Cannes 2018 – sebestřednost artové kinematografie



 

oficiální otevření festivalu Cannes 2018 foto výřez web CannesTěžké sociální filmy dominovaly programu. (na snímku ceremoniál otevření festivalu)

 

 

 

 

 Související:  Multi kulti, Trump - mutherf*cker a ceny

 


Festivalové filmy si začínají být stále podobnější. Běžní diváci na ně nechodí, v kinech jsou málokdy, zato filmové festivaly se po nich pídí. Typickou festivalovou depresi, tedy film s maximální koncentrací bezvýchodných motivů, reprezentoval v letošní mezinárodní soutěži snímek ruského režiséra Sergeje Dvorcevoje Ajka. Deset let po filmu Tulpan natočil Dvorcevoj díky německým penězům film o znásilněné ženě z Kyrgyzstánu, která odjede do Moskvy, porodí tu a dítě opustí. Má dluhy a usilovně hledá zaměstnání. V bolestech hrne masy sněhu a pak se skrývá v pronajaté špěluňce. Pronásleduje ji mafie a pro úřady je imigrantka, která nemá právo téměř na nic. Něco podobného probíhá ve filmu Capharnaum libanonské režisérky Nadine Labaki, i když kulisy v tomto filmu nejsou kupodivu tak depresivní jako v ruském případě. Film z Libanonu vznikl díky francouzským, německým a řeckým penězům a týká se ilegální imigrantky z Etiopie a místního chlapce, kteří napřed spolu a pak odděleně zkoušejí přežít v Libanonu. Dvanáctiletý Jonas utekl od rodičů a v aktuálním dějovém plánu sedí v bejrútském vězení Roumieh, protože někoho ubodal. Retrospektivy ukazují Jonase operujícího ve skupinách mladých lidí, kteří shánějí lék na bolest tramadol, drtí ho a inhalují ve vodním roztoku. Jonas také hlídá batole etiopské imigrantky, což patří kupodivu k nejoptimističtějším částím filmu. Batole se totiž raduje ze života, jaký současný Bejrút nabízí. Název filmu je podle rybářské vesnice, v níž žil Ježíš Kristus a která leží na pomezí Izraele a Palestiny.

 


Odlehlé končiny
Letošní festivalové filmy se téměř programově věnovaly končinám, které jsou odlehlé, nebezpečné nebo jinak nepřístupné. Film zakázaného íránského režiséra Džafara Panahího 3 tváře se odehrává v oblasti íránského Ázerbájdžánu. Herci hrají sami sebe: Džafar Panahí je řidič (podobnou roli už zvládl roku 2015 ve svém předchozím filmu Taxi Teherán) a mluví turecky, což je v odlehlém regionu výhoda. Do oblasti hor, plání a prašných cest veze režisér teheránskou herečku Behnaz Džafarí. Ta hraje také samu sebe. K tureckým hranicím putují proto, že Džafarí obdržela alarmující video od mladé vesničanky Marzyieh (Marzyieh Rezaei). Ta ve videu hrozí, že spáchá sebevraždu, pokud jí herečka nepomůže dostat se na konzervatoř a začít hereckou kariéru. Džafarí chce vědět, jestli dívka sebevraždu opravdu spáchala a požádá Panahího, aby jí dělal řidiče. Marzyieh je první tváří filmu, Džafarí druhou a třetí tvář zůstává tajuplná. Je to blíže neurčená herčka z doby před islámskou revolucí, která se do vesnice přestěhovala na důchod. Malířku ve filmu zahlédneme jen na pár vteřin. Vesničané ji nemají rádi, protože se v jejich očích chová divně a je to umělkyně. Z podobného důvodu má v obci ztíženou situaci i Marzyieh. I na režiséra a herečku z města se vesničané dívají úkosem. Říkají: „Potřebujeme tu doktory, ne baviče.“ Ve vesnici je problém s kvalitním množením býků, nikoli s uměním. Přesto však síla obrazu zůstává i tady: jeden z vesničanů věří, že kdyby část předkožky po obřízce jeho syna doručili „ti z Teheránu“ íránské filmové superstar Behrouzi Vossoughimu, měl by jeho syn díky staré legendě postaráno o celoživotní úspěch.


A jistě není náhodou, že v dalším soutěžním filmu s názvem Burning korejského mistra Lee Chang-donga se dostáváme do odlehlé vsi blízko hranic se Severní Koreou. Film byl natočen podle povídky Hořící stodola japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Hlavní postavou je mladý adept tvůrčího psaní Jongsu. Chtěl by se dostat k napsání něčeho velkého, ale nemá na to energii. Jeho život na vesnici znamená starat se o dobytek, ne o písmena. Jongsu potká náhodně v Soulu dívku Haemi, která odjíždí do Keni a svěří mu svou kočku na opatrování. Jongsu se do dívky zamiluje a chodí do jejího bytu kočku krmit, zvíře však nikdy neuvidí. Burning je extrémní příklad toho, co se z odlehlé lokace dá pro film získat. Lyrická panoramata hor, jezera, lesů, úzké silnice a hranice dvou států vytvářejí kolorit, který dává filmu jedinečnost i univerzálnost. Tajuplný snímek o nejistotě naší existence by bez opuštěné krajiny nemohl existovat. Festival byl dokonce zakončen sedmistrannou evropskou koprodukcí Divoká hrušeň tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana. Je to tříhodinová a velmi pomalá esej o osamělosti lidí v turecké horské vesnici. Odehrává se ve vsi, kde se zastavil čas, kde jsou všichni deprimovaní a neúspěšní, pěstují ovce a kozy, sledují televizní seriály a pijí čaj. Nic jiného od života nechtějí. Hrdinou filmu je student Sinan, který přichází do vsi, aby se stal učitelem. Napíše meditativní knihu povídek Divoká hrušeň, kterou si nikdo nekoupí. Záměrně mnohomluvný film je složen z několika zásadních a dlouhých dialogů o vzdělání, víře, plytkosti života a o trhu, který odmítá umění. Podle Sinana nesmí být umění pod diktátem trhu, protože umělec pak ztrácí svobodu.

 


Mimo civilizaci
Pětistranná evropská koprodukce ukrajinského režiséra Sergjeje Loznicy Donbas (sekce Určitý pohled) se odehrává v zemi bez zákonů mezi Ukrajinou a Ruskem. Místní tu přežít umějí, ale reportéra z Německa raději z preventivních důvodů zastřelí. Vítězný film sekce Určitý pohled Hranice (podle povídky Johna Ajvide Lindquista) se odehrává v Blackebergu na okraji Stockholmu a dílem v hlubokých lesích Švédska, kde žije podivně zpotvořená a patrně transvestitní žena Tina (Eva Melander), schopná čichem identifikovat špatné lidi nebo kontraband (pracuje jako celnice v přístavišti). Film Dívky slunce francouzské režisérky Evy Husson by bez kurdských vesniček kolem hory Sindžár nebyl myslitelný zrovna tak jako venkovská fantazie Šťastný jako Lazzaro italské režisérky Alice Rohrwacher bez nedostupné vesnice jménem Inviolata. V sekci Čtrnáctidenník režisérů patřil k výrazným příspěvkům čínský film Moment Pluta, odehrávající se v odlehlých horách, kam se uchyluje čínský režisér potom, co mu stát odmítl vyplatit dotaci na plánovaný film o lidské opuštěnosti. Zajímavostí je, že film produkovala vysoce úspěšná společnost iQiyi, čínský Netflix.


Tento film byl příznačný pro celé letošní Cannes. Režisér, který se odmítá přizpůsobit požadavkům trhu a jako osamělec stoupá do hor, to byl svým způsobem Nuri Bilge Ceylan, Džafar Panahí i Sergjej Loznica. Jejich pohled na svět je inspirativní, ale příliš sebestředný na to, aby jejich díla zaujala víc diváků. Filmaři zakletí v zákonitostech artové kinematografie nedokázali vystoupit ze svého stínu, ze svých schémat a depresí. Typ zábavného, ale myšlenkově zajímavého filmu, jako byla loni korejsko-americká Okja, se letos neopakoval. Svět bezútěšných existencí, imigratů, válek a kriminálníků zcela převážil. Je otázka, jestli není trochu škoda, že myšlenky filmových autorů a režisérských veličin se kvůli uzavřenosti jejich světa patrně nedostanou k většímu počtu diváků. A to přesto, že i složité filmy mají dnes své distributory, kteří jsou s pomocí státních dotací schopni film dostat do kin. Myšlenky mnoha artových filmů mají teoreticky velkou průraznost a týkají se důležitých témat civilizace, ale zůstávají zaklety v poměrně úzkém světě cinéphilů. A to je škoda.

 

Radovan Holub, Cannes

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 21 Květen 2018 13:13 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB