Recenze: Julieta – Plná rudá stále barvou Almodóvarova vesmíru, ale decentněji

Julieta copyNový Almodóvarův film Julieta je adaptací tří na sebe navazujících povídek kanadské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroové. Almodóvar nyní zvolil o něco jemnější, klidnější polohu, a staré postupy, které od něj známe, tím sílí.



 

Žal někdy spojuje a někdy rozděluje

Tři povídky, na jejichž základě film vznikl, pocházejí z knihy Útěk, která česky vyšla v roce 2011 (a v originále pod názvem Runaway v roce 2004). Jiné povídky z téže knihy se už staly předlohou k předminulému Almodóvarově filmu Kůže, kterou nosím. Oba filmy na motivy Munroové povídek čerpají své kouzlo do značné míry z postupného odhalování divákovi do té doby neznámých informací, které mění význam celého vyprávění, a zároveň ještě tvoří třetí význam při srovnání nového a původního dojmu, nejde tedy jen o překvapení v prvním plánu. A téměř vždy se jedná o mezilidské vztahy a lásku.

 

O tom, že láska bolí, točí Pedro Almodóvar své filmy už dlouho, a ne zdaleka jen o lásce milenecké, ale i o lásce dítěte k rodiči a zpět, a vůbec o všemožných formách lásky a dalších s ní spjatých citů a emocí, jaké si jen lze představit.

 

V Julietě jde o vztah matky a dcery. V den svých osmnáctých narozenin dcera Antía opouští matku Julietu, a ta zjišťuje, že dceru zdaleka dobře neznala. Především nevěděla o hlubokých traumatech, které si v sobě dcera nesla z dětství od doby, kdy zemřel její otec a Julietin manžel Xoan. Jelikož je většina filmu natočena Julietinou perspektivou, netušil o Antíiných traumatech nic ani divák, i když chvílemi působila dceřina dlouhodobá bezproblémová péče o depresivní matku trochu podezřele. Julieta se totiž hned po manželově smrti zhroutila a Antía, která byla tehdy ještě dítě, musela být z nich dvou ta silnější, ta, která musela trvat na tom, že život i v žalu pokračuje.

 

Julieta se podobně jako hodně Almodóvarových filmů odehrává ve znamení rudé barvy. Tentokrát je zde však používána v esteticky vyladěnějších kombinacích, často spolu s tóny béžové a šedé, narozdíl od divokých květovaných kombinací Volveru či dominantní barvy lila v Kůži, kterou nosím. Almodóvar velmi evidentně spojuje charakter i momentální rozpoložení svých postav s barvami, kterými je obklopuje. Sledováním barevnosti jeho filmů tak možná může poodhalovat záměr, a perspektivou této metody se zdá, že tentokrát skutečně chtěl být decentnější než kdy dřív. A je potřeba tu navzdory většině zahraničních recenzí, které jsem četla a které zdaleka nejsou tak nadšené jako já, říct, že Almodóvarovi decentnější výraz velmi sluší. Ve srovnání s Kůži, kterou nosím, méně deformuje svět, který ve filmu vytváří ve prospěch výsledného sdělení, a stává se lepším pozorovatelem, citlivějším vůči světu, ve kterém žije.

 

Julieta

Španělsko, 2016, 99 min.

Scénář a režie: Pedro Almodóvar

Kamera: Jean-Claude Larrieu

Hudba: Alberto Iglesias

Hrají: Adriana Ugarte, Michelle Jenner, Darío Grandinetti, Emma Suárez, Rossy de Palma, Inma Cuesta, Nathalie Poza, Daniel Grao...

Julieta

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 26 Červenec 2016 14:41 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB