl dalšího významného úspěchu, kromě jiného za něj získal Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně. Berlínský festival ocenil Polanskiho (tentokrát Zlatým medvědem) také za jeho další film, komediální thriller Ve slepé uličce (1966). Z polského exulanta se stal mezinárodně uznávaný filmový autor s utěšeně se rozrůstající sbírkou cen. Osud však pro Polanskiho chystal další krutou ránu...

 

Během natáčení hororové komedie Ples upírů (1967) se Roman Polanski seznámil s americkou herečkou Sharon Tateovou. Výsledkem jejich první (a zároveň poslední) spolupráce nebyl jen jeden z nejlepších Polanskiho filmů, ale také velká láska. Roman Polanski (jehož manželství s Barbarou Kwiatkowskou již bylo minulostí) a Sharon Tateová se vzali 20. ledna 1968 v Londýně a plni optimismu pokračovali ve svých úspěšně rozjetých kariérách. Na konci téhož roku Tateová zjistila, že je těhotná.

 

Zhruba v téže době zabodoval Polanski s mrazivým hororem Rosemary má děťátko (1968) natočeném podle stejnojmenné novely Iry Levina. Určitě se jedná o jeden z nejlepších počinů v rámci daného žánru, Polanski se však z jeho úspěchu příliš dlouho radovat nemohl. Dne 9. srpna 1969 došlo asi k největší tragédii v jeho životě. Byl zrovna pracovně v Londýně, když se do jeho domu v Kalifornii vloupal vůdce hnutí Helter Skelter Charles Manson se svými pěti kumpány. Skupina nelítostných psychopatů zavraždila všechny, kdo se momentálně nacházeli uvnitř, a to včetně Tateové, která byla v osmém měsíci těhotenství. Zatímco se policie snažila vypátrat skutečnou totožnost hrůzného zločinu, určitá část americké veřejnosti udělala zdrcenému Polanskimu ze života peklo na zemi. Bestiální čin Mansonových stoupenců byl dokonce dáván do souvislosti s posledním Polanskiho filmem. Jak známo, hrdinka již zmíněného snímku Rosemary má děťátko bojuje proti satanskému spiknutí (nebo si to alespoň myslí).

 

 

(Ne)úspěšný útěk od bolestivé reality

Přestože byla nakonec zjištěna skutečná totožnost pachatelů výše uvedeného zločinu, nedočkal se Roman Polanski žádné omluvy. S tragédií, jež s takovou krutostí poznamenala jeho život, se pokusil vyrovnat prostřednictvím své práce. Otázkou však je, zda bylo moudré pustit se po tom všem zrovna do realizace Macbetha (1971). Výsledek Polanskiho práce byl nicméně opět obdivuhodný, přestože Shakespearovu tragédii asi nejlépe zfilmoval Akira Kurosawa (Krvavý trůn z roku 1957). Krátce poté následovala veselohra Co? (1972), jejímž tématem byl především sex. Do hlavní role nebyl obsazen nikdo jiný než Marcello Mastroianni. V rámci Polanskiho tvorby však představuje tento film poněkud svérázný počin (stejně jako dobrodružní Piráti, kteří následovali v roce 1986).

 

Po svém návratu do Hollywoodu dosáhl Polanski zcela mimořádného úspěchu s krimi Čínská čtvrť (1974). Vyprávění, které začíná jako klasická detektivka stvořená ve fantazii Raymonda Chandlera, se postupně překlápí v nemilosrdnou kritiku poměrů, jež panovaly v USA během 30. let (a svým způsobem přetrvávají dodnes). Polanski dokázal zužitkovat všechny trumfy, které měl k dispozici (včetně skvělého scénáře a hvězdného hereckého obsazení, jemuž vévodil vynikající Jack Nicholson) a vytvořil výjimečné filmové dílo, jež dodnes hrdě odolává nelítostnému zubu času. Zcela zaslouženě se na Čínskou čtvrť snesla sprška nejrůznějších ocenění, coby nejlepší režisér byl Polanski odměněn Zlatým glóbem a cenou BAFTA. Poněkud macešsky se ovšem zachovala Akademie, která sice Čínské čtvrti udělila Oscara za nejlepší původní scénář, v kategoriích nejlepší film a režie ovšem upřednostnila Kmotra II.

 

Ve Spojených státech se však Polanski ani tentokrát dlouho nezdržel. Po sexuálním skandálu s nezletilou dívkou strávil dvaačtyřicet dní v kalifornském vězení a aby unikl před důsledky blížící se soudní dohry, rozhodl se z USA odejít navždy. Celá tato kauza pronásleduje, jak známo, Polanskiho dodnes, přestože sama Samantha Geimerová (tak se ona dívka, z níž je dnes pětapadesátiletá žena, jmenovala) žádala americkou justici, aby už celý případ zastavila. Polanskiho domovem se tak natrvalo stala Evropa, kam si odskočil už po úspěchu Čínské čtvrti, aby tam natočil mysteriózní thriller Nájemník (1976), ve kterém si i sám (stejně jako v Plesu upírů) zahrál hlavní roli.

 

 

Umělec, který našel svůj klid?

Po návratu do Evropy se Polanskimu začalo dařit takřka ve všech ohledech. Na sklonku 70. let natočil (na motivy stejnojmenného románu Thomase Hardyho) romantické drama Tess (1979) pojednávajícím o osudech chudé dívky (výborná Nastassja Kinski), která je svým otcem poslána žít na šlechtické sídlo. To, co mělo být začátkem šťastného života, se však ukáže být začátkem tragického osudu. Film byl věnován památce Sharon Tateové a získal (dodejme, že zcela zaslouženě) řadu prestižních ocenění (sám Polanski byl opět nominován na Oscara a získal prestižního Césara, jeho francouzskou obdobu). Tento úspěch nemohlo znehodnotit ani fiasko v podobě již zmíněných Pirátů, kteří následovali o sedm let později.

 

Osudným, tentokrát už v dobrém slova smyslu, se pro Polanskiho stal thriller Frantic (1988), jenž je dnes u nás znám pod nešťastným názvem 48 hodin v Paříži. Právě při jeho natáčení se totiž slavný režisér seznámil s o třiatřicet let mladší herečkou, modelkou a zpěvačkou Emmanuelle Seignerovou, jež byla obsazena do hlavní ženské role (po boku hvězdného Harrisona Forda). Jakkoliv vydařeným počinem Frantic byl, dostalo se mnohem větší pozornosti Polanskiho svatbě se Seignerovou, která se konala 30. srpna 1989. Seignerová se stala ženou, po jejímž boku konečně Polanski nalezl svůj klid, a také matkou jeho dcery Morgane a syna Elvise.

 

A v neposlední řadě se Emmanuelle Seignerová také stala hvězdou dalšího Polanskiho filmu nesoucího název Hořký měsíc (1992). Toto mistrovské podobenství o sexu a smrti lze směle označit za jeden z nejmimořádnějších počinů Polanskiho kariéry. Na dané téma byl natočen už jen jeden film, který se mu co do kvality vyrovná – Eyes Wide Shut od Stanleyho Kubricka. Přestože nelze říci, že by se Hořkému měsíci nedostalo dobrého přijetí, zasloužil by si daleko větší uznání. Už kvůli jedinečnému hereckému výkonu Seignerové, která v něm ztvárnila svoji životní roli. Ve stínu kvalit Hořkého měsíce pak zcela zapadly další dva Polanskiho filmy, psychologický thriller Smrt a dívka (1994) a horor Devátá brána (1999).

 

 

Oscarová legenda

Nedlouho před svými sedmdesátými narozeninami se Roman Polanski dočkal ocenění, které si zasloužil už dávno – Oscara. Vyneslo mu jej životopisné drama Pianista (2002) zachycujícím osudy  respektovaného interpreta Chopinových skladeb Wladyslawa Szpilmana, který v rodném Polsku prožil celou II. světovou válku a stal se i svědkem varšavského povstání. Utrpení Židů v nacisty okupovaném Polsku vyobrazil Polanski podobně realistickým způsobem jako o devět let dříve Steven Spielberg v Schindlerově seznamu. Vedle ceny za režii, pro kterou si Polanski samozřejmě přijet nemohl, získal Pianista ještě zlatou sošku za nejlepší adaptovaný scénář a mužský herecký výkon v hlavní roli (Adam Brody). Jak nenápadně působil vedle tohoto oscarového hitu Oliver Twist (2005), adaptace stejnojmenného románu Charlese Dickense, kterou Polanski přijel o pár let později natočit do Prahy.

 

Že je pro něj věk spíše číslem, dokázal Polanski, když coby šestasedmdesátiletý natočil Muže ve stínu (2010). Tento brilantní politický thriller, v němž tak nezapomenutelně zazářili Ewan McGregor a Pierce Brosnan, vznikl na motivy knihy Roberta Harrise Duch a byl do jisté míry zúčtováním s politikou Tonyho Blaira. Dostalo-li se v Evropě Muži ve stínu nadšeného přijetí (Polanski získal mj. Césara a Stříbrného medvěda za nejlepší režii), bylo to určitě kvůli jeho mimořádným kvalitám a ne kvůli skutečnosti, že byl Polanski před jeho premiérou zatčen a odsouzen k domácímu vězení. Stalo se tak samozřejmě v souvislosti s již zmíněnou kauzou sexu s nezletilou.

 

Přestože poslední Polanskiho filmy (Bůh masakru – 2011, Venuše v kožichu – 2013 a Podle skutečné události – 2017) prošly kiny takřka bez povšimnutí, těší se jejich tvůrce respektu a pozornosti, kterou mu většina jeho mladších kolegů může jen tiše závidět. Nezbývá než doufat, že se mu nakonec podaří natočit připravovaný film o Dreyfusově aféře a že se mu i v příštích letech bude dostávat pevného zdraví. A snad to pro něj budou léta klidná a spokojená...

 

 

Trailer Pianista

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 14 Srpen 2018 15:32 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB