Brněnská Husa na provázku zahájila sezónu zajímavou inscenací Kafkovy Ameriky



 

amerika plakátPo úspěšné loňské inscenaci Dynastie (Lehman Brothers) v brněnském Divadle Husa na provázku v režii Michala Dočekala a dramaturgii Miroslava Oščatky zahájilo DHNP v téže dramaturgii a režii novou divadelní sezónu adaptací (Iva Klestilová spolu s M. Dočekalem.) nedokončeného románu Franze Kafky Amerika. Česká premiéra se konala 21. 9. 2018.

 

 

 

Název Amerika zvolil Max Brod po smrti autora, Kafka ho zřejmě psal pod názvem Nezvěstný. Ústřední postavou je šestnáctiletý chlapec, zde celým jménem Karel Rossmann. Příběh je zasazen do Spojených států, ty však pro Kafku sehrávají spíš dobře volené prostředí, kulisy příběhu senzitivního jedince ocitajícího se v soukolí moderního světa, v němž se neumí orientovat a najít své místo. Ameriku, magnet přistěhovalců, dynamicky se rozvíjející zemi udávající světu směr, Kafka přibližuje v krajních, až satiricky vyhraněných podobách. Je mu výrazným pozadím individuálního příběhu, akcentovaným modelem moderního světa. Ten vnímavého jedince stravuje rozporuplnou nesrozumitelností. Předmětem Kafky není Amerika, nýbrž lidský jedinec, který se ocitá v soukolí jakéhosi veleúřadu s neznámými pravidly, společenského megastroje, jehož soukolím je vlečen, drcen. Na toho se Kafka koncentruje, podává obraz svého hypersenzitivního „hrdiny“ v absurdní černé grotesce.

 

 

Karel Rossmann má v románu Amerika dosud plné jméno a pohybuje se ještě v poměrně zřetelných reáliích. V dalších nedokončených románech Kafka opouští i lehce načrtnuté „reálie“ svého K., (současně reflexi vlastního já), své „K“ vsazuje do vyabstrahovaného kontextu a prostředí. Sdělení tím nabývá na účinnosti, zobecnění, nabízí více možností výkladu. I jeho „Nezvěstný“ je však především výpovědí o putování vnímavého, citlivého jedince v nepochopitelném i neuchopitelném mechanismu sociálního labyrintu.

 

Karel Rossmann přistává v Novém světě jako šestnáctiletý, domov musel opustit pro vážný poklesek, v Americe má zahájit nový život, pomoc může čekat od bohatého, vlivného strýce. Kafkovy postavy nesou v sobě provinění, trpí pocity viny. Karel, naivní, idealistický, ještě na palubě lodi burcuje topiče, kterému bylo ukřivděno, k sebeobhajobě, vyzývá k nesouhlasu s nespravedlností. Topiče nakonec nemine trest (scénicky zajímavě řešený). Trestán je právem, provinil se neplněním povinností, z nichž k základním náleží respekt a poslušnost k nadřízenému.

 

Ústřední postava příběhu v dalším ději pozbývá předchozí rozhodnost, projevuje bezradnost a bezmocnost při střetech s okolím, které srážejí stále víc a níž. Karel nechápe „americkou“ logiku strýce, se kterou ho za zdánlivě banální prohřešek zcela zapudí, neumí se bránit intrice, která tomu napomohla, ničen je vlastní snahou pomáhat „přátelům“, kteří ho strhávají dolů. Stává se snadnou obětí těch, kteří stejně jako on nerozumí, avšak na rozdíl od něj neničí se marnými otázkami. V rámci svého životního zaškatulkování se umí přizpůsobit sobě vymezené kóji daných rozměrů, v souladu s tím jednají účelně, tedy egoisticky. Přirozenou kořistí se stává blízký slabší „po ruce“. Kafka konec příběhu mířící k nezvěstnosti jistě přesně předvídal, možná se beznadějnosti závěru i bál. Vnitřně si snad přál nadějnější finále, jistě však nechtěl být banální a vyvrcholení, které by mohlo přinést logicky zdůvodněný, snad pozitivní zlom, nenacházel, neodpovídal by ani jeho vidění světa. Románu vlastně neuškodilo, že zůstal bez závěru. Jako by v neukončenosti konec měl.

 

Dramaturgie (Mirek Oščatka) a režie (Michal Dočekal) svým pojetím chtěli s příběhem Kafkova Nezvěstného přivést současně na jeviště kritický pohled na Ameriku vnímanou současnýma očima. Dávají to znát již svým slovem v programu představení, z nichž vyjímám: „Pro generace bylo slovo „Amerika“ přímo synonymem naděje. … to slovo označovalo celý kontinent plný pozitivních významů. … Očekávání a naděje jsou konfrontovány s realitou. … My stejně jako Karel Grossmann ztrácíme po cestě iluze, naše zkušenosti jsou všelijaké a nemáme často daleko k zoufalství. Naději na nalezení onoho kontinentu svobody a štěstí ale ztratit nemůžeme.“ (režisér M. Dočekal)

 

M Oščatka píše, co je na Americe k obdivu, avšak i k tomu opačnému. Cení si zrcadla, které Amerika umí nastavit Evropě, věří, že je nadějí, doufá však také, že „Evropa nastaví zrcadlo Americe. Vtipně uzavírá, že možná nastal pravý čas „aby nějaký americký Karel Rossmann udělal kdesi v kanceláři v Silicon Valley malý erotický skandál, po kterém sklapne kufry a emigruje do Evropy. To bude teprve ta pravá kafkárna.“

 

Brněnské divadlo Husa na provázku z těchto premis přivedlo na scénu představení, si přeje skloubit Kafkovo vidění světa očima osamoceného jedince s kritickým pohledem nad některými stránkami současné Ameriky (potažmo jistě i celého západního světa). Jistě dost iluzivní obraz Ameriky a Západu, se vytvářel u nás v letech ne dávných, kdy v kontrastu s pohledem z uzavřeného prostoru za železnou oponu, byl západní svět za ní nutně idealizován. Nějaký čas takový obraz přetrvával, než se pozitiva stala přijatou samozřejmostí, ostře vnímány začaly být negativní jevy, navíc přiostřující se.

 

Inscenace má atmosféru, je velmi zajímavě režijně vedena, nabízí řadu funkčních a nosných režijních nápadů. Dlouho je nesena kafkovskou atmosférou, neopouští ani jeho svébytný groteskní humor. Scéna, v níž se široce uplatnily igelitové závěsy či zástěny opravdu spoluhrála, posilovala zdání, umělého, různě členěného a atomizovaného „plastosvěta“. Již scéna kontroly příchozích na americkou pevninu je vstupem do živé absurdity a evokuje dnes děním vynucené situace odbavování cestujících v letištních halách, vlastně kafkovskou tvář dnešní reality. Vzpomenout by bylo možno řadu promyšlených detailů.

 

Jak se hra blíží k závěru, převažuje víc „Ameriky“ nad příchozím Karlem Rossmannem. Scéna dryáčnické prezentace amerického snu s rovnou příležitosti pro každého, kdy záleží na každém, jak se ji umí chopit, zde nabídkou tance (bláznivého křepčení), evokuje dávný, skvělý film S. Pollacka Koně se také střílejí (1969).

 

Velké oklahomské divadlo, zde Kafkovo připodobnění Ameriky za jevištního ztvárnění dělení uchazečů o práci, nabudí připomínku nádraží s transporty, holocaust rozpoutaný německým nacismem v Evropě.

 

Do inscenace byla vložena báseň Egona Bondyho z Pražského života, rozsáhlé části o exkrementu (tedy o hovnu), zlobná litanie na svět a postavení člověka. Verše úderné, naplno a otevřeně vypovídající o deziluzi básníka, strhují, diváci aplaudují i skvělý přednes herce (Dalibor Buš). Režijní záměr rozhodně zabral. Myslím však, že v relaci s Kafkou již svou podstatou zakukleným, psychologicky složitým, vnitřně rozporuplným, je básníkova přímočarost diametrálně odlišná, cizorodá. Na divadle však v inscenaci funguje, Je pouze můj subjektivní názor, že bych se až do konce víc držel Nezvěstného a kafkovské atmosféry, než „Ameriky“.

 

Román byl ovšem nedokončený, jeho pravděpodobný závěr v nezvěstnosti by asi příliš dramatický nebyl. Inscenátoři v souladu se svým pojetím volili tomu odpovídající divadelní prostředky. Konečný závěr nalezli v Kafkově povídce (spíše krátké úvaze, sentenci) Touha stát se Indiánem. – Symbolický tanec, při kterém jako by se hlavní aktér příběhu vracel k přírodě, k Zemi, ke kořenům, k počátkům, konec dávající jistou naději.

 

První inscenace nové sezóny Divadla Husa na provázku je nepochybně pozoruhodná, je výborným vykročením do nové sezóny. Jistě se setká s velkou odezvou především mladých návštěvníků, kteří tvoří v divadle většinu. Osloví i mnohé dříve narozené. Atmosféru představení podtrhla hudba Ivana Achera, stejně tak zpěv (i pěvecky výborná Simona Zmrzlá, představitelka hlavní ženské role). Pochvalu zasluhuje celý herecký ansámbl bez výjimky. Rossmann Martina Donutila přesvědčil, na herci je znát, jak za dobu u Provázků rozvinul svůj talent. (Přechází do Městských divadel pražských, i nadále však bude s DHNP spolupracovat.), výborným byl Jan Kolařík, i ostatní však skvěle zapadli do děje a svým dílem dotvořili kafkovskou atmosféru. Hrálo se dvě hodiny bez přestávky, které uběhly subjektivně rychleji. I to svědčí ve prospěch české premiéry, brněnské inscenace Kafkovy Ameriky.

 

 

 

Překlad: Josef Čermák

Dramatizace: Iva Klestilová, Michal Dočekal

Režie: Michal Dočekal

 

Fotografie z představení:

Amerika Husa na provázku 1Amerika Husa na provázku 2Amerika Husa na provázku 3

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 19 Říjen 2018 10:29 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB