O evropském smutku a arabské veselosti. Několik filmů na 39.MFF v Káhiře

Share on Myspace


logo káhirského festivaluProč Evropané tak rádi truchlí? Proč se Syřané radují, i když kolem nich padají bomby? Proč Evropané mluví stále o politické krizi a proč si Egypťané politickou situaci celkem chválí?

 

 

Ani teroristický útok na „hříšnou“ súfistickou mešitu Al Rawda poblíž hlavního města egyptského guvernorátu Severní Sinaj Al-Aríš, který se stal během festivalu (24.11.), do života v hlavním městě nijak nezasáhl. Káhirský filmový festival běžel v poklidu dál. Ředitelé festivalu Magda Wassef a Youssef Rizkallah útok odsoudili a podpořili snahy prezidenta Abdela El Sísího, který nařídil rychlá bezpečnostní opatření a zničení teroristických úkrytů.  V rámci žádného evropského festivalu se teroristický útok ještě nestal, a přesto téměř na každém evropském festivalu probíhají politické protesty.

 

K podobným  úvahám mě inspiroval 39. Mezinárodní filmový festival v Káhiře (21.–30.11.2017), největší filmová událost v Egyptě a jediný festival kategorie A na africkém kontinentu a v arabském regionu. Má tradici, dovede se pochlubit hvězdami i dobrými filmy. Letos byly zařazeny do 16 programových sekcí. Profilový egyptský film původem saúdského režiséra Amr Salamy Šejk Jackson (Sheikh Jackson) je letošní oscarová nominace za Egypt. Je to film, který de facto zlehčuje muslimskou víru. Vypráví o konzervativním duchovním Khaledovi (Ahmad El-Fishawy), který byl v devadesátých letech fanatickým vyznavačem Michaela Jacksona. Smrt kultovního zpěváka naruší systém Khaledových hodnot a uvrhne ho do chaosu, včetně pochybností o víře. Khaled dokonce trpí halucinacemi, v nichž sám vystupuje jako MJ. Není to lecjaká z prstu vycucaná zápletka. Michael Jackson zažíval v arabském světě překvapivě silný kult, jeho desky se distribuovaly v mnoha arabských zemích, dokonce i v těch, které zakazovaly západní pop-music. Později král popu, sužován finanční situací a právními problémy, na čas zakotvil v Bahrajnu, kde údajně uvažoval o konverzi k islámu. Dnes je pop idol MJ v mnoha arabských zemích vroucně přijímaný jako symbol volnomyšlenkářství a odporu a jeho osobnost je dokonce i po jeho smrti schopna pohnout životní situací člověka víry – i když jen ve filmu. Je celkem jasné, že podobný film by nemohl vzniknout v Saúdské Arábii, ale Egypt ho přijal s otevřenou náručí. Srovnání popu a víry je originální a muslimskou víru zlidšťuje. I když i v Egyptě se stále silněji objevují názory, že muslimskou víru nelze problematizovat. To hlavní na filmu je příběh podaný s určitým nadhledem a lehkostí. Není to psychodrama, ale svým způsobem zábavná podívaná na různé životní zápletky. Film o šejku Jacksonovi se nevydal pochmurnou evropskou cestou, kde by hrdina spáchal patrně sebevraždu. Evropský film se svou introspekcí by téma pochybujícího duchovního nejspíš pojal jako poselství o hroutící se západní civilizaci a jejích hodnotách. Egyptští hrdinové sebevraždy nepáchají a stále věří, že civilizace jde správným směrem a nahoru (i když jejich měna slábne a společnosti jako celku se daří viditelně hůř).

    

 

Pachtící se pradleny a ženy prchající od civilizace

Patnáct kilometrů dolů po Nilu jako by se zastavil čas a odhlédneme-li od přísně střežených zahrad a sídel nadnárodních společností, všude jsou prašné cesty, zelináři, oslí povozy a pradleny u Nilu. Nic opulentního. O to víc září festival, situovaný v areálu káhirské Opery na ostrově Zamalek. Na filmy ale nechodí pradleny, ale studenti káhirských univerzit a filmoví fanoušci – jako u nás. A ti hledají ve filmech festivalu „to evropské“, možná víc sexu, ale i té typické evropské váhavosti a těžkomyslnosti. Ve svých filmech ji většinou nemají. Plejádu filmů o nemocných a depresivních Evropanech zahájil soutěžní holandsko-norský film Zmizení (Verdwijnen) nizozemského režiséra Boudewijna Koole. Hlavní hrdinka, spisovatelka Roos, je nevyléčitelně nemocná – a sám nevím, jestli tento evropský soucit s těžce nemocnými má spíš budit obdiv nebo, jestli jde jen o racionální kalkul pro tzv. festivalový film – pojednávající většinou o nemocných lidech, zhroucených rodinách, uprchlých sirotcích a bezdomovcích. Roos se vydá za matkou do Norska. S její matkou žije i její syn, odcizení rodiny je patrné a opět typické pro evropský film – Roos se synem musí mluvit anglicky. Chlapec je evropsky zamlklý, žádný rétor jako arabský duchovní Khaled. I jeho matka je uzavřená do sebe. Rádi poslouchají pomocí audioaparatury zvuky zmrzlého vodopádu v liduprázdné norské krajině. Nakonec Roos odjíždí s psím spřežením sněžnou planinou za obzor – symbol odcházení a smrti. Je to něco podobného jako když Nora (Johanna Wokalek) v německo-slovenském filmu režiséra Jana Speckenbacha Svoboda (Freiheit) po útěku od rodiny v Berlíně zakotví v Bratislavě a nakonec pomalu vstupuje do Dunaje, který ji pohlcuje. Nora nemocná není, ale neví, co se životem a cítí se „mrtvá ve světě“. Obě dvě hrdinky žijí v standardním blahobytu, muž Nory je  úspěšný právník, Roos je uznávaná spisovatelka. Obě dvě ženy přicházejí ze zemí, kde je mír a kde platí určitý řád věcí. Ale jejich smutek je nepřekonatelný.

      

 

Syrská veselost mezi bombami

Film je v arabském světě druhem magie. Egyptský nekomerční film je sice v krizi, schází mu velkorysé státní dotace, obvyklé v evropských zemích. Egyptští politici ale přesto filmu přisuzují určitou magickou moc, a sice být protiváhou terorismu, extremismu a přinášet orientaci do společnosti. Možná právě proto vznikl letos nový filmový festival v rezortu u Rudého moře El Gouna, který se snažil přitáhnout osvědčená melodramata z celého arabského regionu. I toto je síla filmu. Dává zapomenout na všechno zlé. Syrský film uvedený na MFF v Káhiře Cesta včel (The Bees Way) se odehrává v zemi, kde žádný řád není a kde se střílí. Film je v zásadě veselý. Je to vlastně film o natáčení filmu a zároveň love story. Snaží se Damašek ukázat jako metropoli ne nepodobnou Paříži nebo Benátkám, jeho hrdinové jsou plní života a vitality. Hrdinkou je mladá a krásná začínající herečka Leila. Její rodina byla sice zabita ve válce, ale Leila přesto touží po kariéře ve světlech ramp. Miluje pohledného imitátora zvířecích zvuků Ramziho, ale do cesty se jí připlete stárnoucí herecký seladon Salim, s nímž hraje ve filmu. A ten ji miluje také. Dokonce ani smrt Ramziho při ostřelování není skutečná  smrt – muž v márnici obživne. Při oslavách po natáčení se pije whisky, všichni se radují. Leila ve filmu (v tom, ve kterém hraje) dostane vilu a 25 miliónů syrských liber. Ve filmové  skutečnosti se vrací k Ramzimu a společně naplánují cestu do přímořského syrského města Tartús. Evropské deprese jsou všem účastníkům natáčení naprosto vzdálené, žije se s chutí. Záběry na vodotrysky, závěsy a pestré oblečení herců ostře kontrastují s tím, jak nám Sýrii interpretují média. Samozřejmě film uznávaného syrského režiséra Abdellatifa Abdelhamida je melodram a je natočený tak, aby diváky potěšil. Nicméně vznikl v těžké době, ale obtížné  životní situace evropských hrdinů se tu nijak neřeší.

   

 

Kazatel, který chtěl smiřovat

Dokonce i tematicky zcela vážný egyptský film Kazatel (Mawlana) z roku 2016 režiséra Mahdi Ahmeda Aliho v hlavní roli s top egyptským hercem Amr Saadem v roli sunitského šejka Hatema je v zásadě veselý. Navazuje na politickou a náboženskou situaci v Egyptě po roce 2013, kdy egyptská armáda sesadila prezidenta Mursího. Od té doby na Blízkém východě značně vzrostlo napětí mezi sunnitskými a šíitskými muslimy, což  se týká také Egypta. Tam dokonce došlo ke krvavému útoku na šíitské muslimy, přestože šlo o velmi chudé a politicky zcela neangažované lidi. Nyní se sunnitští radikálové i jimi zfanatizovaní obyčejní lidé zaměřili i na šíity, kteří jsou v Egyptě považováni za kacíře. Kazatel Hatem toto rozdělení společnosti nepřijímá. Nepřijímá ani mystickou odnož islámu – súfismus. Hájí rozumný islám a tvrdí, že „ženy mají v muslimských zemích dost svobody“. A dodává: „Základ islámu je spojovat, ne rozdělovat.“ Je sice významným mladým duchovním, který káže ve vládní mešitě a díky politickým kontaktům se stane celoegyptskou televizní celebritou, ale ztrácí rodinné zázemí. Nicméně tyto pochmurné podrobnosti zůstávají stranou. Kazatel  pokračuje ve vtipných talkshows a odpovídá na otázky publika, jeho „fatwy“ jsou obecně respektovány. A stále víc se odchyluje od  fundamentalistické rétoriky, jezdí mercedesem, a dokonce hraje fotbal. „Nemohu říct celou pravdu, ale snažím se o to,“ zní jeho motto. A upřesňuje: „Tato země je rozdělena na bohaté a chudé, ne na muslimy a křesťany.“ Zásadní zápletka však nastane, když  v rodině, kde Hatem pomáhá, konvertuje dvacetiletý Hassan ke křesťanství a přijme jméno Boutros (v arabských zemích vyhrazené pro křesťany). Věnuje nemalou částku koptské pravoslavné církvi. Politici, kteří stojí za Hatemem, radí umístit  Hassana na psychiatrii. Kazatel poradí takto: „Je to bláznovství konvertovat ke křesťanství, ale konej tak bez násilí.“ Nakonec kazatel ubytuje Hassana u sebe doma. V Egyptě však působí skryté militantní skupiny, bojující proti konvertitům, situace se polarizuje, Hassan se zradikalizuje, srocení davu požaduje odstranit nevěřící, koptský kostel se stane terčem útoku. A kazatel uzavírá: „Za to jsme všichni odpovědní, muslimové i křesťané… pokud se takové násilí může stát u nás, můžeme se divit, že nás nazývají teroristy?“ Film se přiklání k tomu, že radikalizace náboženství bude pokračovat, se všemi důsledky pro společnost. Ale přesto jde o film s postavami, které něco chtějí, které někam směřují a neutápějí se v bezedných chmurách.

 

Je to něco zcela jiného než postavy v kosovsko-nizozemském filmu Nechtění (T'padashtun), uvedeném už na letošním MFF Karlovy Vary. Dospívající Alban žije v Amsterodamu s matkou Zanou, kterou během války na Balkáně znásilnili srbští vojáci a Zana potom utekla  z Kosova. S bývalou rodinou se nestýká. Alban příliš nezapadá do kolektivu spolužáků, ale začne chodit s Anou, jejímž otcem byl kosovský Srb, který nesouhlasí, aby se jeho dcera stýkala s Albáncem. I když dnes už Zana s Albanem žijí v relativním poklidu a mají slušný životní standard, děsí je chmury minulosti. Postavy vypadají utrápeně, sklesle a je otázkou, jestli nejde o daň evropskému festivalovému filmu, který upřednostňuje depresivní charaktery před pozitivními. Nechtění je kosovský adept na Oscara a bude zajímavé sledovat souboj pochmurného evropského filmu s veselým egyptským o duchovním, který chtěl být Michaelem Jacksonem. Nevím, jestli se akademikům zalíbí evropská pochmurnost, vždyť i Kolja byl vyprávěn vtipně a v zásadě vesele.

 

Otázka po zhlédnutí filmů na MFF v Káhiře zní tedy takto: Co se nám v Evropě pochroumalo, že ničemu nevěříme a jsme smutní a schoulení do  sebe? A co se daří v zemích arabského jara, že jejich filmy vypovídají přímočaře o pozitivním smyslu života a jejich postavy mají jasné směřování?

 

 

 Seznamte se, pro nás možná, s neznámými tvářemi režisérů objevovaných a v Káhiře objevených:

Amr SalamyBoudewijn KooleAbdellatif Abdelhamid

 

 

 

 

 

 

Magdy Ahmed AlyEdon RizvanolliNvotová Tereza

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Amr Salamy

2/ Boudewijn Koole

3/ Abdellatif Abdelhamid

4/ Magdy Ahmed Aly

5/ Edon Rizvanolli

6/ Tereza Nvotová - zastupovala na festivalu česko-slovenské "barvy" filmem Špína (Filthy)

  

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 30 Listopad 2017 10:39 )