Studentský film? To je někdy víc než celovečerní

Freshfilm z festivalu foto freshfilmNa studentské filmy, obzvlášť na cvičení prvních ročníků, se často pohlíží skrz prsty a pokládají se za pokusná díla. Ale co když se předloží pozoruhodné filmy jako v případě dvou režisérek, které studují na FAMU? Co s tím?

 

 

 

Nejde o žádnou reflexi stavu současné studentské filmové tvorby na vysokých školách, ale poukážeme na to, že se na nich, byť v malé míře, objevují tendence dělat film osobitě, s otevřenýma očima a takovým způsobem, že dokážou být tematicky a formálně inspirativnější nežli některé české celovečerní filmy, přestože se může jednat o pouhé cvičení prvního ročníku, nikoliv o bakalářský nebo magisterský film. Můžeme si to ukázat na příkladu dvou filmů Emma má mámu a Pobyt.

Kritik Antonín Tesař, jenž se studentským filmům systematicky věnuje, píše, že studenty nelze chápat jako „autory v plném slova smyslu, po kterých vyžadujeme ucelenou filmařskou vizi [...] a nejlépe i originální perspektivu, z níž bude nahlížet určitý problém [...]." Cvičení prvních ročníků nebo absolventské filmy chápe jako první kroky tvůrců. V případě studentů prvních ročníků jde o to, že se poprvé seznamují s procesem natáčení v profesionálních podmínkách. V případě studentů posledních ročníků se jedná o vykročení v podobě debutu. Tato tvrzení ale podporují stereotypní představu, že takový autor se může zrodit, až když ukončí studium a pravidelně natáčí, a vylučuje se tím například možnost, že student může mít od začátku studia jasně vymezený autorský přístup, který důsledně uplatňuje, dále ho tvaruje a zpřesňuje. Každý na filmovou školu nevstupuje se stejným „vybavením", je to záležitost mnoha faktorů (filmové/mimofilmové zkušenosti, přístup k filmovému natáčení a schopnost ho uplatnit v praxi, filmové vidění, schopnost nahlížet na témata z nějakého zajímavého úhlu a podobně). U každého studenta je to jiné, tudíž i cvičení prvního ročníku podle toho také vypadá, nikoliv tak, aby pokaždé nesla shodné rysy a tvořila jakýsi balík s totožnými atributy. Taková tvrzení vedou k přílišnému zobecňování. A třebaže jde o cvičení studenta prvního ročníku, je nutné se jím seriózně zabývat jako jakýmkoliv jiným filmem a poskytnout mu stejnou péči.

 

Dvě studentky

Greta Stocklassa studuje na katedře dokumentární tvorby FAMU a její film Emma má mámu (https://vimeo.com/115422561) představuje cvičení prvního ročníku. Snímek zaznamenáváEmma film rozhovor mezi dcerou a matkou. Dcera se nachází v Praze a její matka (včetně otce a sestry) bydlí ve Stockholmu. Komunikují společně prostřednictvím notebooku a programu Skype. Ze zdánlivě banálního rozhovoru vyvstávají témata, která se vztahují k důležitým otázkám ohledně rodiny, domova nebo moderních technologií. To je podpořeno promyšleným formálním zpracováním.

Bezmála čtrnáctiminutový snímek sestává ze tří dlouhých záběrů a je založen především na kontrastu, přičemž klíčovým prvkem je pohyb. Matku vidíme na monitoru, obraz je trhaný, rozmazaný, zvukově deformovaný, plný pohybu a matku často pozorujeme v detailu. Naopak dceru sledujeme ve statickém záběru, který je pečlivě komponovaný, obrazově čistý a distancovaný.

Tento kontrast charakterizuje všechny tři záběry, nicméně Greta Stocklassa s ním v každém záběru dovedně pracuje, ozvláštňuje ho a stále ho posouvá kupředu, což je podstatné z hlediska toho, jak můžeme vnímat děj a jak můžeme nahlížet na postavu dcery.
Každý záběr má jinou velikost (od detailu notebooku k celku místnosti), funkčně zapojuje předměty (hrnek, kastrol na vaření, květiny), podstatnou roli zastávají samotné činnosti (věšení prádla, vaření těstovin).
Jak se mění velikost záběru, proměňuje se dceřin prostor. Druhý záběr působí vzdušně – dcera věší prádlo, okno je otevřené dokořán, výhled na stromy. Poslední záběr naopak vyvolává tísnivý dojem – venku je tma, pokoj osvětlují lampy, to, co je uvnitř pokoje, se odráží ve skle. Zároveň se mění i pohled na dceru. V prvním záběru ji skoro nespatříme, zato v posledním záběru ji vidíme lépe. Nemáme před sebou pouze její fragmenty, ale celou postavu. K vytvoření nového domova chybí ještě další kroky, přestože už je to blízko.

Ema Kovalčíková studuje na katedře režie FAMU a Pobyt (https://vimeo.com/125066433) natočila v prvním ročníku. Je černobílý a bez dialogů (dle zadání školy). Dalo by se říct, že postrádá také děj, protože sledujeme ženu, jak přijíždí do hotelu, ubytuje se a potkává zde další postavy (muže a pokojskou). Nekomunikují spolu, pouze se míjejí. A to je vlastně celé. JenžePobyt film důležité věci se dějí jinde. Klíčová sdělení jsou divákovi distribuována prostřednictvím předmětů, pohybů či gest.

Postavy sice nejsou s to spolu komunikovat, nicméně komunikují alespoň nevědomky prostřednictvím předmětů (víno, postel nebo požární hlásič), které mohou mít další význam. Všechny tři postavy například leží na posteli a dívají se na hlásič. Nevědí o tom, ale v té chvíli je předměty spojují a sdílejí, řekněme, společné odcizení v konkrétním prostoru, což prostředí hotelu jenom umocňuje. A pak už zřejmě nezbývá nic jiného, než aktivovat hlásič a podívat se přes sklo na prázdnou ulici.

Postrádá-li film dialogy, může se s divákem dorozumívat pomocí zvuků, což se v tomto případě děje. Každý zvuk obsažený ve filmu (klapot podpatků, tikot hodin, aktivování hlásiče, zapínání a vypínání lampy, obracení stránek nebo použitá hudba) má nějaké opodstatnění a divák si může odškrtávat informace, které potřebuje vědět, aby se pohnul směrem dopředu.


Sympatické je na Pobytu otevřenost čtení. Divák může filmu rozumět jakkoliv. Jsou to tři postavy, které se neznají a které se pouze ocitají v jednom konkrétním prostoru? Nebo se muž a žena znají a tvoří pár, ale už se od sebe odcizili natolik, že spolu nejsou schopni mluvit a sdílet stejnou místnost? Nebo je to celé jinak? A jakou úlohu může mít tajemná pokojská, jež ohledává soukromý prostor muže a ženy?


Na obou zmíněných filmech je zajímavé, že jsou obsahově a formálně sjednocené, mají viditelný autorský záměr, pohlížejí na dané téma z originální perspektivy, vyjadřují se filmovými prostředky, neotřele pracují s jednotlivými složkami filmu (kamera, střih, zvuk). Počínání režisérek je přirozené a netrčí z něj umělá snaha točit netradičním způsobem. Dále se jedná o díla autorek, které jsou poučené filmovou historií a umějí toho v rámci svého přístupu náležitě využít (osobitě a funkčně, ne však epigonsky a plytce). Obě díla něčím připomínají filmy belgické režisérky Chantal Akermanové, o níž před několika měsíci psala Kateřina Nechvílová (http://literarky.cz/kultura/film/21707-chantal-akerman-bude-v-praze), ale každé si z nich bere něco jiného. Pobyt se může jevit trochu jako kříženec filmů Anniny schůzky a Hotel Monterey tím, do jakého prostředí Ema Kovalčíková příběh situuje, jak se postavy chovají nebo jak se navzájem míjejí, ale autorka s tím nakonec nakládá po svém. Greta Stocklassa zase dobře pracuje s prostorem a citlivě využívá různé objekty k vykreslení nálady nebo vnitřního stavu postavy.


Samozřejmě lze na těchto filmech nalézt jistá negativa, například u Pobytu ční kostrbatá práce s rytmem nebo herci, což je ale možná zapříčiněno limitujícím krátkometrážním formátem. Zásadní je ale především to, že se těmito filmy nesplňují pouze úkoly. To znamená, že se nezůstává u splnění zadání natočit dílo a u zápočtu, ale jde se dál. Ke své vlastní vizi, vlastní perspektivě, vlastní osobnosti, tedy směrem, kudy by se měl ubírat každý autor. A díky tomu dokáže snímek obstát jako samostatné filmové dílo a může být v lecčems přínosnější než například celovečerní film renomovaného tvůrce, který má vysoký rozpočet a na kterém se podílí dvousetčlenný štáb.


Podle rozhovoru s Janem Stehlíkem, uměleckým ředitelem festivalu debutů a studentských filmů Fresh Film Fest (http://cinepur.cz/article.php?article=3323), se zdá, že současný stav, jaký panuje na katedře režie FAMU, je alarmující. Jistě, s mnoha výroky se dá souhlasit a můžeme je vztáhnout na studentské filmy i z jiných kateder a filmových škol, ale některé snímky (namátkou Prach Víta Zapletala či Entertainment a Road-Movie Martina Jelínka) ukazují, že situace nemusí být až tak zoufalá, jak se popisuje. Podnětné studentské filmy vznikají, jen jich není tolik.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 14 Listopad 2016 11:33 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB