Strážci hranic ve filmu



ztrazci hranic filmOd poloviny 50. let přichází období, kdy se česká kinematografie dostává od líčení únosů, špionáže a útěků přes hranice výrazněji k tématu strážců hranic. Dobová propaganda zde čerpala inspiraci především z historie. Československá Pohraniční stráž a její činnost tak navazovala na minulost, kdy hranici na Šumavě strážili Chodové. Pohraničníci z 50. let se rázem stali jejich nástupci.

Když Chodové, pak Alois Jirásek a jeho román Psohlavci, v němž zachycuje život Jana Sladkého-Koziny a jeho druhů. Přesně v intencích dobového výkladu dějin byla v jejich boji proti Lammingerovi zvanému Lomikar zdůrazňována negativní úloha cizácké šlechty, proti čemuž bylo kladeno odhodlané úsilí Chodů za uchování svobody.

Psohlavci (1955)
V době, kdy Otakar Vávra točil husitskou trilogii, se nemohla barrandovská dramaturgie vyhnout ani Jiráskovým Psohlavcům. Režie byla svěřena zkušenému Martinu Fričovi. Stejně jako u Vávry i zde šlo o film s velkou výpravou, s rozsáhlými interiérovými dekoracemi, které byly vybudovány v ateliérech na Barrandově a v Hostivaři. Exteriéry byly natáčeny v jižních a západních Čechách. V každém případě se ani na tomto historickém filmu nešetřilo. Jeho náklady dosáhly výše 7,3 milionu korun. Dražší byl v první polovině 50. let jen Vávrův Jan Hus s rozpočtem 13 miliónů korun, když jinak průměrné výrobní náklady představovaly 2,6 milionu. Divácký úspěch byl zajištěn již obsazením populárních herců Vladimíra Ráže do role Koziny, Jany Dítětové jako jeho ženy, Miloše Nedbala jako Lomikara a v dalších rolích můžeme vidět např. Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka, Ladislava Peška. Film měl velmi slušnou návštěvnost, do kin na něj přišlo 2,6 milionů diváků.

Kachyňa a Sequens
Československý státní film se po tomto historickém filmu zaměřil již na aktuální témata a současné strážce hranic. Zde je pro 50. léta klíčová postava režiséra Karla Kachyni, který působil s Vojtěchem Jasným v Československém armádním filmu. V roce 1954 spolu natočili film Dnes večer všechno skončí. Pracovní název zněl původně Vstup přísně zakázán! Snímek zachycoval život vojenské jednotky na Šumavě, kde se jeden z vojáků (Josef Vinklář) zamiluje do agentky Ireny (Eva Kubešová), která pomáhá agentovi Krejzovi (Vlastimil Brodský). Z vojáka se snaží dostat šifrovací tabulky, aby pak bylo v souladu s názvem filmu pochopitelně vše vyřešeno a agenti zatčeni.
Prvním Kachyňovým samostatným snímkem byla Ztracená stopa (1955), kterou natočil podle scénáře Jiřího Beneše. Na tento barevný film přišlo po jeho premiéře v roce 1956 dokonce více diváků než na Fričovy Psohlavce: celkem tři miliony. Toto vysoké číslo však plně odpovídalo své době, kdy v nabídce kin dobrodružné snímky citelně chyběly. Zatímco za první republiky bylo v kinech uváděno každý rok mnoho
žánrových filmů z americké produkce, v 50. letech byla situace zcela odlišná a s dobrodružným žánrem se divák v kině setkával velmi málo. Pak se pro něj automaticky stával atraktivním každý napínavý příběh, byť propagandisticky zaměřený.
Kachyňův film Ztracená stopa vznikal stejně jako předchozí snímek v produkci Československého armádního filmu. Diváka přiváděl do atraktivního prostředí výcvikového střediska psovodů pohraniční stráže, kam je převelen vojín Pavel (Eduard Cupák), citlivý samotář, který se příliš nezařazuje do kolektivu, což je chyba, která rozčiluje jeho velitele (Zdeněk Dítě). Pavel se ale jako jediný dokáže postarat o psa Bojara, který je po zranění, jež si odnesl z akce stíhání záškodníka, k lidem nedůvěřivý. V důsledku vzato však režisér diváky příliš nešetřil, protože pokud se jim psi na začátku filmu líbili, v jeho polovině byli všichni s výjimkou Bojara otráveni. Statečný pes Bojar se svým psovodem však odhodlaně pátrá po záškodníkovi, až ho odhalí v ovčákovi Janurovi (Ilja Racek). Tento film byl pro Kachyňu důležitý v tom, že díky natáčení v Hojsově Stráži na Šumavě se důvěrně seznámil s tamním prostředím. Tyto své znalosti pak využil při natáčení filmu Král Šumavy v roce 1959.
Česká kinematografie myslela i na mladé diváky, pro něž mohl být ve své době atraktivní film Větrná hora (1955) režiséra Jiřího Sequense. Ten byl uveden do kin v únoru 1956. Do pohraničního pásma přijíždějí noví pracovníci provést důležitý geologický výzkum. Jeden z nich se však náhle ztratí a začíná pátrání. Film obsahoval různé honičky a přestřelky. Stejně jako u Ztracené stopy zřejmě platí, že divák prahnul po dobrodružných snímcích a filmový průmysl mu začínal vycházet vstříc. Fakticky vzato, byla tedy Sequensova Větrná hora jakousi náhradou za absentující americkou produkci. Ve filmu se nakonec ukáže, že záškodníci jsou bývalí nacisté, kteří se do Československa vracejí pro dokumenty z doby války dokazující jejich zločiny. Brigádníkům ve spojení s pohraničníky se ale podaří nacisty odhalit a zatknout.

Král Šumavy
Kultovním snímkem té doby se však bezesporu stal teprve Kachyňův Král Šumavy natočený roku 1959. Karel Kachyňa se zde časově vrátil do roku 1948, kdy hranici ještě střežily pohraniční útvary Sboru národní bezpečnosti. Již úvodní titulek divákům jasně představuje hlavní hrdiny: „Tento příběh prožila hrstka mužů – členů pohraničního útvaru SNB v roce 1948. Po vyčerpávajících bojích s banderovci, po namáhavé a odpovědné službě lidu v únorových událostech šli bez oddechu do dalšího zápasu. Na Šumavě začal tvrdý boj o neprostupnost našich hranic.“
Snímek o příslušnících tohoto útvaru a jejich pátrání po převaděčích byl natáčen na Šumavě – v Prášilech, v okolí Sušice i na Kvildě, což velkou měrou přispělo k autenticitě prostředí. Navíc, každý divák od té doby věděl, že na Šumavě jsou zrádné slatě, kde se může člověk utopit. Film se stal obrovským diváckým hitem – jeho návštěvnost překonala předchozí snímky a překročila hranici čtyř milionů diváků. Dodnes však tento film vyvolává diskuse, poněvadž i přes své ideologické vyznění a směřování se jedná o profesionální snímek natočený na vysoké úrovni, s dobrou psychologií postav a pečlivým zachycením prostředí. Na druhou stranu ovšem v souladu s dobovou praxí schematicky vymezuje kladné a záporné hrdiny.
Pro jeho pochopení je však podstatné uvést i to, v jaké době byl natáčen a uveden do kin. V únoru 1959 totiž proběhla v Banské Bystrici konference filmových pracovníků a tvůrců, na níž byli filmaři velmi tvrdě kritizováni za to, že jejich práce není dostatečně politicky uvědomělá a názorově neodpovídá politice KSČ. Největší kritiku si vyslechla dvojice Kadár – Klos za komedii Tři přání z roku 1958, která se však do oficiální distribuce dostala kvůli problémům s cenzurou teprve roku 1963. V prosinci 1959, deset měsíců po banskobystrické konferenci, šel tedy do kin Kachyňův Král Šumavy, snímek, kterým se tehdy potřeboval prezentovat Československý státní film a obhájit jím v očích stranických ideologů své kvality a ideologickou uvědomělost. Film tedy disponoval vším, co bylo zapotřebí: měl propagandistický obsah, umělecké kvality i divácky atraktivní téma a zpracování. Vedení Čs. státního filmu proto mohlo ÚV KSČ směle prezentovat, jak a nakolik se z kritiky konstruktivně poučilo. Film obdržel Cenu československé filmové kritiky za nejlepší film roku 1959. Kritici měli pouze částečné výhrady směřované na to, že ve filmu není jasná motivace, proč je hajný Paleček převaděčem. Byl za tím jeho odpor vůči režimu? Jeho touha po penězích? Film se však líbil a pro poválečné generace představoval téměř kultovní snímek.
Zajímavé jsou také polistopadové osudy tohoto snímku. Po roce 1989 probíhaly četné diskuse o tom, zda má být tento film reprízován v televizi. Česká televize jej v roce 1998 uvedla v rámci cyklu To byl český trhák, což Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ohodnotila negativně. Ředitel TV Nova Vladimír Železný v době napjatých vztahů s Českou televizí razantně prohlásil, že ovšem Nova tento film jako příklad dobové propagandy nikdy vysílat nebude. Jakmile Železný ředitelský post opustil, uvedla Nova Krále Šumavy jako film pro pamětníky stejně jako televize Prima. Téma rezonuje i dnes: v poslední době proběhla médii zpráva, že Radim Špaček bude natáčet televizní minisérii o Josefu Hasilovi, který byl na přelomu 40. a 50. let převaděčem na Šumavě. Po více než 50 letech tak bude mít divák možnost srovnat různé pohledy na zpracování stejného období i prostředí.

Vstup zakázán
V souvislosti s filmem Král Šumavy začala také stoupat sláva spisovatele Rudolfa Kalčíka, který se podílel na scénáři tohoto snímku. Ten posléze upravil do knihy Král Šumavy, která byla vydávána v opakovaných nákladech. Kalčík působil v Pohraniční stráži v samých počátcích její existence v letech 1950–1952. Od poloviny 50. let pak pracoval jako redaktor časopisu Československý voják, kam psal povídky a reportáže o pohraničnících. Podle jeho námětů byl v letech 1958–1959 natočen povídkový film Vstup zakázán (1959).
Z hlediska dějin českého filmu je zajímavá především první povídka Pronásledování podle Kalčíkovy předlohy ze sbírky Oheň v srdci, která vyšla v nakladatelství Naše vojsko roku 1955. Děj se odehrává u jednotky Pohraniční stráže na Šumavě v roce 1950. Dvojice pohraničníků sleduje v zasněžené krajině stopy narušitele hranic. Při sledování je mladší z pohraničníků narušitelem zastřelen, staršímu se ale podaří záškodníka dostihnout a zneškodnit. Touto povídkou debutoval jako režisér v hraném filmu František Vláčil, který měl ovšem s armádním prostředím bohaté zkušenosti, protože v 50. letech pracoval v Československém armádním filmu. V jeho pojetí vykazuje i tento poněkud schematický příběh snahu o zajímavé kameramanské zachycení zimní krajiny (kamera Jan Čuřík). Mladého pohraničníka si zahrál v té době ještě student FAMU Jan Němec, záškodníka ztvárnil hudebník Václav Irmanov, který bude následně Vláčilem obsazen do role malíře v jeho dalším filmu Holubice (1960). Ovšem v Pronásledování jej namluvil Miloš Kopecký. Pro úplnost i obsazení staršího z pohraničníků, kterého hrál Zdeněk Kutil.

Celý článek si můžete přečíst v Literárních novinách č. 22, které vychází ve čtvrtek 30. května (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB