Diagonale 2017: Rakouští filmaři se snaží vrátit svět k normalitě

Email Tisk PDF

Diagonale 2017 foto web diagonale at

Přistěhovalci? Drogy? Sex? Alternativní život? Svět na pokraji kolapsu? Nic z módních témat nezaujalo tentokrát rakouské filmaře tak, aby se tomu věnovali. 

A pokud je některé z těchto exkluzivních témat zaujalo, tak z druhé strany – ze strany normality. Mezi třiadvaceti celovečerními hranými filmy letošního Festivalu rakouského filmu ve Štýrském Hradci Diagonale 2017  (28. 3.–2. 4.) bychom těžko našli obvyklé těžké politické nebo sociální filmy. Jako by filmaře v alpské zemi odradil boom politiky a politikaření v současném světě, trvale probíhající krize a těžko řešitelné sociální problémy.
Informovat o těchto svízelných tématech si vzala za cíl televize. Filmaři se snaží ukázat, že i na první pohled podivní lidé žijí nebo chtějí žít normální život. Hrané filmy, které na Diagonale běžely, byly nejčastěji osobní zpovědi, příběhy dospívání nebo záznam událostí z osobního života. Věci, které zažívá nebo může zažít každý z nás. Film zatížený převahou současných globálních krizí se vrací do ticha rodin, do zázemí lidských vztahů, tam, kam bouře zvenku nedoléhají. Festival byl koncipován jako výběr toho nejlepšího, co v Rakousku vzniklo a co už má distribuční kariéru za sebou. Ale zároveň tu běžely i horké novinky - mimo jiné dvaadvacet premiér celovečerních filmů, hraných filmů i dokumentů. Tedy podobná koncepce bilančních festivalů jako například české Finále Plzeň nebo Týden slovenského filmu. Není bez zajímavosti, že některé z filmů rakouské Diagonály se promítnou o pár dní později právě na plzeňském Finále.



Tak blízko, tak daleko
Většina hraných filmů se odehrávala v poklidném Rakousku, tam, kde ještě funguje sociální zázemí a příroda je jakžtakž v rovnováze. Festival Diagonale 2017 ukázal, jak moc rakouským filmařům záleží na všem rakouském, na poklidných čtvrtích velkých měst, na horských loukách, na životě, který má svůj řád. Mentalita podobná tomu, co máme u nás. A přesto jsou vzájemné česko-rakouské filmové vztahy stále vzdálenější, než by se zdálo. Čeští i slovenští filmaři se v poslední době snaží navázat s Rakušany intenzivnější koprodukční kontakty. Letošní český Febiofest například uvedl filmový debut rakouské režisérky Terezy Kotyk Doma je tady. Tichý příběh koprodukovaný s Českem je jakýsi tichý a těžko uchopitelný filmový experiment: Hannah žije s matkou, českou imigrantkou, a malým bratrem v Doma je tady plakátbývalé olympijské vesničce v Innsbrucku. Čas vyplňuje vloupáváním do honosné, ale funkcionalisticky chladné moderní vily, kde žije osamělý podnikatel Max. Postupně se mezi oběma rozvine bezeslovná komunikace prostřednictvím předmětů, které zde oba přesouvají. Hudbu pro tuto minimalistickou romanci složila Markéta Irglová. Na Mezinárodním festivalu filmových klubů Febiofest Bratislava proběhla v březnu 2017 rámci tzv. Industry Days panelová diskuse Slovensko – Rakousko: filmoví sousedé. Diskuse byla pokusem analyzovat současný stav, kdy výraznější propojení obou sousedních zemí vázne, poněvadž rozdíly v zásadních parametrech jednotlivých filmových struktur v obou zemích jsou příliš velké. Organizátory zaujalo téma, jak pomoci dalším ve snaze propojit obě kinematografie nejen finančně, ale i tematicky. „Je pro mě pořád s podivem, že dvě sousední země, jejichž hlavní města jsou od sebe vzdálená třicet minut autem, spolupracují v řadě oblastí, ale když přijde na film, je to jako by železná opona nikdy nezmizela. Podobná situace je i u českého filmu,” řekl k této bratislavské akci umělecký ředitel MFFK Febiofest a organizátor Industry Days Přemysl Martinek.

 

Priorita
BrezmejnoRakouské filmaře však zajímá především Rakousko. Koprodukcí na poli hraného i dokumentárního filmu je v Rakousku stále dost málo, a pokud jsou, tak především s Německem. Rakouské filmaře tíží především to, co se děje v Rakousku, situace jejich zemědělství, skandál kolem rakouské banky Hypo Alpe Adria, Vídeňská státní opera, rakouští hluchoněmí, rakouské psí útulky, případně imigranti ze Sýrie a Iráku. I když je to paradoxní, česká a slovenská témata tu rezonují míň. Má to co dělat nejen s rostoucím evropským egocentrismem, ale i s tím, že Rakušané poměrně často popisují rodinné historie rakouských Chorvatů a rakouských Slovinců, protože ti se do Rakouska dostali během existence Jugoslávie mnohem častěji než obyvatelé tehdejšího Československa. Jeden z dokumentárních filmů letošní Diagonaly (Za hranicemi – Brezmejno) se odehrává na hranicích Rakouska a Slovinska. Je zajímavé, že hlavním producentem tohoto filmu je berlínská firma Jana Cisar Filmproduktion, která se trvale zabývá tématy střední a východní Evropy. A samozřejmě dalším důvodem rakouské národní hrdosti ve filmu je i to, že pro většinu natočených filmů je hlavním odběratelem televize, která dává přednost tématům srozumitelným doma.

 

 

Drogy z druhé strany

Best of All WorldsZa jeden z nejzajímavějších filmů letošní Diagonale považuji film Nejlepší ze všech světů (Die beste aller Welten). Režisér Adrian Goiginger (narozen 1991) tu vypráví příběh svého mládí z rodného Salzburgu, kdy se ještě platilo šilinky a jeho matka byla závislá na opiu a heroinu. Není to však historie drog, je to historie lásky. Matka Helga (Verena Altenberger dostala za tuto roli hlavní cenu za ženský herecký výkon) má svého sedmiletého syna ráda, ale neumí se zbavit drogové závislosti. Okna bytu jsou zakryta dekami, v bytě jsou stále rozestlané postele, na nichž spí známí Helgy, většinou narkomani. Dohled sociálního pracovníka je nahodilý, dnes by se takový příběh mohl těžko odehrát, protože dítě by sociální služba matce okamžitě vzala. Chlapec Adrian (výborná role Jeremy Milikera) přihlíží, ale situace ho nijak zvlášť nevzrušuje. Dělá si domácí úkoly, chodí do školy, čte si. Jen občas má sny o příšerách. Myslí si, že jeho pravý otec zemřel a ochotně přijímá „náhradního otce“ Güntera. Celý příběh skončí vypálením bytu, cesty matky a syna se rozdělují, ale z titulků na konci se dozvídáme, že Helga se roku 1999 zbavila závislosti v ústavu, začala pracovat s narkomany jako sociální pracovnice a roku 2012 zemřela na rakovinu. „Náhradní otec“ se stal také sociálním pracovníkem a Adrian dobrodruhem, jak vždycky toužil.

 

 Migranti, kteří nekradou

Málokdy se v kinematografii objeví film, který situaci narkomanů nedramatizuje. Narkoman se ve filmu stal především hrdinou neseným na vlně klišé. Proti klišé a předsudkům bojuje i filmová komedie Na způsob migrantů (Die Migrantingen) v režii Armana T. Riahiho. V ní se majitel neúspěšné reklamní agentury Marko a neúspěšný herec Benny (oba hrdinové nejsou původem Rakušané, jejich rodiny přišly do Rakouska už před mnoha lety, ale oba jsou perfektně integrovaní) dostanou do rolí skutečných migrantů v televizním pořadu o etnicky smíšené čtvrti na okraji Vídně s názvem „Rudolfsgrund“. Jejich hlavním problém je to, že život skutečných migrantů neznají. Televizní redaktorce oba imponují, ale televize potřebuje, aby byli zachyceni buď jako oběti migrace, nebo jako zloději a násilníci, kteří se živí prostitucí a distribuují drogy. Oba protagonisté se tedy pro televizní dokument stanou zlými muži Omarem a Titem. Snaží se ze svých rolí nevypadnout, dokonce si nechávají radit od skutečných migrantů, ale zároveň chtějí uvést téma migrace a emigrace na správnou míru. Televize nakonec odvysílá něco úplně jiného, než bylo dramaturgicky naplánováno, vznikne skandál, ale diváci se dozvědí, co imigranty trápí skutečně a nikoli mediálně. Politicky nekorektní komedie bude patrně patřit k hitům rakouských kin. Divácký film domácí výroby je v Rakousku podobně ojedinělý fenomén jako u nás.

K typickým představitelům současného rakouského filmu patří film To nás tedy dostalo (Was hat uns bloss so ruiniert) od režisérky Marie Kreutzer. Film běžel už na festivalu Das Filmfest v Praze loni v říjnu. Pojednává o generaci třicátníků, kteří zjistí, že jejich alternativní život s bioprodukty moc nefunguje. Není to film o jakýchsi divných, netypických rodičích, ale o lidech, které potkáváme každodenně. Je to film o generaci, která inzeruje, že je „v pohodě“, ale ve skutečnosti to tak docela není. Jejich hlavním problémem je dezorientace, kterou jim přinese nová zodpovědnost, když přijdou děti. Bez nich se alternativní životní styl dodržuje snadno, ale proměnu hezky charakterizuje jeden z dialogů mezi rodiči o plenách – pro jednoho nechat dítě bez plen znamená osvobození dítěte a nezatěžování přírody, zatímco pro druhého dát dítěti pleny je hygiena. Hlavní hrdinka je nastávající filmová režisérka, která všechno zaznamenává na kameru. Na začátku má sen o šťastné rodině a přátelích, na konci zmatek v duši z toho, co vlastně chce. Není to ani kritika, ani adorace alternativních způsobů života, ale film o potřebě normálnosti a návratu k ní.
Takový normální cirkus s herci od cirkusu
Touha po normalitě poznamenala letošní rakouské filmy víc než kdy dřív. Zaznamenat trend v kinematografii, to je ostatně úkol festivalu, který chce nejen filmy prezentovat, ale také pojmenovat tendenci, kam směřují. Hlavní témata – možnosti mezikulturní výměny mezi globálními momenty a lokálními limity a téma dospívání zaujaly rakouské filmaře nejvíc. Jejich snahou bylo ukázat normalitu životů a prostředí, které obvykle pokládáme za exkluzivní – to se podařilo například Raineru Frimmerovi a Tizze Covi v rakousko-italském filmu Mister Universo. Film pojednává o krotiteli lvů jménem Tairo Caroli a hadí ženě Wendy Weber. Oba hrají sami sebe, oba ukazují pozlátko cirkusu zezadu, z nitra špinavých  klecí, ze stálých přejezdů mezi městy, ze svých mobilních příbytků. Normalita nepříliš normálního světa je to, co poznamenalo festival Diagonale nejvíc. Možná je realita bez obvyklých klišé a bez očekávaného pozlátka to, co potřebujeme vidět a poznat už proto, že skutečná a mediální realita se v posledních letech od sebe tak vzdálily.


Autor pravidelně píše jako přímý účastník pro Literárky.cz o filmových festivalech. Tentokrát z Grazu.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 04 Duben 2017 12:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB