Recenze: Líná zátoka – Z Dumonta je francouzský Tim Burton?



Líná zátokaBruno Dumont je fascinující a velmi proměnlivou postavou současné francouzské kinematografie. Po temném intimním dramatu šílené Camille Claudel rozburácel obecenstvo smíchy při detektivním seriálu z francouzského venkova Malý Qiunquin, kde začal neherce karikovat téměř jako by byli loutkami. Na tento styl navázal a graduje jej v absurdní komediální detektivce Líná zátoka.





Líná zátoka patří mezi tři filmy, které zastupují letošní karlovarský festival na ozvěnových projekcích po celé České republice (diváci mohou v rámci ozvěn Šary Vary vidět ještě filmy Tohle je náš svět a Neonový býk).

 

Režisér Dumont opět jako už několikrát předtím (Život Ježíše, Flandry) natáčel ve Vlámsku, v kraji, z něhož pochází (a odkud pochází malíři jako bratři van Eyckové, Pieter Brueghel, Petrus Paulus Rubens, a také James Ensor či Emil Nolde či Alfred Kubin). V jednom rozhovoru vzniklém letos na festivalu v Cannes popisuje, že groteskní styl, jemuž v poslední době ve své tvorbě propadl, je silně inspirován vlámským uměním a zde zakořeněnou groteskní tradicí (což je z děl výše jmenovaných umělců patrné). I neherce pro své filmy si Dumont vybírá z lokálních obyvatel podle místa, kde se chystá natáčet, protože věří, že tam nejlépe zapadají. Celá rodina kanibalů Brufortových se v Líné zátoce skládá z neherců, které prý nebylo třeba příliš režírovat, protože postačilo, když jim byly vytvořeny podmínky, aby mohli před kamerou zůstat sami sebou. A schopnost vybírat si a vést neherce je skutečně jednou z nejvýraznějších Dumontových domén. Naopak jako zdegenerovanou šlechtickou rodinu Van Peteghemů bylo třeba obsadit profesionální herce, kteří byli schopní různých stupňů parodie.

 

Líná zátoka se odehrává v roce 1900 a obsahuje mnoho odkazů na staré komedie (Laurel a Hardy, Mac Sennett), kdy se filmová komika během němé éry tvořila hercovým tělem mnohem víc než dnes. Bruno Dumont je přitom od počátku své kariéry řazen mezi francouzské „tělesné“ filmaře Nové extremity, kam patří spolu s Gasparem Noém, Francoisem Ozonem, Claire Denisovou či Catherine Breillatovou.

 

Dumontův režijní styl byl téměř vždy nějak spjat s venkovem a jeho obyvateli, často se také dotýká víry v Boha. V Líné zátoce se věnuje hlavně tématu vyostřeného soužití různých sociálních vrstev, v rámci konceptu karikatury udělá z venkovanů buranské kanibaly, kteří se živí pojídáním bohatých turistů někdy i zasyrova, ze šlechtické rodiny přicestovalé na prázdniny zase modeluje neurotické namyšlené, ale nikterak chytré zhýčkance, kteří jsou sice jak se v rámic vyšších kruhů sluší poučeni o tom, jak se mají chovat, ale stejně se tak nechovají.

 

Pomalé tempo, které se týká všech Dumontových filmů, může některé typy diváků odpuzovat, ti kteří ho ale dobře snáší, se téměř vždy dočkají vytoužené odměny v podobě jemně budovaného příběhu. Líná zátoka je vlastně v tomto případě trošku výjimkou. Jakoby se Dumont až tolik zasoustředil na vizuál filmu, že už mu nezbyly síly na strukturu příběhu, který je tentokrát schematičtější než když před tím. Poslední Dumontův film začíná způsobem, jímž karikuje, velmi nečekaně připomínat Tima Burtona, jen v evropštějším, pomalejším a rafinovanějším pojetí.

 

Líná zátoka

Francie, 2016, 122 min.

Scénář a režie: Bruno Dumont

Kamera: Guillaume Deffontaines

Hrají: Valeria Bruni Tedeschi, Juliette Binoche, Fabrice Luchini, Cyril Rigaux, Brandon Lavieville, Líná zátoka

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB