Filmový festival v Káhiře ukázal ilegální migranty jako skutečné filmové hrdiny



logo festivaluMondénní prostředí káhirské Opery (na snímku níže) s vodotrysky a červeným kobercem se stalo tradičním symbolem pro zdejší Mezinárodní filmový festival, největší v Egyptě (15. - 24.11.2016).

 

 

Opera stojí na poměrně velkém ostrově Zamalek na Nilu. Byla postavena v roce 1988 za japonské a egyptské peníze v arabském stylu. Opera připomíná bílou a zelenou oázu a obsahuje koncertní halu, několika kin, tvůrčí dílnu, výstavní prostory - to vše je umístěno v parku a obehnaném vysokým plotem. Ostrov Zamalek leží mezi náměstím Tahrir na levém břehu a Gizou na pravém břehu Nilu. Nedoléhá sem křik vyvolávačů z křivolakých káhirských ulic, kvokání slepic ani mečení koz, jak je běžné v jiných, chudších částech města. Kousek od Opery stojí Egyptská věž, jedno z ikonických míst Káhiry po pyramidách vOpera místo konání-káhirského-festivalu Gize. V okolí je několik galerií nebo známá křesťanská katedrála Všech svatých, postavená ve stylu lotosového květu. Zamalek je ostrov relativního poklidu v sedmnáctimiliónovém městě, místo kultury, luxusních hotelů a restaurací na parnících kotvících na Nilu.

Filmový festival – letos 38.ročník – byl  samozřejmě poznamenán mezinárodní situací. Jít do kina znamenalo překonat několik přísných kontrol, možná ještě přísnějších než kontroly na letišti. Na zdejší festival chodí specifické publikum. Půlka jsou alternativní diváci, takoví, jaké známe od nás z Karlových Varů nebo Febiofestu. Druhá půlka jsou běžní návštěvníci kin, kteří jednoduše milují filmovou zábavu a egyptské filmy se zpívajícími a tančícími hrdiny, melodramatické příběhy a filmové hvězdy. První část se nudí na filmech, zavánějících komercí, druhá půlka diváků komerční filmy naopak vítá. Výsledek je ten, že jedna část odchází z kin spokojena, druhá ne. Festival se proto snaží uvádět filmy artové i komerční. Mezi umělecky  náročnými   filmy mezinárodní soutěže dominoval český film Nikdy nejsme sami v režii Petra Václava. Téma chudoby patrné z Václavova filmu je v Egyptě dráždivé a pro Egypťany je poněkud nepochopitelné, že země v srdci Evropy může mít podobné problémy jako Egypt. Diváky ze stejného důvodu upoutala i maďarská soutěžní gangsterka Attily Tilla Takoví normální vozíčkáři. Jeden z hostů k filmu, čtyřiadvacetiletý handicapovaný herec a blogger Zoltán Fenyvesi vysvětloval, proč byl v Maďarsku akční film o chudých lidech na invalidních vozících vůbec natočen a zmínil první uvedení filmu na MFF Karlovy Vary v soutěži Na východ od západu. Režiséra k natočení snímku inspirovala osobní zkušenost z dobrovolnické práce s postiženými a ke své motivaci řekl: „Zásadní pro mne bylo natočit o postižených lidech konečně snímek, kde je nebudou hrát herci, ale kde dostanou příležitost hrát sami sebe a být skutečnými hrdiny.“

Chudí hrdinové východní Evropy dokumentovali, že Evropa není jen kontinent bohatství a vysokého životního standardu, jak si mnozí Egypťané představují.  Ne náhodou byl jako zahajovací film festivalu zvolen egyptský snímek Den pro ženy (A Day For Women) režisérky Kamly Abou Zekri. Film pojednává o rozhodnutí sportovního trenéra otevřít bazén v chudé čtvrti Káhiry na jeden den v týdnu také ženám. Film zkoumá sociální, emocionální a psychické důsledky tohoto revolučního kroku očima tří žen. Režisérka kritizuje společnost postavenou na mužském principu, kde žena je brána jako něco podružného.  Je tu jasné poselství o nezávislosti žen, o svobodě, o možnosti rozhodovat se sám  za sebe. A to není jednoduché. Ženy musejí bojovat proti mužským předsudkům a proti síle náboženství. Jejich silným protivníkem jsou místní islamisté, pro něž jsou ženy v dvoudílných plavkách otevřenou provokací. Diváci na film reagovali velmi pozitivně, je však třeba vzít v úvahu, že velká část festivalového publika je vysloveně kosmopolitní a že o pár kilometrů dál, v islámských čtvrtích Káhiry, jdou věci zcela jinak. Jizvy z minulosti zůstávají, historie dávno není překonána, demokracie je stále otevřenou otázkou. Celovečerní debut mladé egyptské režisérky Eman El-Naggar Sebevražedné okamžiky (Suicidal Moments) se celý odehrává v roce 2011 během demonstrací na náměstí Tahrir a ukazuje, že po pěti letech je spor o charakter zdejší společnosti stále nesmírně živý.  „Tato země nemá budoucnost,“ říká hlavní hrdinka tohoto filmu, která se rozhodla utéct ze země.

A další egyptský film o útěku ze země vznikal symbolicky od roku 2011 – od počátku Arabského jara. Jiná země (The Other Land – produkce firma Creativo) v režii Ali Edriese má však zcela jiné parametry. Je to egyptský velkofilm s oblíbenými herci, i když pro skutečné egyptské stars bylo natáčení příliš obtížné, takže film není v očích diváků „star-film“. Hlavní role se ujal populární herec  Mohamed Ali - objevil se v roli vesnického řemeslníka Saeeda, který se rozhodne utéct na lodi do Itálie spolu se třemi dalšími kamarády. Všichni tři pochybují o možnosti uživit se doma a jejich rodiny chudnou. A loď pluje. Kapitán jim poradí zahodit pasy a vydávat se Syřany nebo Iráčany. „Setkal jsem se s velkým množstvím egyptských dětí, které nemají vyhlídku na slušný život,“ řekl scenárista filmu Zainab Aziz. „Smutek vesničanů nad vlastními dětmi, které se během útěku ze země ztratily nebo utonuly v moři, není dostatečný argument pro ostatní mladé lidi, aby přestali na emigraci myslet. Není však nic tragičtějšího než lacině zemřít.“ Film s produkčními náklady 1,7 mil. Euro byl natočen během jednoho roku u města Banha na severu země, u mořského rezortu Baltim, u města Abúkir a ve Španělsku – italské pobřeží bylo ve skutečnosti nahrazeno španělskými exteriéry. Hlavní část filmu byla natočena v Rudém a Středozemním moři. Španělská část byla extrémně komplikovaná, protože španělské velvyslanectví v Káhiře odmítlo zprvu dát štábu španělská víza. Filmaři se pak snažili dostat do Evropy přes Polsko, také marně.

Film vypráví o skupině tří mužů, kteří se s dalšími ilegálními emigranty vypraví na pouť do Evropy. Loď je však stará a poškozená, protože částka, kterou migranti za převoz zaplatili (70 000 egyptských liber, tj. asi 500 Euro), prý nemůže pokrýt pronájem funkční lodi. Aspoň to tvrdí její kapitán. Pouť do Evropy končí tragédií na moři. Celý film ale není stylizován zcela vážně, ale jako melodram. Je několikrát přerušován patetickými momenty, písňovými interludii a divadelními zvraty. Natáčelo se dvanáct hodin denně na rezivějící lodi a na otevřeném moři (nikoli v bazénu kde vznikají podobné filmy). V lodi panoval podle režiséra „příšerný smrad“. Mohamed Ali byl jako jeden z mála známých egyptských herců ochoten opakovaně skákat do studeného rozbouřeného moře během klíčových scén filmu. I když jde o neradostné téma pašování a obchodu s lidmi, místní obecenstvo na několika místech tleskalo hereckým výkonům a dějovým zvratům. Bralo egyptský příspěvek k ilegální migraci a pašování lidí jako v zásadě zábavný film, jehož obsah je možná smutný, ale pro egyptské publikum jsou rozhodující melodramatické momenty – například když uprchlík vzpomíná na rodinu v rodné vesnici nebo když posádka lodi obelstí italskou pobřežní policii. Film jde do egyptské distribuce na konci listopadu, bude jistě úspěšný, ale pochybuji, že si najde cestu do Evropy. Evropa je zvyklá na tragické pojetí migrantů a na filmy o sociálním a politickém pozadí migrace. To jsou ale věci, které v melodramatickém Egyptě hrají minimální roli.

 

Trailer The Other Land

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB