Sláva strojů a měst


Jaroslav Dušek ve hře Sláva strojů a měst. Foto: Divadlo Na JezerceJak oslnivý název představení naší civilizace! Jaký piedestal pro prezentaci našich slavných výdobytků, činů, pokroku! Jaká to chlouba tomu všemu! Avšak chyba lávky. Tento název divadelního představení Jaroslav Duška je sžíravý jako kyselina sírová syčící a ničící vše, kam dosáhne.



Jaroslav Dušek někde v tmavých a zaprášených zákoutích antikvariátů nalezl nám neznámý poklad, o kterém však nikdo raději nechtěl ani vědět. Všichni byli rádi, že to nenápadné dílo, kniha, zapadlo. O ní a ani o jeho tvůrce, Rašína, se nikdo nezajímal. Pozor nejde o knihu od slavného ministra financí Aloise Rašína, který zázračně nastartoval československou korunu. Jde o hru jeho jmenovce Jaromíra, který se na finanční a ekonomický pohyb našeho a světového hospodářství díval jinýma, i když jinak pozornýma očima. Jako by vycítil nedobrý tlukot v srdci stroje naší existence a raději se dal na chov včel. Nastavil své oči a myšlenky na přírodu a pochopil, že sláva měst a strojů nemá s přírodou vůbec nic společného. Ba naopak, je s ní v ostrém rozporu. Sláva strojů a měst je nejen nebývale otevřená negativní kritika technologií a naší jednostranně zaměřené civilizace, ale hlavně z ní mrazí na zádech.

Peníze se nedají jíst

A že by Dušek objevil něco nového, s čím vyrazil na prkna, která znamenají svět, aby ohromil a získal slávu? Anebo se ověnčil jen slabým odrazem slávy strojů a měst? Ale kdepak, nic takového a nic nového neobjevil! A on to, zatraceně, dobře ví. O tom všem už dávno mluvil a psal třeba indiánský náčelník Seattle koncem 19. století a taky žádnou slávu nehledal. A nezískal. Ba naopak! Indiáni se raději likvidovali, aby udělali místo železnému oři, symbolicky naší slávě měst a strojů. Už tehdy byla snaha, aby se na něj zapomnělo. Jako na Jaromíra Rašína.

A světe div se, aniž se oba znali, a aniž Rašín četl jeho dopis, pochybuji, že se tak stalo, je až k nevíře, jak oba myslitelé používají nejen podobná přirovnání, ale dokonce i podobná slova. O tom všem už dávno vyprávěli nejen ostatní indiáni, jako třeba náčelníci Čejenů či Kríů. Ale nejsou to jen indiánští svatí muži či vyvolení šamani, ale všichni, muži, ženy, děti, starci všech indiánských etnik, z kterých to přímo září a ani nemusejí o tom mluvit. Indiáni ostatně moc nemluví, je to v nich a jde to z nich.

Jakápak adaptace vážení, jak se před premiérou psalo!? Prostě tvrdá interpretace, tvrdé doslovné prezentování Rašínovy hry bez jediné změny. Ach ano, pravda, jedna tam byla. A jistě ji každý poznal… “Svět je možné řídit jako firmu“. Není to přímo skvělé? Jak prosté, řekl by Sherlock Holmes.

A Dušek? Vůbec nepřekvapil, už proto, že vždy překvapí. Takže se to čekalo. Jenže on překvapil, že odhodil svou rozevlátost, své schopnosti imaginace, interpretace a hlavně slovní improvizace, s čímž vždy znovu a znovu udivuje jako balancující provazochodec nad propastí. Tentokrát překvapil, a protože se to čekalo, tak nepřekvapil, že se nebývale ukáznil a vzal text Rašínovi z úst, a prezentoval jej v plné šíři a velikosti. Ukáznil se asi pod sílou textu, kterou ani nikdo z nás nečekal. Ten totiž nejde zkrátit, nejde upravit nebo divadelně přizpůsobit. Potřebuje, aby jej Dušek prožil před námi diváky. Aby nám vtloukl do hlavy, že sláva našich strojů a měst, našich bouráků, tryskáčů, raket, různých hejblat či alternativních nehejblat, počítačů nepočítačů je sice úúúúúžasná, ale v zásadě, v porovnání třeba jen s „obyčejnými“ včelami, na nic.

Ba naopak je to cesta k zániku, napříč ohromujícím technickým vynálezům, ohromujícím medicínským technikám, ohromujícím uměleckým počinům, o které se sice někteří jedinci, včetně například Alberta Einsteina, snaží mluvit a psát, ale nikdo to nebere vážně. Dokud nestojíme krok před propastí, tak je pořád dost času si užívat, ale jak praví jeden nápis na kostele v Kohoutově u Kuksu: „Je později, než si myslíš…“ Anebo jak praví indiáni: „Až bude pokácen poslední strom a chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.“

Řídit celý svět jako firmu

A tak jistě ani Rašína v roce 1929 nemohli brát vážně, a jestli to vůbec někdo četl, viděl to jako jistou alegorii, úsměvnou hříčku sci-fi, protože, jak věřili a nyní stále téměř sto procent z nás všech věří, že to zmákneme. Že to prostě dáme. Že poručíme té vzpurné přírodě, aby se nám podvolila, aby pro nás makala. Že to budeme my, co rozhodneme, jak budou třeba i ty obyčejné včely pro nás pracovat. Vše v přírodě bude pracovat pro nás lidi, protože my jsme tady vládci. Tak! Ale Rašín se svými včelami pochopil, že si včely žijí podle svých zákonů a kašlou na nás, že se množí, jak oni potřebují a my jen němě přihlížíme. Podobně jako Stojící Medvěd kmene Lakota: „Pokud se vzdálí lidské srdce od přírody, zatvrdí se.“

Dušek překvapil, že vlastně ani moc nehrál. On se vlastně přece za herce ani nepovažuje. On je jen „pouhým“ interpretem, čtenářem Rašínových myšlenek a vizí o budoucnosti. Dušek jen hřměl o naší blbosti a představě, že my jsme tady vládci všehomíra. On přece podobně hřmí i na svých jiných vystoupeních, kdy dovedně a často i úsměvně tyto myšlenky šíří po více než desítky let. Jsem vnitřně šťasten, že mám ne podobné, ale doslova stejné pochopení pro nesmysly strojů a měst, které si nás obtáčejí kolem svých prstů, které si nás zotročují, a ještě si budeme myslet, jak jsme spokojeni, jak jsme na tom vyzráli. Jsem vnitřně šťasten, že tyto přírodní moudrosti, které už padesát let načerpávám od amazonských indiánů, vysloveně souzní s Duškovy myšlenkami, potažmo s myšlenkami Jaromíra Rašína.

Dušek překvapil. Vlastně nepřekvapil, přestože všichni čekali, že přijde s něčím neotřelým. Netušili však, že s Rašínovou Slávou strojů a měst obnoví indiánskou mytologii, indiánskou filozofii, indiánské myšlenky o ušlechtilosti přírody a její síle a její přednosti před městy a stroji, které nás již pár stovek let od ní odlákávají. Ano, lákají nás na první pohled pohodlnějším životem, na první pohled bohatším životem, na první pohled výkonnějším životem a proč to neříct, i na první pohled budovatelštějším život. Ale kdeže je štěstí a láska? Ty nejsou v portfoliu žádných firem, ani těch nadnárodních korporací, ani na burzách, které nás tlačí do svých osidel slávy. Ano slávy strojů a měst! Slávy velkých developerských firem, které jsou schopny zastavit baráky a asfaltem celý svět, jak říká Rašín, anebo Dušek (?), od moře k moři.

Černý jelen z kmene Sioux Oglala již tehdy řekl: „Budete žít v hranatých šedých domech na neplodné půdě,“ myšleno asfalt a beton. A všude budou čudící auta, neauta, města nevěsta, stroje nestroje, tvářící se, že přinášejí svobodu, lásku a štěstí. Celý svět pak budou řídit jako firmu. „I tu přírodu donutíme, aby pro naše blaho a bohatství šlapala jako firma stavící slávu měst a strojů.“ A tam někde moc vysoko, daleko od prostého plebsu, od nás všech, v tisícím prvním patře budou sedět vládci světa, světové firmy a budou se tvářit, že jsou samotní bohové. Ostatně Jan Weiss něco obdobného naznačil ve své knize Dům o tisíci patrech, ale také nebyl vyslyšen a upadl do zapomnění. A kupodivu, jako by náhodou, ji napsal v roce 1929, přesně v stejném roce jako Jaromír Rašín svoji Slávu strojů a měst. Není to zvláštní?

Opravdový život je tvrdý a bojovný jako příroda

A tak Dušek překvapil nepřekvapením, nehrál, ale pouze citoval slova, která byla jako rány na kovadlině: Dušek herec neherec, Rašín spisovatel nespisovatel, my ne my, svět nesvět, zatraceně, kam kráčíme??? Jen včely zůstali včelami a možná tu budou i po nás. Určitě. Jsou totiž stále své, jako před stovkami a tisíci lety, ženoucí se za úspěchem svých lovů jen k přežití, ne k hromadění hromad majetků a odpadů, jak rádi činíme my.

Opravdu nic nového pod sluncem, jen jsme znova udiveně, když to někdo opět po dlouhé době prezentuje. Stroje a města jsou na tyto pro ně nepřípustně a vše kazící bludy dobře sofistikovaně připraveni, aby v nás tyto nemístné myšlenky potlačily bohatou opulentní stravou banketů. Nacpat břicha nebřicha nás lidí nelidí stravou nestravou, zmást naše cesty, vykolejit naše nápady a všechny nás zavést do seřadišť, do remízy, do vozovny, kde nás nasytí olejem, benzínem, naftou, elektřinou, abychom ještě chvíli fungovali pro jejich slávu strojů a měst.

A tak je logické, že třeba hlasy indiánů jsou po staletí drasticky umlčovány a likvidovány jako chybná, vedlejší kolej lidské existence, jako ubohá cesta ve srovnání se slávou strojů a měst. A všichni tomuto nesmyslu věří a tleskají. Věří, jak je to jednoduché a pravdivé, protože o tom vyprávějí nádherně barevné a velké reklamy na billboardech i šoty v TV a na internetu, a ty přece nelžou, že? Vůbec netuší, že opravdový život tam nenajdou, že opravdový život je tvrdý a bojovný, jako je tvrdá a bojovná příroda. A to se jim moc nelíbí, a proto budou dál tančit v taktu Slávy strojů a měst, jako by to byla Nová Bible, Nový Talmud, Nový Korán, zjednodušený do daňových přiznání, odvodů, převodů, dotací, úhrad, přerozdělování, platebních karet, čipů, robotů… Zatímco do podpalubí už prýští voda.

Dušek prý chystal grotesku, bzučivou grotesku, psalo se. Nebyla to spíš mučivá groteska? Ano, také se psalo, že Dušek je tvůrcem představení, jejím režisérem i hercem. Chyba! To je to, co se vidí, co vnímají naše oči. To my máme rádi. Jenže oči vnímají přeludy. Pro indiány je přece důležité ne, co je vidět, ale co není vidět. Bohužel naše civilizace je jiná. Ta si hraje právě na ty přeludy, na mámení, na matení sama sebe. Ta má ráda právě ty reklamy, TV šoty a velké titulky v masmédiích, na nádherné róby žen, nádherně lesknoucí se dlouhá vozidla, mohutná letadla a parníky o mnoha palubách, má prostě ráda ty všechny babylonské věže kolem nás. Ach milí lidé! Jakáže groteska! Jaký to režisér a herec! Toť bylo zrcadlo, v kterém se vidíme. A Dušek nám spolu s Ondrou Smeykalem a Petrem Niklem to neviditelné zrcadlo „jen“ nastavil!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB