Festival - Linz: Začleňování cizích stylů, komunit, principy svobody



 

Crossing Europe LinzModerní otrokyně a lidé hledající integraci   - zvláštní ženy jsou příklady z filmů 15. ročníku filmového festivalu Crossing Europe Linz.

 

 

 

Že existují lidé zavření někde ve sklepě v důmyslném systému úkrytů pod domem, to nějak víme z novin. Jsou ale i lidé, kteří žijí ve vězení dobrovolně a své otrokáře nazývají pány a klaní se jim. Na 15.filmovém festivalu Crossing Europe v Linci (25.4. – 1.5.2018) se hrdinka filmu V zajetí (A Woman Captured) sice osobně neobjevila, ale mezi diváky se o ní mluvilo, jakoby tam někde byla. Film maďarské dokumentaristky Bernadett Tuzy Ritter běžel po premiéře na festivalu IDFA 2017, Sundance 2018 a festivalu Jeden svět také v Linci a pochopitelně vzbudil emoce. A také tu dostal hlavní cenu v soutěži dokumentů. Film byl natočen v maďarsko-německé koprodukci a sleduje jeden a půl roku života moderní maďarské otrokyně jménem Edith. Žena přišla o majetek i o identitu - v domě své paní dostala „pracovní“ jméno Mariš, nemá žádnou oficiální identitu ani dokumenty. Majitelka domu si osobuje právo na čas i život své služky. Žena uklízí, vaří, dává krmení slepicím, občas je bita. Musí snést rozkazy i výhružky. Za služby dostává jen cigarety a možnost spát v pokojíku pro služku. Film je čistě jen o služce, je jakoby natočen jejíma očima a doprovázen jejími slovy, její zpovědí. Majitelku ve filmu nevidíme, ale dozvíme se, že dala k natáčení filmu souhlas. Nebyl to ale souhlas s definitivním dílem. Paní domu říká, že Mariš může být ráda za její velkorysost, protože v domě smí kouřit.

 

 

Žena bez vůle

Mariš je 52 let, má vrásky, mluví bez zadrhávání, plynně, jakoby četla z nějaké knihy duše. Svůj osud bere víceméně s odevzdaností, někdy i s úsměvem. Nesmí udělat nic bez souhlasu majitelky. Nemá možnost vidět ani svou dceru, která z „vězení“ už utekla před lety a žije v dětském domově někde na předměstí Budapešti. Mariš bývá tak unavená, že přes den často zaspí, ale na zapískání se probudí, vyskočí a vykoná beze slov nařízený úkol. Jelikož jezdí také do továrny na noční šichty (musí chodit stále stejnou trasu a ve stejný čas), je schopna vydělat i nějaké peníze. Ty však musí odevzdat své paní. Přesto z domu své trýznitelky neuteče. Naopak, na každý její příkaz slyšíme jen stručnou odpověď „Ano, udělám“. Proč a jak k zotročení ženy došlo, se přesně nedozvíme. Může v tom být šok po smrti manžela, psychická úchylka, prvotní dluhy, neschopnost řešit vlastní život samostatně. Na jednom místě filmu podepisuje Mariš jakousi smlouvu na dobu neurčitou. Pod vlivem filmařky ale přece jen nakonec dospěje k revoltě a uteče. Bernadett Tuza Ritter se stane během roku natáčení jediným člověkem v jejím životě, který s ní může nějak pohnout. A to se také stane. Na premiéře filmu v Budapešti se žena objevila v doprovodu bodyguardů. Místo jejího pobytu není veřejně známo, protože majitelka i její synové tvrdí, že Mariš jí dluží spoustu peněz a že si je musí odpracovat. Ze způsobu jednání majitelky vyplývá, že by nešla daleko ani pro nějaké silové řešení. Proto dnes Mariš musí žít inkognito.

 

 

Romantika začleňování

A zrovna tak jeden a půl roku sleduje v dokumentárním filmu Lucica a její děti (Lucica and Her Children) německá dokumentaristka Bettina Braun Romku z Rumunska, která uteče se šesti dětmi do Německa. Vztahy filmařky a její protagonistky však nebyly tak ideální jako u maďarské režisérky a to se podepsalo i na filmu. Německá filmařka naznačila, že její vztahy s protagonistkou se na konci filmu zhoršily. Život těhotné a negramotné Romky se šesti dětmi se stane obtížný zejména potom, co je její muž deportován do rumunského vězení. Žena se však za každou cenu snaží zakotvit v Dortmundu. Žije s dětmi v jednopokojovém bytě, není schopna platit za elektřinu, nakonec jí elektřinu odstřihnou. Žena má také problémy s němčinou a vůbec s životem v německé společnosti. Děti jsou na tom o něco líp, chodí do školy, naučí se trochu jazyk a nemají tak silné problémy s okolím. V rámci domu je žena s dětmi prakticky nezačlenitelná, protože obyvatelům vadí, že dělá nepořádek a nechová se jako ostatní. Sousedi se nakonec spojí a přispějí jí na nový byt a žena začne pracovat jako uklízečka. Je to širší otázka: má smysl snažit se začlenit do neznámé společnosti chudou negramotnou imigrantku s dětmi? K tomu, aby mohla podobná žena v Německu žít, je třeba celá řada fungujících institucí a podpůrných programů včetně charitativních. Ty sice nakonec umožní ženě umořit dluh za elektřinu a získat lepší byt, ale konečná perspektiva chybí. U dětí je vidět snaha o začlenění a zejména učitelé se snaží, aby začleňování jakž takž probíhalo. Snaha o integraci působí až násilně, protože německé organizace se o integraci snaží, dokonce i Romka o začlenění sice stojí, ale není schopna ho dotáhnout. Romantizující pohled na přistěhovalce je v německých médiích dominantní a tento trend svým způsobem kopíruje i film. Jakou má žena se šesti dětmi v Německu perspektivu, to zůstává otevřené.

 

 

Slepá kráska a zvíře

Německý film se věnuje multikulturalismu rád a důsledně. Unikátní hraný film Slepá&Ošklivý (Blind&Hässlich) v režii Toma Lasse, německého režiséra s českými kořeny vypráví podivuhodný příběh jistého Ferdinanda Kralika, který si myslí, že je ošklivý. Hraje ho sám režisér. Ferdinand má vousy, jí žížaly a říkají mu lesní muž. V Berlíně se nakonec seznámí s  dívkou jménem Jona (hraje ji Naomi Achternbusch, dcera německého režiséra a malíře Herberta Achternbusche). Jona předstírá, že je slepá, protože nemá v Berlíně kde bydlet, ale najde si sociální byt pro hendikepované. Nemá jinou možnost než postiženou hrát. Což jí jde docela dobře, protože má slepou sestřenici. Slepá a Ošklivý je dvojice k pohledání. Ferdinand Kralik žije jako psychicky labilní člověk asistovaný život a musí se hlásit na úřadech.   Hezky vypadající Jonu vezmou do berlínského hudebního klubu jako uvaděčku, to kupodivu zvýší návštěvnost a majitel klubu ji začne protěžovat. Jona však má pro uťápnutého Ferdinanda slabost, protože   si myslí, že je ošklivý. Ferdinanovi zase nevadí, že je Jona „slepá“.  

   

Film je pozoruhodný tím, že je sice sociální studií, ale je natočen s humorem, v podstatě jako komedie. Na filmu je zajímavé hudební skóre německého skladatele Leonarda Petersena, do něhož zapadla i česky zpívaná píseň Summer Drive. Tu pro film nazpívala Petra Nachtmanová, zpěvačka českého původu, která se narodila se ve Vídni polské matce a českému otci a od dětství absorbovala různé kultury. Mluví a zpívá česky, německy, turecky, anglicky, francouzsky, italsky, rusky a polsky. Od roku 2008 žije v Berlíně. Její koníček je integrace různých skupin lidí, stylů a sbližování různých hudebních stylů. Hrála renesanční a barokní hudbu v Anglii, zvládla bulharské lidové polyfonní sbory, íránskou tradiční hudbu zvanou radif a dokonce čínskou hudbu na soutěži v Ningbo. Od roku 2010 dává přednost turecké lidové hudbě hrané na saz, což je tradiční drnkací strunný nástroj turecké, kurdské, ázerbájdžánské a perské lidové hudby. V roce 2014 slavila úspěch v tureckém televizním festivalu v Denizli –něco na způsob turecké Eurovize. Zpívá a zkoumá zdroje lidové hudby v různých zemích, zaměřuje se přitom na východní Evropu, střední Asii a na Střední východ. Stala se zakládajícím členkou berlínské kapely Tralalka, kde hraje a zpívá tradiční východoevropské písně v nových aranžmá. V současné době pracuje společně se svým partnerem, francouzským režisérem žijícím v Berlíně Stephanem Talneau, na projektu celovečerního dokumentárního film o hudebním nástroji saz s názvem The Key of Trust.  

 

 

Snaha začlenit se

Začleňování cizích stylů, komunit, principy svobody a individuálního rozhodování je to, co zajímalo evropské filmaře ve filmech na festivalu Crossing Europe. Na dně bylo cítit obavu, jestli integrace stylů a komunit je stále únosná. A hlavně bylo jasně vidět, že filmy o těžkých tématech jsou natočeny lehce, často se smíchem a s interprety z různých zemí. I to je znakem multikulturního nadhledu, který má ve filmu stále svoje místo, když už ho ztrácí ve společnosti. Jubilejní 15. ročník festivalu, který dává pravidelně prostor svým sousedům, letos z české a slovenské hrané kinematografie představil koprodukční filmy Nina a Křižáček. Snímky mladých filmařů pro mladé publikum v Linci znamená výbornou synergii – obecenstvo totiž tvoří z velké části studenti několika místních univerzit. A k nim se druží dospělí, kteří v sobě stále mají touhu měnit svět k lepšímu. Na filmech festivalu Crossing Europe se každoročně přesvědčují, že jejich snahy nejsou osamocené.

 

Proto tu byl se zájmem promítnut český dokument Nic jako dřív režisérské autorské dvojice Lukáš Kokeš a Klára Tasovská. Ve třech dokumentárních povídkách představují své dospívající hrdiny, na jejichž bedra přechází odpovědnost za sebe i za své další životy. Poslední z trojice příběhů o dvou učnicích v hotelové škole, které se v rámci mezinárodní praxe dostanou do Řecka na čtyřměsíční brigádu, je podle mého nejpregnantnější – je to výměnný pobyt? Zneužívání české síly? Možnost poznat jinou kulturu? Nebo trpké poznání, že nic není zadarmo? A když se dívky vrátí se špatnými referencemi, protože realita byla úplně jiná než sny o moři a láskách, slova jejich učitelky po návratu v české škole vystihnou všechno: „Poučily jste se? Tím považuju celou věc za uzavřenou.“ Nutit mladé dívky přijímat dogmaticky pravidla a požadavky je nefunkční, stejně jako je nefunkční nutit společnost dogmaticky přijímat pravidla a požadavky svého systému. Nicméně jsem nabyl dojmu, že česká témata zůstávají lokální, jakoby do sebe uzavřená. Kosmopolitní poselství zpěvačky Petry Nachtmanové, přestože jde o poloviční Češku, jakoby do českých témat a českého filmu příliš nezapadalo.

 

 

Trailer: Blind&Hässlich

 

Radovan Holub, Linz

 

  

    

    

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 03 Květen 2018 06:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB