Přehled české kinematografie 1990-2016

Email Tisk PDF

literatura film ilustrace ŠabachPřehled o podílu literárních předloh na celkové filmové produkci let 1990-2016. Uvedený text je součástí analýzy „Česká literatura a film po roce 1989 aneb krize tématu“. Analýza je určitou rekapitulací vzájemného, velmi úzkého a ve svých vrcholech těžko překonatelného sepětí české a československé literatury a filmu.

 

 

1990
U tohoto a následujícího roku 1991 je nutné učinit drobnou poznámku: některé z filmů distribuovaných v tomto období ještě přešlo z dramaturgických příprav konaných před listopadem 1989 a některé naopak byly zcela zastaveny a nedokončeny právě kvůli změně ve společnosti. Proto čistě početní ukazatele z tohoto počátečního období nelze brát úplně symptomaticky.


V roce 1990 byly tedy ze 38 filmů založeny na literární předloze 4, a to s výsledkem rozporuplným a nevyrovnaným. Z uměleckého hlediska jednoznačně kraloval film Jiřího Svobody podle románu Jaromíry Kolárové Jen o rodinných záležitostech. Tento film byl připravován ještě za předchozího režimu, a proto jeho téma – vyrovnání se s 50. léty – bylo v nové době vnímáno sice vstřícně, ale přece jen Svobodova filmová řeč byla výsostně umělecká, metaforická, a doba si žádala explicitní, spíše dokumentaristické přístupy. Navíc Jiří Svoboda začínal být tou dobou, jakožto funkcionář tehdejší KSČM, ze strany kulturních institucí ostrakizován a de facto na víc než 10 let se před ním zavřely všechny brány do filmového světa. Vrátit se směl až televizním filmem Udělení milosti se zamítá, ale o tom později.


Další film, který sliboval zajímavý filmový přepis předlohy „odjinud“, byl film Antonína Máši Byli jsme to my (podle Mášovy hry ji inscenoval s úspěchem režisér Ewald Schorm už v 80. letech v Divadle Na zábradlí). Film samotný však byl přijat s rozpaky, objevila se dokonce možná až příliš příkrá hodnocení typu „plochá postrevoluční agitka“. (citováno z https://tv-program.aktuality.sk/film/byli-jsme-to-my/)


Režisér Zeno Dostál adaptoval pro film vlastní knihu Král kolonád, zpracovávající téma židovství za protektorátu. To byl typicky film, který utrpěl dobou, v níž se objevil. Doba byla nakloněna spíše filmům jiného typu. Ryzím příkladem může být film Jana Němce V žáru královské lásky (podle předlohy Ladislava Klímy). Postmoderní, absurdní balábile, ukazující spíše touhu předvést se a ozkoušet meze trpělivosti diváka, typické „umění pro umění“, které nepřežilo čas svého vzniku.

 


1991
V roce 1991 byly ze16 filmů podloženy literární předlohou jen 2 filmy, a to Tankový prapor - komedie Víta Olmera podle románu Josefa Škvoreckého,  a Žebrácká opera, filmová adaptace Jiřího Menzela podle divadelní hry Václava Havla. Zde učiňme výjimku a připusťme tuto předlohu jako literární, tím spíše, že předlohou předlohy byl Brechtův Třígrošový román (a předlohou této předlohy zase byla hra Johna Gaye Beggar's Opera z r. 1728). Řada recenzí se shodovala v tom, že pokud se týče různých adaptací Gayova původního námětu, tak jak verze dramatická Václava Havla, tak verze filmová Jiřího Menzela rozhodně nepatří mezi ty nejpovedenější.)


Tankový prapor měl jistý bonus novosti v tom, že šlo o vůbec první soukromě natočený český film od znárodnění kinematografie v roce 1945, navíc pracoval s předlohou neobyčejně oblíbeného spisovatele, dobové recenze sice neoplývaly chválou, ale byly, spíše v pietě vůči autorovi, poněkud chladně laskavé. Faktem ovšem je, že zfilmovat Škvoreckého snadné není (pokud jeho specifickou poetiku vůbec lze nějak uspokojivě ekranizovat), a jak dále uvidíme, ztroskotali na tomto úkolu i jiní tvůrci, nejen zkušený Vít Olmer. Nicméně šlo o nejnavštěvovanější český film v roce svého vzniku.


To Žebrácká opera trpěla všemi tradičními nedostatky Havlových textů – toporností a neuvěřitelností postav, přeintelektualizovanou mluvou a rezignací na tzv. „obyčejného“ diváka. Není divu, že sám režisér Menzel později označil Žebráckou operu za svůj vůbec nejslabší film. A to měl věru s čím srovnávat, třeba s mizernou komedií německé produkce Čokoládoví čmuchalové (1985) nebo s vlastním autorským filmem Donšajni (viz dále).


V roce 1991 však skutečnými návštěvními trháky v kinech byly filmy Obecná škola (oblíbené tvůrčí dvojice Zdeněk Svěrák – Jan Svěrák, s navrátivším se hercem Janem Třískou) a Requiem pro panenku režiséra Filipa Renče, který pracoval s předlohou podle skutečné události, kterou si však, jak se později ukázalo, notně upravil, takže se tvůrci pak museli omlouvat aktérům tohoto dramatického příběhu za to, že jejich skutečné role zkreslili a poškodili tím jejich pověst. Filmu tak patří jiné prvenství, a to otázka míry možné fabulace při práci s reálnou předlohou a míry etiky ve vztahu k původním aktérům. Ale to přesahuje rámec naší úvahy.

 


1992
V daném roce bylo uvedeno nejméně, jen 15 filmů, z meziročního srovnání celého polistopadového období. Z nich byly 4 filmy založeny na literární předloze, což je poměrně hodně, ale jen relativně. Trhákem sezóny se stali Černí baroni (podle Miroslava Švandrlíka natočil Zdeněk Sirový), které i v literární rovině jsou takovou odlehčenější „sestrou“ Tankového praporu. Stejně jako literární ambice samotné předlohy a Škvoreckého románu jsou značně odlišné, i filmové zpracování je v Černých baronech ještě mnohem povrchnější a slouží spíše jako narativní propojení mezi jednotlivými jazykovými gagy převzatými z předlohy.


To docela jinou ambici měl film Helimadoe, natočení Jaromilem Jirešem podle předlohy Jaroslava Havlíčka. I zde je namístě otázka, zda vůbec jde o filmovatelné dílo. Jireš se jej nicméně chopil se vkusem a profesionalitou. Film ovšem velký ohlas nezaznamenal. I on ještě jako by vzešel z filmařsky docela odlišných 80. let, kdy by byl nejspíše hodnocen mnohem výše.


Stejně „post festum“ přišla opožděná reminiscence na zlaté časy české nové filmové vlny, zejména tvůrčí tandem Jana Procházky a Karla Kachyni. Jejich poslední společný film Městem chodí Mikuláš (Procházka zemřel už r. 1971) pracuje s typickou kachyňovskou poetikou, dětskými herci, smutnou kulisou nemocnice, vnitřními dramaty postav. Nicméně i tento nenápadný filmový skvost zapadl v zámezí zájmu masového publika a stal se tak reminiscencí na časy, které jsou nenávratně pryč.


A poslední „literární“ film toho roku, Perfektní manžel (podle Dostojevského), byl především španělskou-argentinskou koprodukcí, (režii měl Beda Docampo Feijóo), kde největším přínosem, kromě několika českých herců, byla účast vynikajícího „vláčilovského“ kameramana Františka Uldricha.

 


1993
Toho roku z veškerých 18 filmů vyšlo z nějakého typu literárních předloh 7 filmů, přičemž fakticky jen 5. Asi je třeba z přehledu vynechat film Františka Filipa Jedna kočka za druhou, který vycházel z dobově velmi úspěšné divadelní hry Jiřího Hubače Dům na nebesích. A obdobně do toho přehledu nepatří asi ani další díl z cyklu „básnických“ komedií Dušana Kleina na motivy románů Ladislava Pecháčka. Film Konec básníků v Čechách chtěl těžit z popularity předlistopadových dílů ságy, ale doba jej poněkud předstihla, a také herecké nedostatky, které působily u mladých herců v 80. letech jistým půvabem, byly ve zralém věku spíše směšné, ale nikoli k smíchu.


A tak ze skutečných literárních předloh vycházel film Andělské oči  - podle příběhů Bohumila Hrabala jej natočil zkušený režisér Dušan Klein a podobně jako většina jeho kolegů ve snaze adaptovat atypický, báchorečný, hekticky vyprávěcí svět jakéhosi specifického městského folklóru Bohumila Hrabala, i Klein de facto ztroskotal. Opět se tu otevírá důležitá otázka: Hodí se vůbec určitý typ literárních předloh ke zfilmování? Unese chabá, a v literární předloze často záměrně chybějící narativní dimenze, na níž stojí převážná většina filmové tvorby, svou ekranizaci a nutné zploštění do obrazového vyprávění? Příkladů, kdy se to nepodařilo, najdeme i ve světovém filmu, najdeme dost. Vonnegutova Snídaně šampiónů, Jatka č. 5 téhož autora, Irvingův Svět podle Garpa a mnoho dalších.


Trochu mimo kategorie této úvahy stojí Lekce Faust Jana Švankmajera (podle Goetha). Je to film kombinující herce s animací, hlavním stavebním materiálem je surrealistická vizuální opulence a asociativní metaforičnost. Stejně jako další tvůrcova vrcholná díla posledních let, i tento film je spíše přehlídkou toho, co autor umí; pokud bychom chtěli spíše vědět, co ví o našem světě a jak jej vidí, museli bychom se vrátit k jeho dávným černobílým opusům typu Tichý týden v domě.


Na dosti tenký led se pustil Jiří Menzel ve filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (předlohou byla próza Vladimíra Vojnoviče). Z poněkud bezútěšného tragikomického syžetu odboural scénárista Zdeněk Svěrák vše, co nás okouzluje na ruských a sovětských filmech – rozryvná atmosféra dlouhých záběrů, zdánlivě absurdní průpovídky hrdinů (typicky Michalkovův Oblomov), takže výsledkem je cosi, co charakterizuje jedna vyslovená řečnická otázka: „Jak by to asi dopadlo, kdyby Rusové natočili film o Švejkovi?“(citováno z https://www.csfd.cz/film/6674-zivot-a-neobycejna-dobrodruzstvi-vojaka-ivana-conkina/komentare/strana-2/)


Vyloženou trefou mimo terč se stala opožděná pocta Jaroslavu Foglarovi zfilmováním jeho Záhady hlavolamu (režie Petr Kotek). Nepravdivost všech segmentů – od dětských herců přes naddimenzovanou barevnost až po nepřeklenutý anachronismus doby, dělící nás od vzniku předlohy k dnešku, umocní ještě vzpomínka na, svého času velmi vydařený, stejnojmenný seriál režiséra Hynka Bočana (1969). Jemu se tehdy v černobílé televizní technologii podařilo přenést atmosféru tajemných Stínadel, což je hlavní, byť nikoli „lidský“ hrdina díla. To se Kotkovi tragicky nepodařilo a vznikl tak film v zásadě zbytečný.


Jedním prvenstvím se ale rok 1993 do české kinematografie zapsal. Došlo poprvé ke zfilmování díla nedávno (16.9.2017) zesnulého beletristy Petra Šabacha. Film podle jeho předlohy Šakalí léta, stejně jaké pak řadu dalších, zrežíroval Jan Hřebejk. Šabach byl typický tím, jak jednoduše, na drobných detailech z každodennosti, vzpomínal na typické úkazy dávné i méně dávné minulosti. Zde se vrátil do 50. let, do časů, kdy se rodila móda rock and rollu, tolik nenáviděného oficiální kulturní politikou, a Hřebejkovi se tak dostalo po všech stránkách vlastně samospásné předlohy. Stačilo nic moc nepokazit, a úspěch se musel dostavit. Nicméně občasné srovnání Šakalích let s jinými průkopnickými hudebními filmy jiných dob (Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů), je silně nadsazené. Jmenované filmy ve své době reflektovaly svou dobu, a fakt, že jsou dodnes živé, znamená, že to činily dobře a pravdivě, i když s nadsázkou. Šakalí léta jsou a zůstanou jen průměrnou komerční podívanou, vyrobenou řemeslně zručně, ale bez dalšího přesahu.

 


1994
V tomto roce z celkových 23 filmů bylo postavenou literární předloze 6. Z toho nejméně 4 měly poměrně vysokou, a nejméně z půlky i dosaženou vyšší uměleckou ambici.
Nejprve to byla Amerika režiséra Vladimíra Michálka (z toho se v průběhu let stala jedna z mála kvalitních jistot českého filmu – i když ne stoprocentně, přece jen je jeho jméno zpravidla garancí filmu z kategorie nadprůměrných). Amerika vycházela z Kafkovy povídky Nezvěstný, a pokud se jí z Kafky něco podařilo přenést na plátno, tak aspoň tísnivou atmosféru a existenciální pocity.

 


Jakýmsi návratem k jedné z klíčových linií českého předlistopadového filmu, byl film Anděl milosrdenství, natočený slovenským režisérem Miloslavem Lutherem na základě románu Vladimíra Körnera, který proslul jednak jako častý scénárista Františka Vláčila, jednak jako velice osobitý autor pracující především s historickými látkami. Körnerův obrazný i obrazivý jazyk a literární styl je obtížné přenést na plátno, ale právě tvůrci jako Vláčil (mj. Adelheid, Stín kapradiny, Údolí včel) a Luther (Svědek umírajícího času) to dokázali s velkým citem a souzněním.
To se už ale nedá říci o dalším z nepovedených pokusů o ekranizaci Bohumila Hrabala. Film Příliš hlučná samota režisérky Věry Caïs měl snad jediný zaznamenatelný nečekaný prvek, a to účast slavného francouzského herce Phillipa Noireta. Jeho míjení se s hrabalovskou postavou však bylo fatální a film právem zcela propadl.

 

Jistě velmi vysoké ambice měl film Pevnost režisérky Drahomíry Vihanové podle povídky Alexandra Klimenta. Sama Vihanová smutně proslula už v roce 1990 dokumentem Proměny přítelkyně Evy, kde na hranici etické únosnosti zobrazila pád zpěvačky Evy Olmerové do alkoholové propasti (na adresu režisérky se tehdy psalo, že nebohou Olmerovou v podstatě zneužila ke své vlastní exhibici). V Pevnosti se Vihanová vrací programově k černobílé a vysoce schematizované poetice 60. let a tzv. nové vlny. Jenomže Vihanové při vší úctě není Němec (Démanty noci, O slavnosti a hostech), Schorm (Každý den odvahu, Den sedmý, osmá noc) ani Chytilová (Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme). A rok 1994 už nebyl rokem 1964.


Dalším, na literární předloze postaveným filmem byl Saturnin (režie Jiří Věrčák, předloha Zdeněk Jirotka). Tento film se trochu vzpírá jakémukoli hodnocení. Jeho importovaná poetika (už autorem samým, čerpajícím inspiraci z Pelhama Grenvilla Wodehouse) do značné míry stojí na hereckých výkonech Oldřicha Víznera (Saturnin) a zejména Ondřeje Havelky (Oulický), přičemž právě Havelka je v českém kontextu zafixován jako osobnost probouzející různé retro návraty, zejména v hudbě (už od 80. let oživuje raný swing první třetiny minulého století), a proto se tak jediným hodnotícím kritériem filmu Saturnin stává míra jeho stylizovanosti – a stylovosti. Té dosaženo bylo. Jako zábavný podnět to zjevně stačí.


Posledním filmem z kategorie „literárních“ byl další pokus o oživení dříve úspěšného konceptu. Spisovatel Pavel Frýbort slavil vcelku úspěch s knihou Vekslák a jejími knižními pokračováními, ale filmová adaptace s názvem Vesklák aneb Staré dobré časy nedosáhl ani té autorské přirozenosti, ani diváckého ohlasu. Kromě toho, že víceméně zmizely reálie, tvořící kulisu filmu, i jeho představy o tom, jak vypadá kriminální podsvětí, už dnes patří spíše do sféry báchorek. Realita dnes a denně zobrazovaná v médiích, je dávno předčila.

 


1995
Toho roku byly z celkových 19 filmů podloženy literární předlohou jen 4. Asi nejdůstojněji se vyrovnal s náměty Ivana Olbrachta režisér Zeno Dostál ve filmu Golet v údolí. V kritické odezvě na film se vyskytovala tradiční floskule „laskavý humor“, jímž se však v našem kontextu obvykle označuje ušlechtilá nuda, která není ani k smíchu, ani k pláči.
O kategorii hlouběji se strefil režisér Milan Cieslar při ekranizaci povídky Ladilsva Mňačka. Výsledný film nese název Jak chutná smrt a má nepochybně evokovat Mňačkovu slavnou analýzu rozkladu diktatury v knize Jak chutná moc. Nicméně zde se jedná o poněkud klamavou reklamu. Cieslarův film je v podstatě fádní, poněkud didakticky vyznívající krimi, srovnatelná s obdobnou produkcí německých regionálních televizí.


Povídkový film Malostranské humoresky vychází z povídek Karla Pecky, rád by navazoval na jistou nerudovskou idyličnost této specifické městské subkultury, ale výsledek je (v režiích Zdeňka Gavlíka, Jana Pechy a Jaromíra Polišenského) poněkud bezbarvý a nedává – ostatně jako mnoho jiných filmů z tohoto období - odpověď na otázku, proč vlastně takový film vznikl.
Pád do propasti nevkusu a šmíry, tak by se dal nazvat diptych režiséra Víta Olmera podle předloh Vladimíra Párala Playgirls 1. a 2. Šest let po skončení komunismu, v době, kdy z každé trafiky vykřikovala obnažená poprsí, kinematograficky „objevovat“ svět prodejného sexu, a ještě na úrovni druhořadé bavorské erotiky, to bylo velké zklamání pro ty, kdo pamatovali Páralovy prózy typu Milenci a vrazi nebo Olmerovy filmy jako Antonyho šance. Snaha obou tvůrců po tom, aby takzvaně „šli s dobou“, je nakonec vysunula zcela mimo a s reálně běžícím světem kolem sebe se  na hony míjeli.

 


1996
Roku 1996 spatřily světlo světa celkem 24 nové filmy, z nichž v historicky maximálním poměru jich bylo natočeno podle literárních předloh celkem 7. Navíc se v několika případech jednalo o filmy nadčasově působivé, což je v kontextu české kinematografie polistopadové éry vskutku unikát.


Víceméně paralelně s televizním seriálem Zdivočelá země vznikl naturalisticky pojatý snímek Bumerang, který natočil Hynek Bočan podle předlohy Jiřího Stránského. Navzdory některým poněkud přeexponovaným okamžikům si drží film vlastní estetiku a rozhodně tvoří v dobovém kontextu pomyslnou první ligu.


Obdobně lze hodnotit i Zapomenuté světlo, film Vladimíra Michálka podle předlohy Jakuba Demla. V tomto případě můžeme konstatovat, že zároveň šlo o jeden z nejlepších filmů celého popřevratového času. Možná i proto, že zde režisér s předlohou pracoval jen velmi volně, držel se ústřední dějové linky a původnímu Demlovu esejistickému dílu tak vtiskl vlastní narativní podobu. Není divu, že se filmu dostalo ocenění na festivalech v Karlových Varech a Newportu.


Další filmové adaptace literárních textů z toho roku dopadly poněkud hůře. Osudná otázka „proč film vůbec vznikl“ se klene jak nad filmem Pasáž (režie Juraj Herz, předloha Karel Pecka), tak filmem Ceremoniář  (předloha Eva Kantůrková, režie Jiří Věrčák) a vlastně i Král Ubu (podle Alreda Jarryho natočil F.A.Brabec). V prvním případě (Pasáž) jde o pokus o kafkovské mystérium, které se emocionálně minulo s publikem, Ceremoniář je jakýmsi pomyslným návratem k nové vlně (příběh o udavači z 50. let jako by rámovala opět metafora kafkovského bludiště, ale v poněkud televizně nudném provedení). A Král Ubu je vlastně zfilmovaná macourkova divadelní úprava uváděná v 60. letech v Divadle Na zábradlí. Výsledkem je ovšem překombinovaný, vizuálně opulentní, ale obsahově prázdný „art-kýč“.


Už zmíněný Josef Škvorecký se zfilmování brání. Přesvědčila se o tom také režisérka Zuzana Zemanová – Hojdová ve filmu Eine kleine Jazzmusik (podobně narazila na předlohu Andrea Sedláčková v TV filmu Rytmus v patách a dokonce i velikán českého filmu Karel Kachyňa si neporadil s Prima sezónou ve formátu TV seriálu). Škvoreckého svět je zkrátka literární, nikoli však literátský. Jeho postavy žijí ve svých osobitých replikách, jimiž jsou zprostředkovány příběhy a osudy. Autorovu ryze slovní imaginaci ještě nikdo nedokázal přesvědčivě přenést na plátno.
Posledním filmem toho roku podle literární předlohy Jakuba Demla byla Hranice stínu, který by de facto amatérským filmem studentů UP Olomouc, takže stojí mimo náš hodnotící rámec.

 


1997
Z celkových 17 filmů toho roku měly literární předlohu 4, přičemž v jednom případě (Zdivočelá země, režie Hynek Bočan, předloha Jiří Stránský) šlo o nepříliš vydařený kinosestřih relativně úspěšného TV seriálu).


Událostí dané filmové sezóny byl film Je třeba zabít Sekala, válečné drama o vině a trestu podle předlohy Jiřího Křižana v režii Vladimíra Michálka. Ten, stejně jako předtím v Zapomenutém světle, ukázal, že může být právem řazen ke špičce české filmové režie. V tomto filmu dal – nikoli režisérským stylem, ale schopností vytvořit sugestivní obrazovou atmosféru – vzpomenout na nejlepší časy českého filmu představované jmény jako František Vláčil či Jiří Svoboda.


V tomto roce také do české kinematografie vstoupil, a hned dvěma filmy, autor knižních bestsellerů Michal Viewegh. Podle jedné jeho knihy natočil Petr Koliha film Výchova dívek v Čechách a podle jiné Petr Nikolaev Báječná léta pod psa. Viewegh bývá obecně označován jako autor spíše čtiva než literatury, a i filmy podle jeho předloh jsou spíše zbožím než uměleckým artiklem.

 


1998
Roku 1998 bylo uvedeno 17 nových českých filmů, ale jen jeden z nich měl literární předlohu. Nadto šlo o film, kde česká účast byla jen marginální – několik herců a veškeré broušené sklo. Byl to Lazebník sibiřský, jejž natočil Nikita Michalkov podle předlohy Rustama Ibrahimbekova. Tento film vyvolal ve své době značné debaty, ale spíše o Michalkovově pojetí ruského národního fenoménu, rozhodně nikoli o českém přínosu.

 

 

1999
Následující rok 1999 byl z hlediska dramaturgie dosti ambiciózní. Z celkových 25 filmů jich 5 bylo natočeno přímo podle literárních předloh a 1 podle původního scénáře významného dramatika. A většina z těchto filmů nesla nejen ambice, ale i jisté umělecké kvality, které je řadí k pomyslné elitě polistopadové kinematografie.


K Ivanu Olbrachtovi, tentokrát povídce O smutných očích Hany Karadžičové, se obrací ve svém posledním celovečerním filmu Hanele Karel Kachyňa.  Film nese všechny u režiséra tradiční znaky – jde o film s komorní, ale dramatickou zápletkou, dojímavým, lehce melancholickým vyzněním a vynikající obrazovou stránkou.


Také další film má v kolonce svých tvůrců jméno tradičně znamenající výbornou kvalitu, a to scénáristu Vladimíra Körnera, který pro film Jaroslava Brabce Kuře melancholik adaptoval prozaickou předlohu Josefa Karla Šlejhara. Většina dobových recenzí se však vcelku shodla na tom, že scénář byl také největší jistotou filmu. Nicméně i tak jej lze zařadit do oné pomyslné galerie cti polistopadové kinematografie.


Poněkud hůře dopadl další klasik českého filmu Jaromil Jireš ve filmu Dvojrole podle předlohy Jaroslavy Moserové. Výsledkem byla sice kultivovaně neefektní (Jireš byl vždy dosti decentnní a uměřený režisér), ale také nijak zvlášť působivá sci-fi postavená na rovněž nepříliš výrazném introvertním herectví Terezy Brodské.


Onou výše zmíněnou výjimkou, která však stojí za vřazení do tohoto přehledu, byl film Mateje Mináče Všichni moji blízcí. Scénář Jiřího Hubače se vracel k jednomu  z opožděně objevených hrdinů počínajícího holocaustu, Nicholasi Wintonovi, který před koncentrákem zachránil stovky dětí z protektorátu. Film sám je televizně statický, ale profesionálně odvedený a tématicky působivý.


Typicky „po česku“ přeceněné byly dva filmy toho roku, Pelíšky (režie Jan Hřebejk, předloha Petr Šabach) a Návrat idiota (režie Saša Gedeon, námět F. M. Dostojevskij). Oba filmy dostaly postupem let publicisticky nadsazený přívlastek „kultovní“, ale při pozorné analýze lze snadno seznat jejich povrchnost a prázdnotu. V tom smyslu byly v nepříliš lichotivém smyslu průkopnické – obdobnými cestami intelektuální zpohodlnělosti a efektního sázení na triviální outsidery se ubírala další řada filmů následujících let až do současnosti.

 


2000
Přelom milénia přinesl celkem 26 nových českých filmů, z toho 3 podložené literární předlohou. Každý z těch tří filmů však byl docela jiného druhu i žánru.


Film Anděl exit (první opravdu slabší počin Vladimíra Michálka podle povídky Jáchyma Topola) byl pokusem o českou verzi generačního narko-filmu Trainspotting. Velmi specifickým dílem byla filmová adaptace Erbenovy Kytice (F.A.Brabec) – do značné míry artistní až samoúčelná hra s předlohou, nicméně aspoň v tom smyslu šlo o počin inovátorský, i když pravda, jdoucí slepou cestou. O skutečný zážitek se postaral opět až Vladimír Körner svou povídkou (a scénářem) Pramen života – Der Lebenborn (režie Milan Cieslar), vracející se opět značně emocionálně působivě do období nacismu.

 


2001
Následující rok 2001 bylo uvedeno 25 nových českých filmů, z čehož opět z literární předlohy čerpalo „tři a půl“ filmu.


Nepochybnou událostí se měl stát Tmavomodrý svět „oscarového“ režiséra Jana Svěráka (podle knih Františka Fajtla). Navzdory všem nesnázím, k nimž došlo během jeho realizace, byla očekávání v zásadě naplněna a Jan Svěrák vytvořil dílo, které, obdobně jako kdysi Nebeští jezdci (režie Jindřich Polák, 1968), vzdalo hold českým letcům v britské RAF během druhé světové války.


Druhý vrchol tohoto filmového roku má na kontě opět Vladimír Michálek, který se od experimentování typu Anděl exit vrátil k žánru komorního dramatu, kde je skutečně doma. Jeho film Babí léto (podle předlohy Jiřího Hubače – to je ta výše řečená „půlka“ literární předlohy) je sondou do tématu, jemuž se většina ostatních tvůrců vyhýbá, totiž stárnutí, stáří, bezmoci a pomalého čekání na smrt. Michálek natočil film neefektní, a proto působivý.


Dvě katastrofy vzešly z dílen dvou režisérek. Věra Chytilová, už léta stagnující (u ní byla nesnáz s chybějícím „bolševikem“ jakožto univerzálním tématem jejího filmového vymezování se vůči světu ze všech jejích generačních druhů asi nejpatrnější), přišla s filmem Vyhnání z ráje (podle knihy Desmonda Morrise. Většina hodnotících soudů právem užívala slov jako „hysterické pseudofilosofování“, „prázdné mentorování“, „samoúčelná exhibice s nahotou“. (Mimochodem: Filmová kritička Darina Křivánková už ve své diplomové práci v roce 2006 napsala: „…aby se Chytilová dotkla "tvůrčího dna", bude muset natočit ještě Vyhnání z ráje, v němž se lascivita Pastí promění v explicitní nahotu, roli komunální satiry převezme nesdělné moralizování a rozpačitost obou sporných poloh umocní inscenační neobratnost.“)


A druhý neúspěch vzešel od režisérky Moniky Elšíkové. Její jistě upřímně míněná snaha skrze film Archa pro Vojtu (podle předlohy Martiny Drijverové) upozornit na existenci dětí s Downovým syndromem dopadla spíše jako vlastní branka. Ušlechtilá nuda poškodila závažnost tématu a ukázala (konec konců podle skutečnosti), že Elšíková opravdu není filmová režisérka.

 


2002
V roce 2002 byly z 23 filmů založeny na literární předloze jen 2. Únos domů (režie Ivan Pokorný, scénář podle knihy Ivy Procházkové) je moralita o dítěti z bohatých kruhů, které se dostane na dno společnosti. Její životnost je ohraničena budoucím využitím ve výplňových časech televizních programů.


Vančurův Útěk do Budína (režie Miloslav Luther) je opět filmová zkratka z původně televizního seriálu, a je to na ní znát. Kromě toho, že se sama předloha svou podstatou – narací i jazykem – zfilmování urputně brání, ani předimenzovaná stopáž (skoro 140 min) filmu nepomáhá, spíše škodí.


Událostmi filmové sezóny se tak stala dvě jiná díla. Obě založená na faktických událostech. Nejprve Rok ďábla (režie Petr Zelenka) - námětem je tu „ďábel“ alkohol a dva špičkoví písničkáři – Jaromír Nohavica a Karel Plíhal – oba dva svedli s „ďáblem“ boj a oba vyhráli – v životě i ve filmu.


Druhým dílem podle skutečných událostí byl původně TV film Udělení milosti se zamítá. Po deseti letech naprostého zákazu z politických důvodů se díky ostravskému TV studiu mohl aspoň na obrazovku vrátit vynikající režisér Jiří Svoboda – prostřednictvím příběhu zmarněného života mladého člověka, kterého dostihla mizerná doba. Svoboda i na limitovaném půdorysu televizní technologie prokázal, že je jedním z mála českých režisérů, který suverénně ovládá filmovou řeč a nenahrazuje ji verbálním smogem nebo samoúčelnou obrazovou exhibicí.

 


2003
V tomto roce byly z celkových 17 nových českých filmů podloženy literární předlohou jen 3. V experimentální linii nakročené Kyticí (2000) pokračoval F. A. Brabec svým Krysařem (podle Viktora Dyka). Těžko se ubránit pocitu, že i zde šlo do značné míry o osobní sebeprezentaci – film byl natočen za jediný den, a to bylo také to jediné, na čem byl založen celý jeho marketing, a vlastně i účinek.


K předloze Petra Šabacha (povídce Opilé banány) se ve filmu Pupendo obrátil Jan Hřebejk. Vytvořil další z nekonečné série vzpomínek na totalitní časy, ale tentokrát možná ještě víc než v jiných jeho filmech byl výsledkem spíš jen komunálně povrchní sled scének viděných (při vší úctě) spíše skrze dno pivní sklenice.


A tak se spíše náhodou stal nejvíce opěvovaným filmem roku film Želary podle předlohy Květy Legátové. Režisér Ondřej Trojan se tu vrátil k osvědčenému (neboť eticky už zřejmému a uzavřenému) období protektorátu, a riskoval vlastně jen jediné: srovnání s vrcholnými díly reflektujícími tuto epochu (od Démantů noci Jana Němce přes Stíny horkého léta Františka Vláčila po Zánik samoty Berhof Jiřího Svobody). Želary samozřejmě nesnesou tak náročné srovnání, ale jejich aspoň částečnou působivost zajistil alespoň mimořádný výkon hostujícího maďarského herce  Györgye Cserhalmiho.

 


2004
Z celkových 28 filmů toho roku se o literární předlohu opírají 4. Přičemž ve třech případech jde vlastně o osvědčené vstupy do jistých historických řečišť.


Stejně jako Arnošt Lustig proslul jako autor, schopný vytěžit milostnou romanci i z kulis židovské „čekárny na smrt“ v Terezíně, Jiří Stránský v Kousku nebe (režie Petr Nikolaev) totéž činí na pozadí komunistického kriminálu 50. let.


A osvědčená dvojice Vladimír Körner (předloha) a Milan Cieslar (režie) se po Lebensbornu vrátila opět k námětu z období 2. světové války ve filmu Krev zmizelého. Bohužel i v tomto případě se jednalo o „sourozence“ televizního seriálu téhož názvu (byl uveden o rok později a měl zhruba dvojnásobnou stopáž, ale k vyznění filmu mnoho nepřidal).


Nejlepší román Vladimíra Párala, industriálního a velmi populárního autora období tzv. normalizace, nesl název Milenci a vrazi a nesl v sobě geny mnoha dalších pozdějších Páralových próz – kulisy města, jemuž dominuje chemička, schematizované vztahy postav evokující jistý životní automatismus té doby atd., Stejný název měla i adaptace románu v režii Viktora Polesného. Přinesla však jen povrchní deskripci Páralova díla a u diváků i kritiky v podstatě propadla.


A čtvrtým filmem podle literární předlohy byl Román pro ženy, knihu napsal Michal Viewegh a režii měl Filip Renč. Přestože Viewegh původní název knihy myslel nejspíše lehce ironicky, kniha i film v podstatě jako by naplnily sémanticky doslovně onen název. Vznikla romantická komedie „pro ženy“, a v kontextu filmového umění tu není, co hodnotit.

 


2005
Rok 2005 nenabídl našemu tématu téměř žádnou materii. Z celkových 26 celovečerních filmů měly jakýsi literární kontext jen 2, přičemž ten první (Restart, režie Julius Ševčík, předloha povídka Ondřeje Ládka) byl filmem studentským resp. absolventským, a proto není korektní jej porovnávat s díly zralých tvůrců. A druhý, film Šílení, sice nese v záhlaví inspiraci E. A. Poem a Markýzem de Sade, ale je to opět hlavně výsostná inscenace surrealistické animace a hry s extrémy všeho druhu režiséra Jana Švankmajera.  Pokud jsme výše užili pojmu „l´art pour l´art“, jsou Švankmajerovy filmy tohoto období k obsahu toho pojmu nebezpečně blízko.

 


2006
Toho roku byly z 35 filmů opřeny o literární předlohu jen 3. Každý je však kapitolou samou pro sebe.


Další dílo Michala Viewegha spatřilo filmové světlo světa. Tentokrát to byli Účastníci zájezdu (režie Jiří Vejdělek). Banální vyprávění z výletu na Jadran jako by vypadlo z dávného televizního cyklu Bakaláři. Spravedlivě dodejme, že patrně ani nemělo vyšší ambice než pobavit, a někoho snad i pobavilo.


Film Grandhotel režiséra Davida Ondříčka podle románu Jaroslava Rudiše se nerozhodl, zda bude existenciálním dramatem samoty a nevyjasněné minulosti, nebo absurdní fraškou plnou bizarních postaviček. Jeden z internetových komentátorů film v jisté nadsázce označil za podařenou reklamu na slavný Hubáčkův vysílač Ještěd a další hezká místa v okolí města Liberce.
Největší očekávání (a také vysoká divácká návštěvnost) toho roku byla spojena s filmem Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále. Tuto kdysi zakázanou prózu Bohumila Hrabala měl Menzel točit už o několik let dříve, ale k filmu se vázal spor o autorská práva. A tak navzdory tomu, že Menzel natočil film přesně podle očekávání, být to o patnáct let dříve, zapadl by do dobového i kulturního kontextu mnohem příhodněji. Takto z něj zbyla vlastně jen jakási memorabilie. A – při vší úctě – je třeba konstatovat, že značně přeceněná byla i sama předloha. Dotyčný román zcela jistě není vrcholem Hrabalova díla, a Menzel zde také nenatočil druhé Ostře sledované vlaky.

 


2007
V daném roce byly z 20 filmů podle literárních předloh opět jen 3, přičemž ve dvou případech šlo o ryze komerční produkci (Bestiář – režie Irena Pavlásková, předloha Barbara Nesvadbová, a Gympl – režie Tomáš Vorel, předloha Tomáš Houška).


A tak jediným dílem, o němž má smysl v našem kontextu mluvit, byl film …a bude hůř podle románu Jana Pelce v režii Petra Nikolaeva. O předloze napsal filosof Ivan Sviták tato drsná hodnotící slova: „Ivan Sviták: „Pozoruhodné je to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu.“ Do značné míry s ním lze souhlasit, i když záměr autora předlohy Jana Pelce nebyl jen lacině prezentovat polosvět pivní kultury „mániček“ vyvržených normalizační společenskou konvencí. Pelc usiloval o vyšší existenciální svědectví. Do značné míry se mu to v knize podařilo. Ne však režiséru Nikolaevovi ve filmu, který se absolutně míjí s Pelcovým poselstvím a ulpívá vskutku jen na banálním povrchu popisu opileckých scének, které by s trochou střihačské píle mohly dobře sloužit v 70.letech jako výchovný film pro mládež, kterak se nemá chovat budovatel komunismu. Rozhodně šlo o propad roku. A opět memento: ne každá literární předloha je přenosná na filmové plátno.

 


2008
V roce 2008 bylo uvedeno 287 českých filmových novinek, přičemž s literární předlohou pracovalo 6. Ponechme opět mimo hodnocení „bakalářské“ historky Jana Hřebejka (jednou podle Michala Viewegha ve filmu Nestyda, podruhé podle Petra Šabacha v U mě dobrý).


Za zastavení stojí jistě film Filipa Renče podle románu Josefa Kopty Hlídač č. 47. Už proto, že šlo historicky o třetí adaptaci téže předlohy (první vzešla z dílny Jana Svitáka a Josefa Rovenského, 1937, druhá měla podobu dobového filmu noir – v režii Huga Haase v USA roku 1951). Renčův film vznikl v televizní produkci a je to na něm vidět. Očekávání i reklama byly masivnější, než dojem a odezva.


Originální adaptaci spíše námětu než předlohy F. M. Dostojevského nabídl režisér Petr Zelenka ve filmu Karamazovi. Jeho adaptace přenáší téma do současnosti a do industriálního prostředí, aniž je zřejmé, zda to bylo nutným prostředkem filmové řeči, nebo jen autorskou exhibicí. Navzdory mnoha osobitým detailům se film jeví v dobovém kontextu i ze zpětného pohledu jako přeceněný.


Poměrně vlažně prošel kolem publika i kritiky film Sestra, natočený podle románu Jáchyma Topola Vítem Pancířem. Schematicky pojaté dilema rozporu nekonformního umělce a konformitu vyžadující společnosti kolem je už dosti exploatované a film Sestra v něm nepřinesl nic nového, s výjimkou exaltované hudby spisovatelova bratra Filipa Topola a jeho skupiny Psí vojáci.
A do třetice do obdobné rádoby experimentální řeky vstoupil F. A. Brabec, tentokrát si vzal za námět Máj Karla Hynka Máchy. Při vší úctě ke snaze filmařů (a recitaci Jana Třísky), lze k filmu dodat výstižné, ač dosti sarkastické hodnocení Petra A. Bílka v časopisu A2: „Byl Brabcův Máj, byl žvástů čas“.

 


2009
Z celkových 44 filmů roku 2009 jich s literární předlohou pracovalo 5. Pomiňme opět ryze komerčně laděné produkce (Případ nevěrné Kláry, koprodukční film s Itálií, předloha Michal Viewegh, režie Roberto Faenza, a o trochu ambicióznější, avšak ve výsledku opět jen povrchní satira na manipulační praktiky médií a public relations, film Ulovit miliardáře, režie Tomáš Vorel, námět Martin Nezval).


Svým způsobem by do této linie spíše komerčně laděných filmů patřila i historická detektivka Jménem krále (režie Petr Nikolaev, předloha Vlastimil Vondruška). Za samostatnou zmínku stojí ale hlavně proto, že na ní lze dokumentovat, jak lze i v zásadě velmi slušnou předlohu pokazit průměrnou a rutinní ekranizací.


Vysokou, a řekněme rovnou: nenaplněnou ambici měl film Iva Trajkova Ocas ještěrky, kde je uvedena jako autorka předlohy Božena Němcová. Spisovatelka by se asi dost divila, co všechno lze s „jejími“ motivy provést. Výsledkem je samoúčelná depresivní montáž plná existenciálních „mouder“ a zcela rezignující na diváka. Obvykle se tomu (aspoň mezi mladou generací) říká „no reason film“


Potíž mnoha autorů, kteří vyrůstali v nenormálním prostředí disentu, je v tom, že mají značně posunutá hodnotová měřítka a jejich vlastní (neblahé) zážitky deformují vztah ke světu dlouho poté, co se sami stali součástí uměleckého (a často i jiného) establishmentu. To je také hlavní problém filmu Zemský ráj to na pohled (režie Irena Pavlásková), kde na své dětství v Chartě vzpomíná (svou knižní předlohou Indiánský běh) Tereza Boučková. Tak jako mnohé někdejší „oficiální“ reflexe neoficiálního světa byly pokřiveny jednostrannou ideovou optikou, toto konstatování platí i zrcadlově.

 


2010
V roce 2010 bylo uvedeno do kin 37 českých filmových novinek, z toho 5 založených na literární předloze. Tři můžeme opět vytknout před závorku, protože plnily roli zábavního zboží – Doktor od jezera hrochů (režie Zdeněk Troška, předloha Miloslav Švandrlík), Román pro muže (režie Tomáš Bařina, předloha Michal Viewegh) a Občanský průkaz (režie Ondřej Trojan, předloha Petr Šabach) – i když posledně jmenovaný film zřejmě chtěl překročit zábavnou šablonu a vypovědět o normalizační éře něco hlubšího, zůstalo jen u nesplněného přání.


Dolte aspoň krátko zastavení u Michala Viewegha, nejzfimovanějšího českého autora polistopadové éry. O jeho „přínosu“ naší kultuře docela svědčí převyprávění Románu pro muže, které lze nalézt na Wikipedii, a navzdory tomu, že tento zdroj není považován za seriózní informační pramen, tyto věty stojí za citaci: „Film vypráví příběh tří sourozenců – státního zástupce Cyrila, Bruna  a reportérky Anety, z důvodu předčasné smrti rodičů mají silnější pouto, než bývá zvykem. Tři sourozenci – tři rozdílné povahy. Odjíždějí na tradiční výlet (platí ho Cyril) na Slovensko do Vysokých Tater, vzhledem k nevyléčitelné nemoci Bruna do nejlepšího hotelu spolu s prostitutkou jménem Tali. Ta má Brunovi splnit všechna jeho poslední přání. Bruno i Aneta jsou však v rolích outsiderů a nedokáží odporovat dominanci Cyrila, který určuje, co, kdy a jak se bude dít. Bruno má vzhledem k neodvratnému konci své existence jiné priority, nežli si představuje Cyril, který mu vnucuje sex s Tali. Tali je přítelkyně pasáka Reného, který ji Cyrilovi na akci do Tater pronajal. Cyril dává na každém kroku najevo svou aroganci a nadřazenost. Když se jeho bratr Bruno k ničemu nemá, ujme se sám iniciativy a vyspí se s Tali. Přizná to i Renému, který mu slíbí pomstu. René se rozhodne Cyrila zabít, je však zadržen i se společníkem Šimim slovenskou policií. V epilogu Bruno umírá a Cyril organizuje trachtu (posmrtnou hostinu na počest zemřelého). Sestra Aneta se dokáže vzepřít a odmítne účast. Cyril poprvé pocítí lítost. V jeho automobilu značky BMW na něj čeká těhotná partnerka Tali, která má ráda pěkné věci...“ Co dodat?


K zamyšlení tak vedou jen dva filmy z vytčené kategorie, a to především Habermannův mlýn (režie Juraj Herz, předloha Josef Urban). Film pracuje se stále ještě citlivou látkou – poválečným odsunem Němců podle Benešových dekretů. Že šlo o osudy velmi rozmanité, ukazuje už Urbanova románová předloha. Herz ji svou režií poněkud konkretizoval (posléze se ukázalo, že v rozporu s historickými skutečnostmi). Mimochodem: sám autor předlohy Josef Urban (autorovi této studie) řekl, že více oceňuje a za pravdivější považuje stejnojmenný dokument, který natočil s Milanem Maryškou a Petrem Jančárkem už roku 2003.


Zcela mimo zájem standardní distribuce a diváků se mihl film Heart Beat 3D režiséra Jana Němce podle dávné (1969) předlohy Václava Havla. Němec se už od roku 2001 (film Noční hovory s matkou) realizoval využíváním rozmanitých nových technologií a víceméně rezignoval na klasickou filmovou produkci. Vytvářel tak specifický filmový „samizdat“, tvořil, jak se zdá, zejména proto, že sám chtěl, ne proto, že by čekal nějakou odezvu. Heart Beat 3D byl (dle recenze Mirky Spáčilové v MF Dnes) „surrealistická abstrakce“, která „je zajímavá, nevšední, hravá, ale nedrží pohromadě“.

 


2011
Toho roku měly literární předlohu z celkových 27 nových filmů jen 2. Lidice (režie Petr Nikolaev, předloha kniha Zdeňka Mahlera Nokturno) si vzaly za námět jednu z nejtragičtějších událostí novodobých českých dějin. A srovnáme-li tento film s žánrově příbuzným Sequensovým Atentátem (1964) nebo Moskalykovou Kukačkou v temném lese (1984 – film stojí na příběhu v koncentráku zavřené dívky právě z Lidic), musíme bohužel konstatovat, že Nikolaev nedosáhl ani zdaleka působivosti děl svých předchůdců. A tak se téma lidické tragédie (stejně jako v roce 2017 téma atentátu na Heydricha ve filmu Antropoid) na mnoho let uzavřelo dalšímu filmovému zpracování, což je škoda asi vůbec největší.


Odcházení bylo autorským i režijním dílem ex-presidenta Václava Havla. Bylo svým způsobem jeho politickým i uměleckým odkazem, ale i projevem nezkrocené zášti k některým konkrétním politickým rivalům (hlavní hrdina Odcházení byl nesporně modelován podle Havlova hlavního konkurenta Václava Klause). Obě konstatování jsou také dvěma největšími handicapy filmu. Na jedné straně Havel přehlédl, že se již nepíšou 60. léta a že schematické obrazové traktáty (jako vystřižené z z filmů Jana Němce, Ester Krumbachové, Věry Chytilové a dalších) už patří definitivně minulosti. A druhá slabina je právě v tom, že Havel jako hlavní autor díla nepřekročil stín svého politického komplexu, a tak z filmu vyrobil artistní a přeexponovanou parodii na politický egocentrismus. I mnozí Havlovi oponenti zalitovali, že jeho Odcházení (a odcházení) bylo provázeno tolika oprávněnými rozpaky.

 


2012
Rok 2012 přinesl celkem 45 českých filmových novinek, ale z nich jen dvě vycházející z literární předlohy. Přičemž jedna vychází de facto z literární mystifikace – film Můj vysvlečenej deník (režie Martin Dolenský) vychází údajně z knižní předlohy jisté mladé autorky Johany Rubínové – podle kritika Kamila Fily však jde o dílo novináře více než 40tiletého Jana Hlaváče. Ať tak či tak, film sám nestojí ani za glosu. Snad za jedinou: název odpovídá obsahu.


Druhým filmem této sezóny, jenž vyšel z literární předlohy, bylo 7 dní hříchu (režie Jiří Chlumský, předloha Josef Urban). Stejně jako v předchozím Habermannově mlýnu i novějším filmu Tenkrát v ráji (2016) se Urban vrací do období (post)protektorátnímu a opět otevírá pomyslnou Pandořinu skříňku – otázku vzájemné etické odpovědnosti Čechů a Němců v období těsně po válce na území Sudet. Přestože film sám nezískal větší ohlas (režisér Chlumský přece jen patří ke komediálnímu žánru a televizním produkcím), zajímavostí (a kladem) filmu je, že ruského důstojníka Uvarova (podle skutečné postavy) zahrál ruský režisér Fjodor Bondarčuk. Mimochodem, podobně jako u Habermannova mlýna, i historickou roli Uvarova Josef Urban vykreslil již v (pozoruhodném) televizním dokumentu Kde se valí kameny z roku 2007 .

 


2013
Tento rok přinesl z celkových 46 filmových novinek jen jedinou, která zpracovala literární předlohu. Šlo o film Milana Cieslara Colette (podle knihy Arnošta Lustiga). Pro Cieslara to byl už třetí kontakt s protektorátní resp. nacistickou minulostí (Lebensborn, Krev zmizelého). U Colette měl ale dva problémy. Jednak nedisponoval tak dobrým scénářem, jaký by mu napsal Vladimír Körner, jednak šlo o mezinárodní koprodukci (česko-slovensko-nizozemskou), film byl natočen anglicky, postsynchronní český dabing nedopadl dobře a i obsazení bylo výsledkem mnoha těžko pochopitelných rozhodnutí či kompromisů. Colette tak zůstala ke škodě své i diváků na půli cesty.

 


2014
Tento rok (celkem 55 filmů) přinesl další porci Vieweghova ekranizovaného moralizování (Andělé všedního dne, režie Alice Nellis) a další rádoby woody-allenovštinu Jana Hřebejka Zakázané uvolnění (předloha Petr Kolečko). V bludišti nekonečného rozplétání milostných vztahů tentokrát uvízl i dobrý tvůrce, Vladimír Michálek (v adaptaci knihy Barbary Nesvadbové Pohádkář). A tak jediný trochu ambiciózněji laděný projekt vyprodukovali studenti FAMU podle oblíbené knihy Maruiusze Szcygiela Gottland (jakožto studentský, navíc zčásti animovaný film jej zde nehodnotíme).

 


2015
Z hlediska zkoumaného vztahu českého polistopadového filmu a literatury se jeví rok 2015 nejkatastrofálněji. Vzešel tu (z celkových 42 novinek) jediný film naplňující zadání, a to Vybíjená (režie Petr Nikolaev), další z – jak se zdá nekonečné – řady filmových „soap oper“ Michala Viewegha. Tedy opět mimo hodnotitelné kategorie.

 


2016
V tomto roce bylo uvedeno celkem 74 nových filmů. Z toho na literárním základě 5. Už jsme výše zmínili film Tenkrát v ráji (podle knihy Josefa Urbana režíroval slavný Lordan Zafranovič). Urban se i tentokrát soustředil na příběh opřený o skutečné postavy a události. Námět (horolezec až do hořkého konce vzdorující nepřízni a tragice doby) bohužel nenašel adekvátní herecké naplnění. I tak ale jde o jeden z mála českých filmů polistopadového období, k němuž bude mít zřejmě smysl vrátit se i s časovým odstupem.
Reálné události byly podkladem i dalších filmů toho roku. Krycí jméno Holec (v česko-rakouské koprodukci na námět povídky Jana Němce režíroval Franz Novotny) se vrací k příběhu někdejšího rakouského novináře a později významného politika Helmuta Zilka, který se podílel na událostech srpnové okupace 1968. Film prošel distribucí tak nenápadně, jako by ani nebyl. Je otázka, zda šlo o tak velkou škodu.


Škodu ovšem napáchali tvůrci dlouho očekávaného filmu Masaryk (natočil Julius Ševčík na základě posledního scénáře již zesnulého spisovatele Alexe Koenigsmarka). Ministr Jan Masaryk (zcela proti povaze reálné postavy ztělesněný Karlem Rodenem) ztratil ve filmu vše, co jej charakterizovalo. Onu charismatičnost, jistou poživačnost i kousek rebelantství. Stejně jako u Lidic a Anthropoidu, i zde je na místě jen lítost nad tím, že další film o Masarykovi (a třeba mnohem lepší) těžko někdy někdo ještě natočí.


Jako by Němcová nepoznala svou předlohu v Ocasu ještěrky (viz výše), ani K. J. Erben by asi nepoznal svou předlohu ve filmu Polednice (režie Jiří Sádek). Film je průměrným hororem, jakých nám severoamerická, jihokorejská, japonská či západoevropská kinematografie servíruje stovky. Zaštítění se slavným titulem v názvu je projevem alibismu tvůrců, nikoli projevem skutečné inspirace.


A konečně posledním filmem této přehlídky jsou Zloději zelených koní (režie Dan Wlodarczyk podle knihy jihočeského literáta Jiřího Hájíčka), příběh dvou hledačů drahých kamenů – vltavínů, který je možná zajímavý pro toho, kdo se chce kochat krásou okolní krajiny. Jiný důvod ke shlédnutí budete hledat těžko.

 


Filmy, o nichž jste neslyšeli
Na začátku této analýzy stála informace o tom, že čeští filmaři vyprodukovali od roku 1990 do roku 2016 včetně celkem 819 filmů. Většinu z nich ale viděl jen málokdo. A nebylo to vždy jen vinou toho, že se jednalo o tzv. malé produkce, které nepodnítily zájem multiplexů, dnes dominantních distribučních míst. Mnoho z takových filmů prostě získalo nějakým těžko pochopitelným způsobem finance na své natočení, filmy vznikly, „prosvištěly“ distribucí – třeba i v menších sálech – a upadly v zapomnění. Některé z nich se později uplatnily jako výplň času v televizním programu, jiné ani to ne. Namátkou zde uvedeme několik názvů filmů (většinou z poslední dekády), které nespadají do kategorie ekranizované literatury, ale dobře poslouží jako ilustrace celkového stavu polistopadové kinematografie:


Správce statku (2004), Blízko nebe (2005), Nebýt dnešní (2005), Mezi námi přáteli (2006), Smutek paní Šnajderové (2006), Dvojka (2009), Jarmareční bouda (2009), Klíček (2009), Hlava – ruce – srdce (2010), Hranaři (2011), I ženy mají své dny (2011), Probudím se včera (2012), Odborný dohled nad východem slunce (2014), Krásno (2014), Šťastná (2014), Nenasytná Tiffany (2015), Andílek na nervy (2015), Instalatér z Tuchlovic (2016), Musíme se sejít (2016) atd.


Tyto a desítky dalších filmů svědčí o nepochopitelné nadprodukci, která není zdaleka vyvážena uměleckým obsahem ani diváckým ohlasem. Je to jen audiovizuální smog, který se sekundárně podílí na prohlubování nedůvěry českého publika v domácí tvorbu a přepouštění prostoru v distribuční síti komerční produkci většinou americké provenience a vesměs ryze zábavného obsahu a určení, cíleného většinou na děti a mládež – od animovaných pohádek po zfilmované komiksy s etiketou Marvel.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 01 Listopad 2017 10:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB