Terry Gilliam: Neúnavný bojovník s větrnými mlýny



Terry Gilliam foto youtubeTroufám si říci, že největší událostí letošního ročníku MFF v Karlových Varech bude návštěva scénáristy a režiséra Terryho Gilliama. Ten zde totiž představí svůj vysněný a těžce vybojovaný projekt, snímek Muž, který zabil Dona Quijota. Není žádným tajemstvím, že když se v roce 2000 pokusil o jeho realizaci poprvé, neuspěl. Výsledkem bylo zklamání (jak samotného Gilliama, tak jeho fanoušků) a osobitý dokument Ztracen v La mancha (2002). A pocit, že toto úsilí bylo jakýmsi bojem s větrnými mlýny. Napodruhé se to však Gilliamovi podařilo, a tak nezbývá než doufat, že nás čeká nezapomenutelná podívaná, jež bude hodna pověsti svého autora.

 

 

 

Z „létajícího cirkusu“ do „cirkusu filmového“

Nutno dodat, že mezi diváky z řad fajnšmekrů má Terry Gilliam opravdu – a zaslouženě – vynikající pověst. Přestože se narodil v americké Minnesotě (stalo se tak 22. listopadu 1940), táhlo ho to vždy spíše do Evropy. A tak v roce 1967 emigroval do Spojeného království, kde začal pracovat na televizní show pro děti Do Not Adjust Your Set. Tato práce mu sice umožnila využít naplno jeho výtvarný talent, poměrně brzy však skončila, protože až příliš cílila na dospělé publikum.

 

Gilliama si však díky ní všimli „srandisti“ (John Cleese a spol.) z Monty Pythonova létajícího cirkusu a nabídli mu, aby rozšířil jejich řady. Gilliam tuto nabídku přijal a stal se tak jediným členem skupiny Monty Python, který se nenarodil ve Velké Británii. O tom, že v ní ale nebyl pouze „do počtu“, pak svědčí mj. skutečnost, že společně s Terrym Jonesem režíroval kultovní taškařice Monty Python a Svatý grál (1975) a Monty Pythonův smysl života (1983). Nic ale netrvá věčně, a tak se i Gilliam postupně vydal svou vlastní cestou...

 

 

Geniální, leč nepochopený vizionář

Prvním samostatným režijním počinem Terryho Gilliama byla sice svérázná fantasy komedie Žvahlav (1977), ta však ještě vznikla v úzké spolupráci s kamarády z Monty Python. Gilliamova tvůrčí emancipace se tak naplno projevila až dobrodružnou fantasy Zloději času (1981), která zaujala jak velmi originálním námětem a krásnou výpravou, tak hvězdným hereckým obsazením (jehož součástí byl i samotný Sean Connery coby mykénský král Agamemnon). Ta si našla i poměrně početné publikum, což ale vzhledem k faktu, že se jednalo o film o cestování v čase, nebylo až zase takové překvapení. Chtěl-li nicméně Gilliam dokázat, že je velkým filmovým režisérem, pak se mu to díky Zlodějům času rozhodně podařilo.

 

Je bez debat, že 80. léta byla nejšťastnějším obdobím Gilliamovy režijní kariéry. Po Zlodějích času oslnil snímkem Brazil (1985). Tato nápaditostí překypující sci-fi je znamenitou kombinací Orwellova románu 1984 a bizarního humoru a la Monty Python (Gilliam původně chtěl, aby se jeho film jmenoval „1984 a 1/2“). Pro tehdejší publikum se však jednalo o příliš temnou a „neučesanou“ podívanou, a tak Brazil před nízkými tržbami nezachránila ani herecká účast Roberta De Nira (ten se zde navíc spíše mihnul, hlavní herecký part připadl Jonathanu Pryceovi). Jistou útěchou však Gilliamovi mohly být dvě oscarové nominace, z nichž jedna byla vybojována za nejlepší původní scénář.

 

Osobně jsem toho názoru, že nejlepším Gilliamovým filmem dodnes zůstávají Dobrodružství Barona Prášila (1988). Tato svérázná adaptace slavné knihy Rudolpha Ericha Raspeho je čirým diváckým potěšením, a to jak díky dechberoucí výpravě a typicky „gilliamovskému“ humoru, tak díky kvalitně zpracovanému příběhu a skvělému hereckému obsazení (jemuž vévodí vynikající John Neville). Vlastně jsem stále nepřišel na to, zda mám raději Gilliamova Dobrodružství Barona Prášila nebo Barona Prášila Karla Zemana (jehož fanouškem je i sám Gilliam). Smutným paradoxem je nicméně fakt, že se Gilliamova verze stala svého času obřím propadákem. Inu, nepochopitelné!

 

 

Mimo mainstream

Zatímco většina režisérů usiluje o to, aby se jednou zařadila do první hollywoodské ligy, Gilliam vždy usiloval o pravý opak. Na začátku 90. let mu to však nebylo příliš platné, protože jeho nový film, hořká komedie Král rybář (1991), se líbil prakticky všem, tedy jak divákům a kritikům, tak Akademii (pět oscarových nominací, z toho jedna proměněná). A není divu, protože Král rybář je opravdu krásným filmem oslavujícím to dobré v lidech. Navíc se honosí nezapomenutelnými hereckými výkony Robina Williamse a Jeffa Bridgese. Těžko říci, který z těch dvou tu byl lepší...

 

Úspěchu Krále rybáře však možná Gilliam vděčí za to, že o spolupráci s ním jeví zájem tolik slavných herců. Do hlavních rolí temné sci-fi Dvanáct opic (1995) se mu podařilo obsadit Bruce Willise, Brada Pitta a Madeleine Stoweovou. A přestože se jednalo o výborný film, těžko říci, zda by jej, kdyby nebylo tak hvězdného hereckého obsazení, nepotkal stejný osud jako Brazil. Většinu diváků by však asi zajímala jiná věc: Byla mise Jamese Colea (tak se jmenoval hlavní hrdina filmu) nakonec úspěšná?

 

Po černé komedii Strach a hnus v Las Vegas (1998) natočené na motivy knihy novináře Huntera S. Thompsona Strach a svrab v Las Vegas se Gilliam marně snažil o zfilmování příběhů Dona Quijota. Boj s větrnými mlýny připomínalo také natáčení dobrodružné fantasy Kletba bratří Grimmů (2005), která se nakonec stala – navzdory herecké účasti Matta Damona a Heatha Ledgera – dalším z Gilliamových finančních propadáků. Krajina přílivu (2005), svérázná variace na Alenku v říši divů, pak prošla kiny prakticky bez povšimnutí...

 

Mediální humbuk se naopak strhl kolem dalšího Gilliamova filmu, podobenství Imaginárium Dr. Parnasse (2009). Během jeho natáčení totiž náhle zemřel představitel hlavní role Heath Ledger. Zbylou část jeho partu si však mezi sebou rozdělili Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell, takže výsledkem nakonec byla jak kvalitní „gilliamovka“, tak dojemná pocta nadějnému herci, který odešel na vrcholu sil. K dobré podívané měla naopak daleko utopická sci-fi The Zero Theorem (2013), Gilliamův pokus o další Brazil.

 

Terry Gilliam je bezpochyby jedním z nejoriginálnějších režisérů (nejen) své generace. Nemá za sebou sice příliš mnoho filmů, většina z nich ale vážně stojí za to. Nezbývá než doufat, že všechno to úsilí a trápení, které provázelo natáčení Muže, který zabil Dona Quijota, bude brzy (česká premiéra je už příští týden) korunováno velkým úspěchem. A my, Gilliamovi fanoušci, pak budeme oprávněni říkat: Terry vyhrál boj s větrnými mlýny!

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB