Herec Peter Sellers (a nejen trocha literatury)


peter-sellers„Druhý takový neexistuje.“ Stanley Kubrick o Sellersovi
„Zbohatl jsem tvrdou prací a ne dodržováním Sokratovy rady poznej sám sebe, kterou bych nemohl dodržovat, ani kdybych chtěl.“ Peter Sellers

 

 

 

Komik Peter Sellers (8. září 1925-24. července 1980) se (a tím začíná řada paradoxů) ani nejmenoval Peter, ale Richard. Nicméně rodiče mu začali říkat po jeho starším, zesnulém bratrovi, který odešel na onen svět „zanedlouho po narození,“ jak aspoň Ed Sikov zahajuje výtečnou Sellerovu biografii Růžový panter Peter Sellers (2002, česky 2009). Stalo se roku 1924 a „pohřbili Petera a už se o něm nikdy nemluvilo“.
Ale už koncem toho roku přišla herečka Peg Sellersová do jiného stavu opět. Ačkoli měla 8. září 1925 ve městě Southsea kontrakce přímo na jevišti, dokončila své vystoupení a teprve pak šla rodit. Už týden nato stála na divadelních prknech zas.
A teď pro zajímavost srovnejme tento Sellersův vpád do života s osudy Zdeňka Svěráka. Jeho starší bratr (také Zdeněk) se narodil roku 1930 a dožil se jen pěti let, protože ho ze světa sprovodil jeden jediný mizerný zrezivělý hřebík. Paní Svěráková se tehdy pokusila o sebevraždu. Naštěstí se ji podařilo oživit a - ještě roku 1935 - přišla opět do jiného stavu.
Druhý z jejích Zdeňků Svěráků, o kterého pak pochopitelně začali až přehnaně dbát, se narodil teprve v březnu 1936. - Rovněž matka Petera Sellerse zastírala své dítě světu svou láskou (až opičího typu) a podobné city mu už nemohl dodat nikdy nikdo víc. Žádná žena.
Říkáte, že hledat spojitost mezi těmito herci je trochu násilím? Možná. Ale také rozhlasové začátky Cimrmanů nejsou nepodobné Sellersovým rozhlasovým začátkům v Goon Show, z níž byly s pozoruhodnou výjimkou Beryl Reidové vyloučeny ženy, zrovna jako jsou vyloučeny z Divadla Járy Cimrmana. A Zdeněk Svěrák? Třeba pro film Vrchní prchni převzal situaci scenáristy Williama Rosse z komedie Pět lupičů a stará dáma (1955), kdy zločinci potřebují zastřít plány na uskutečnění loupeže, i namluví staré lady, že vlastně jsou členy „amatérského smyčcového kvarteta“. Což je, uznávám, opravdu jen vzdálená obdoba našeho knihkupce Vrány fidlajícího na housle.
Ale k Peteru Sellersovi. Ačkoli byl po matce Peg Marksové napůl žid a jeho otec protestant, nechali jej navštěvovat katolickou školu, kde o chlapci hovořili právě jako o židovi. A otec?
Byl prý bázlivý „jako děvčátko“ a již zaživa připomínal mrtvého - či vlastní stín. Jako by prý v místnosti často ani nebyl, jako by si jej bylo možné povšimnout, jen když si zapaluje.
Ale matka? Byla jiná. Silnější. A Petera rozmazlila. Dospěl tak bez řady klíčových zábran a zvykl si sám sobě promíjet... prakticky vše. Stal se sobeckým neurotikem a přehnaným perfekcionistou, ale rozhodně i geniálním hercem. Neuměl ovšem jedno podstatné. Ukočírovat talent. Zůstával nejistý až bojácný, trpěl komplexy méněcennosti a nepochybně i maniodepresivní psychózou. Cítíval se - i na samém vrcholu slávy – bezvýznamný. Nemilovaný. Ošklivý.
Rodiče jej kdysi na jeviště přinesli už ve věku dva týdny a postavili ho tamtéž v pěti letech. V patnácti začal v divadle regulérně pracovat, ovšem jen co vrátný. Ale to už vystupoval s Derekem Altmanem a učil se pilně na bicí. Což mu taky šlo. „Byl stejně dobrým bubeníkem jako Buddy Rich,“ tvrdí jeho nejlepší přítel, spisovatel David Lodge. Přehání? Asi. Ale Sellers se později spřátelil i s anarchistickým bubeníkem skupiny Who Keithem Moonem (1946-1978), a to jistě i proto, že měli shodnou potřebu improvizovat. A i Moon býval v soukromí smutný a... snad i neschopný základních lidských prožitků.
Když vypukla válka, musel Sellers narukovat a nenašla se žádná obezlička. Do boje ale naštěstí jít nemusel a svým uměním dokázal, že je prostě bavič. Tak odjel až do Indie a Barmy a pobyl tam sice nejspíš jen krátce, ale později ty časy mocně, mocně nafukoval.
Určitě však byl v prosinci 1944 v Kalkatě. Když nastal mír, sloužil ještě nějaký čas v poraženém Německu a ve Francii. Doma pak vystupoval v různých varieté a jako imitátor našel koncem roku 1948 práci v rádiu. Pronikl i do televize a zvláštní náhodou se už ve svém prvním filmu pro kina Černá růže (1950), což bylo dobrodružství ze třináctého století, objevil nejenom s Orsonem Wellesem, Tyronem Powerem a Jackem Hawkinsem, ale i s Herbertem Lomem, pozdějším to představitelem inspektora Charlese Dreyfuse!
Titul toho filmu navíc připomíná název pozdějšího seriálu Černá zmije, vysílaného od roku 1983, ve kterém se pro změnu poprvé proslavil Rowan Atkinson.
Zmije, pravda, se odehrává až ve století patnáctém.
Roku 1951 hrál Peter Sellers ve filmu Peníze vytvoří ráj a až do své předčasné smrti také on sám při výběru rolí uvažoval výrazně ekonomicky a... Byl nesporně i lakotný.
V dalším svém raném filmu Pojďme bláznit (1951) má hned pět rolí a mimo jiné zdařile imituje Groucho Marxe. Přeskočíme-li tucet let, nastal rok 1963 a Peter točí prvního Růžového pantera, a to pod taktovkou (rovněž maniodepresivního) Blakea Edwardse. Hvězdou onoho snímku sice původně měl být David Niven, to ale bude zapomenuto.
Ale právě Niven - shodou okolností – předtím odmítl roli vyděrače Quiltyho v adaptaci Nabokovovy Lolity (1962), již poté Peter Sellers zvládl pod režijním dohledem Stanley Kubricka na výtečnou. I dík té známce byl geniálním režisérem obsazen také do památné čtyřrole (tedy nakonec jen trojrole) v legendárním filmu Dr. Strangelove. - Není ovšem vždy připomínáno, že původní scenárista toho díla Peter George spáchal roku 1966 sebevraždu. – Jeho varianta příběhu ještě komedií nebyla.
„Dnešní diváci si někdy myslí, že Divnoláskův přízvuk byl aspoň zčásti založen na přízvuku Henryho Kissingera,“ podotýká Sellersův životopisec Ed Sikov, „ale i když Kissinger pracoval už jako jeden z Kennedyho poradců v otázkách bezpečnosti, v době natáčení Dr. Divnolásky nebyl veřejně známou osobou.“ Ale vraťme se k inspektoru Clouseua.
Tu roli zahodil na poslední chvíli Peter Ustinov, nebyli-li tedy tajně dohodnuti už předem právě se Sellersem, a sám za Petera hrál ve snímku Topkapi (1964) dle knihy Erica Amblera.
A jméno Clousea?
Je odvozeno od jména francouzského režiséra Henri-Georgese Clouzota (1907-1977), který mimo jiné natočil Nábřeží zlatníků, Mzdu strachu a Ďábelské ženy.
A chování inspektorovo?
Je modelováno dle Tatiho Hulota - a scénář prvního z filmů napsal Maurice Richlin (1920-1990). Druhý díl A Shot in the Dark (1964) je však už prací pozdější původce Vymítače ďábla, spisovatele Williama Petera Blattyho (*1928), který jako podkladu využil hry Marcela Acharda (1899-1974).
Už počínaje rokem 1971 plánoval pak Sellers, že zahraje hrdinu sobě nejvlastnějšího, prázdného zahradníka z románu Jerzy Kosinského Byl jsem při tom. Došlo na to až roku 1979.
Zcela posledním Sellersovým snímkem se však stal teprve Ďábelský úklad dr. Fu Manchu (1980), který na motivy románů Saxe Rohmera takřka z poloviny i sám režíroval (a opět špatně).
Ještě po Peterově smrti se nám ovšem dostalo sedmého (jeden film série je bez Sellerse) příběhu inspektora Clousea Stopou Růžového pantera (1982), která vznikla z nepoužitých záběrů a na niž jen volně navazuje Kletba Růžového pantera (1983), kde už Peter Sellers patrně nevystupuje ani po jedinou sekundu (ale kdo ví) a Clouseaua tu hraje tehdejší James Bond Roger Moore.
Asi pět hodin před Sellersovou smrtí došel ovšem do studia United Artists jeho scénář Romance Růžového pantera, který měl místo Blakea Edwardse, s nímž byli stále rozhádaní, režírovat černošský herec Sidney Poitier. To už se však nikdy nestalo.
Sellers měl jinak hrát i ve filmu Lovesick (1983) a ještě i v nové verzi výborné komedie Nevěrně tvá (1984). V obou těch snímcích jej už musel nahradil Dudley Moore. Sellers ovšem ještě stihl vystoupil v malé roli bubeníka v dalším Edwardsově filmu s Dudley Moorem Kus (1979); nicméně jeho scéna byla před premiérou vystřižena. Vraťme se však ještě do komikova soukromého života.
Byl celkem čtyřikrát ženatý, podruhé a nejslavněji (1964-1968) se špatnou švédskou herečkou Britt Eklandovou. Vystoupila s ním dohromady ve třech filmech včetně zajímavé komedie Bobo (1967), během jejíž produkce si v Janově objednali jachtu, již pokřtil tímtéž jménem.
Sellers byl poměrně výstřední člověk a měl tendenci často se stěhovat a cestovat, což byl následek kočování, které zažil v dětství. Rovněž ho to táhlo k celebritám a přátelil se více nebo méně upřímně s řadou členů britské královské rodiny a především s princeznou Margaret a jejím manželem lordem Snowdonem. Asi od svých sedmnácti byl také jeho vřelým fanouškem princ Charles.
Sellers však se řadu let přátelil třeba i s producentem Carlo Pontim a jeho ženou Sophiií Lorenovou, kterou miloval. Byl také v kontaktu s Beatly a bubeník Ringo hrál jeho adoptivního syna v adaptaci románu Terryho Southerna The Magic Christian (1969): i když měl roli původně získat Lennon.
Téhož roku Peter prodal Starrovi za šedesát tisíc liber své sídlo Brookfield.
Nahrál také vlastní verze hitů Perný den a She Loves You.
Mimo čtyři manželství měl Sellers vztahy s řadou dalších žen i včetně dcery spisovatele Roalda Dahla Tessy, které bylo tehdy teprve osmnáct, anebo herečky Sinéad Cusackové, dcery to herce Cyrila Cusacka, která se později (1978) provdala za Jeremy Ironse.
Chodil rovněž s Lisou Minelli. - Současně ovšem obdivoval své herecké ikony a už v letech padesátých navštívil Jacquse Tatiho ve Francii, když mu předtím napsal obdivný dopis. Další idol - Stana Laurela - našel v kalifornské Santa Monice v červnu 1964.
Do oka si zato nepadli s Orsonem Wellsem, a to hlavně kvůli už zmíněné princezně Margaret a když se ukázalo, že na ni Orson dělá větší dojem než Peter. Znala Orsona navíc dřív a Sellers předčasně prchl z natáčení bondovky Casino Royale právě proto, že nemohl Wellese vystát.
Velice blízkým se mu ovšem stal Roman Polanski, s nímž se prvně potkal během natáčení filmu Rosemary má děťátko (1968), a právě přes Polanského se seznámil s Warrenem Beattym, bratrem Shirley MacLaineové, s Julií Christie a s Miou Farrow. K té skupině náležel třeba i Yul Brynner a v lednu 1968 se Peter Sellers zúčastnil Polanského svatby se Sharon Tateovou v londýnském Playboy Clubu. Poté, co Charles Manson tuto už těhotnou ženu zavraždil, přišel Sellers i na její pohřeb 13. srpna 1969 na hřbitově Holy Cross.
Ani styky s muzikanty ale nezanedbával a například v září 1975 si zahrál na bicí během jam session v Beverly Hills, přičemž ho na „saxík“ provázel David Bowie - za přítomnosti Keitha Moona, herce Cary Granta a dvou členů Rolling Stones - Billa Wymana a Rona Wooda.
V říjnu téhož roku se zúčastnil narozenin Groucho Marxe (1890-1977) a zůstal unesen tím, že s tímto slavným, byť už velmi starým komikem sdílí tutéž místnost.
Po řadě filmových propadáků v první půli let sedmdesátých naštěstí přišel veleúspěšný Návrat Růžového pantera (1975) a kasovně jej tenkrát předčily jen Spielbergovy Čelisti. Toto čtvrté i další dvě pokračování sepsal s Edwardsem Frank Waldman.
Peter Sellers propadal depresím a každý den jaksi „začínal od rána všechno znovu“, jak to mnozí známe, nicméně hodně jeho činů bylo schválnostmi. Během natáčení Vraždy na večeři mu třeba museli sehnat větší karavan, než měli všichni ostatní, a Alec Guiness a David Niven sledovali ješitného Petera, když si ho pak přeměřoval pásmem. Šlo o rozdíl šesti palců.
S Peterem Falkem se během toho natáčení z legrace předstihovali, kdo na scénu dorazí druhý, a stopkami se muselo měřit, aby přicházeli přesně naráz.
Sellers měl až infantilně fanatický vztah k automobilům, jichž vystřídal ohromné množství; ale vraťme se ještě jednou k začátkům. Trvalo takřka deset let, než se opravdu prosadil i u filmu, což se definitivně stalo skrze snímky Souboj pohlaví a U mě dobrý, brácho (oba 1959). Ten druhý je adaptací zapadlého románu Alana Hackneyho.
Roku 1964 byl Peter Sellers nicméně během série infarktů prohlášen dočasně za mrtvého a po dvě minuty opravdu klinicky existoval „na pravdě boží“. Změnilo jej to.
Rekordní počet hned sedmi rolí ztvárnil ve velebídném filmu Měkké postele, tvrdé bitvy (1973) a po dalším infarktu (1977) dostal kardiostimulátor. Ačkoli se přátelil i s Christiaanem Barnardem (1922-2001), žádné nové srdce si bohužel nenechal včas opatřit a umřel ve čtyřiapadesáti letech. Operace jeho srdečního svalu se přitom měla realizovat jen šest dní nato.
Většina z deseti milionů, které po Sellerovy zůstaly (nikoli ovšem na kontech v Anglii), připadla jeho poslední ženě Lynne Frederickové, která se půl roku po jeho smrti vdala za zábavného moderátora Davida Frosta (1939-2013). Brzy se rozvedli a vzala si jistého kardiologa.
Kolik štěstí jí miliony přinesly? Je to otázkou? Zesnula v těžké závislosti na drogách a alkoholu už roku 1994 a v pouhých devětatřiceti letech. Mrtvou ji našla její matka Iris, které pak připadl zbytek dědictví po Peteru Sellersovi. Nechala si dokonce patentovat jméno PETER SELLERS a někdejší komikovo sídlo na Seychelách přebudovala ve špičkové letovisko.
Sellers hrál mimo jiné ve filmových adaptacích děl Jamese Thurbera (Souboj pohlaví, 1959), George Bernarda Shawa (Milionářka, 1960), Marcela Pagnola (Pan Topaze, 1961, to je ten film, ve kterém hráli taky Herbert Lom a Sellersův syn a Peter jej dokonce režíroval), Kingsley Amise (Jen dva mohou hrát, 1962, zde byla spoluautorkou scénáře Hitchcockova manželka Alma), Jeana Anouilha (Valčík toreadorů, 1962), Charlese Dickense (Vánoční koleda, 1964), bratří Grimmů (Tom Paleček, 1958), Jeana Paula Cléberta (Podzemní pevnost, 1973), Anthony Simmonse (Optimisté, 1973), Sida Fleischmana (Duch v poledním slunci, 1973), Anthonyho Hopea (Zajatec na Zendě, 1979), Lewise Carolla (hned dvě adaptace Alenky z let 1967 a 1972, ve kterých byl Peter poprvé Srdcovým Králem a podruhék Zajícem Březňákem) i Roberta Louise Stevensona (Nesprávná truhla, 1966).
Ale televizí poloviny padesátých let prošlo například i jeho číslo s doktorem Jekyllem a panem Hydem, v kterém po děsuplné proměně zavleče do houští v Hyde Parku ženskou oběť, avšak dotyčná je se zvrhlíkem očividně spokojena. - Řadu filmů Peter bohužel nikdy nenatočil.
Roku 1962 se zhroutil projekt adaptace Barrieho Petra Pana, již měl režírovat George Cukor s Audrey Hepburnovou v titulní roli a s Peterem jako kapitánem Hákem. Dětská nemocnice, které autor odkázal práva, se bohužel nedohodla s Disneym, jenž už předtím vytvořil adaptaci animovanou.
Nerealizoval se ani projekt Billy Wildera, kde měl Peter hrát doktora Watsona a Peter O´Toole Sherlocka Holmese, a místo toho vznikl roku 1970 Wilderův film Soukromý život Sherlocka Holmese - s jinými herci.
Sellers měl hrát rovněž nepříjemného žida Fagina v muzikálu Oliver (1968) dle klasického Dickensova románu a měl se objevit v adaptaci známé knížky Mary Nortonové The Borrowers (1973). Neobjevil se ale ani v jedné z těch rolí, jako nefiguruje ani v titulní úloze nikdy nerealizované verze Dona Quijota. Nevznikla ani adaptace Amisových Egyptologů. Nebo přece? Ano, v tehdejší Československé televizi se Sovákem a Kopeckým (1974).
Marně se kvůli Sophii Lorenové tlačil i do Chaplinovy Hraběnky z Hongkongu (1967) a na místo Richarda Burtona do nikdy nerealizovaného filmu Waterloo režiséra Johna Hustona. Chtěl také dělat Ionescova Nosorožce, ale rozmluvili mu to. A scénář Promiňte, pane, ale netlačí vás moje oko do lokte? Ten sepsali mj. Philip Roth a Allen Ginsberg, ale zůstal rovněž ladem. Sellers by zde hrál devět rolí.
Natočena nebyla ani adaptace Greenovy povídky Když Řek potká Řeka a Sellers rovněž údajně ignoroval nabídku Mela Brookse, aby se objevil v Producentech (1967). Sešlo i z adaptace Vonnegutovy knížky Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere a jen krátce před smrtí uvažoval herec už zbytečně o filmu s titulem Kouzelník Chandu.
Barclay´s Bank mu zato nabídla milion za čtyři reklamy, v nichž hrál podvodníka. Zhostil se své úlohy úspěšně, nicméně čtvrtou reklamu už nenatočil - pro další infarkt.
Byl génius, o tom žádná, a připojím tedy ještě aspoň jen malý důkaz. Ve filmu Svět Henryho Orienta (1964), natočeném dle románku Nory Johnsonové, je titulní hrdina inspirován zvláštní osobností klavíristy a herce Oscara Levanta (1906-1972), který hrál mj. Američana v Paříži (1951). A Peter Sellers?
Popsal hlasový projev té postavy, jak si jej připravil: „Má strašný brooklynský přízvuk, ale ve snaze vypadat vzdělaně a šarmantně ho zakrývá předstíraným francouzským akcentem.“
Stanley Kubrick jednou řekl: „Improvizace je dobrá při zkouškách, když zkoumáte roli, ale většina herců, pokud mají improvizovat, zabředne do jakéhosi opakujícího se mišmaše, který je pak pořád a pořád zavádí do slepé uličky.
Naopak Peter – a to dokonce i tehdy, když nebyl ve formě – zapadal po určité době zcela do ducha postavy a prostě se rozjel. Byl to zázrak.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 18 Červenec 2016 08:09 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB