Premiéra Procházkovy hry Zácpa v Procházkově režii



Hra Zácpa foto djktV plzeňském Novém divadle uvádějí od soboty 23. června novou hru zdejšího Moliéra alias herce a dramatika Antonína Procházky. Je mužem činu a zkusil formou komedie vychytat charakteristické prvky naší současnosti na vzorku třinácti mužů a žen. (vlevo fotografie z představení)

 

 

 

Na dálnici Praha-Plzeň došlo totiž k zácpě, auta nemohou dál ani v jednom pruhu, slyšíme dokonce vrtulník a posádky vozů i včetně jednoho Bulhara se před námi vynořují na zatravněné jeviště. Vynořují se ve vší kráse a se svými vlastními postoji k situaci, brzy však také se starostmi a celými vlastními světy. Osud je vyhodil na louku a tu prostřel Procházka naštěstí před nás. Dobrou chuť.

 

Scéna Aleše Valáška se pro druhé jednání změní pouze nepatrně a dominuje jí pohozená lednička. Keře a trochu odpadků však stačí. Stačí na to, abychom se v duchu ocitli v přírodě, na kterou jsme tam za volantem už zapomněli. Ale představení není jen o tom. Jako by se hrálo najednou o třiceti problémech, což ovšem nevadí, jelikož představení je jiskřením mezi povahami, z nichž každá slouží jinému poslání. Vyvrženci na zelené nábřeží ustrnuli v letu a dostali šanci mezi kytkami vydechnout, ale i vybuchnout a setkat se osudově s jinými entitami. A někdy se umí i zamyslit nad sebou a svými dosavadními já.

 

A zatímco na začátku je hrdinů třináct, což vlastně i dobře odpovídá rozměrné (ba snad až moc rozměrné) scéně Nového divadla, ve finále jich máme čtrnáct; jeden se totiž právě narodil. Možná měl, pravda, další z hrdinů zemřít, ale pochybuji, že dramaturgyně a Antonín Procházka ještě v tomto směru něco brutalistně opraví; na to autor snad až příliš tkví v oparu sice skeptického, ale optimismu. A není Shakesperare. Skutečně spíš Moliére.

 

Úkol tu před něj postavený jako před režiséra se, myslím, do jisté míry podobal Hitchockovu údělu při práci na Okně do dvora - a jsem přesvědčen, že tvůrce obstál. Jen Monika Švábová v roli staré, ba možná přestárlé herecké hvězdy... prostě není zcela využita, byť to možná, uznávám, nemusíme vyžadovat od figury, která je většinu času v popředí a zachce-li se jí, komentuje děj. To, že tato postava nezemřela, je možná chyba, ale uznávám, že obecenstvo jednoduše čeká veselohru, takže... Nu, ale mohla zesnout!

 

Co víc? Pro diváky naštěstí není problémem se ve světech obemykajících aktéry docela svižně zorientovat a zvláště po přestávce chápou, co od koho asi čekat, takže jsou občas úspěšně vyvedeni z míry tím, že odhad přece neměli. Proti hned úvodem načrtnutým povahám však autor naštěstí nikdy nejde a co je taky podstatné, daří se mu nás rozesmát. V Plzni má, pravda, zvláště při premiéře a předpremiéře „své“ početné publikum, které mu nepokrytě fandí. A magistr Procházka? Hraje ostatně do značné míry sám sebe, i když zde „jen“ herce (bezpočtu) filmových komparsů, který se kupříkladu chlubí rolí jednoho z utíkajících číšníků ve Vrchní, prchni a který (na mou duši!) hrál i v Božské Emě.

 

Podobnými konkrétny je toto veselé drama přímo nabito a politice se šťastně vyhnulo, ale jinak toho probere dost. Málokdy přitom klouže jen po povrchu aktualit a pouze minimum dialogů a fórů působí zaměnitelně. A Procházka to sice „valí“ do diváků místy až moc populisticky, ale také to zabírá, a kupodivu nepůsobí nijak dryáčnicky, když tento herec na jevišti na několikrát vyzunkne i to Plzeňské.

 

Vedle milostných propojení - různého druhu - zaujme pak i příběh rozehraný mezi otlučeným policistou a zlodějem aut. Je věrohodně napsaný, věrohodně zahraný a jistěže nijak obzvlášť kontroverzní, ale do jisté míry přece.

 

Nejen Švábová, nýbrž i Stránský či Kotiš jsou výborní a všichni ostatní minimálně dobří. A Antonín Procházka ansámbl chvílemi hypnoticky diriguje přímo z levého předního okraje jeviště. Jeho figuře ve hře velmi sluší i uměřená dávka ješitnosti a rovněž skutečnost, že na jevišti je s vlastní manželkou Štěpánkou Křesťanovou, mu svědčí.

 

Zrovna tak ale baví ostatní a jejich témata. Notně zužitkovaný je např. aktuální motiv „sdílení věcí“ a nemyslím, že aktuální kdy přestane být. Nu, a unikne-li vám náhodou pointa vztahové souhry některé dvojice či trojice, bude to asi jenom vaše vina: zrovna jste se totiž zakoukali „do jiného okna“. Ale celek hry i představení je kompaktní a nerozplizlou mozaikou osudů, která může nudit leda pštrosa s hlavou v písku. Není pochyby, že sledujeme realitu, a že ta bolí, i přes občasná zjednodušení. Ale i realita má dojemné momenty. Tak třeba scénu, kdy jedna z hrdinek odhalí, že zná dalšího z trosečníků už z mateřské školky. Anebo Procházkův nepochybný hold spisovateli, který prodal jen pět kusů své sbírky povídek.

 

Nové Okno do dvora Procházka sice nenapsal a ryzí neorealismus také nesledujeme, jako by se tu však hrálo v potutelném odlesku obojího. Stránský to tentokrát neukříčí, ale prostě umluví až do nejvyšší řady (ač nedávno v tisku hovořil jen o jedenácté) a sprostá slova zní, ale nebuduje se na nich. I sex se odehrává, ne však nutně přímo před námi. A vlastní život pozorujeme bez kukátka a v metafoře, která je přes všechna nutná zjednodušení precizní.

 

 

Zácpa. Napsal, režíruje a hraje Antonín Procházka. Dramaturgie Marie Caltová. Hudba Kryštof Marek. Dále hrají Štěpánka Křesťanová, Bronislav Kotiš, Martin Stránský, Monika Švábová, Jaroslav Matějka, Klára Krejsová, Jiřina Škoulová, Petr Konáš, Andrea Mohylová, Apolena Veldová, Kamila Šmejkalová, Zdeněk Rohlíček, Michal Štěrba. Nové divadlo v Plzni.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB