„Zběsilost“ Žižekovy filmové kritiky

Share on Myspace

 

Žižek plakát jeho filmuLynchův film Zběsilost v srdci (Wild at Heart) je snímkem srovnávajícím realitu se surreálnem, abnormaitou. Řešení otázky normality je vědeckou disciplínou v oboru psychiatrie a společenských věd (zejména psychologie, ale i filosofie). Známá je řada významných prací na toto téma, u nás zejména práce psycholožky Evy Syřišťové. (vlevo plakát Žižekova filmu)

 

 

Čtěte ukázku: Slavoj Žižek: Lacrimae rerum

 

Lze se, také na toto téma dívat umělecky – obrazem, jak nám to představuje David Lynch. Všímá si především faktu existence velice úzké hranice mezi normalitou a stavem, který společnost označuje za abnormalitu. Čteme-li však odborné práce zabývající se touto hranicí, zjišťujeme mělkost hranice a experti se přou, co lze ještě normalitou nazývat a co je již abnormalitou. Stejně tak režisér Lynch dává svými obrazy najevo, že hranice je pofidérní. Navíc srovnává další jevy, jako je láska a nenávist, kdy milujeme a vzápětí dokážeme nenávidět. Další, co lze obrazem a v umění nejlépe vystihnout je krása a její opak – estetično a jeho pravý opak. I to Lynč ve svém filmu podává a za svůj zdařilý režijní počin získal v roce 1990 v Cannes Zlatou palmu.

 

Hlavní role ve filmu hrají Nicolas Cage a Laura Dernová a zfilmováno bylo podle stejnojmenné knihy Barryho Gifforda, jehož romány vyšly zatím v 28 světových jazycích (Viz) . Literární předloha se dočkala i divadelní podoby, kterou například u nás v roce 2006 připravilo ostravské Divadlo Petra Bezruče.

 

Filmový kritik Fila film Zběsilost v srdci vidí takto: „Celý ten film je exces… film skáče mezi různými žánry téměř ob scénu, opravdu je až obscénní… Lynch netočí realistický film, ale spíše jakýsi záznam snů a představ…může vést k proniknutí skutečnosti, k průchodu jakousi trhlinou, která vede do reality hlouběji než konvenční vyprávění.“

 

Kamil Fila snad nejvíce z českých kritiků projevil snahu se podívat na tento film trochu jinak, než je obvyklé.

 

 

Jak se na filmy dívat jinak

Režisérovou snahou je především divákovi předestřít na určitém tématu své řemeslo, kterému se „vyučil“ to je – „mise en scéne“. Je zde však další možnost vytvoření „scény života“, kteroužižek přebal jsme výše naznačili u Davida Lynche, a to se daří málo vyvoleným. Vzniká však následně problém daleko větší, a to jak těmto filmovým scénám rozumět, jak je má divák chápat. Od toho je zde umělecká kritika. Dá se naučit na fakultách, ale když kritiku čteme, je otázkou, zda je to dostatečné. Kritik se může naučit porozumět filmovému řemeslu a nejlépe přímo praxí ve filmovém štábu. Ale nahlédnout do hlavy režiséra, jako je například jmenovaný David Lynch, se nám nepodaří. Způsob jak na to naznačuje proslulý slovinský filosof Slavoj Žižek ve své knize LACRIMAE RERUM Kieślowski, Hitchcock, Tarkovskij, Lynch.

 

Okrajovou vlastností knihy je, že ji lze začít číst, ze kterékoli stránky, o což se mimo jiné pokoušela ve svém experimentu řada spisovatelů. To je navíc nadstavbová vlastnost této knihy, ve které Žižek podává svůj filosofický pohled na svět, který staví na podkladě rozboru práce jednotlivých filmových režisérů. Žižekův postup vysvětluje v úvodu knihy Petra Hanáková: „Filmy jsou pro (Žižeka) struktury, které k nám doslova i symbolicky promlouvají o touze a subjektivitě, jsou to fantazijní systémy, které reaktivují některé zásadní psychoanalytické mechanismy… Převracení perspektiv, hledání jiných pohledů či vyžadování třetích pilulek … autor filmy používá spíše jako materiál k objasnění teoretických koncepcí.“

 

 

Jak Žižek rozumí Davidu Lynchovi?

„Klíčový paradox, jejž bychom neměli nikdy opomenout: dnešní všudepřítomná ´psychologizace´ sociálního života… ta je maskou (či modem zdání) svého přesného opaku, prohlubující se dezintegrace vlastní psychologické dimenze autentické vnitřní zkušenosti. ´Osoby´, s nimiž se setkáváme, jsou stále více vnímány jako loutky, které papouškují předem nahraná poselství.“

 

Toto vidění praktikuje následně Žižek na výklad Lynche tak, že jeho „svět je de facto světem ´groteskního vznešena´: ty nejgrotesknější působící patetické scény (andělská zjevení na konci snímků Twin Peaks a Zběsilost v srdci) je nezbytné brát vážně… neméně vážně bychom měli brát groteskně excesivní  ´záporné´ postavy. Dokonce i postavy vzbuzující odpor, jako Bobby Peru ve Zběsilost v srdci, ztělesňující excesivní falickou ´vitální energii´, bezpodmínečné Přitakání Životu… Excesivní ´falické´ násilí a pasivní podrobenost Vyšší globální síle, jsou dvěma aspekty téhož postoje… a proto proti sobě nelze jednoduše stavět toto násilné ´nevědomí´ a nějaké jiné dobré – hegelovským žargonem řečeno, bychom měli přitakat jejich spekulativní identitě.“

 

Na ukázce autorova rozboru filmu vidíme, jak hluboko zachází Žižek v pojímání „mise en scéne“ a představuje tím zcela odlišný typ filmové kritiky, než na jakou jsme zvyklí. Jistě, takto nelze psát do běžných novin či týdeníků, ale lze si to představit u specializovaných periodik zabývajících se uměním. Navíc nejen u Žižka jde nejen o psychologický a filosofický pohled na film, ale dokáže danou tématiku politizovat přiblížit stavu dnešní společenské a politické situaci. Porovnává Lynche a skutečnost násilí, jeho vnímání médii třeba s příkladem války v Iráku: „Zkušenosti reality, jejíž oporou je fantazie… rozpadla se do dvou složek: do ´desublimované´, aseptické fádnosti (myslí tím např. TV-zprávy, pozn. red.) každodenní reality na jedné straně a do její fantasmagorické opory, a to nikoli v její vznešené podobě, nýbrž inscenované přímo a brutálně, v celé její obscénní krutosti. Jako by nám Lynch chtěl říct, že přesně takový je náš život.“

 

Přístup Slavoje Žižeka

Z toho vidíme, že režie Davida Lynche není pouhým „mise en scène“ ve formě kladení jen obrazů vedle sebe. Stejně to tak Žižek ve své knize vidí a popisuje u dalších režisérů Hitchcocka, Tarkovského a Kieślowského. Americká tisková agentura UPI po tom, co film Zběsilost v srdci získal Zlatou palmu v Cannes, komentovala snímek slovy: „Wild at Heart je příběh násilí a chtivé romantiky v americkém jihu. Film obsahuje vysoce nabité sexuální scény mezi Nicholasem Cagem a Laurou Dernovou.“ Agenturní zpráva z Cannes dodává, že kritici takto ocenili a přijali „avantgardní divokost Lynchovy práce“. Nikde v tom nenajdeme ani slovo o smyslu této práce a o Lynchově snaze popsat „divokost“ současné společnosti hovořící o sobě jako o „civilizaci“.

 

Zřejmé je, že dopracovat se ke způsobu vidění filmové práce jako to dokáže Slavoj Žižek není jednoduché. Slavoje Žižeka známe spíše z úhlu jeho filosofie a jako populárního protestujícího intelektuála, který si nebere servítky se současným establishmentem. Méně se však ví, že nejen vystudoval filosofii v Lublani, ale také studoval psychoanalýzu na Univerzitě Paříž VIII v Saint-Denis. Během svého pařížského pobytu navštěvoval École de la cause freudisme, zde semináře Kacquese-Alaina Millera, pokračovatele legendárního psychoanalytika Jacquese Lacana. Během studia se navíc zabýval filmem a má rozsáhlé znalosti evropské a americké filmové produkce. Všechny tyto znalosti pak použil k tomu, aby mu film posloužil pro ilustraci jeho filosofických názorů na svět a současnost. V tom je ukrytá určitá „zběsilost“ Žižekova postupu.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 06 Únor 2018 08:18 )