Hledání klíče k někdejší hostině

Zdá se, že se to celé muselo odehrávat v Praze, když oba vyvrženci, Ivan a Jana, kráčejí po Jindřišské ulici ruku v ruce i v tomto krásném filmu.Co můžeme za svých životů stihnout? Film Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle, který neaspiruje pouze na film roku, ale celého dvacetiletí, je výpovědí o posledním tažení jednoho prokletého básníka. Mohl jím být legendární Egon Bondy, vznikl ostatně podle jeho vzpomínek. Co se k tomu dá ještě říci? Snad jen: neodhánějme krásu, prosím...

Pouhé tři sezóny, pouhé tři roky. Tímto časem je ohraničen film režiséra Tomáše Mašína, který se rozhodl překročit své dosavadní kruhy. Co to jsou ale tři roky v životě mladého bouřliváka Ivana Heinze alias Emmanuela Bona? Čím ovšem byly ve skutečnosti pro Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho, jehož životem se režisér inspiroval? Prvních deset let, Bondyho testament, se stal východiskem k filmu, který není toliko poctou jednomu českému básníkovi, ani svědectvím o době a jeho času, oněch tří let, třech sezón: 1947-1950.

Francouzský básník Arthur Rimbaud, z rodu prokletých, napsal ve věku devatenácti let, stejném jako protagonista filmu, svou Sezónu v pekle.  „Nemýlím-li se, býval svého času můj život hostinou, při které se otvíralo kdejaké srdce, při které tekla vína všeho druhu." Patrně neudiví, že mu kdekdo mu při takové hostině sedal na klín. „Jednou večer jsem si posadil na klín Krásu. - A shledal jsem, že je hořká. - A urážel jsem ji." Režisér a scenárista Tomáš Mašín se s Krásou naopak nepokrytě laská. Nepolíčkuje ji, ani neuráží. Kdo by taky chtěl urážet Krásu? Ani básník, ani blázen...

Po tolika letech půstu, po tolika letech laskavých příběhů, po tolika příbězích zoufalých existencí, které nevědí, co si se sebou samy počít, tu konečně přichází český film, který se pokouší nabídnout cosi více: a přitom na příběhu, který jsme všichni znali.  Tu hostinu přece každý z nás tak trochu znal. Nebo si mi to snad jenom zdá?

Pocta divokým časům

Příběh básníka Ivana Heinze, volně inspirovaného Egonem Bondym, se výrazně vymyká z celkové dosavadní české produkce tak znatelně, že se tomu ani nechce věřit. V podání tvůrců to vypadá téměř banálně: Lubomír Drozd měl jednoho dne nápad a přišel za produkční Monikou Kristl. Režisér Tomáš Mašín si na to sedl a napsal scénář. Mašín, známý svou precizností z reklamního průmyslu, následně v mezinárodní produkci (Dawson Productions, Bebelsberg film, Trigon Production) a za další podpory, složil film dohromady.

Už slyším ty pochybovačné hlasy: To se mu to točí s miliónovými rozpočty, když je rozmazlený z reklamy! Jak si dovoluje sáhnout na modlu undergroundu? Vždyť to není vůbec příběh Bondyho, ale jen sladký cukrkandl!

Celé ladění filmu, pravda, v němž tolik vyniká až vypjatá estetika, ale přece není vůbec v rozporu s tím floutkovským básníkem, jimž básník Bondy kdysi byl. Nechcete, doufám, vidět jen toho vzteklého guru undergroundu, jak jsme ho zažili v závěru života, bez toho, že bychom nevěřili hříchům jeho mladosti? „Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý!" cituje ve filmu Hádek Bondyho. Ne, to není přece dokument, ani přehrávaná sonda do krutostí minulosti, jeden z těch rozhlasových příběhů hrdinů 20. století, kterými nás oblažují v rádiu, vůbec ne. Je to film, a je výborný!

Film je to velmi lehký, ukázkově profesionální, snad až příliš lehký příběh jednoho třeštění, šílenství mladosti, kterému propadne pod vlivem francouzských básníků mladistvý blouznivec. Hraje ho půvabně neokorale až sladce herec Kryštof Hádek. Ale je to skvělá volba. A ještě lepší je výběr ženské představitelky!

Pamětníci odpustí, že to píši až teď, ale bez Jany Krejcarové, bez té charismatické dcery Mileny Jesenské (- později známé jako Jany Černé), by patrně nebyl Fišer tím básníkem Bondym, jakého tu přeneseně vidíme coby Bona. Ne, určitě by nebyl tak dobrý. A Kryštof Hádek by nebyl vůbec tak zajímavý, nebýt polské herečky Karoliny Gruszky. Režisér měl v jejím případě vskutku šťastnou ruku: ta dívka je smyslná, ale ani sklon vulgarity tu nenajdeme v jejím herectví, které se rozvíjí jako kytice rudých růží: v salónech, na ulici, na nekonečných mejdanech toho dramatického filmového času, jenž je jim oběma poskytnut. Ivan a Jana jsou jako lehkonozí tanečníci na ostří žiletky," přeje si režisér. A člověk jim to místy dokonce i věří.

Ta lehkonohost sice občas kulhá, nutno říci, ne každý záběr vychází, ale většina z nich je nasnímána islandským kameramanem Karlem Oskarssonem způsobem, jaký tu nebyl dlouho viděn. Ta kamera totiž nekouzlí jen náladu, emoce, nehraje si pouze se světlem (i když vše tu je na správném místě), ale dokáže pracovat s obrazy jako s metaforou, polocelky vstupují do celku jako zdánlivě snadná skládačka, a pohyb dynamicky přechází do leitmotivu. Zdá se to být snadné, vypadá to tak, kouzlo vypadá samozřejmě.

Je to ale ve filmovém rukopisu především velká pocta těm starým divokým časům na přelomu epochy, kdy se lámaly charaktery, ale i počasí Evropy. Zdá se vám, že se to celé muselo odehrávat v Praze, když kráčejí po Jindřišské ulici ruku v ruce v tomhle filmu: Ivan a Jana, je to jako z té slavné fotografie (Bondy a Krejcarová), jak je v tom čase někdo zachytil. Jen ona měla květované šaty, jeho tmavé brýle ale nechybí. Auta jsou zde nablýskaná, kavárny mají plátěné markýzy, a zábradlí secesních domů nevypadají jako dnes, promiňte, vlastně jako včera...

Slavný fotograf Robert Doisneau dostal své statisty před pařížskou radnicí do stejné konfigurace jako Tomáš Mašín své herce. Polibek u radnice, 1950. Na fotografii jsou prokletí básníci Egon Bondy a Jana Krejcarová v čase, který se nachyloval ke svému konci. Snímek z roku 1949.

Když básníci vycházeli z módy...

Jaké peklo to ale zažívá náš básník Ivan alias Emmanuel? Mladistvá iniciace, jejímž démonem je kultivovaná dcera Ivana, má půvabné ladění. V bytových interiérech vyniknou detaily (župan, závěsy, ale i nábytek), barevné filtry dávají dopřát mlze táhlého kouře, odlesku okenních tabulí, jež přináší ten venkovní svět - ten, který se nesnesitelně propadá do šedi a tmy a krutosti, v němž vystřízlivění probíhá jako ocelový náraz. „Básníci už nejsou v módě," říká Ivanovi jeho přítel Karel z férických časů před únorem 1948.

Zatímco rámec té první sezóny 1947 má náladu mejdanu, ten další rok přicházejí příznaky krize. A v té krizi, která tu není ještě zcela, poznáš přítele nejvěrnějšího. Divák to tuší, a to se také stane. Musí se to stát: v roce 1948. Od herce Luboše Kostelného jde o mimořádný výkon, před nímž je zapotřebí smeknout - především díky závěru. Logika proměny z proletáře v estébáka, který básníka v poslední chvíli zachrání, prostě nemá chybu.

Co s tím má vlastně společného Tomáš Mašín? Jeho pojetí není nezúčastněné, ale nikomu nevnucuje, že právě on to nejlépe zná. Vždy se najdou tací, kteří to viděli a prožili jinak. Režisérovi jde ale hlavně o příběh, který nežil v té době Egon Bondy sám, v tom je to příběh méně výlučný, než vypadá. Režisér v kontextech naznačuje, že těch blouznivců, kteří snili o pastisu a cigárech, surrealismu a revoluci, nakonec nebylo málo. Bylo jich jen stále míň. Úměrně tomu, jak vycházeli z módy...

Budiž poznamenáno, že pilíři filmu jsou herci v sekundárních rolích. Na prvním místě fenomenální Martin Huba (jako Ivanův otec), jenž místy dojímá svou vnitřní křehkostí; jeho slova, kterak „ti Češi u kamen dokážou být pěkný svině" tu zazní jako prásknutí výstřelu, přesto ale i on se malinko vychýlí do kýče, když Ivanovi ukazuje pohlednici Jany, která právě došla z Paříže.  Židovský intelektuál v podání Jana Krause (coby Viktor Lukas), si drží úroveň, hraje úspornou elegancí, nezaskřípá. Etuda Miroslava Krobota jako psychiatra je brilantní.

Bylo mi trochu líto, že herečka Táňa Pauhofová, tu jako Hana nedostala více místa: vytěsnila ji prostě divoká Ivana; těch několik okamžiků s ní ale naplnilo film křehkostí a jemnou vibrací (je to herečka příštích velkých rolí). Stojí za zmínku i Matěj Ruppert jako poválečný šizuňk Skokan, poněkud matněji už mizí z plátna mysteriózní Tomasz Tyndyk v roli Ivanova přítele Hanese ( - zde navíc nejvíc cítíme jeho dabing).

Režisér a scénárista Mašín se 3 sezónami v pekle dostal na čelo české filmové tvorby, které se konečně dá říkat evropská. „Nuže, napadlo mne, když jsem se právě nedávno octl takřka v posledním tažení, abych se dal do hledání klíče k někdejší hostině, v níž bych možná zase nabyl chuti k životu," napsal Rimbaud v Sezoně v pekle. Mašínův film je dílem velké nostalgie, jaká se zmocňuje patrně čtyřicátníky při pohledu na jiné životy, při pohledu na zažloutlá menu hostin, které už nikdy neprožijeme. Proč by měl být v takové chvíli krutý? Proč ještě chvíli nevydržet v zajetí té rimbaudovské Krásy, která nám stejně uniká? To není film o Bondym a Krejcarové: vždyť přece slavný fotograf Robert Doisneau v té době své statisty dostal při Polibku u radnice (1950) do stejné figurace jako Tomáš Mašín. Ta citace prozrazuje nejlépe cit pro detail.

Mašínův film není jen velkým filmovým zjevením, a není jen zřetelným filmem roku 2009, je to film celého dvacetiletí, jehož dny nám už definitivně mizí v poryvech času. Kdo o nich někdy v budoucnu natočí nějaký krásný film? Co k tomu dnes můžeme říct? Jak to říkával básník? Na plátně to s prominutím opakuje: „Hovno."

3 sezóny v pekle. Česká republika/ Slovenská republika / Německo, 2009, 110 min. Námět: Lubomír Drozd (na motivy knihy Egona Bondyho: Prvních deset let). Scénář a režie: Tomáš Mašín. Kamera: Karl Oskarsson. Hudba:Filip Jelínek. Hrají: Kryštof Hádek (Ivan Heinz), Karolina Gruszková (Jana), Jan Kraus (Viktor Lukáš), Martin Huba (Ivanův otec), Ľuboš Kostelný (Karel), Táňa Pauhofová (Hana), Miroslav Krobot (psychiatr), Matěj Ruppert (Skokan). Premiéra: 26. listopadu 2009.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Leden 2010 13:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB