Anthony Hopkins: Nedoceněná všestrannost



 

Anthony Hopkins foto youtubeExistují herci, které potkalo to neštěstí, že už si je diváci budou navždy spojovat s určitou rolí. A to i přesto, že jsou nesmírně nadaní a dokáží zahrát prakticky cokoliv.

 

 

 

Tento osud potkal svým způsobem i Anthonyho Hopkinse, který předevčírem oslavil úctyhodný věk osmdesáti let. Pro většinu diváků už asi navždy zůstane lidožravým psychiatrem Hannibalem Lecterem z oscarového thrilleru Mlčení jehňátek a dalších dvou ne už tak úspěšných a vydařených filmů (Hannibal, Červený drak). A je to veliká škoda, protože Hopkins ztvárnil celou řadu rolí, které byly ještě lepší, byť v posledních letech jich už výrazně ubylo.

 

 

Cesta za snem
Anthony Hopkins přišel na svět 31. prosince 1937 v britském Walesu. Navzdory nemalým problémům, s nimiž se potýkal během svých školních let (a které mu částečně způsobovala dyslexie), byl velmi ctižádostivým dítětem. Rodiče nebyli příliš nadšeni z jeho přání stát se hercem, leč nebylo jim to nic platné. Mladý Anthony si šel vytrvale za svým snem, majíc na paměti příběh jiného Welšana, který se v tomto oboru dokázal proslavit – Richarda Burtona.

 

Když bylo Anthonymu osmnáct let, získal stipendium na Cardiff College, kde se začal věnovat studiu hudby a dramatu (není bez zajímavosti, že je Hopkins vášnivým hudebníkem a skladatelem valčíků). Nedlouho poté byl Hopkins přijat na Královskou akademii dramatického umění v Londýně, aby v roce 1966 začal působit v Národním divadle v Londýně, kde byl jeho šéfem samotný Laurence Olivier. A jen o pouhé dva roky později přišla první významná filmová role, a sice ve znamenitém historickém dramatu Lev v zimě (1968). Přestože byl tento snímek především hereckým koncertem Petera O´Toolea a Katharine Hepburnové, byl v něm i Hopkins coby mladý Richard Lví srdce nepřehlédnutelný. Sen stát se uznávaným hercem jako by se Hopkinsovi krátce po třicítce opravdu splnil.

 

 

Ve stínu slávy
Ale stejně jako rychle se Hopkinsovi jeho sen splnil, mohl se mu také rozplynout. A to díky častým depresím a zvyšující se závislostí na alkoholu. Tyto problémy a problémy v rodinném životě nakonec způsobily, že se Hopkinsova herecká kariéra poněkud zadrhla. Chtěl-li Hopkins prorazit ve světě filmu, musel se po celá 70. a 80. léta spokojit s pozicí relativně obsazovaného, leč nepříliš slavného herce odsouzeného spíše k vedlejším rolím. Na druhou stranu je ale třeba říci, že právě v 70. letech započala Hopkinsova spolupráce s režisérem (a bývalým hercem) Richardem Attenboroughem. Během této dekády natočil Hopkins s Attenboroughem hned tři filmy – dobrodružné drama Mladý Winston (1972), válečný velkofilm Příliš vzdálený most (1977) a thriller Kouzlo (1978). Zatímco v prvních dvou z těchto filmů připadly Hopkinsovi spíše vedlejší role, v tom třetím už se vše točilo kolem něj.

 

Z filmů, které Hopkins během 80. let natočil, stojí za pozornost také jen několik málo. Tím prvním je životopisné drama Davida Lynche Sloní muž (1980), v němž si Hopkins zahrál po boku nedávno zesnulého Johna Hurta. Rok nato následoval televizní snímek The Bunker (1981), v němž Hopkins ztvárnil Adolfa Hitlera, přičemž šlo o ztvárnění natolik působivé, že se mu dostalo uznání v podobě ceny Emmy. Smutným paradoxem je, že v našich končinách není toto pozoruhodné dílko příliš známé, což rozhodně nelze říci o dobrodružném dramatu Bounty (1984) zachycujícím slavnou námořnickou vzpouru. Nutno ovšem říci, že i v roli přísného kapitána Bligha podal Hopkins výborný herecký výkon, možná ještě lepší než tehdy osmadvacetiletý Mel Gibson ztělesňující vůdce vzbouřenců Fletchera Christiana. Bounty byla sice mimořádně ambiciózním počinem, z komerčního hlediska však zcela propadla.

 

S příchodem nové dekády se však Hopkinsovo postavení ve světě filmu radikálně změnilo. A příčinou této změny byl mrazivý thriller Mlčení jehňátek (1991), v němž Hopkins ztvárnil postavu geniálního, leč šíleného psychiatra se zálibou v lidském mase Hannibala Lectera. Byla to sice role velmi odvážná, ale také herecky vděčná, přičemž Hopkins z ní vytěžil doslova maximum. A přestože si coby dr. Lecter poprvé na filmovém plátně příliš dlouho nepobyl, odnesl si za ni Oscara coby nejlepší herec v hlavní roli. Úspěch Mlčení jehňátek však měl i svou stinnou stránku – diváci si začali Hopkinse s rolí Hannibala Lectera až příliš často spojovat. A sám Hopkins si to ještě zhoršil, když se k ní po delší době hned dvakrát vrátil, navíc ve filmech nevalných kvalit (Hannibal – 2001, Červený drak – 2002).

 

 

Nejlepší léta jeho hereckého života
Není pochyb o tom, že právě 90. léta byla nejšťastnějším obdobím Hopkinsovy herecké kariéry. Z nemalé části se o to zasloužili hned dva režiséři. Tím prvním byl již zmíněný Richard Attenborough. Kromě toho, že si na Hopkinse vzpomněl, když obsazoval své vysněné životopisné drama Chaplin (1992), nadělil Hopkinsovi roli spisovatele a fantasty C. S. Lewise (jinak autora Letopisů Narnie) ve vynikajícím melodramatu Krajina stínů (1993). Hopkinsův výkon v tomto filmu je hoden těch největších superlativů a jen těžko si lze představit, že by v něm hrál někdo jiný.

 

Druhým z těchto režisérů byl James Ivory. Po Rodinném sídlu (1992), úspěšné adaptaci stejnojmenného románu E. M. Forstera, obsadil Hopkinse do hlavní role romantického dramatu Soumrak dne (1993). A dovolím si tvrdit, že právě v tomto filmu natočeném podle knihy Kazua Ishigura podal Anthony Hopkins svůj životní herecký výkon. Jinými slovy, nejlepší! Postava pana Stevense, oddaného majordoma na panství Darlington, nepatřila zrovna mezi ty herecky nejlehčí. Ač se pan Stevens na první pohled jeví jako chladný profesionál, který není schopen dát najevo své city, ve skutečnosti je citlivým a osamělým mužem, který zasvětil svůj život službě svému pánovi. Je opravdu škoda, že si Hopkins neodnesl Oscara právě za tuto roli. Pro úplnost dodejme, že o několik let později natočil s Jamesem Ivorym ještě jeden film, polozapomenuté životopisné drama Přežila jsem Picassa (1996).

 

Během 90. let však nezaměstnávala Hopkinse jen spolupráce s Richardem Attenboroughem a Jamesem Ivorym. A právě díky této skutečnosti se mohl Hopkins předvést v prvotřídní herecké formě také ve filmech jako Legenda o vášni (1994), Amistad (1997), Na ostří nože (1997), Zorro: Tajemná tvář (1998) či Seznamte se, Joe Black (1998). Zvláštní pozornost si ovšem zaslouží jeho kreace v životopisném dramatu Olivera Stonea Nixon (1995). Coby nechvalně proslulý prezident Spojených států byl totiž Hopkins jedním slovem fenomenální, a to skoro stejně jako v již tolikrát zmíněném Soumraku dne. A byla z toho pochopitelně další (a nepochopitelně opět neproměněná) oscarová nominace. Vysoké pracovní tempo a náročné role si však vyžádaly svou daň: Hopkins na sklonku 90. let opět propadl depresím a ohlásil konec své kariéry.

 

 

Herecký žoldák i živoucí legenda
Svou hereckou kariéru však Hopkins neukončil. Pouze začal upřednostňovat role, které nebyly herecky příliš náročné, zato ale byly velmi dobře placené. Teď nenarážím pouze na Hopkinsův návrat k postavě Hannibala Lectera, ale také na jeho účinkování v průměrnostech jako Česká spojka (2002) či Vlkodlak (2010). Naštěstí jsme si ho ale mohli užít v psychologickém dramatu Důkaz (2005) a comicsových dobrodružstvích Thor (2011) a Thor: Temný svět (2013).

 

Je zcela evidentní, že své nejlepší role už Anthony Hopkins odehrál. To ale nic nemění na skutečnosti, že patří k nejlepším hercům (nejen) své generace a že se z plodů jeho mnohaleté herecké práce těší miliony diváků na celém světě. Sen stát se uznávaným hercem se tedy Anthonymu Hopkinsovi nakonec splnil. Nezbývá než mu to přát stejně jako pevné zdraví do dalších let!

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB