Ohlédnutí: Prach

Prach výřez plakátuPrach, absolventský film Víta Zapletala, měl premiéru loni na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, poté se promítal na několika filmových festivalech a od srpna letošního roku se s ním mohou diváci setkat v kinech. Má se vůbec takový typ filmu promítat v kinech? A čím je tento film v kontextu české kinematografie ojedinělý?

 

 

U Prachu je zajímavé sledovat, jakou kritickou odezvu se mu podařilo vyvolat. Jak u novinářů, tak u diváků. Zřejmě nejkritičtěji se vůči němu vymezily novinářky Věra Míšková z Práva a Mirka Spáčilová z MF Dnes.

Věra Míšková píše: „[…] Prach vstoupil do kin, kde se za něj bude vybírat vstupné, a to je od společnosti Artcam doslova husarský kousek. Těžko si představit film méně vstřícný k dnešním nefestivalovým divákům.“ Její tvrzení opět vybízí k otázkám, jaké filmy by se měly promítat v kinech a podle jakých kritérií by se měly vybírat. Podle komerčního potenciálu? Podle vlastností, které nejlépe odpovídají vkusu běžného diváka? Ale kdo je běžný divák? Zatímco festival je jasně profilovanou platformou, kino už takto profilováno mnohdy není, každopádně by obecně mělo nabízet co nejširší možnou paletu filmů, mezi nimiž si každý divák dokáže vybrat, ať už se jedná o lidovou komedii nebo nezávislé drama. Vytváření značné propasti mezi festivalem a kinem a segregace určitého typu filmů zavání elitářstvím, navíc způsobuje řadu nevýhod – od pragmatických (film se dostane k menšímu počtu diváků a nevydělá tolik peněz) k méně pragmatickým (divák, jenž chodí pouze do kina a nesleduje nové filmy nikde jinde, nemá PRACH plakátmožnost konfrontovat viděné filmy s jinými druhy filmů, tudíž nemá takový rozhled). Mezi kinem a festivalem by měl být most, kudy lze v případě potřeby jít, aby došlo k prohloubení znalostí. Neměly by sloužit jako dvě izolované jednotky. A v případě Prachu by byla veliká škoda, jestliže by se snímek promítal pouze na festivalech.

Dále se Věra Míšková společně s Mirkou Spáčilovou vyjadřují k minimalismu, jaký je obsažen v Zapletalově filmu. „Minimalismus, z něhož se stala móda, se […] proměňuje v čiročirou nudu, která se postupně stává de facto bezobsažnou, neboť veškerý obsah je zřejmý až příliš brzy,“ píše Míšková. Spáčilová je výřečnější, když hovoří o „diktátu minimalismu“, který se „zřejmě na současné FAMU vyučuje jako jediné dogma, aniž by posluchačům žijícím v sebeklamu světoborných novátorů někdo odhalil, že mezinárodní festivaly jsou podobnými experimenty dávno přesycené a z domnělé tvůrčí výsady se stává postrach diváků.“ Zarážející je, jak se sebevědomě aplikuje „módní minimalismus“ na film Prach. Je fakt, že minimalistické pojetí je v současném uměleckém filmu nadužíváno a občas vyznívá naprázdno, ale v tomto případě to neplatí. Pokud někdo pečlivě sleduje tvorbu Víta Zapletala, ví, že minimalismus uplatňoval prakticky ve všech svých hraných studentských snímcích (například Pět měsíců a tři dny nebo Pokoj). Zabýval se jím ostatně ještě před vstupem na FAMU, kdy natočil dva krátkometrážní filmy (Smutná žena, Miluju tě, Kateřino). Prach tedy nepředstavuje „módní minimalismus“ ani trendovou záležitost, ale systematickou a konstantní práci, která trvá kolem deseti let.

Další výtkou, která se často objevuje, je, že tempo filmu je moc pomalé, záběry trvají příliš dlouho a nic zásadního se v nich neděje (František Fuka a další recenzenti). Kritizované prostředky funkčně vypomáhají tomu, co je ve filmu klíčové, tj. pozorování. Postavy – podobně jako diváci – pozorují. Postava Nikol chodí v domě, zkoumá prostor okolo sebe a předměty, které se v něm vyskytují. Jeden z bratrů si prohlíží knížku, pomalu obrací listy a dívá se na výtvarná díla. Tuto činnost vykonává i divák s tím rozdílem, že si k ní přibaluje veškeré postavy, které se v daném prostoru pohybují. Vít Zapletal užívá observační přístup, který se skládá z mnoha prvků (dlouhé záběry, výrazná statičnost, tlumené herectví, hudba, která je součástí příběhu, a podobně), a ty dohromady utvářejí svébytný a kompaktní svět, do něhož nemusí být snadné proniknout. Na první pohled se film může jevit poměrně nesdílně, ale opak je pravdou. Navzdory svému přístupu je dost sdílný, jen je to podáváno méně zřetelnou formou. Ilustrativním příkladem mohou být detaily předmětů snímaných v dlouhých záběrech. Sklenice má nějakou velikost, tvar, barvu, vzor a každé její pootočení může způsobit, že ji můžeme vidět jinak a lépe. Můžeme se k ní přiblížit tím, že ji spatříme zase v jiném světle. A tak se to má s celým filmem. Stačí být trpělivý, schopný naladit se na meditativní tempo vyprávění, ochotný vstoupit dovnitř filmu a pozorovat vlastníma očima výřez do každodennosti se vším všudy – i s některými „banálními“ dialogy nebo „prázdnými“ pohledy mimo obraz.

Film je inspirován dílem malíře Jakuba Schikanedera a je to na něm velice znát. S trochou nadsázky bychom mohli film označit za komponované malířské dílo. Statické pohledy na předměty jako zátiší, pomalé pohyby kamery jako tahy štětcem, řeč barev nebo jemné odstíny, v nichž se odehrává to nejdůležitější. Věra Míšková k tomu kriticky dodává: „Předlouhé záběry na statické předměty připomenou pečlivě modelovaná obrazová nebo fotografická zátiší: s brýlemi a krajícem chleba se salámem, s mušlí a miskou… Jenže Prach není výstava, ale film, a ten se od obrazu nebo fotky liší tím, že by měl nabídnout obrázky pohyblivé. To Zapletalovi ve škole buď nezdůraznili, nebo neposlouchal.“ To je jeden pohled, jak na to můžeme nahlížet. Jiný pohled je ten, co toto Zapletalovo sepětí s malířstvím rozehrává. Především se můžeme zastavit, záběry vnímat jako obrazy a obdivovat všechny detaily, které tyto záběry skýtají. Proměňuje se tradiční způsob vnímání – divák není osoba, která těká z jednoho místa na druhé a dynamicky tvoří hypotézy, ale osoba, která se pomalu noří do prostoru, je a stává se součástí filmu. Režisér poskytuje to, čeho se některým divákům nedostává, tedy čas. Čas k přemýšlení. Čas k vlastním asociacím. Čas k tomu, aby divák prostě a jednoduše byl.

Prach je v rámci české kinematografie ojedinělý tím, co právě k takto pevně vybudovanému světu vede, z jakých prostředků se tento svět skládá, jak mezi sebou jednotlivé prostředky kooperují, jakým způsobem zapojují diváka nebo jaké nároky jsou na něj kladeny.

Specifický je také produkční status Prachu a podmínky, během nichž snímek vznikal. Film stál necelé čtyři miliony korun, takže ho těžko můžeme považovat za nějaký underground. Na druhou stranu se nevyznačuje ani tím, co je charakteristické pro běžný mainstreamový film, protože například docházelo k mnoha komplikacím, především v důsledku omezeného rozpočtu (herci a herečky tak pracovali zadarmo, což platí i pro většinu lidí ze štábu, natáčení trvalo – pochopitelně s přestávkami – dvaadvacet měsíců). Tyto problémy jsou zřejmě daní za to, že jde o absolventský film. Bude nicméně zajímavé sledovat, kam kroky Víta Zapletala povedou dál. Jestliže bude nadále pracovat s několikamilionovým rozpočtem a budovat takovýto sevřený svět podle svých pravidel, rýsuje se možnost, že zde vznikne opravdu zajímavá alternativa vůči mainstreamu (anebo přímo v něm), což by mohlo mít pozitivní dopad na další české tvůrce.

 

Trailer filmu:

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 07 Listopad 2016 09:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB