67.MFF v Berlíně:Mezi osamělci a uprchlíky

Email Tisk PDF

Agnieszka Holland citace dga orgAgnieszka Holland: „Prožíváme velkou politickou kontrarevoluci, která otřásá samotnými základy demokracie, ohrožuje Evropskou unii a může vést ke globálním konfliktům, jejichž rozsah je dnes stěží představitelný.“

 

 

 

 

Dva filmy o svobodě zvířat a nesvobodě lidí
Umělecky vysoce ambiciózní   film z prostředí jatek na okraj Budapešti vyhrál filmový festival Berlinale a získal Zlatého medvěda. Film byl zakoupen do české a slovenské distribuce. O těle a duši (Teströl és lélekröl) je symbolistní poéma maďarské režisérky Ildikó Enyedi, která zaujala všechny tři hlavní poroty festivalu a získala navíc ještě jednu nestatutární cenu čtenářů deníku Berliner Morgenpost.  To je v dějinách festivalu zcela ojedinělé. Ildikó Enyedi natočila celovečerní film po devítileté odmlce. Její filmový debut Mé 20.století z roku 1989 (Zlatá kamera z Cannes) patřil mezi hlavní filmové vyslance postkomunistické Evropy na Západě. Byl to film, který hovořil o promarněných šancích lidstva. Režisérka sama pokládá za zbytečné natáčet příliš velké množství filmů a zahlcovat audiovizuální prostor dalšími zbytečnými obrazy.
O těle a duši je brutální, ale místy i romantické drama o zdánlivě chladné až autistické kontrolorce kvality na jatkách Márie Rácz (Alexandra Borbély), které zaměstnanci říkají Sněhurka. Druhým hrdinou filmu je její kolega, provozní náměstek jatek jménem Endre (Géza Morcsányi). Oba mají stejné sny o volné přírodě, oba sní v prostředí spoutaných a porážených krav o volnosti jelenů a laní. Oba po sobě svým způsobem touží, ale v reálném světě nejsou schopni se spojit. Centrální zápletkou je odcizení afrodiziak určených pro hovězí dobytek, což vyšetřuje policie. Na jatka policisté dosadí psycholožku, které jsou zaměstnanci nuceni se svěřovat. Více než dvouhodinový film líčí lhostejnost zaměstnanců při porážení krav, přičemž Endre při přijímání nového pracovníka požaduje, aby mu bylo krav líto. Stylizovaný, ale citlivý film o dvou totálně osamělých lidech a jejich zmařených sexuálních touhách je vyjádřením touhy po svobodě zvířat.

V podstatě stejné téma zbytečného zabíjení zvířat vyjádřila polská režisérka Agnieszka Holland ve svém filmu Přes kosti mrtvých (Pokot).Její film získalStříbrného medvěda - Cenu Alfreda Bauera, i když byl mezinárodní kritikou v Berlíně přijat rozporuplně. Film Přes kosti mrtvých natočila Agnieszka Holland na polsko-českém pomezí. Několik natáčecích dní proběhlo také v českém pohraničí na Broumovsku. Konkrétně závěrečná scéna filmu nebo scéna Svatohubertské mše v kostele Sv. Petra a Pavla v Broumově. Filmová utopie Agnieszky Holland vypráví o amatérské ekoaktivistce a učitelce Janině Duszejko (Agnieszka Mandat), která věří v astrologii a na spolupůsobení planet a ze všech sil bojuje proti myslivcům, lovcům, lesníkům a řezníkům a dokonce i proti patronu myslivců svatému Hubertovi a proti místnímu faráři, který tvrdí, že zvířata nemají duši. Polští myslivci v pohraničních lesích pořádají divoké hony, zabíjejí zvířata a jeden z nich dokonce provozuje ilegální liščí farmu a kasino spojené s nevěstincem. Janina je přesvědčena, že zvířata se zabíjet nemají. Podle jejího názoru je ptačí chřipka boží trest za to, že bereme zvířatům život. V jejích záměrech ji podporuje entomolog z olomoucké univerzity (Miroslav Krobot), který je právě na terénním výzkumu v Polsku. Janina s ním pozoruje broučky. Nakonec se sama rozhodne proti nepřátelům přírody razantně zasáhnout. Řešení nepřístojného konzumismu západní civilizace film neřeší, naznačuje však, že bychom měli jíst spíš zeleninu ze zahrádek. Ve filmu sice nepůsobí ekologické organizace, nicméně Janina Duszejko dokáže identifikovat a zničit temné sítě myslivců a lovců ještě lépe než Hnutí Duha.



Rumunský film opět na předním místě
Na konci festivalu zamíchal kartami favoritů film rumunského režiséra Călina Petera Netzera Ana, moje láska (Ana, mon amour), který nakonec získal jen Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký přínos. Netzer byl už v Berlíně oceněn nejvyšší cenou – Zlatým  medvědem  v roce 2013 za výborný film  Pozice dítěte. Netzerovi se nyní podařilo precizně vyjádřit psychopatologii lásky dvou studentů filozofie.  Ana  má záchvaty strachu a bere psychofarmaka, její partner Toma  se snaží snést jí modré s nebe v prostředí korupce, postkomunistických traumat a společnosti bez skrupulí. Role protagonistů se však mění, narodí se syn, Ana stoupá po společenském žebříčku a Toma se s touto novou situací nedokáže vyrovnat. Film vystihuje podstatu mezilidských vztahů a jejich proměn.


Soutěžní filmy, které získaly ceny, nebyly většinou primárně politické. „Film, který se stane nástrojem politiky, je pro mě nevěrohodný,“ řekl předseda poroty Paul Verhoeven. „Nikdo nemá patent na pravdu, svět se neustále mění. A každý politický příběh má dvě strany – i ten o Islámském státu.“

Obrovským úspěchem slovenské i české kinematografie je vítězství slovensko-českého filmu Pátá loď – film získal Křišťálového medvěda v mimosoutěžní sekci Generace Kplus. Film si zvolila za svého favorita jedenáctičlenná dětská porota a ocenila zejména jeho originalitu a způsob, jakým slovenská režisérka Iveta Grófová interpretovala situaci dvou malých dětí na slovenské periférii.

Cenu diváků programové sekce Panorama získal film Insyriated belgického režiséra Philippe Van Leeuwa.  Líčí život jedné rodiny v bytovém domě na okraji  Damašku,  z něhož se už všichni odstěhovali.  Všude kolem jsou ostřelovači, fronta je daleko půldruhého kilometru.  Rodina se snaží zajistit potraviny a vodu. Všechno se vlastně točí kolem toho, jak je možné přežít na několika čtverečních metrech, když kolem jsou jen střelci, těžko identifikovatelní vojáci a trosky. Další Cenu diváků v sekci Panorama obdržel  dokumentární film o kontroverzním americkém spisovateli Jamesi Badwinovi  I am not your Negro v režii haitsko-francouzského režiséra Raoula Pecka.



Staří muži, kteří milují mladé ženy
Filmy jsou způsobem psychoanalýzy.  Filmaři se jejich pomocí dotýkají vlastních životů  a traumat. Německý režisér Volker Schlöndorff natočil ve svých sedmasedmdesáti letech film Návrat do Montauku  (Return to Montauk).  Film běžel v mezinárodní soutěži 67.Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně,  má mezinárodní obsazení a je namluven anglicky.  Na festivalu byl  přijat rozporuplně - jako citově vyprázdněný a neupřímný. Schlöndorff  ho natočil v německo-francouzsko-britské koprodukci  jako poctu švýcarskému  dramatiku  Maxu Frischovi. Oba umělci si byli  blízcí, poznali se během natáčení filmu Schlöndorffova filmu Homo Faber. Byla to doba, kdy Frisch byl na sklonku života a měl za sebou dvě vzplanutí k mnohem mladším ženám.  Obtížný vztah k ženám oba muže sbližoval.  Frisch o svých dvou mladých přítelkyních napsal  autobiografické vyprávění Montauk (1975).  A Schlöndorff se jím inspiroval.  Návrat do Montauku si zachovává obrysy vyprávění Maxe Frische (odehrává  se také během několika dní v New Yorku a na Long Islandu), i když  Schlöndorff  se snaží vypořádat především se svým životem a  se svou tvorbou. Držitel Zlaté palmy z Cannes a amerického Oscara za film Plechový bubínek  vypráví o pěti dnech Maxe Zorna, známého švédského spisovatele žijícího v Berlíně (hraje ho švédský herec Stellan Skarsgård).  Max předčítá  v newyorské Public Library ze svého  nového románu.  Doprovází ho jeho mladá černovlasá přítelkyně Clara (Susanne Wolff). Ona  žije v New Yorku,  on v Berlíně a vyhovuje jim to tak.  Nyní  se ale všechno změní:   spisovatel  nechá Claru Clarou a vyhledá svou dávnou  lásku z Drážďan, s níž se seznámil po pádu zdi, Rebeccu Epstein (hraje ji známá  německá herečka Nina Hoss). Rebecca, původem z NDR, se  stala mezitím uznávanou  a bohatou  americkou právničkou.  Zorn  se snaží  navázat na dávné city, ale propast mezi oběma milenci  je už příliš velká. Nelze vstoupit  dvakrát  do téže  řeky. Film je obhajobou nekonečného hledání umělce a snahou o vyjádření evropské identity („Evropa je kultura, ne ekonomika“).  Je to film o moci lásky, moci peněz a  moci umění.  A také o  schopnosti   evropského umělce prorazit do mezinárodního povědomí. 
Čilský režisér a scenárista Sebastián Lelio natočil  také film o vztahu starého bohatého  muže a mladé ženy. Zatímco u Schlöndorffa zůstává sexualita na okraji, pro Lelia je v centru dění. Čilsko-španělsko -německý film Fantastická žena (Una Mujer Fantástica)  je precizní  filmový portrét transexuální mladé ženy jménem Marina (hraje ji čilská transsexuální herečka a operní zpěvačka Daniela Vega, která si  změnila pohlaví z muže na ženu). Marina má hluboký milostný poměr se starým a  bohatým mužem Orlandem (Francisco Reyes) a plánuje s ním výlet k vodopádům Igazú. To se však nestane. Muži se po milostném aktu udělá zle,  Marina ho dopraví do nemocnice, ale Orlando zemře. Marina, která byla dlouho  jedinou Orlandovou partnerkou, je najednou konfrontována  s nenávistí  jeho rodiny. Nesmí ani na pohřeb, připraví ji i o to, co jí Orlando věnoval. Musí absolvovat ponižující sexuální vyšetřování  na úřadu pro sexuální násilí. Policista těžko chápe, že její občanský průkaz zní na jméno Daniel. Film je natočený s podobným mistrovstvím jako mysteriózní dramata Pedra Almodóvara a odhaluje skrytou ženskou identitu a city, o nichž běžně  nemluvíme. Vega na tiskové konferenci v Berlíně řekla, že nemůže v Santiagu žít tak, jak by si představovala, ale že i ona našla prostor, jak „rozprostřít křídla a letět“. Fantastická žena  získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář a obdržela také hlavní cenu pro filmy s homosexuální a transgenderovou tematikou  – Teddy Award.
Třetí mladá láska starého muže je Vivienne ve filmu Podivní ptáci (Drôles d´Oiseaux) v režii francouzské režisérky Élise Girard. Film  běžel v rámci programové sekce Fórum. Dívka je  trochu zvláštní, nejistá  existence. Přestěhovala se do Paříže a náhodou se seznámila  se sedmdesátiletým majitelem antikvariátu  Georgem (Jean Sorel). George má temnou minulost, spolupracoval patrně s mafií a nyní provozuje antikvariát, na kterém mu nezáleží. Vivienne se do bohatého majitele antikvariátu zamiluje, pomáhá mu v obchodě a naslouchá jeho často brutálně cynickým a sebestředným  výlevům.  Ráda čte knihy Marguerite Duras a Virginie Woolf,  kniha je pro ni posvátný předmět. Pro Georga je kniha jen souborem slov. Dává jí peníze a jednoho dne zmizí. Nic víc, nic míň. Jde o malou pařížskou etudu odehrávající se na obou březích Seiny, pod platany, v kavárničkách. Všichni tři staří muži ve třech filmech letošního Berlinale mají peníze, prožili bohatý život a ženy jsou pro ně spíš estetické obohacení než bytosti pro trvalý vztah. A ještě jedna zajímavost:  Vivienne hraje francouzská herečka Lolita Chammah,  dcera herečky Isabelle Huppert a režiséra Ronalda Chammaha.  Třiatřicetiletá Lolita  už zahrála několik rolí, má však stále problémy se slavnou matkou, s níž ji všichni poměřují.  Ještě v roce 2015 řekla, že pokud musí mluvit o své matce, deprimuje  ji to. Chtěla by uměleckou suverenitu, něco takového, k čemu se dopracovala Chiara Mastroianni, dcera Catherine Deneuve a Marcella Mastroianniho. Lolita Chammah vystupovala zatím spíš na malých divadelních scénách, pak začala studovat herectví a  nechala toho. Ještě se jí nepoštěstilo zahrát silnou postavu, jaké hraje její matka.


Uprchlíci a aktivisté  
Příběhy lásky ale nebyly v letošním Berlíně to hlavní. Festivaloví hosté chodili po Potsdamském náměstí se žlutými plaketami  “Osvoboďte Olega Sentsova”.  Bylo to gesto symbolické pro obtížnou dobu,  kdy nejednotná  Evropa by ráda hrála světodějnou roli, ale zatím spíš čeká, co udělá Donald Trump na jedné  a Vladimír Putin na druhé straně.

Evropa mezi Trumpem a Putinem se stala předmětem mnoha diskusí  Berlinale.


Sám Sentsov, který zatím natočil jen jeden  vynikající film Gamer (2011),  byl těsně po anexi Krymu v roce 2014 zajat a odvlečen  do Moskvy. Stal se  symbolickou, i když nepřítomnou postavou festivalu. Dokumentární film ruského režiséra Askolda Kurova Soudní proces: Ruský stát vs. Oleg Sentsov (The Trial: The State of Russia against Oleg Sentsov) byl natočen v estonsko-polsko-české koprodukci a byl v Berlíně uveden podobně jako film Masaryk v rámci sekce Speciální uvedení. Těžištěm filmu je inscenovaný proces  v Rostově na Donu,  kde byl  režisér označen za člověka směřujícího k fašismu  a za  strůjce teroristických útoků na Krymu,  dostal   dvacet let vězení a  trest přijal  se stoickou tváří. “Bránili jsme se a zvítězili jsme,” říká o revoluci na Ukrajině. “A tady v Rusku to dřív nebo později bude podobné,” dodává.  Na berlínskou premiéru přijel Sentsovův ruský obhájce, příbuzní a přátelé. 

Politický je i jiný film, který byl uveden mezi “speciály” -  vrací se do roku 1844.  Film Mladý Karel Marx (Le Jeune Karl Marx) v režii Raoula Pecka film byl natočen  ve francouzsko-německo-belgické koproukci. Hraje v něm i český herec žijící v Itálii – Ivan Franěk. Peck se narodil na Haiti, vyrůstal v Kongu, vystudoval v Berlíně a žije v Paříži. Sám sebe pokládá spíš za občanského aktivistu. Natočil film o zavražděném konžském politikovi Patrice Lumumbovi  nebo  nově o americkém spisovateli Jamesi Baldwinovi.  “K filmu jsem přišel přes politiku,” řekl v Berlíně Peck.  “Oba, Baldwin i Marx,  vyšli z módy. A nyní vidíme, že mají co říct k dnešku.”  Revoluční film o Marxovi  a nutnosti změnit společenský systém si našel v Berlíně své velké příznivce.  Po festivalu jde dokonce do distribuce.
Další filmový revolucionář – finský režisér Aki Kaurismäki se dostal se svým uprchlickým filmem Odvrácená strana naděje (Toivon Tuolla Puolen) dokonce do mezinárodní soutěže a nakonec získal Stříbrného medvěda za režii.  Tento film   byl obecně považován za favorita festivalu. V Berlíně Kaurismäki prohlásil, že jde o jeho poslední film a že se nadále chce věnovat jiným věcem. V Odvrácené straně naděje přijíždí do Helsinek  v uhelné lodi  syrský uprchlík z Polska, kam se dostal balkánskou cestou. Z Polska  ho vyhnali náckové. Z lodi vyleze začerněný v obličeji a jde se udat na policii. Lodi jsou ve všech Kaurismäkiho filmech symbolické. Lodě  jsou vlastně lidi. Lidi bez stálého přístavu, pořád v pohybu. Paradoxní je, že sám režisér je odpůrce globalizace,  milovník lokálních kultur a domnívá se, že pokrok techniky se měl zastavit u faxu. Ve  svém novém filmu se  jednoznačně postavil  na stranu syrského vyděděnce Khaleda (hraje ho Šervan Haji) podobně jako ve svých dřívějších filmech fandil outsiderům jiného druhu. Jiné hrdiny než uprchlíky Kaurismäki vlastně nezná.  Sám režisér byl v Berlíně přijat s ovacemi ve stoje. Na tiskové konferenci nemlčel, jak je jeho zvykem, ale mluvil o Evropě, uprchlících a lidskosti. Řekl s příznačnou dávkou nadsázky,  že svým filmem chce změnit svět. K tématu uprchlictví se vyjádřil zcela jasně: „Duchovní podstata Evropy spočívá v soucitu. Ve Finsku jsme přijali mnoho uprchlíků, ale najednou je bereme jako nepřátele. V Evropě nevidím žádný kulturní obrat, který by vznikl kvůli utečencům. Můžeme tu postavit zdi, ale tím se imigrantům neubráníme, spíš jen skryjeme vlastní zločiny.“  Kaurismäkiho film je úsporný a vtipný.  Svět jeho hrdinů je možná trochu divný, posunutý, ale je to v zásadě svět, který odpovídá realitě, alespoň té, jakou vidí režisér. Tedy realitě, kde chybí soucit, humanismus a mezilidské hodnoty.  A nakonec i slovensko-český film slovenské režisérky Ivety Grófové Pátá loď (uvedený na Berlinale v programové sekce Generace) vyjadřuje  podobné humanistické poselství jako Aki Kaurismäki, i když tu nenajdeme uprchlíky ze Sýrie, ale malé děti ze Slovenska. I ty jsou bez domova a nikomu na nich moc nezáleží. Možná to film pomůže trochu změnit.

 

Velká politická kontrarevoluce
Agnieszka Holland v Berlíně vedla několik workshopů a řekla, že „prožíváme velkou politickou kontrarevoluci, která otřásá samotnými základy demokracie, ohrožuje Evropskou unii  a může vést ke globálním konfliktům, jejichž rozsah je dnes stěží představitelný.


Doba manipulace s fakty, populismu a diktatury většiny je sice špatná pro společnost, ale dobrá pro film, protože kinematografie se zlepšuje všude tam, kde roste napětí ve společnosti.“

Polská režisérka vyslovila obavu, zda hlavní financiér polského filmu  - Polský filmový institut - nepodlehne politickým tlakům, což by omezilo tvůrčí svobodu filmařů. „V postkomunistické Evropě je soukromý audiovizuální sektor extrémně slabý a filmaři jsou proto plně závislí na státu. Pokud by stát zavedl nějakou formu cenzury, hledali by filmaři jen stěží jiný způsob financování,“ řekla Holland.  Celkově bylo letošní  Berlinale  ve znamení politických témat, i když politické filmy překvapivě vesměs nezvítězily. Hlavní cenu Eurimages Co-production Development Award získal například německý projekt Pilotova žena (The Wife of the Pilot), který se vrací ke klíčové době radikalizace  jednoho ze sebevražedných pilotů při únosech letadel 11.září 2001. Radikalizace probíhala v Německu. Zde se pilot dal se do boje proti nevěřícím. 

Zájem publika a porot v Berlíně vzbudily především filmy natočené podle skutečných událostí nebo popisujících činy skutečných historických osob. Hraný a dokumentární film se opět ještě víc sblížily. Ukázalo se, že filmová Evropa po produkční stránce kvete, nicméně mnoho natočených filmů se těžko dostává k publiku a jejich producenti zůstávají zcela závislí na státních dotacích.  Celá řada filmařů z Maďarska, Polska, Holandska  i dalších zemí vyjádřila obavy o budoucnost dotačních  principu v době, kdy sice vzniká velké množství filmů, ale  celá řada  filmů ztrácí kontakt se svým publikem. Po obchodní stránce festival konstatoval invazi menších formátů jako jsou televizní miniseriály a  seriály. Kvalita televizních dramat šla podle odborníků citelně nahoru a významní režiséři uměleckých  a nezávislých  filmů  se stále častěji  obracejí vstříc televizním formátům. Dva produkční a distribuční giganti - Amazon Studios a Netflix - oznámili v Berlíně  zájem nakupovat i nezávislé filmy. Tím by byla do budoucna  oslabena pozice menších distributorů, kteří nejsou podporováni státními dotacemi, a také   tradiční systém nakupování filmů prostřednictvím sales agentů.

 

Autor je filmový kritik, který pravidelně píše pro Literární noviny z filmových festivalů

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 21 Únor 2017 15:15 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB