Madame, moje vlast – to je můj film



Claude Lanzmann foto France24Vzpomínka na slavného francouzského režiséra Clauda Lanzmanna (1925–2018) - vlevo na snímku. Claude Lanzmann v závěru své autobiografické knihy Zajíc z Patagonie (Gallimard, 2009) píše: Můj čas je ten, který žiju, a i když se mi svět líbí čím dál méně – dokud je můj, je můj absolutně (…). Jednoho dne a za okolností, o kterých nemohu nic vědět, čas přeruší svůj běh (…). Stalo se. Claude  Lanzmann, režisér slavného filmu Šoa,  energický muž osobitého kouzla, zemřel letos 5. července v Paříži.

 

 

 

Nebezpečí mne vždy lákalo, ale z lidí mívám strach

Claude Lanzmann se narodil 27. listopadu 1925. Na lyceu v Clermont-Ferrandu, kam se rodina židovského původu na začátku války přestěhovala, se Claude hned v roce 1942 přidal k odboji, později dokonce k partyzánům. V Zající z Patagonie napsal: Nebezpečí mne vždy lákalo. Odjakživa jsem miloval letadla, ponorky. Ale z lidí mívám strach, jsou něco jako nebezpečný a zlý druh. A pokud jde o soukromí slavného režiséra, tak snad jen to, že byl třikrát ženatý, a jak říká ve své autobiografii: Patřím k tomu typu mužů, kteří jsou věrni, jen když jsou zamilovaní. V roce 1952 se setkává s Jeanem-Paulem Sartrem a s tehdy už známou spisovatelkou Simone de Beauvoir, stává se členem redakční rady slavné revue Les Temps Modernes, a posléze byl jejím šéfredaktorem až do své smrti. A se Simone de Beauvoir, která byla o sedmnáct let starší, prožil několik let ve společném soužití. Ve své biografii píše, že byl jediný muž, se kterým Simone de Beauvoir žila jako s manželem. (…)

 

V roce 2017 postihla Clauda Lanzmanna velká tragédie, jeho syn Félix, který se narodil v roce 1993 z manželství s Dominique Petithory, zemřel na rakovinu, je pochován na hřbitově Montparnasse poblíž Simone de Beauvoir. A jedno z čísel Les Temps Modernes věnoval šéfredaktor svému zemřelému synu Felixovi. 

 

   

Nemám rád „rozhodné“

Ale zpět k Lanzmannově filmové tvorbě. První film Proč Izrael? natočil v roce 1973. Dodnes je považován za nejlepší film o Izraeli. Když byl téhož roku představen na filmovém festivalu v New Yorku, přiběhla za režisérem novinářka a zeptala se ho: Pane, kde je Vaše vlast? Je to Francie? Je to Izrael? A Lanzmann na to odpověděl: Madame, moje vlast – to je můj film. V roce 1974 začal natáčet monumentální film Šoa, dokončil ho po jedenácti letech. Nepochybně jde o nejzávažnější dílo o vyvražďování Židů za druhé světové války. Lanzmann v něm dal slovo především těm, kteří přežili a cítili se ohroženi banalizací a relativizací své hrůzné zkušenosti. K tomu režisér ve své knize píše: Vždy mne fascinovala otázka volby. Vybrat si, může znamenat i zabít. Nemám příliš rád „rozhodné“, nikdy pro mne nebylo snadné se rozhodnout. Není tedy náhoda, že Šoa trvá devět a půl hodiny; film mu přinesl mnoho významných cen, včetně německé medaile Adolfa Grimma i francouzského Césara. V Polsku bylo promítání na čas zakázané, tehdejší vláda dokonce žádala, aby Francie stáhla film z distribuce… Claude Lanzmann přišel ve svém filmu s úplně novou koncepcí, zavrhl dokumentární dobové záběry, tvrdil, že jsou nepřiměřeným nátlakem na diváka – své filmy opřel o orální živé svědectví, o vlastní zkušenost přeživšího, resp. mluvčího.

 

Po tomto velkém úspěchu následoval film o izraelské armádě Tsahal z roku 1994, odborná kritika ho dodnes rovněž považuje za jeden z nejlepších filmů o Izraeli. A o tři roky později dokončil film o Terezíně s názvem Rossel na-náměstí v Terezíně v roce 1944Návštěvník ze světa živých; šokující rozhovor s doktorem Mauricem Rosselem(vpravo na fotografii na náměstí v Terezíně v roce 1944), stále neuvěřitelně naivním anebo naivitu předstírajícím představitelem Mezinárodního červeného kříže, který za války navštívil Terezín i Osvětim; Lanzmann s ním vedl rozhovor v roce 1979, v době, kdy natáčel Šoa, ale rozhodl se, že ho do filmu nezařadí a Terezínu věnuje zvláštní pozornost v jiném filmu, vlastně ve dvou svých dalších dílech. Tím druhým byl Poslední z nespravedlivých, rozhovor s Benjaminem Murmelsteinem představeným terezínské Židovské rady, do Terezína byl deportován v roce 1943 a hned v lednu ho Němci určili do této funkce. Lanzmann s ním natočil rozhovor v roce 1975 v jeho římském bydlišti. Ve Francii měl film premiéru 13. listopadu 2013.

 

Připomenout velké a rozsáhlé dílo Clauda Lanzmanna není snadné, následovaly filmy Sobibór, 14. října 1943 v 16 hodin (2001), v roce 2010 dokončil Případ Karski, v roce 2017 byl dokončen film Čtyři sestry, rovněž rozhovory se čtyřmi přeživšími ženami, následujícího roku měl film svoji televizní premiéru na ARTE. A jeho posledním filmem byl Napalm, autobiografická vzpomínka na jeho návštěvu Korejské lidově demokratické republiky v roce 1958, kde prožil svoji velkou histoire d´amour, film měl premiéru v Cannes v roce 2017 a je věnován zdravotní sestřičce Kim Kum-sun. Ale k tomu snad ještě jindy.

 

Teď se vrátím k filmu Návštěvník ze světa živých, unikátnímu rozhovoru a málo známým fotografiím, které tehdy doktor Rossel v Terezíně amatérsky pořídil; u nás byl film promítán v roce 2011 v rámci filmové přehlídky Terezínské iniciativy v programu Vzpomínky a zapomínání, bohužel, pokud vím, nedošlo už na jeho reprízu.… 

 

 

Lanzmann a Rossel

Dvaadvacátý červen, rok 1944. Byl teplý, prosluněný den, když delegát Mezinárodního Červeného kříže Maurice Rossel nasedl v Berlíně do vlaku a v doprovodu gestapa se vydal na návštěvu Theresienstadtu, města, které Hitler daroval Židům, jak hlásala nacistická propaganda. Od té doby uběhlo už hodně času, ale Rosselův morálně problematický postoj neztratil na významu dodnes. Okolnosti tehdejší návštěvy, která měla oklamat svět, což  Claude Lanzmann zachytil dokonale. Připomeňme si tedy alespoň takto ten hodinový snímek, ve kterém vystupují jen dva protagonisté: Lanzmann a Rossel.

 

  O doktoru Rosselovi toho mnoho nevíme; byl lékař, protestant a voják švýcarské armády, posléze se stal členem delegace Mezinárodního Červeného kříže, která za druhé světové války navštěvovala zajatecké tábory. Jejím hlavním úkolem bylo zjistit, zda Němci dodržují Ženevskou konvenci o zacházení s válečnými zajatci, zda neporušují zákony a zvyklosti při vedení války a válečných operacích. Zároveň měla delegace za úkol předat balíky s potravinami a léky na určitá místa. Podle jeho vlastních slov vstoupil do služeb Červeného kříže, aby nemusel sloužit na hranicích. Naskýtá se jistě otázka, proč si Claude Lanzmann ke svému interview vybral právě Maurice Rossela, vždyť nebyl jediným členem té delegace, kromě něj tam byl i Franz Hvaas za dánské ministerstvo zahraničních věcí, doktor Hennigsen za dánskou zdravotní komisi a další.  

 

 

Město pro prominenten

Jedním z hlavních důvodů, proč si Lanzmann pro svůj film vybral právě jeho, je, že na rozdíl od svých kolegů - delegátů vykreslil doktor Rossel ve své oficiální zprávě ghetto Theresienstadt paradoxně nejpříznivěji, dokonce mnohé pochválil (každý z delegátů byl povinen napsat svoji zprávu pro řídící aparát Mezinárodního Červeného kříže!).  A Lanzmann ve svém filmovém rozhovoru chce vědět, jak svoji tehdejší zprávu vidí s odstupem let; natáčení proběhlo v bytě Rosselových ve Švýcarsku, v jednom záběru jsou slyšet dětské hlasy a doktor Rossel žádá, aby se ztišily.

 

Říkám záměrně paradoxně, protože nejpříznivější a pro nacisty nejcennější zpráva zcela nečekaně vzešla z pera delegáta z neutrální země, zatímco například mnohem kritičtější byli delegáti z okupovaného Dánska, kteří se logicky mohli obávat následků za zprávu nedostatečně vstřícnou vůči potěmkinovské vesnici… Terezínská komandatura pro červnovou návštěvu mezinárodní delegace hned nařídila zkrášlovací akci, celé město bylo doslova vyšňořeno, fasády, ulice, parky, aranžéři vystavovali zboží ve výlohách, dokonce se narychlo zřídilo i dětské hřiště; v den návštěvy byla v poledne dvojitá porce masa, zákusky i káva. A v těchto kulisách ukázali Němci spokojený život obyvatel města u Prahy… Realita však byla taková, že krátce po návštěvě Mezinárodního Červeného kříže, od poloviny srpna do poloviny září, stejné kulisy posloužily i pro natáčení filmu Vůdce daroval Židům město v režii Kurta Gerona, kde sami Židé museli hrát hlavní role. A téměř všichni, kteří se na natáčení podíleli, byli hned v říjnu deportováni do Auschwitzu, kde většina z nich zahynula. Jen pro úplnost připomínám, že do transportu, který vyjel z Theresienstadtu 16. října, byli zařazeni především umělci, zejména hudebníci jako Karel Ančerl, Viktor Ullman, Hans Krása, Pavel Haas a členové Ghetto Swingers; přežil jen Karel Ančerl, ostatní v den příjezdu byli zavražděni v plynových komorách.  Nepřežil ani Gideon Klein, který ještě před transportem stačil geniálně nastudovat Verdiho Falstafa, jehož závěrečná věta Vše je na světě komedie zazněla jako poselství i naděje. 

 

 

Poslušnost a pasivita

Ve filmu sedí doktor Rossel uvolněně ve velkém ušáku, často si zapaluje cigaretu a při rozhovoru, vedeném ve francouzštině, nikdy neuhne očima, je skálopevně přesvědčen, že se ve své zprávě tehdy nezmýlil. Ještě v roce 1979 totiž věřil, že Terezín byl tábor rezervovaný jen pro privilegované osoby, pro prominenten, pro bohaté, nebo jinak důležité Židy, kteří neměli zmizet. Na jednom místě hovoří s velkým despektem o tom, co ho při návštěvě ghetta popuzovalo nejvíce: Když člověk několik měsíců navštěvoval zajatecké tábory, tak se všude setkal s tím, že se někdo snažil upoutat jeho pozornost (…). Zatímco tady nic. Nic. Jen poslušnost a pasivita, což mi připadalo… bylo mi z toho nevolno. Jeho výrok je tak ohromující, že raději nekomentovat!

 

Ve své známé Zprávě, o které je v rozhovoru řeč, napsal, že lidé v ghettu jsou dobře oblečeni, ženy dokonce velmi elegantně. Nikdo netrpí hlady. Dále psal o tom, že ve městě funguje banka, kavárny i restaurace. Zmínil se také o svobodě vyznání, navštívil prý synagogu (Němci bleskově přebudovali nějakou tělocvičnu na synagogu!). A v závěru doktor Rossel zdůrazňuje, že ghetto-Theresienstadt  je docela normální město. Také si pochvaluje, že mohl zcela libovolně fotografovat vše, co chtěl

 

 

Terezínské fotografie Ani po letech ho nenapadlo, že právě to Němci chtěli, aby fotografoval, aby své fotografie publikoval, aby vnější svět uvěřil jejich lži a podvodu. Vše bylo jen aranžmá a doktor Rossel věřil, čemu věřit chtěl, dokonce věřil i po tak dlouhé době, po známých faktech i po mnoha autentických svědectvích, které přeživší přinesli. Lanzmannův film je tak vynikající ilustrace o účelovém zacházení se skutečností, je pozoruhodným nahlédnutím do duše i způsobu myšlení určitého typu člověka, o jeho schopnosti lehce zaměnit lež za pravdu, navzdory všemu. 

 

Rosselovy terezínské fotografie nejsou příliš známé, jen výjimečně je lze zahlédnout v některém dokumentárním filmu, často bez uvedení jména jejich tvůrce; jde o sérii černobílých fotografií, pořízených vždy v exteriéru, patrně kvůli světlu, doktor Rossel byl jen amatérský fotograf;  nezachytil žádný interiér, není na nich odvšivovací stanice ani jídelna, ani ubikace, ani vnitřní zařízení. Jen šťastní a veselí lidé i děti. 

 

 Nazítří 23. června se delegace odebrala do Prahy, kde pro ni K. H. Frank uspořádal gala-večer, včetně procházky po městě a jeho pamětihodnostech. Na rozloučenou dostal každý z delegátů několik obrázků terezínských umělců. A začátkem července děkuje doktor Rossel svým německým hostitelům za vlídné přijetí a ujišťuje je, že jeho zpráva bude pro ně příznivá

 

Claude Lanzmann nepohlíží ve svém filmu Návštěvník ze světa živých na Rossela jako na svědka té doby, ale jako na jednu z loutek hrůzného divadla, té prohnané camouflage; Rossel – slovy režiséra -  v celém divadle sehrál jednu z hlavních rolí, a byl svým způsobem i - obětí. Doktor Rossel nebyl svědek, je to symptom velkého úpadku civilizace i kultury dvacátého století.

 

 

 Fotografie doktora Maurice Rossela

 Terezín město 2Terezín město 3Terezín pevnost zahrada

 

 

 

 

 

Terezín dvůrTerezín představeníTerezín shomadiště

 

 

 

 

 

 

děti v Terezíně 1děti v Terezíně 2děti v Terezíně 3

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 08 Srpen 2018 14:21 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB