Komedie, sentiment a kýč. Takové byly dosavadní filmy z dílny Jana Hřebejka a Petra Jarchovského. Filmem Kawasakiho růže změnili tvůrci žánr. Místo komedie drama, sentiment a kýč ale zůstávají. V kinech teď běží jako luxusní politická agitka.
Úspěšná dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský, nadaný režisér a talentovaný scenárista, dnes už střední generace, se po sérii filmů z 90. let, jimiž obešli klíčové momenty českých moderních dějin, vrhli na počátku tisíciletí na současnost. Zachrastit klíči ale nestačí. Tím se jejich majiteli prostě nestanete...
Převlečená současnost
Kawasakiho růže, která se tu hlásí poprvé jako drama, je vlastně detektivkou s dobrým koncem. Tvůrci totiž traktují současnost a téma „vyrovnávání se z minulostí" způsobem, hodného nikoliv pouze pozdviženého klausovského obočí, ale doslova nepravdivě, a zcela v duchu nasazení, jež provází tolik kontroverzní Ústav pro výzkum totalitních režimů (ÚSTR).
Ale ano, minulost nás vždy dostihne, ale v případě ÚSTR, je to jen převlečená současnost. Zvláště, když se to celé tváří tak trochu dokumentárně. Scenárista Jarchovský použil mimo jiné v předloze množství velmi autentických a prožitých motivů (Hany Marvanové, Vlastimila Třešňáka, Vladimíra Škody, Antonína Kratochvíla, Martina Schulze), poslední dva jmenovaní dokonce ve filmu i hrají.
„Poznat pravdu nemusí být sice zábavné," jak praví jeden ze sloganů filmu, ale pravda by neměla být zaměňována za lež. Je to vlastně snadné. Na plakátu k filmu se dočteme vážné sdělení: „Film, který se vás dotkne," a pokud byste si tím při odchodu ze sálu nebyli jisti, trochu Kundery nikoho nezabije: „Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno." To zní téměř svatokrádežně.
Slovenský koncert hvězd
Největší devízou v pořadí desátého filmu autorského tandemu, který těží z poměrně plytkého komunálního příběhu současné generace čtyřicátníků (za co prosím dostal tento Jarchovského scénář Cenu Sazky na Českém lvu?), je herecký koncert slovenských hvězd Ladislava Chudíka a Martina Huby. Připomněl mi, že tu kdysi byli i u nás herci jako Rudolf Hrušínský, Miloš Kopecký, a vůbec už nemluvím o Václavu Voskovi nebo nedostižném Karlu Högerovi. Jak by asi zahráli ty postavy třeba Hrušínský s Kopeckým? Film stojí a padá se žijícími a skutečnými titány, kteří tu rozehráli do nejjemnějších nuancí, čeho byli v rámci tématu patrně schopni - a ochotni. I přes vysoké mistrovství jim to ale nevychází.
Osou příběhu je pokání bývalého disidenta a lékaře, který obdrží smyšlenou Cenu paměti národa (sic!), že pod nátlakem udával. Hraje ho Martin Huba, a k tomu, abychom užasli stoprocentně, přispěl zejména sentimentálně-kýčovitý závěr, který mohl rozplakat jenom ty, kteří takovým závěrům chtějí věřit. Huba ale hraje každým hnutím svalu na své rozbrázděné tváři, mandlově hnědýma očima; jeho nos, tak charakterně silný, musel být pro kameramana Martina Šáchu doslova pastvou pro oči.
Na druhé straně oné osy je Ladislav Chudík alias estébák Kafka (sic!), který svou postavu modeluje s jemnou měkkostí totálního sadisty, který psychologizuje způsobem, že vám neunikne nic z její falešnosti; vytýkám Jarchovskému zejména plytkost, kterou se snaží postavu vykreslit coby velkého šachistu lidských duší - o něm samém, o jeho motivaci, o jeho slabostech, a o jeho duši (ano, i estébáci mají duši, budete se divit) se tu nedozvíme nic! Ještě ten pitbul v úvodu, kterého Chudíkova ruka hladí u televize, to vypadalo slibně...
Chce se mi tu napsat, že ostatní nestojí za řeč, ale to bych si neodpustil: Daniela Kolářová, herečka z těch, které se snaží velmi usilovně přehrát do silných rolí žen s výpovědí (např. u Svěrákových Vratných lahví nebo na divadle ve Věci Makropulos či Náměstí bratří Mašínů) výborně rozehrává jako Jana téma zapomenutých slabostí v duelu s filmovou dcerou Lucií (Lenkou Vlasákovou). Ženě, která tváří v tvář své bývalé lásce, sochaři Bořkovi (Antonín Kratochvíl), jen zacuká tváří a pronese cosi o svých citech, věříte asi nejvíce.
Nakonec... přijde Japonec
Proč se to ale celé jmenuje Kawasakiho růže? To ví pouze scenárista Petr Jarchovský. Ta postava výtvarníka Kawasakiho (hraje ho Isao Onoda), který bydlí se sochařem Kratochvílem v Göteborgu, je tu nesrozumitelná, nemístná, a dokonce zbytečná. Doufám, že nepropadl Jarchovský buddhismu, jako kdysi jeho kolega Igor Chaun. Dialog čtyřicátníků kolem andělských výkladů o vnitřním hlasu (neskonale křečovití Mikulčík-Vlasáková-Hřebíčková), které tito lidé v jednu chvíli vedou, mne docela vyděsil. Ale asi to byl humor. Metafora Kawasakiho růže jako skládání ploch příběhu, vyznívá prostě artistně a násilně.
Dalo by se tu přemítat nad některými žánrovými přechody (místy pozoruhodná dürrenmattovská detektivka), pseudodokumentární kvalitou obrazu (a jeho snímání), nebo velmi svižným střihem a pečlivými hudebně laděnými sekvencemi, ale to nejdrastičtější spočívá pouze v pojetí tématu. Je to odvážné, ale nezdařené. Majitelé klíčů k minulosti, neřku-li paměti, za které se tu snaží vydávat, tvůrci opravdu nejsou, i když by možná chtěli. Pokud se tu nabízí srovnání s německými Životy těch druhých (Das Leben der Anderen, 2006), od Floriana Henckela von Donnersmarck, vychází z toho Hřebejk-Jarchovský jako plakátová, byť luxusní podívaná téměř v žánru agitpopu. I když popu... tedy patrně populárního v jistých uměleckých kruzích.
Kawasakiho růže (Česká republika, 2009). Žánr: Drama. Délka: 95 min. Námět: Petr Jarchovský a Jan Hřebejk. Scénář: Petr Jarchovský. Produkce: Rudolf Biermann a Tomáš Hoffman, Infilm a Infinity. Režie: Jan Hřebejk. Kamera: Martin Šácha. Střih: Vladimír Barák. Hudba: Aleš Březina. Architekt: Milan Býček. Výtvarník kostýmů: Katarína Bieliková. Zvuk: Michal Holubec. Hrají: Lenka Vlasáková (Lucie), Daniela Kolářová (Jana, matka Lucie), Martin Huba (Pavel, otec Lucie), Milan Mikulčík (Luděk, manžel Lucie), Antonín Kratochvíl (Bořek, výtvarník), Petra Hřebíčková (Radka, TV reportérka), Ladislav Chudík (Kafka, vyšetřovatel), Anna Šimonová (Bára, dcera Lucie), Martin Schulz (Kristián, televizní redaktor), Isao Onoda (pan Kawasaki). Distribuce: Bontonfilm. Premiéra: 21. prosince 2009.
Výpověď obsahovala podstatně více než celebraci jeho sadismu. Naopak jsem v ní našel doposud nejzdařenější naznačení tragičnosti role české elity při poslední výměně dvou kotroverzních režimů.