Dokonalá láska: koně a herectví

Mrkvička Ladislav foto youtubeFilmový dokument Světlany Lazarové o Ladislavu Mrkvičkovi.

 

 

Letos na Hromnice oslavil významný český herec Ladislav Mrkvička devětasedmdesáté narozeniny, není to kulaté výročí, přesto příležitost si ho připomenout, zejména i proto, že ke konci minulého roku měl v divadle Na Perštýně premiéru dokumentární film Ladislav Mrkvička v režii Světlany Lazarové; krátce nato proběhla i premiéra televizní.

 

Způsob, jakým Lazarová svůj dokument vytvořila, je obdivuhodný. Ve filmu nejsou žádná prázdná hluchá místa, přitom zachytit tak mnohostrannou osobnost, nebyl lehký úkol. Ladislav Mrkvička působil na mnoha divadelních scénách, jen namátkou jmenuji ostravské Divadlo Petra Bezruče, Klicperovo divadlo v Hradci králové, Divadlo Na Zábradlí a od roku 1991 i Národní divadlo, patřil rovněž k úspěšným filmovým, rozhlasovým hercům i recitátorům, a je nositelem Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovské dílo v dabingu. Mrkvička se tak navždy zařadil mezi přední české herce a velice ho respektuje i nastupující herecká generace, kterou pedagogicky vede; adepti hereckého umění na něm oceňují nejen jeho talent a zkušenost, ale i smysl pro spravedlnost, jak v dokumentu zaznělo.  

 

V úvodní části filmu použila režisérka působivou akční scénu koňských dostihů; zrychlený střih a smysl pro detail a barvy dává filmu spád. Herectví a láska ke koním se Mrkvičkovi staly osudem. V dalších scénách nechává Lazarová svého protagonistu, aby sám vytvářel dialog, divák tak postupuje od jednoho obrazu ke druhému, herce vidí v roli žokeje při natáčení filmu Dostih, posléze na překážkách v seriálu Dobrá voda, kde jeho závod je nepochybně to nejlepší, co lze ve filmu vidět; výrazně na sebe upozornil i v roli výsadkáře v Atentátu, do které ho obsadil režisér Jiří Sequens, ať už je film jakkoli kritizovaný za svoji nevěrohodnost, jisté je, že Mrkvička svoji roli zahrál přesvědčivě, stejně přesvědčivě jako kdysi rytíře des Grieux v Nezvalově Manon na ostravském jevišti nebo roli Monteka v Romeovi a Julii v Národním divadle. A vzpomínky na prvního koně Ikara, na kterého si herec sám ušetřil, je divácky nepochybně vděčná scéna, cituji jen namátkou: neznám nic krásnějšího než dotyk koně o rameno nebo ucho. Divák chtě nechtě přilne k hlavní postavě. Říká se, že nejtěžší na herectví je zahrát obyčejnost, a té se Mrkvička vždy úspěšně zhostil; potvrdil to i v dokumentu o sobě samém.

 

Navzdory věku i vleklé nemoci působí stále klukovsky a hravě, s velkou upřímností se na plátně svěřuje se svými tahy s přáteli, neukázněností a průšvihy na vojně, během studií, při studentském majálesu v roce 1962 nebo při natáčení 30 případů majora Zemana, jeho role nadporučíka Stejskala, kterou mu opět režisér Sequens přidělil, se rovněž neobešla bez maléru, málem fatálního pro jeho další hereckou práci. Mrkvička se ve filmu netají ani se svými karamboly citovými. Komicky vyznívá jeho bizarní epizoda, předcházející jeho rozhodnutí stát se hercem: Když mě ani na podruhé nevzali na DAMU, šel jsem na brigádu do ZOO, často jsem překračoval zákaz a vklouzl do výběhu k šelmám; jednou přijel cirkus Bush, někdo mě u nich uviděl, a vzápětí přišla nabídku, zda bych se nechtěl stát krotitelem lvů… A po chvilce pobaveně dodává: Máma se mohla strachy zbláznit, naštěstí mě vzali na DAMU, a rodiče museli „spolknout“ to menší zlo: budu hercem. Na jiném místě Mrkvička přiznává, že je výbušný, vzteklý a že nedokázal ani s dětmi dobře komunikovat. Pokud jde o jeho herecké štace, říká, že nejlépe mu bylo v Divadle Na zábradlí za působení režiséra Evalda Schorma, kde zůstal třináct let, zahrál si postavy drsné, energické, hrál v dramatizaci Dostojevského románu Bratři Karamazovovi i v Hrabalově Hlučné samotě.  

 

Ladislav Mrkvička patří k velké herecké generaci, která vstoupila do uměleckého světa v polovině šedesátých let, na divadle zazářila především na malých scénách, jako byl pražský Činoherní klub, za všechny připomínám alespoň Jiřího Kodeta, Jiřího Hrzána, Petra Čepka i Jana Kačera a Ninu Divíškovou. Bohužel přesvědčivé a věrohodné herecké výkony, zvláště ve filmové tvorbě dnes žalostně chybějí, obyčejnost vystřídala afektovanost a křečovitost, divák se dnes jen těžko ztotožní s postavami na plátně, už jde jen a jen o podívanou, často nevalnou. O to více je dokumentární film o Ladislavu Mrkvičkovi záslužný, zahráli si v něm i Jana Preissová, Pavel Zedníček, Petr Nárožný, Vilma Cibulková a další. Už v minulosti se režisérce spolupráce s Mrkvičkou velice osvědčila, zvláště když ho v roce 2013 obsadila do své hry Druhá smrt Johanky z Arku, kde vynikajícím a sobě vlastním, přirozeným způsobem ztvárnil roli Boha. Česká režisérka bulharského původu Světlana Lazarová svým dokumentem zase potvrdila, že patří k znamenitým filmovým tvůrcům; jestliže pro závěrečnou scénu zvolila dostihy, uzavřela symbolicky pomyslný kruh Mrkvičkova celoživotního příběhu jeho dvojí nikdy nezrazené lásky: ke koním a k herectví.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB