Daniel Day-Lewis: Mistrovo loučení?



Daniel-Day-Lewis-Phantom-ThreadMezi filmy, které se letos budou ucházet o Oscara, najdeme také psychologické drama Nit z přízraků (vlevo fotografie). To by mělo být zároveň posledním snímkem, v němž se objeví Daniel Day-Lewis, herec, o jehož mimořádném talentu a zápalu se dodnes vypráví spousta pozoruhodných historek. A dodnes jediný herec, kterému se podařilo třikrát získat Oscara za hlavní roli, přičemž za pár týdnů by se mu to mohlo podařit i počtvrté. Navzdory všem úspěchům, jichž za svou kariéru dosáhl, se Day-Lewis loni rozhodl, že už se herectví v následujících letech věnovat nebude. Je to ale rozhodnutí definitivní? A nebyla by veliká škoda, kdyby jej Day-Lewis jednou nevzal zpět?

 

 

 

Život ve zlaté kleci

O řadě slavných herců jsme se mohli dočíst, že se narodili do chudých poměrů a jejich cesta k filmu byla dlouhá a trnitá. U Daniela Day-Lewise, který přišel na svět 29. dubna 1957 v londýnském Greenwich, tomu tak ale nebylo. Jeho matka byla herečka, jeho otec spisovatel. A jeho dědeček z matčiny strany producentem prvních filmů Alfreda Hitchcocka. Už jako dítě byl Daniel velmi uzavřený, prostředí, v němž vyrůstal, ho spíše dusilo a jeho vztah s otcem byl velmi problematický. Škol, které vystřídal, bylo nemálo.

 

K filmu se díky matce dostal Daniel Day-Lewis už jako teenager. V roce 1971 se objevil v dramatu Johna Schlesingera Mizerná neděle po boku Petera Finche a Glendy Jacksonové. Jeho role zde sice byla vedlejší, ovšem spolupráce s věhlasným režisérem (Schlesinger měl na svém kontě mj. Půlnočního kovboje) a respektovanými herci musela být pro čtrnáctiletého mladíka zkušeností k nezaplacení. Podobně cenné zkušenosti sbíral Day-Lewis i během první poloviny 80. let, kdy ztvárnil vedlejší role ve filmech jako Gándhí (1982), Bounty (1984) či Pokoj s vyhlídkou (1985). V té době už ale také intenzivně pracoval na své divadelní kariéře, jejímž vrcholem bylo angažmá v souboru Royal Shakespeare Company.

 

 

Zrodila se hvězda

Konec 80. let přinesl velký zlom v Day-Lewisově herecké kariéře. Režisér Philip Kaufman ho obsadil do hlavní role milostného dramatu Nesnesitelná lehkost bytí (1988), adaptace stejnojmenného románu Milana Kundery. Kvůli roli záletnického lékaře Tomáše, jehož život poznamená sovětská invaze do Československa v roce 1968, se Day-Lewis dokonce začal učit česky. Film sám sice dodnes vyvolává velmi rozporuplné reakce (nespokojený s jeho výslednou podobou byl i Kundera), kvalita výkonu, který v něm Day-Lewis podal, je ovšem nezpochybnitelná. Můžeme jen litovat toho, že jeho hereckou partnerkou zde nakonec nebyla původně zvažovaná Veronika Freimanová, jež by coby Tereza mohla být ještě o něco zajímavější než Juliette Binocheová.

 

Kreace, kterou předvedl v Nesnesitelné lehkosti bytí, však nebyla ničím ve srovnání s kreací, kterou Day-Lewis předvedl o rok později v životopisném dramatu Moje levá noha (1989). V něm ztvárnil irského spisovatele Christyho Browna, který byl od narození postižen mozkovou obrnou, a tak byl schopen komunikovat se svým okolím pouze prostřednictvím levé nohy. Aby byl schopen se do své role co nejlépe vcítit, neopustil Day-Lewis během natáčení invalidní vozík, nechal se svým okolím krmit a naučil se psát nohou. Výsledkem byl věru fenomenální herecký výkon, který Akademie právem odměnila Oscarem (jedním z Day-Lewisových soupeřů o tuto cenu byl Tom Cruise nominovaný za protiválečné drama Narozen 4. července). Teď už nikdo nemohl pochybovat o tom, že je Daniel Day-Lewis hercem výjimečných kvalit.

 

 

Přítel indiánů, aristokrat z New Yorku a irský boxer

O svém mimořádném talentu Daniel Day-Lewis úspěšně přesvědčoval diváky i kritiky po celá 90. léta, byť během této dekády natočil pouhých pět filmů. Prvním z nich byl dobrodružný snímek Poslední Mohykán (1992), volná adaptace stejnojmenného románu Jamese Fenimora Coopera. Podívaná to byla opravdu velkolepá a také k jejímu natáčení přistupoval Day-Lewis s maximální pečlivostí. Kvůli roli bílého lovce Sokolího oka, kterého vychovali indiáni, pobýval nějaký čas v divočině, naučil se stavět kánoe a svou pušku neodkládal ani v restauraci při obědě. Z Posledního Mohykána se stal divácký hit, který se dodnes těší velké oblibě. A Day-Lewis v něm předvedl, jak by měl vypadat správný romantický hrdina.

 

Z úplně jiného filmového soudku bylo kostýmní romantické drama Věk nevinnosti (1993), v němž Day-Lewise režíroval legendární Martin Scorsese. Jeho děj se odehrával v New Yorku roku 1871 a zavedl diváky do prostředí tamní společenské smetánky. Day-Lewis v něm ztvárnil postavu nadějného právníka Newlanda Archera, který se má zanedlouho oženit s konzervativní dívkou May, ale nečekaně se zamiluje do vášnivé hraběnky Olšenské (vynikající Michelle Pfeifferová). Věk nevinnosti sice nebyl filmem určeným masovému publiku, ve filmografii Day-Lewise i Scorseseho však bezpochyby patří k tomu nejlepšímu a zároveň nejkrásnějšímu (vizuální i hudební stránka byla jedním slovem úchvatná).

 

V téže době se Daniel Day-Lewis znovu sešel s režisérem Jimem Sheridanem, s nímž natočil již zmíněný snímek Moje levá noha, a výsledkem bylo politicky zabarvené drama Ve jménu otce (1993). To bylo inspirováno skutečnými událostmi a Day-Lewis v něm ztělesnil postavu irského mladíka Gerryho Conlona, který je neprávem odsouzen za spoluúčast na atentátu IRA v roce 1974. Za svůj výkon v této roli byl Day-Lewis opět nominován na Oscara, tentokrát však odešel s prázdnou. Stejně tomu bylo i o čtyři roky později, kdy natočil se Sheridanem tematicky spřízněný snímek Boxer (1997), za nějž dokonce nezískal už ani nominaci. A přitom se kvůli roli bývalého vojáka IRA, který hledá svůj smysl života v ringu, naučil velmi dobře boxovat.

 

Ještě před Boxerem se však Day-Lewis stihl objevit v historickém dramatu Čarodějky ze Salemu (1996). To sice poněkud zapadlo, v Day-Lewisově životě však sehrálo velmi zásadní roli. Čarodějky ze Salemu byly totiž natočeny podle stejnojmenné divadelní hry Arthura Millera a díky této skutečnosti se Day-Lewis seznámil s dramatikovou dcerou Rebeccou. A právě ona se zanedlouho stala jeho manželkou a je jí dodnes. Na sklonku 90. let se nicméně Day-Lewis cítil už natolik vyčerpaný, že si musel od natáčení filmů na pár let odpočinout. A učinil tak po svém – stal se ševcem!

 

 

Na vrcholu tvůrčích sil

Pět let po Boxerovi se Danielu Day-Lewisovi podařil skutečně velkolepý comeback. A to prostřednictvím historického dramatu Martina Scorseseho Gangy New Yorku (2002), které nebylo jen klasickým příběhem o pomstě, ale také svědectvím o tom, jakým způsobem se formovala americká politika v dobách občanské války. Day-Lewisův jednooký Bill „Řezník“ Cutting byl mimořádně šťavnatou a pozoruhodně ambivalentní postavou, srdcem a hnacím motorem celého vyprávění. A i tentokrát se Day-Lewis na svou roli pečlivě připravoval – v řeznictví porcoval maso a podstoupil trénink ve vrhání nožů. Není divu, že z toho byla další (a bohužel opět neproměněná) oscarová nominace. Mnoho se napsalo o Scorseseho spolupráci s Robertem De Nirem a Leonardem DiCapriem (kterou odstartovaly právě Gangy New Yorku), pravdou však zůstává, že jeho spolupráce s Danielem Day-Lewisem byla neméně zajímavá, byť nakonec čítala pouhé dva filmy. Těžko hledat dvě odlišnější postavy, než jakými jsou noblesní Newland Archer z Věku nevinnosti a démonický Bill „Řezník“ Cutting z Gangů New Yorku.

 

Troufnu si říci, že svou životní roli ztvárnil Daniel Day-Lewis v syrovém psychologickém dramatu Paula Thomase Andersona Až na krev (2007) inspirovaném románem Uptona Sinclaira Petrolej. Day-Lewis v něm ztělesnil postavu ropného magnáta Daniela Plainviewa, který je schopen obětovat cokoliv, jen aby dosáhl svého. Včetně vlastní duše. Šlo o ryze negativní, ale zároveň neuvěřitelně fascinující postavu, na které bylo sympatické pouze to, že její úhlavní nepřítel, fanatický kazatel Eli Sunday, byl svým způsobem ještě horší. A tak nebylo divu, že si Daniel Day-Lewis po osmnácti letech došel pro svého dalšího Oscara. Spolupráce s Andersonem se mu navíc natolik osvědčila, že si ji o deset let později zopakoval – a výsledkem je právě uváděný snímek Nit z přízraků.

 

Když Steven Spielberg obsazoval své historické drama Lincoln (2012), těžko si mohl do titulní role vybrat lepšího herce. Svým způsobem by se dalo říci, že Daniel Day-Lewis Abrahama Lincolna nehrál, ale přímo se jím stal, a to jak vzhledově, tak hlasově. Nikoho tedy nemohlo překvapit, že se Day-Lewis stal historicky prvním hercem, jenž získal třetího Oscara za hlavní roli. Ostatně, kdo jiný, když ne on? Gangy New Yorku, Až na krev a Lincoln představují tak výjimečné počiny, že vedle nich zcela zapadly další dva filmy, které Daniel Day-Lewis ještě stihl natočit – drama Ostrov samoty (2005) režírované jeho manželkou Rebeccou a podceňovaný muzikál Nine (2009).

 

Daniel Day-Lewis je výjimečným hercem po všech stránkách. Své role si vždy vybíral s mimořádnou pečlivostí a nikdy v nich nebyl stejný. Nehrál je, stával se jimi, byť si při tom mnohdy sáhl na dno svých sil. Jeho život nikdy neplnil stránky bulvárních časopisů, neměl zapotřebí na sebe poutat přehnanou pozornost. A když už ji na sebe poutal, tak pouze díky své práci. Je velká škoda, že se rozhodl s herectvím skončit. Ale kdo ví, třeba si to ještě rozmyslí. A pokud ne, může nám být útěchou alespoň to, že tak činí ve špičkové formě (za Nit z přízraků se znovu uchází o Oscara) a se vší parádou!

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB