Recenze: Normální autistický film



 

normalni-autisticky-film foto z filmuNormální autistický film zkušeného dokumentaristy Miroslava Janka se pokouší narušovat zažité představy o lidech, kterým byl diagnostikován autismus. Jakou cestu volí? A jak se mu to daří?

 

 

 

Aby režisér, kameraman a scenárista Miroslav Janek (Olga, Evangelium podle Brabence, Chačipe, Umanutá) tohoto narušení dosáhl, vypomáhá si konceptem neurodiverzity. Podle Michala Roškaňuka, poradce rodin s autisty a Jankova spolupracovníka, nepojímá tento koncept autismus jako postižení, ale nahlíží na něj jinou optikou. Chápe ho jako odlišný způsob myšlení a vnímání, rozumí mu jako jiné formě lidské existence, odmítá dělení na normální/nenormální a usiluje o to, aby autističtí lidé byli respektováni pro svou odlišnost a jedinečnost.

Tento koncept demonstruje Janek na pěti mladých lidech (děti a dospívající), kteří mají Aspergerův syndrom, tedy jeden z druhů autismu. Zjišťujeme, jacíautistický film plakat jsou, jaké mají záliby, o čem přemýšlejí nebo jak vnímají svět.

Lukáš má rád filmy Quentina Tarantina či Woodyho Allena, píše scénáře a natáčí s kamarádem amatérské snímky. Marjamka obdivuje víly, kreslí a vymýšlí příběhy v angličtině. Jejího bratra Ahmeda zase zajímá vesmír. Denis hraje na klavír a je velmi sečtělý. Vůči společnosti se nejvíce kriticky vymezuje Majda, což se také projevuje na jejích nihilistických rapových textech. Všechny protagonisty spojuje to, že jsou inteligentní, přemýšliví, vnímaví, nadaní a mají velmi dobré vyjadřovací schopnosti. A také umějí vejít do hloubky (Ahmedovo povídání o vesmíru, Majdiny úvahy o společnosti, rozhovory s Denisem).

Neurodiverznímu konceptu je přizpůsobeno i samotné zpracování dokumentu. Projevuje se například v dramaturgické výstavbě díla nebo chování kamery. Protagonisté se nacházejí tam, kde to důvěrně znají a kde se cítí dobře. Setkáváme se s nimi hlavně v jejich rodinném prostředí. Proto zde nejsou například záběry ze školy, kde bychom pozorovali, jak protagonisté vycházejí se svými spolužáky nebo učiteli. Nenajdeme tu ani komentáře odborníků, kteří by se k tématu vyjadřovali (nepočítáme-li krátkou ukázku, kterou si jeden z protagonistů pustí; jedná se o přednášku Michala Roškaňuka o neurodiverzitě). Pokud by se tyto záběry včlenily přímo do filmu, koncept se naruší.

V kontrastu s pasážemi, které se odehrávají u protagonistů doma, stojí působivé výlety, jaké podniká Majda. Provádí nás vnitřkem dálničního mostu nebo chátrajícího nádraží plného pomalovaných zdí a nepotřebného haraburdí. Intenzitu pak ještě násobí monotónní hudební podkres. V kontextu Majdiny věty, kterou vyjadřuje svůj vztah ke společnosti („jsme si vzájemně postiženi“), dostávají tyto výlety nový význam a zároveň silný přesah.

Normální autistický film, jenž společně se snímkem FC Roma získal na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě cenu za nejlepší český dokument, není dílo, které by podávalo ucelenou zprávu o problematice autismu a mapovalo ji z různých úhlů. Je to dílo vymezené metodologicky, tematicky i formálně, a toho se pevně drží. Autismus zde nevystupuje jako postižení nebo něco, co by mělo budit hrůzu, ale jako jiný způsob myšlení a vnímání, který je potřeba respektovat, jestliže spolu mají lidé žít. Janek sleduje pětici protagonistů, dopřává jí čas a prostor, a ta se mu za to odměňuje tím, že se otevírá. Dozvídáme se něco o ní, ale zároveň se dozvídáme něco o určité části společnosti. Pronikáme do nitra protagonistů, ale současně se zpochybňují názory určité části společnosti a mechanismy, na nichž tato společnost funguje. To se však děje nenásilně a zpovzdálí, což pouze kopíruje přístup, jaký k tomuto tématu Janek volí.

Koncept neurodiverzity je přínosný i mimo tento načrtnutý rámec. Jeden z jeho opěrných pilířů, který se týká jedinečnosti každého autistického člověka, můžeme uchopit a využít ho tak, že každou osobu – nikoliv pouze autistickou – můžeme vnímat jako jedinečnou. A být jí nablízku podobně jako kamera, jež přistupuje k zúčastněným protagonistům filmu s empatickým porozuměním a pozorně jim naslouchá. Možná po takové cestě, jakou vyšlapává Miroslav Janek, lze někam dojít a opravdu se k někomu přiblížit.   

Normální autistický film

Česká republika, 2016, 90 min.

Režie: Miroslav Janek

Scénář: Miroslav Janek

Kamera: Miroslav Janek

Střih: Tonička Janková

 

Trailer


 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 30 Listopad 2016 11:39 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB