Andrzej Wajda: poslední polský romantik

 

Andrzej Wajda„Wajda a Polsko jednou jsou,“ říká na webu varšavského liberálně levicového týdeníku Polityka publicista Daniel Passent. A dodává: „Spolu s Andrzejem Wajdou zemřel kus Polska, kus polského umění…“ A filmová kritička Barbara Hollender v konzervativním deníku Rzeczpospolita dodává: „Je těžké si představit Polsko bez Wajdy.“ Vzácná shoda.

 

 

„Když pomyslím na Wajdu, první, co se mi vybaví, je velká filmová historie Polska,“ říká Daniel Passent v nekrologu za slavným filmovým režisérem, který zemřel ve věku 90 let – a stále v pilné práci a plný nápadů. „Není jiného člověka, umělce, historika, politika, který by v takové míře otiskl do naší představivosti znamení historie,“ dodává publicista. I pro středoevropského diváka, který o složité polské historii posledních staletí přece jen alespoň trochu něco ví, může být sledování Wajdových filmů užitečné – může si z nich složit novodobý dějepis, od přinejmenším od napoleonských válek až po děje kolem Solidarity. Je to dějepis hrdý, místy až mytologický, ale citlivý k lidským osudům.

 

O Andrzeji Wajdovi také čtěte:

Wałęsa pro Wałęsu, a pak do Benátek

Wajda a Polański z dob, kdy na ně sláva teprve čekala

A Wajda natáčí...

Všechny knihy Andrzeje Wajdy...

 

xxx

Kdo to v Andrzeji Wajdovi odešel? Filmový publicista a kritik Łukasz Maciejewski na takovou otázku odpovídá: „Když přemýšlíme o velkém polském romantismu, o vůdcích Polska a o vládcích země, musíme Andrzeje Wajdu postavit po jejich bok.“ Wajda podle něho snese srovnání s velkými romantickými literáty, jakými byli Norwid nebo Mickiewicz.

Spojení s literaturou byla u Wajdy ovšem podstatně hlubší než jen symbolické. Většina z jeho čtyřiceti filmů vyrůstala na půdorysu literárních předloh, za spolupráce s literáty. Ostatně, polský PEN klub mu za to, co udělal pro polskou literaturu, udělil letos v květnu Cenu Jana Parandowského.

Spojení filmu a literatury nebylo pro Wajdu ale samoúčelné. Za předlohy svých filmů si vybíral klasická i současná díla, která mu dovolovala vyjadřovat se co nejpřesněji ke společenské realitě, stejně jako k neuralgickým bodům historie, ale i k obecným problémům morálky. Byl to rys typický nejen pro Wajdovu tvorbu, ale pro celou tzv. polskou filmovou školu. „Literatura byla naším souputníkem, protože jsme chtěli vyprávět o svých zkušenostech a naší největší zkušeností byla válka, o té jsme chtěli točit filmy. A než vznikly filmy o válce, válku ukazovala polská literatura, mohli jsme tedy sáhnout po autentických svědectvích, bezprostředních zprávách, často sepisovaných horečně,“ líčí Wajda důvody generačního spojení filmařů a literátů.

Ale stejně tak imponující byla volba hudebního doprovodu k Wajdovým filmům. Mezi skladateli, které režisér povolával ke spolupráci, jasně vedou Andrzej Korzyński a Wojciech Kilar. Ale u položky hudba v titulcích Wajdových filmů najdeme i jiná věhlasná jména: Tadeusz Baird, Jan Krenz, Andrzej Markowski či Krzysztof Penderecki, z jazzmanů pak Krzysztof Komeda...  Chybí tu snad jen jméno Witolda Lutosławského - Wajda se k němu sice obracel s návrhy na spolupráci, ale skladatel se v té době už od „užitné“ hudby zcela odvrátil. Hudební publicista Bartek Chaciński píše, že Wajda „vlastně celou dobu přeskakoval od jednoho tvůrce hudební avantgardy k druhému“, že si považoval za čest představovat i prostřednictvím svých filmů nejvýznamnější skladatele soudobé hudby. I hudební stopu svého posledního filmu, Powidoki, sestavil ze skladeb Andrzeja Panufnika, který zemřel už počátkem devadesátých let.

Ve vizuální vrstvě řady Wajdových filmů najdeme zase silnou inspiraci polským malířstvím. Za všechny připomeňme Březový háj, v němž nalézáme souvislosti s obrazy Jacka Malczewského, Stanisława Wyspiańského či Aleksandera Gierymského.

Wajda dosáhl poměrně rychle, už na konci padesátých let, mezinárodního věhlasu, který se s každým jeho novým filmem prohluboval. Čas od času v zahraniční i natáčel, ale na rozdíl od řady svých kolegů, kteří se snažili o mezinárodní kariéru – a úspěšně (viz Krzysztof Kieślowski, Roman Polański, Agnieszka Hollandová či Krzysztof Zanussi), byl Wajda vždy Polákem, polským režisérem.

V rozhovoru, který u příležitosti svých devadesátin letos na jaře poskytl týdeníku Polityka, sice říká, že kdyby býval mohl s filmem Popel a démant jezdit kdysi po světě, pracoval by dozajista později v Hollywoodu, ale na otázku, zda po tom toužil, odpověděl: „Ne, a nelituji toho. Prostě proto, že o jiných zemích jsem neměl co k vyprávění.“

Wajda ale nepropadal planému vlastenčení. Na jiném místě rozhovoru, v odpovědi na otázku, zda se – v souvislosti s aktuálním děním v Polsku – obává uzavření se do „polského pekla“, říká: „Ano. Co z toho, že Křižáky Aleksandra Forda vidělo 30 milionů diváků, tedy celé Polsko. Mimo hranice ten film neexistoval. Byl lokální událostí. Mou povinností filmového režiséra je mluvit tak – aniž bych přitom rezignoval na polský jazyk -, aby se o naše věci zajímal svět.“

A ještě jeden recept na úspěch: „Když natáčím filmy, musím vědět, v jakém světě žijí moji diváci. Jinak si s nimi neporozumím.“

Andrzej Wajda světu svých diváků rozuměl. 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 12 Říjen 2016 14:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB