Jak se z důstojníků StB stali umělci



Film Sefe jdeme na toV číslech 21 a 22 Literárních novin jsme se věnovali tématu hranice v českém hraném filmu v období 50. let. Zabývali jsme se filmy, které zobrazovaly činnost strážců hranic, stíhání diverzantů i únosy do zahraničí, a ukázali jsme si, jak tyto filmy zapadaly do tehdejšího propagandistického působení médií.

V 60. letech vzhledem ke společenskému vývoji tato tematika v českém hraném filmu výrazně ustoupila, o to razantněji se vrátila v období normalizace. V té době se do dramaturgických plánů Filmového studia Barrandov prosazovaly filmy s bezpečnostní tematikou. Normalizační režim totiž v rámci propagandy začal klást důraz na vytváření pozitivního obrazu bezpečnostních složek. 

V době pražského jara média nahlížela na činnost bezpečnostních složek v 50. letech kriticky, respektive objektivně, a otevřeně informovala o vykonstruovaných procesech i projevech perzekuce. Normalizační režim se naopak snažil ukázat, že je nutné znovu navázat na činnost Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády v období 50. let, poněvadž – jak se snažila normalizační propaganda přesvědčit občany – bezpečnostní složky v té době pracovaly dobře. Občanům také zdůrazňovala, jak je nutné mít se na pozoru před činností různých západních rozvědek. Porovnáme-li filmovou produkci 50. let a normalizace, nalezneme ve filmech s bezpečnostní tematikou řadu shodných prvků. 
 
Éra důstojníka StB 
Gariše – Prchala 
V období 50. let jsme připomněli, že jako poradce pro bezpečnostní tematiku využívali filmaři Kamila Pixu, který byl coby bývalý vysoký důstojník Státní bezpečnosti skutečně ideálním poradcem. Kamil Pixa však začal posléze uplatňovat své ambice také jako scenárista. Za normalizace dokonce jeho kariéra úspěšně pokračovala a stal se ředitelem Krátkého filmu Praha. 
Pixa měl značně napjaté vztahy s ústředním dramaturgem Filmového studia Barrandov Ludvíkem Tomanem. Mezi zaměstnanci Barrandova se ostatně spekulovalo o tom, že důvodem rivality také mohlo být Pixovo napojení na československé tajné služby a Tomanovo na sovětské. Pixa chtěl dokazovat Tomanovi své silné postavení, což paradoxně vyústilo v pozitivum, neboť zaměstnával některé tvůrce, kteří nemohli pracovat na Barrandově. Pixa předváděl Tomanovi, že je schopen si na oddělení kultury ÚV KSČ prosadit režiséry, kteří na Barrandově nedostávají možnost točit. Nejčastěji uváděným příkladem je režisérka Věra Chytilová, které umožnil natočit v Krátkém filmu populární snímek Hra o jablko (1976). 
Po rozchodu s Kamilem Pixou získalo Filmové studio Barrandov nového specialistu na bezpečnostní tematiku – Ivana Gariše (1923–1996). Jeho životopis ukazuje, že měl pro tuto oblast stejně jako Kamil Pixa špičkové předpoklady. Současně lze na Garišově příkladu více než ilustrativně ukázat, jací lidé dokázali v oblasti médií udělat kariéru v období normalizace.
Ivan Gariš bylo umělecké jméno Antonína Prchala, který začal v rámci hierarchie Státní bezpečnosti stoupat hned v poválečných letech. Nejprve působil v Brně, od roku 1948 pracoval v Praze. Jeho specializací bylo vytváření agenturních sítí v nekomunistických stranách, posléze působil přímo v útvarech, které se věnovaly sledování. Aktivně se však podílel i na přípravě zřejmě nejznámější provokační akce Státní bezpečnosti Kameny. Název odkazuje na „pohraniční kameny“, celá akce totiž spočívala v tom, že Státní bezpečnost nechala na několika místech v pohraničí (hovoří se o lokalitě Všeruby u Domažlic) postavit fiktivní státní hranice, kam posléze agenti Státní bezpečnosti přiváděli lidi, kteří chtěli ilegálně odejít ze země. Antonín Prchal se také podílel na zatýkání špiček KSČ: 6. října 1950 osobně zatýkal Otto Šlinga, 23. listopadu 1951 Rudolfa Slánského. V roce 1952 byl v pouhých 29 (!) letech jmenován prvním náměstkem ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka a řídil činnost Sboru národní bezpečnosti. Jeho kariéra byla tedy závratná. 
Ovšem od vrcholu v roce 1953, kdy za svůj podíl na přípravě procesu se Slánským a spol. dostal Řád republiky, přišel postupný ústup ze slávy. V polovině 50. let nastalo první období vyšetřování nezákonných praktik Státní bezpečnosti a někteří důstojníci museli bezpečnostní složky opustit. Prchal odešel pracovat do Spojených oceláren, národního podniku v Kladně jako bezpečnostní referent. V roce 1963 byl dokonce za svoji činnost ve vedení Státní bezpečnosti odsouzen na 6 let nepodmíněně, odseděl si ovšem pouze rok.
Po návratu z vězení vystřídal několik zaměstnání. Působil v propagaci Čs. cirkusů a varieté, ale také jako vedoucí dopravy v podniku Drogerie Praha. To byl hodně strmý pád muže, který patřil na začátku 50. let k nejmocnějším lidem ve státě. Normalizace mu však umožnila jeho kariéru restartovat, byť v jiné oblasti. Od roku 1969 pracoval Antonín Prchal jako vedoucí odboru v podniku zahraničního obchodu Škoda-export. Normalizace mu také umožnila realizovat jeho literární ambice a pod jménem Ivan Gariš vydával a psal nejen romány, povídky, ale také filmové a televizní scénáře.
 
Gariš umělcem
S Filmovým studiem Barrandov začal spolupracovat již na začátku normalizace. V roce 1972 (konkrétně 25. února v den výročí Vítězného února) měl premiéru film Člověk není sám, k němuž napsal Gariš námět a ve spolupráci s Josefem Pickem se podílel i na scénáři. Snímek režíroval Josef Mach. 
Film v mnohém připomínal dějová schémata filmové produkce 50. let: inženýr Král (Zdeněk Kampf) se po Únoru 1948 nezapojil do budovatelského úsilí, a proto byl přeřazen na práci v archivu. Předsedkyně závodního výboru KSČ Jostová (Jiřina Švorcová) ovšem prosazuje, aby dostal Král šanci zapojit se do výzkumného úkolu. Příběh se však komplikuje: zničehonic se v roce 1953 objeví u Krále jeho bývalý spolužák Weber (Milan Klásek), který se jako agent vrací ze zahraničí, aby od Krále vylákal jeho vynález. Vše se pochopitelně díky Státní bezpečnosti vyřeší a skupina agentů je zlikvidována. Král pochopí, kde je jeho místo a dokončí ve výzkumném ústavu svůj vynález. A navíc se zdá, že jeho vztah s Jostovou dále nebude jen pracovní…
Film měl v divákovi vyvolat sympatie k činnosti pracovníků Státní bezpečnosti, takže obsazení Jiřího Sováka do postavy majora StB Sýkory bylo jistě pečlivě promyšlené. Vždyť každé setkání Krále a Sýkory díky tomu vypadalo spíše jako jen takový přátelský rozhovor. Pokud by se Gariš držel realisticky své zkušenosti důstojníka StB, vypadaly by výslechové metody bezpochyby úplně jinak. 
Vedení Barrandova prezentovalo snímek jako ukázku angažované tvorby a příklad dobré práce dramaturgie v čele s Ludvíkem Tomanem. Jen divák dával najevo, že snímek tohoto typu jej opravdu nezajímá. Návštěvnost dosáhla pouze 167 tisíc diváků, což v číslech tehdejší návštěvnosti představovalo velmi slabý výsledek.
Na počátku 70. let sepsal Ivan Gariš také svůj první román Cesty mužů, který zpracoval s Josefem Pickem a režisérem Ivo Tomanem do podoby stejnojmenného filmu. Jeho premiéra se uskutečnila roku 1972, kniha vyšla o rok později v nakladatelství Naše vojsko. Gariš zde mohl opět využít své zkušenosti z působení ve Státní bezpečnosti na počátku 50. let měrou vrchovatou. Děj filmu totiž situuje právě do tohoto období. V roce 1951 jsou vyšetřovatelé Státní bezpečnosti na stopě záškodnické skupiny, která zastřelila funkcionáře JZD. StB se podaří zatknout západního agenta, který se měl ke skupině připojit. Poručík Laňka (Karel Hlušička) převezme jeho identitu a stane se členem skupiny, v níž nalezne spojence ve Vaškovi (Jan Kanyza), který se vrátil z cizinecké legie. Vaškovi se už ale nechce znova utíkat do ciziny, a proto Laňkovi pomůže teroristickou skupinu zlikvidovat. Vše končí zcela idylicky. Vašek, ač bývalý příslušník cizinecké legie a člen záškodnické skupiny, je okamžitě po akci propuštěn a v závěrečné scéně si s Laňkou připíjí pivem na nový začátek svého života. Idyla.
Film nebyl příliš dobře natočen. Scény přestřelek a honiček působí spíše úsměvně. Je totiž vidět, jak moc se barrandovští kaskadéři včetně Zdeňka Srstky snažili, a to i přesto – nebo právě proto, že režisér Ivo Toman patrně moc nevěděl, jak tyto scény přestřelek s diverzanty točit. Film byl ovšem dostatečně angažovaný, takže získal 1. cenu na Festivalu československého filmu 1973 v Plzni.
 
Šéfe, ….!
Hned dalšího roku publikoval Ivan Gariš svůj další román Akce v Istanbulu (1974). Se Zbyňkem Brynychem a Vladimírem Čechem (režisérem snímku) pak napsali v roce 1975 na jeho motivy scénář složitého příběhu o souboji americké a československé tajné služby. V něm jde o to, že Američané vlastní v Západním Berlíně firmu Tanass, kde působí i Petr Halva (Radovan Lukavský), český emigrant, který je ale ve skutečnosti příslušníkem československé rozvědky. 
Gariš napsal děj trochu ve stylu Jamese Bonda, takže ve filmu nechybí ani postava půvabné rozvědčice Gitty (Ida Rapaičová), která od Halvy přebírá zprávy. Gitta Halvu miluje, ovšem je prozrazena, a proto utíká do Prahy. Akcí v Istanbulu, kolem které se všechno točí, má být únos českého vědce. Halva ovšem zvládne vědce zachránit a prostřednictvím nastrčených drog se mu podaří zajistit také zadržení amerických agentů tureckou policií. Vrací se do Prahy, kde na něj pochopitelně již na letišti čeká Gitta.
Film je zaplněn velkým množstvím postav různých západních agentů, takže divák má dost problémů se ve všech vztazích orientovat. Přitom mezi představiteli agentů najdeme i herce jako Martina Růžka, Eduarda Cupáka či Raoula Schránila. Gustav Nezval si zde například zahrál pracovníka čs. rozvědky. S režisérem Vladimírem Čechem tak mohli navázat na své pracovní setkání v roce 1953, kdy natočili špionážní film Expres z Norimberka, v němž hrál Nezval důstojníka Státní bezpečnosti. I režisér Vladimír Čech se tedy mohl po více než dvaceti letech vrátit k tematice boje proti západním rozvědkám.
 
 Seriál připravuje Doubravka Olšáková z Ústavu pro soudobé  dějiny AV ČR. 
Autor příspěvku je filmový historik, přednáší na Fakultě  sociálních věd UK.
 
Celý článek si můžete přečíst v Literárních novinách č. 39, které vychází ve čtvrtek 26. září (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.
 
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB