Česká literatura a film po roce 1989 aneb krize tématu

Email Tisk PDF


literatura film ilustraceAnalýza vychází z rekapitulace vzájemného, velmi úzkého a ve svých vrcholech těžko překonatelného sepětí české a československé literatury a filmu především v období od počátku tzv. znárodněné kinematografie, tedy od konce 2. světové války, přičemž vyústění této etapy vývoje vztahů obou uměleckých fenoménů se zhruba krylo s nástupem pluralitní demokracie po roce 1989.

 

V této éře se dalo mluvit o jakési „zlaté éře“ této umělecké dvojjedinosti, která počátkem 90. let začala skomírat a vytrácet se, což mělo více příčin. Jednak rozpad tvůrčích struktur, privatizace filmových studií Barrandov, rozpuštění kompaktního dramaturgického a autorského týmu, komercionalizace celého filmového průmyslu a snižování profesních nároků na jednotlivé filmařské profese – od scénáře přes režii po herectví.

 


(Mimochodem, očima dnešní mladé tvůrčí generace to potvrzuje i scénárista Petr Kolečko, když k otázce nízké kvality scénářů v rozhovoru pro deník Právo 14.10.2017 říká: „Pokud problémy se scénáři existují, pak je to u nás velmi často tím, čemu se anglicky říká underdevelopement, což v praxi znamená, že na vývoj scénáře je málo času. Většinou je to způsobeno tokem peněz. Pokud soukromé firmy, Státní fond kinematografie a další organizace uzavírají v nějakém časovém období finanční plány, tak se filmy, které mají ambici přivést do kin diváky a zároveň mít určitou kvalitu, musí mnohdy začít točit dřív, než je scénář opravdu hotový. Tady se netočí, když je scénář hotový, tady se točí, když se točit může. To je velký problém!“)
Tento povšechný závěr může být východiskem této úvahy, která se zabývá tím hlavním problémem polistopadové české kinematografie, a to především na půdorysu vztahu k literárním předlohám. Tím problémem podle našich zjištění, byla ze všeho nejvíc krize tématu. Nemáte-li o čem psát nebo točit, nebo vyhýbáte-li se soustavně kriticky nahlíženým tématům aktuálním, současným, často bolestným, nepříjemným, kontroverzním, pak se stáváte tvůrcem buď čistě zábavného filmového zboží, nebo jakýmsi „l´art-pour-l´artistou“. Ani od jednoho z nich se však nečeká nějaká zásadní reflexe společenské dynamiky, což je právě to téma, které dominovalo československé kinematografii v jejích nejlepších dílech od konce 50. do konce 80. let, a které dnešnímu filmu v zásadě zcela chybí.

 


Trocha čísel na začátek
Česká kinematografie od roku 1990 do konce roku 2016 vyprodukovala celkem 819 celovečerních filmů, z čehož cca 15% jsou filmy dokumentární, dalších cca 25% filmy dětské, v onom celkovém čísle se vyskytuje také několik filmů původně studentských, které se nakonec dostaly do veřejné distribuce, a v několika málo případech jsme započítali i koprodukce se zahraničními producenty. To ale pouze tehdy, když šlo o zásadní, tedy tvůrčí koprodukční podíl, nikoli jen pronájem kulis, techniky a servisního personálu nebo komparsu.  To celkové číslo 819 vyhlíží korpulentně a skoro až neuvěřitelně. Je to za těch sledovaných 27 let v průměru více než 30 filmů ročně. To je číslo srovnatelné s produktivitou československé kinematografie v předchozích obdobích (od 1. republiky po rok 1989) a čistě kvantitativně tu nelze konstatovat žádnou stagnaci. Důvodem našeho zamyšlení je však zřetelná stagnace v rovině kvalitativní.


V článku „Přehled české kinematografie 1990-2016" související s analýzou je podán zevrubný přehled o podílu literárních předloh na celkové filmové produkci let 1990-2016. Už z pohledu na strohá čísla je patrný jistý trend ve sledované oblasti. Totiž že s postupem času v absolutní míře ubývá podílu filmů točených podle literárních předloh. Zda je to dáno samotným zájmem filmařů o jiný typ předloh, nebo nedostatek kvalitních předloh literárních, nad tím se zamyslíme dále.

 


Obecné rysy a tendence
Setrváme-li v množině filmů polistopadové kinematografie, založených na literárních předlohách, dojdeme k následujícím závěrům, vyjadřujícím převažující trendy a charakteristiky této tvorby a zároveň indikující její hlavní problémy:

 

 

a) Úpadek tvůrčích osobností minulosti.

Režiséři, kteří byli stylotvorní v období 60. - 80. let ve své většině nenavázali na své nejlepší tvůrčí období, přičemž se potýkali, tak jako v zásadě i většina ostatních, s krizí volby tématu. Tím, že zmizel společný nepřítel, zmizelo jedno celé paradigma. Už nebylo možné film (jakož i divadlo a jiné umělecké žánry) chápat jen jako simulaci svobodné komunikace a vyjádření protestního postoje. Kultura přestala suplovat chybějící svobodná média, a tím pádem přestala také spojovat ona tichá souručenství v publiku, která reagovala na určité typy metafor a jinotajů, a tím povyšovala některá tehdejší díla na sice subjektivní, ale často obecně sdílené reflexe dobové reality.


Filmoví tvůrci většinou neměli ambici vstupovat na tenký led reflexe nové, polistopadové, a dosti odlišné reality, a proto se uchylovali často jen k historizujícím jistotám (jako Jiří Menzel či Jaromil Jireš) nebo k osobním exhibicím, jimž chyběla schopnost komunikace s divákem (to platí hlavně pro Věru Chytilovou, jejíž polistopadová tvorba měla bohužel strmě klesající tendenci (končící až u naprostých škvárů typu Dědictví aneb Kurvahošigutntág).


Zvláštní a trochu smutný případ tvoří comeback emigranta Vojtěcha Jasného, který proslul vynikajícím filmem Všichni dobří rodáci (1968) ale Jasného pokus o jakési vnitřní pokračování a návrat do téže řeky ve filmu Návrat ztraceného ráje (1999) dopadl velmi nedobře.


Z tvůrců této generace obstáli bez výkyvů vlastně hlavně tací, kteří většinou psali a točili filmy s mnohem širším historickým přesahem nebo naopak ztišená komorní dramata, kde svět kolem byl jen kulisou pro vnitřní svět postav – k prvním patřil Vladimír Körner, k druhým Karel Kachyňa.

 

 

b) Únik typu l´art pour l´art

Jiným řešením krize tématu bylo ryzí předvádění se nebo hledání čistě formálních inovací, které v zásadě ničím nezobrazovaly ani neobohacovaly dobovou dynamiku a sloužili jen k seberealizaci tvůrců. Tento trend provázel jak tvůrce starší generace (typicky Jan Němec – V žáru královské lásky, Juraj Herz – T.M.A., Miloš Zábranský – Stavení, Jan Švankmajer – Lekce Faust atd.), tak autory generačně následující (typicky F.A.Brabec – Krysař, Máj, ale i Radim Špaček – Rychlé pohyby očí, Zdeněk Tyc - Už a mnozí další).

 

 

c ) Rovnýma nohama v minulosti

Průběžně skoro po celou sledovanou dobu, ale zejména v 90. letech se česká kinematografie plnila filmy vracejícími se do tabuizovaných let – od politických represí v letech padesátých až po čas normalizace. Na tomto tématu se realizovali tvůrci všech generací i žánrových kategorií či kvalit – na jedné straně třeba Jan  Schmidt (Vracenky) či Martin Hollý (Tichá bolest), na druhé straně Zdeněk Troška (Zkouškové období), Vít Olmer (Ta naše písnička česká II.) či trojice Trojan – Hřebejk – Jarchovský (Pějme píseň dohola). Zdaleka ne všechny filmy hledící do minulosti ale měly co říci současnosti -  existovaly výjimky (třeba Svobodovo Jen o rodinných záležitostech, Michálkovo Zapomenuté světlo či Bočanův Bumerang), ale byly spíše jej potvrzením pravidla. Jak říkal jeden politik té doby (Václav Klaus), nelze jet vpřed s pohledem neustále upřeným do zpětného zrcátka.

 

 

d) Marná oživování nové vlny

Bezmála kanonizovaná éra tzv. nové vlny českého filmu 60. let, která přinesla řadu velmi silných osobností, tvůrčích postupů i tematických inovací, se ukázala být spíše koulí u nohy všem těm tvůrcům, kteří na tuto dobu chtěli, více či méně vědomě, mechanicky navázat. Výsledkem pak byly většinou anachronická díla typu Gedeonova Indiánského léta, Vihanové Pevnosti, Slámových Divokých včel či Vojnárovy Cesty pustým lesem. Jestliže tvůrci nedokázali nic než okopírovat filmařské postupy – od scénáře po kameru a střih, nepřinesli nový pohled ani na film jako umělecký žánr jako takový, ani na skutečnost, v níž žili a žijí spolu s námi, diváky, které jejich dílka minula.

 

 

e) Hra na generačnost

Mnoho tvůrců mladší generace, kteří nastoupili k filmu až po roce 1990 nebo později, usiluje o jakési osobní sebevyjádření, které nese velice nevyrovnané plody (ať už jsou to filmy Zdeňka Tyce, Petra Václava, Alice Nellis, Karin Babinské a mnoha dalších). Jako by se tato tvůrčí generace hledala a pokoušela vytvořit cosi jako „novou novou vlnu“, která někdy více někdy méně navazuje na onu původní novou vlnu, ale někdy se snaží artikulovat nové estetické postuláty, ale díky značné rozdrobenosti celé generace a de facto celé naší doby v podstatě troskotají se snahou o definici společných témat. Jejich uzavření se do individuálního (svého, se společenskými problémy často téměř nerezonujícího) světa je uzavírá před ostatními tvůrci, a co je horší, většinou také před diváky. Propast mezi filmovým plátnem a hledištěm se prohlubuje a výsledkem je, že hlediště se vyprazdňuje.

 

 

f) Zklamaná očekávání

Několikrát za sledovanou dobu se objevil projekt, který vyvolal značná očekávání. Ať už pro účast významné zahraniční osobnosti, uměleckou garanci výjimečného tvůrce, nebo pro opravdu velké téma, které si prostě vynucuje maximální tvůrčí odpovědnost. Tato očekávání přinesla ovšem vesměs zklamání. Ať už to byla Renčova Lída Baarová, Nikolaevovy Lidice, Ševčíkův Masaryk, ale třeba i koprodukční velkofilmy Antropoid Seana Ellise, Báthory Juraje Jakubiska nebo Jánošík Agnieszky Holland.

 

 

g) Sázka na zábavnou jistotu

Jedním z typických úkazů daného období je únik před realitou do světa zábavy, a to ve všech valérách – od prvoplánové satiry až po úporně křečovitou snahu o „smích skrze slzy“, která vyšla obvykle naprázdno. Polistopadové kinematografii tak kraluje nekonečná řada filmů Jana Hřebejka a dalších režisérů, kteří – podle předloh Petra Šabacha, Michala Viewegha a další autorů spíše čtiva než literatury - jako na běžícím páse vyráběli zábavní historky ze současnosti či nedávné minulosti, občas dokonce s ambicí sdělit cosi navíc, ale jistě i finančně motivovaná nadprodukce z těchto filmů činila jen kalendářové zboží, jemuž jen spříznění publicisté občas přisuzovali nějakou vyšší obsahovou nebo formální váhu, ale šlo jen o „císařovy nové šaty“.

 


Závěr
Z řečeného jasně vyplývá, že úvodem vyslovená teze o kardinálním handicapu českého filmu, a to i toho, jenž pracuje s literární předlohou, je chybějící téma, které by se dotýkalo živých problémů dnešní doby a lidí v ní. V celé více než osmistovkou škále filmů vzniklých mezi lety 1990 – 2016 téměř nenajdete umělecky závažnější výpověď o popřevratové skutečnosti. Této éře se naši tvůrci víceméně vyhýbají, nebo ji převracejí ve více či méně povedenou taškařici bez hlubšího záměru a ambice podat svědectví.  Proč tomu tak je, lze dovozovat jen stěží. U našich kolegů v jiných postsocialistických státech, zejména v Maďarsku, Polsku a Rusku, obdobný jev tak masově neindikujeme. Vznikají tam velmi závažná díla zobrazující často rozryvná a dramatická stigmata naší současnosti a stávají se tak - mimo jiné, umělecké kvality - také důležitými oporami pro její budoucí historické hodnocení. Kdyby se někdo odhodlal – bez znalosti ostatních kontextů  - usuzovat jen z přehledu české kinematografie daného období, čím a jak žila naše společnost, asi by dospěl k velice chmurnému zjištění: ničím opravdu důležitým. Je to ale pravda o naší době a společnosti? Troufáme si tvrdit, že nikoli.


Na tomto místě bychom rádi parafrázovali jednu velmi zásadní scénu z Abuladzeho zlomového filmu Pokání (1984), který do značné míry odstartoval glasnosť v sovětském filmu. V závěru filmu jde kolem domu stařenka a ptá se policisty sedícího u okna: „Vede tato cesta ke kostelu?“ „Nevede,“ odpovídá po pravdě policista. A stařenka jen zakroutí hlavou: „K čemu tedy je cesta, když nevede ke kostelu?“


Přeneseně k tématu naší úvahy se ptejme: K čemu je tak bohatá kinematografie, když nepřináší obraz doby, z níž roste?

 

 

Literatura a internetové prameny:
BŘEZINA, Václav: Lexikon českého filmu. Praha: Cinema 1996. ISBN: 80-85993-09-8
BUCHAR, Robert: Sametová kocovina. Host, Brno 2001. ISBN:80-7294-040-6
HALADA, Andrej: Český film devadesátých let.  Praha: NLN 1997. ISBN: 8071062510
ŘÍMAN, Aleš: Český film. Olomouc: Univerzita Palackého 2013, ISBN 978-80-244-3940-2
http://filmcenter.cz/cz/filmy-od-roku-1991/bygenre/0/0/20

http://old.cfn.cz/

http://www.filmovyprehled.cz/cs


https://www.csfd.cz/


http://filmovaakademie.cz/


https://www.fdb.cz/


http://literatura-film.blog.cz/0801/historie-ceske-kinematografie-po-roce-1989


www.iluminace.cz


www.culturenet.cz

 

Autor je vysokoškolský profesor, analytik médií a čerstvý nositel státního vyznamenání Medaile za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 01 Listopad 2017 10:40 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB