Nesouhlasíš s někým? Bij ho nebo rovnou zabij

Email Tisk PDF

 

logoi festivaluFilmy 14. Mezinárodního festivalu Crossing Europe (25.–30. 4. 2017) ukázaly, jak silně se přiostřují politické i osobní vztahy.

 

 

Symbolicky v době konání festivalu Crossing Europe se stal v Makedonii vážný politický incident: v parlamentu se strhla pranice, při které zhruba stovka nacionalisticky orientovaných členů politického bloku Za lepší Makedonii VMRO-DPMNE napadla členy proevropské sociálně demokratické strany SDSM (Sociálnědemokratický svaz Makedonie). Hlavní součást nacionalistického bloku – Demokratická strana makedonské národní jednoty – funguje jako revoluční strana, která usiluje o autokratické vedení země. Lídr nacionalistické strany Nikola Gruevski sice v mimořádných volbách v roce 2016 triumfoval, ale nebyl s to vytvořit vládu. Vítězství nacionalistů bylo tak těsné, že opoziční koalice se nyní, pět měsíců po volbách, snaží nacionalistický blok z parlamentu vyšachovat. A to vedlo ke krveprolití. Během incidentu nacionalisté socialisty bili a vláčeli po zemi. Členové VMRO dali přes ústa i přítomným novinářům a pracovníkům parlamentu. Následně parlament obsadili. Před budovou demonstrovali příznivci nacionalistů. Obrázky se zkrvavenými sociálními demokraty obletěly svět. Policie nezasáhla, protože je v Makedonii pod silným vlivem VMRO. V zemi panuje už delší dobu politická krize. Krvavá rvačka v parlamentu, de facto pokus o puč, byla jen jejím vyvrcholením. Řádné ani mimořádné volby, které v Makedonii probíhají prakticky každé dva roky, nepochybně nepřinesly očekávané uklidnění, naopak. Politická krize se prohlubuje. A na to reaguje i film.

 

Makedonie jako obraz rozhádané Evropy

makedonský film

 

 

 

 

 

Obtížná politická a sociální atmosféra je příznivá pro tvorbu, protože přináší nové konfliktní situace. Snímek makedonské režisérky a producentky Teony Strugar Mitevské Když den neměl jméno (When the Day Had no Name) vychází z rozhárané situace v zemi, otřásané etnickými a národnostními konflikty. Zachycuje 24 hodin života šesti mladíků z tzv. ztracené makedonské generace, poznamenané rostoucím nacionalismem, politickým a sociálním bojem, protialbánským a protiřeckým napětím. Mladí z malého makedonského města pocházejí z rodin, které příliš nefungují, nemají peníze ani perspektivu. Přesto mají své sny, které nechtějí vzdát. Poflakují se, jezdí na kolech, povídají si o holkách, připravují se na školní ples. Jeden z nich chce po matce peníze na nový oblek – nikdo z mladých hrdinů filmu nemá tátu, a pokud ano, tak pracuje v zahraničí. A protože mladíci chtějí přece jen nějak smysluplně strávit čas, domluví se, že půjdou na ryby. Vezmou s sebou kamaráda vozíčkáře. A najmou si v jakési špinavé ubytovně prostitutku. Vozíčkář, který studuje práva, je varuje, že dívce ještě není šestnáct. Po intermezzu s prostitutkou se zapletou s Albánci na čerpací stanici. A pak už se ozvou jen výstřely. Film je natočen podle skutečné události z roku 2012, kdy byli čtyři mladí lidé napadeni a zabiti na břehu jezera nedaleko od Skopje. Vraždy byly dobře připraveny a proběhly takřka rituálním způsobem. Jednu z hlavních rolí – roli matky jednoho mladíka – má sestra režisérky, známá herečka Labina Mitevská, která je také hlavní producentkou filmu (Sisters and Brother Mitevski Production). I když nejde o politické vraždy, politické a sociální prostředí tu má přímý vliv. „Ztráta těchto nevinných životů na mě hluboce zapůsobila," říká Teona Strugar Mitevská. „Snažila jsem se představit si jejich každodenní život, jejich sny, naděje, to, jak trávili čas hodiny před smrtí. Šlo mně o to, vytvořit obraz společnosti rozdělené na základě náboženství a národností. Albánci versus Makedonci, muslimové proti křesťanům. Chtěla jsem vyvolat atmosféru násilí, která mladou generaci stále víc poznamenává. Násilí vyvolává zase jen násilí a vražda je konečným produktem téhle spirály."

 

Hon na Araby

belgický film

 

 

 

 

 

Na Crossing Europe byly i otevřeně politické filmy. Belgický režisér Lucas Belvaux uvedl film Tohle je naše země (This is Our Land). Film přišel na festival ve chvíli, kdy Marine Le Pen svádí boj o křeslo francouzské prezidentky, kdy se Evropská unie snaží odolat výpadům nacionalistů a euroskeptiků. Řešení situace ve filmu je podobné jako v případě norského desetidílného televizního seriálu Okupace, kde se národní obrany nakonec ujímá bojové uskupení domobrany. Belvauxův film je však mnohem osobnější, nemá nadnárodní téma a nejde v něm o bytí a nebytí jedné země. Zachycuje každodenní život sociální pracovnice Pauline Duhez (Émilie Dequenne) na francouzském malém městě. Žena vychovává sama dvě děti a stará se o nemohoucí seniory. Jednoho dne Pauline vyzve rodinný lékař Philippe Berthier (hraje ho ikona francouzského filmu André Dussolier), aby kandidovala na starostku města. I když je Pauline apolitická a její otec je komunista, nevidí nic zlého na tom, že bude kandidovat za pravicový Vlastenecký blok RNP (předsedkyně bloku používá podobnou dikci jako předsedkyně francouzské Národní fronty Marine Le Pen). Má pocit, že je sama jednou z těch, kteří jsou „nepriviligovaní" a ohrožení nezaměstnaností – právě bezúhonní občané jako ona jsou v primárním hledáčku strany. Pauline chce jako starostka idealisticky pracovat ve prospěch těch, kteří „ztratili vliv", jsou na okraji společnosti a vykořisťuje je velký kapitál. Také se jí líbí, že RNP (odpovídá skutečné Národní frontě Marine Le Pen) operuje pojmy jako „má země, můj domov". V osobní rovině přispěje k jejímu přerodu ve prospěch kryptonacistické strany to, že se zamiluje do sympatického muže, bývalého spolužáka. Netuší však, že spolužák se mezitím stal nacistou a rasistou. Je sympatický, žena ho nedokáže prohlédnout. Muž posiluje a boxuje, aby mohl bít přistěhovalce. Se skupinou podobných „vlastenců" pořádá hon na Araby.

Slovo nacismus nebo rasismus se však ve straně RNP nepoužívá. Mluví se tu čistě jen o „národní revoluci" a „zastavení invaze" – míněna je imigrace. „Nechceme tu chalífát... francouzský národ je zničen lidmi bez kořenů, musíme bránit Francii," říká předsedkyně strany, tak podobné Marine Le Pen. Zrovna tak hesla RNP jsou na první pohled sympatická. Zajímavé na filmu je samozřejmě především to, jak v zásadě humánní a pozitivní žena uvěří ideálům „vlastenectví". Je nevinná, chce pomáhat. A pak jsou tu násilníci: ti jsou schopni názorového protivníka vyřadit nebo rovnou zabít. Film vrcholí, když se vlastenci ozbrojují a jdou do boje. Belvaux zdůrazňuje, že nacionalistická strana je razantně zaměřena také proti intelektuálním elitám včetně filmařů. „Po mnoho let se Národní fronta vyjadřuje hanlivě o intelektuálech jako o zrádcích národa a snaží se je diskreditovat v očích veřejnosti. Říká, že jsme levičácký kaviár, že jsme banda pokryteckých elitářů, kteří nevědí nic o strádání obyčejných lidí."

 

Kde je Leyla?

německý film

 

 

 

 

 

Hraný film je přece jen fikce, napadne nás. Možná jen přehání. Můžeme si myslet, že u nás ještě není tak zle, že evropští nacionalisté nikoho nezabíjejí, že jen horují pro národ a národní hodnoty. Vlastenecký boj ale může mít docela jinou dimenzi. Německý dokumentární film Asliho Özarslana Dil Leyla líčí politický život nejmladší turecké starostky Leyly Imret (narozena 1987). Leyla je Němka kurdského původu. Vyrůstala v Německu. Ve filmu vzpomíná na čistky počátku devadesátých let v Turecku, kdy byla malá a „všude kolem bylo cítit pach krve". Tehdy vrcholil ozbrojený konflikt mezi tureckým státem a netureckou populací Kurdů na jihovýchodě Turecka a zejména bojovou organizací PKK. Leyla žila v Cizre, hlavním městě kurdského odporu. Její otec organizoval kurdské gerily a byl nakonec zabit v horách. Její matka se skrývala a byla dlouhou dobu mučena. A Leyla odešla do německých Brém k příbuzným. Po roce 2010 se poměry trochu mění. Prokurdská lidově demokratická strana HDP se stává třetí nejsilnější parlamentní silou v Turecku a snaží se zabraňovat aktuálně probíhajícím čistkám. V roce 2014 se Leyla do Cizre vrací jako starostka města s cílem „oslovit čtyři části svobodného Kurdistánu". Nechce však válečný stav, snaží se turecko-kurdský spor řešit v klidu a legálními prostředky. Snaží se prosadit pozitivní programy pro obyvatelstvo. „Situace se ale nemění," stěžuje si. Na jihu Turecka znovu propukají boje mezi vládou a PKK, nastává blokáda ze strany vlády, je vyhlášeno stanné právo, na části Cizre dopadají bomby. Na konci roku 2015 je Leyla sesazena kvůli „propagandě teroru", vyšetřována, skrývá se u různých rodin a nesmí opustit Turecko. Tvrdí ale, že je stále starostkou. „Mohou mě odvolat jedině občané, kteří mě zvolili," říká. „Do Kurdistánu jsem šla s nadějí něco změnit, přispět k demokracii, ale dnes nikdo neví, co přijde." Ušlechtilá žena, zrádkyně, provokatérka, tak o ní mluví tisk, je nyní na neznámém místě, což potvrzuje režisér filmu. Není téměř možné s ní komunikovat. Film tedy zůstává svým způsobem nedokončený.

 

Zůstane film jako svědectví doby?

rakouský film

 

 

 

 

 

Filmy festivalu Crossing Europe se staly svědectvím obtížné situace světa, kdy nelze odhadnout, co přijde. Hybné síly a mechanismy moci jsou z velké části nepředvídatelné. Politika se stále víc stává záležitostí síly. Názorové rozdíly se řeší násilím, vězením, zbraněmi. To, že filmový festival přispívá k řešení situace současného světa, je pozitivní. Film se stává dokumentem situací, o nichž víme, ale nedovedeme si je vysvětlit. Ale jak ukazuje režisér Michael Palm v rakouském dokumentárním filmu Cinema Futures, filmy digitálně natáčené a promítané digitálně z harddisků předpovídají zároveň dobu, kdy film se stane jen jednou informací v nepřetržitém informačním toku. Staré filmové kopie, které jsme vídali při přepravě na nádražích, se stávají něčím zastaralým a nepotřebným. Vše je digitalizováno. To, co vidíme na obrazovce mobilu nebo televizoru, má pro nás stejnou hodnotu jako obraz na velkém plátně. „Magie obrazu, tedy to, co vždy bylo pro film jedinečné, je ohroženo," říká Palm. Ano, i o tom byl festival Crossing Europe. Jak zachovat paměť obrazu, jak zachovat analogovou filmovou minulost. Výroba analogových materiálů však bude v dohledné budoucnosti zastavena. Přitom tradiční 35mm analogový film je možné promítat i s několika škrábanci. Škrábance na hard disku však budou znamenat smrt dat, z nichž se film skládá. Čeká nás tedy smrt kolektivní audiovizuální paměti? Analogový film a magie obrazu budou možná brzy patřit minulosti, což je škoda, protože právě dnešní doba si žádá co nejpřesnější záznam, ať je to novinová zpráva, kniha nebo film. Filmy Crossing Europe, třeba ten od Teony Strugar nebo Asliho Özarslana, jsou jedinečným dokumentem doby. Zprávou o tady a teď, zprávou o tom, co se s námi děje. Proto by neměly být jen jednou informací v záplavě informací digitálního věku, ale stát se součástí informační paměti.

Napsáno v Linci.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 04 Květen 2017 11:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz