Druhý pokus monster z kosmu o narušení nezávislosti Země


independence day plakátRežisérovi Rolandu Emmerichovi (*1955 ve Stuttgartu) vcelku po právu říkají megaloman. Natočil Univerzálního vojáka, Hvězdnou bránu, Godzillu, Patriota, Den poté, filmy 10 000 let před Kristem nebo Útok na Bílý dům. Jeho bombastický Den nezávislosti (1996) na nás dělal před dvaceti lety dojem, ale když jsem jej pustil před měsícem sedmnáctiletému synovi, z míry ho to nevyvedlo. Až prý Emmerichův blockbuster 2012 má triky na úrovni, a ať je to pravda nebo ne, technický vývoj se zkrátka řítí kupředu jako mašina a znát je i na letošním pokračování Dne nezávislosti.

 

 

 Tento další a nikoli poslední megalomanský Emmerichův počin sází na jistotu a nevzdal se ani v nejmenším nejobvyklejšího znaku veškerých druhých dílů, i je v něm všeho víc a vše je přehnanější, grotesknější, gigantičtější, o dost přeplácanější a ještě totálněji neuvěřitelnější a absurdnější. Jistěže také rychlejší a co se toho týče, vedlo to bohužel k přílišnému hláškování, jež činí z dialogů vyslovenou fašírku. V urputné snaze vyjádřit se nejhutněji, ocitly se zkratky bohužel na samé zkratové hranicí únosnosti a zvláště staršího diváka se v biografu může zmocnit pocit, že jsou efekty jistě úžasné, ale co s nimi, když se sledují z rychlíku.

Figur i děje se vyskytuje v pokračování Dne nezávislosti požehnaně a stačily by možná na třináctidílný seriál. Místo něj servíruje továrna na sny tuto uspěchanou horskou dráhu a nejuspěchanější během klimaxu.
Stříhali? Nevím. Ale zatímco první díl trval 139 minut a v prodloužené verzi dokonce 153 minut, tady bylo veškerenstvo stlačeno do dvou hodin. Důsledky jsou zlé, mnohé sekvence vyloženě klipové a takřka nikde nic dost(atečně) nevynikne. Krom toho abyste bez ustání odhalovali, kde vlastně začíná nadsázka a kde tato přechází dokonce v záměrnou parodii. Rozvržením postav (včetně dětí) i určitou rodinností Emmerich sice připomene Spielberga, nicméně na jeho úroveň nedosáhne.
Pro mě osobně bylo pak největším překvapením oživení vlasaté figury potrhlého doktora Brackishe Okuny hraného svébytným Brentem Spinerem, jehož původně proslavil seriál Star Trek a role androida Data toužícího se podobat lidem. V prvním díle byl Okuna mimozemšťany sice odpraven, jak jsme pochopili, ale po dvaceti letech zvíme, že úplně neumřel, a tak má rovnou jednu z hlavních rolí.
Film Den nezávislosti nepochybně disponuje styčnými body se spoustou svých předchůdců a také se sérií Muži v černém, nicméně asi nejvíc s legendárními cykly Vetřelec, Hvězdná pěchota a Hvězdné války. Na Star Wars nechává vzpomenout jak bitvami, tak svým závěrem, kterým už předjímá chystaný třetí díl, kde prý vrátíme jako lidstvo úder a přenesou válku „mezi hvězdy“.
Jako nedostatek druhého Nezávislého dne vidím ovšem herce a při vší svaté úctě k univerzalitě Billa Pullmana snímek disponuje jen jedinou hvězdu, jíž je charismatický Jeff Goldblum (*1952; Moucha, Jurský park, Ztracený svět). Na toho se „dá dívat“, nicméně ve svém levelu je sám, a když uchopím kolem a kolem veškeré klady i zápory díla, tak bych skoro přiznal, že nebýt poslední půlhodiny, ani bych sem o druhém dílu Dne nepsal.
Ale ano, film obsahuje ohromující scény, avšak ryze surreálný efekt se dostaví až v momentě střetnutí mimozemského zla se žlutým školním autobusem v poušti. A teprve od chvíle, kdy se starý otec hrdiny představovaného Goldblumem chopí volantu, začne být tento snímek nezapomenutelný, neboť souboj starce a děcek s bytostmi, které nám na planetě doslova zalehly Atlantik, už nelze přejít mávnutím ruky jen jako „další a největší blbost“, neboť skutečně má jistý katarzní účinek, a jak si možná vzpomenete, podobný školní autobus už kdys zafungoval v jednom z dílů Noční můry v Elm Street. Nu, ta role je s touhle srovnatelná. Anebo určitě ten její moment, kdy je bus pronásledován ohavnou obří mimozemskou královnou (de facto tedy zastupující Freddy Kruegera).
Nad nejnovějším Emmerichovým výtvorem můžeme dozajista vrtět hlavou, ale lze ho možná přece tolerovat jako jakousi poetickou a nemístně zkratkovitou metaforu, která si pohrává s nadsázkou, zatímco na nás pomrkává. A ano, jistě, dojde tu na děsivá klišé, Matterhorn úliteb a dosti přepálenou rasovou liberálnost; ale co byste chtěli? Číňané jsou skutečně vyzdviženi, ale to se asi nedá nic dělat, že: když je jejich Šanghaj zároveň vysát do nebe, aby jím byl masivně rozbombardován Londýn i včetně Tower Bridge!
A dobrý příklad liberalismu i úlitby zároveň? Úspěšně zasahující africký diktátor, který zcela chápe, že na mimozemskou chátru neplatí přemíra mluvení, ale spíše gerila vyzbrojená jako on mačetami a jako on záludně zasahující bodnutím zezadu...
Emmerich, když to shrnu, natočil ryze popcornovou zábavu, která se nechá vidět asi tak dvakrát (v celém vašem životě), ale potřetí už rozhodně nikoli.


Den nezávislosti: Nový útok. Režie a spolupráce na scénáři Roland Emmerich. Hrají Jeff Goldblum, Bill Pullman, Brent Spiner a další. USA 2016. 120 minut

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 28 Červen 2016 09:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB