Martin Glaser: Umělci jsou jako příslovečný kanárek v dole. Není-li pravda svobodná – ptáček nezpívá




Martin Glaser foto fbRozhovor o násilí a efektu motýlích křídel s ředitelem NdB – Národního divadlo Brno Martinem Glaserem (na snímku vlevo)

 

 

 

Mohl byste říci pár slov o sobě? Jste umělec? Úředník?
Už to bude skoro 5 let, kdy se můj život vydal úplně jiným směrem, než jsem si představoval.  Někdy v květnu 2013 jsem dostal od vedení města Brna nabídku, zda bych se nechtěl ucházet o post ředitele tamějšího ND, které už bylo tehdy rok bez ředitele. K tomu navíc scházeli i tři umělečtí šéfové ze čtyř. V té době jsem byl rozhodnut, že opustím Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, své dřívější působiště, kde jsem pracoval 15 let od absolutoria a kde jsem byl 7 roků uměleckým šéfem. Došel jsem k tomu, že pokud zůstanu, začnu se opakovat. Chtěl jsem vyzkoušet i něco jiného. Nabídka byla pro mě nečekaná, protože jsem nikdy neměl ambici být ředitelem, natož divadla takto velkého. Na druhou stranu jsem už tenkrát prošel většinou českých divadel. Viděl jsem, jak to funguje, měl jsem představu, jak by bylo fajn, kdyby divadla obecně mohla fungovat. Rozhodujícím faktorem, proč jsem nabídku k účasti v konkursu přijal, byl tým skvělých lidí, který se mi pro vedoucí místa povedlo dát dohromady. Dnes máme za sebou 4 sezóny, pátá je připravená. Stojíme na dílčí křižovatce, kdy město Brno se bude muset brzy rozhodnout, jak dál. Mandát jsem vnímal jako pětiletý. Kromě toho, že jsem nadšeným divadelním ředitelem, což mě baví a naplňuje mě, stále zůstávám divadelním režisérem, který rozšířil pole svého působení z činohry na operu.

 


Národní divadlo se asi odlišuje od jiných divadel v republice. Některé věci jsou možná snazší. Využíváte úřednické funkce, abyste popohnal své umělecké záměry, nebo se jakožto umělec stáváte i úředníkem, abyste zreformoval systém, tedy samu organizaci provozu? Teď vlastně nevím, do jaké míry se ptám na totéž…
Režíruji proto, abych zůstal v kontaktu s oborem. Chtěl bych duchem zůstat režisérem, byť tělo se více angažuje v ředitelské profesi. Čtyři roky jsem nerežíroval v jiném divadle než v Národním divadle (NdB) v Brně, i když jsem dostával hodně nabídek. Pro ředitele divadla je výhodou, když rozumí tomu, co se v divadle děje. Národní divadlo Brno je druhý největší divadelní dům v zemi. Do značné míry by jej mohl řídit ekonom nebo manažer. Poměrně často je třeba ale řešit situace, které se v běžném podniku nestanou. Pracujete s lidmi, kteří jsou velmi emotivní, kteří mluví jazykem, který je pro řadu lidí nepochopitelný. Musíte dělat řadu rozhodnutí, ke kterým musíte mít i uměleckou průpravu. Není to jen o investicích do představení. Musíte mít i vizi a k ní nějakou zkušenost, aby se odhalil potenciál. Dobrý režisér vidí potenciál v textu, herci, scénografovi. Vytěží tento potenciál. Národní divadlo Brno je instituce s obrovským potenciálem. Brno a jeho největší divadlo – nesou étos odkazu Leoše Janáčka. Je to divadelní dům snů. Některým lidem v něm se sny už plní. Takže ano. Jednou z ambic je i vnést zásadní změny do systému organizace. Jako umělecký šéf můžete přispívat ke změnám jen do jisté míry. Divadelní ředitel má právo i povinnost v klíčových záležitostech rozhodnout. Divadlo není demokratická instituce. Vyžaduje osvíceného autoritáře. V tomto prostředí je spousta názorů, nedá se o nich prostě hlasovat. Rozhoduje člověk zplnomocněný, mající odpovědnost a sílu, se schopností nést důsledky.

 


Zeptám se provokativně: Jsou na Vás jako na ředitele a umělce vyvíjené politické tlaky? Existují politické zakázky určující, co je vhodné, aby se hrálo či nehrálo?
Za celých pět let jsem se nesetkal s tím, že by mi někdo říkal, co se má hrát.  Co se nemá hrát, to jsem teď zažil v rámci festivalu. Byla to sice ojedinělá vlaštovka, ale mimořádně nebezpečná. Mám na mysli hru „Naše násilí, vaše násilí“. Myslím, že proto jsem vytáhl téměř do boje, myslím, že je to něco velmi záludného. Žijeme v zastupitelské demokracii, pro kterou je příznačná dělba práce. Každý by měl dělat to, pro co byl vybrán a pro co má kvalifikaci. Ti, kdo nejsou dramaturgy, by si tudíž neměli dramaturgické ambice činit.

 


Přiznám se, že jsem ono představení neviděl, jelikož se Vás mohu naň přímo zeptat, věřím, že tím interview nebude trpět. Všeobecně vzato: Když redakce časopis Charlie Hebdo uveřejnila karikatury Mohameda, uplatnila své demokratické právo se vyjadřovat. Poté ale došlo k nepokojům na Blízkém východě a k ušlapání několika demonstrujících lidí proti těmto urážlivým karikaturám. Následovaly teroristické útoky v Paříži. Hollande, Merkelová, davy Pařížanů, ti všichni vyšli do ulic vyjádřit solidaritu s oběťmi teroristických útoků v metropoli. Když se tyto útoky Martin Glaser mluví k publiku foto fbopakovaly – čili už nešlo jen o incident v redakci Hebdo –  ve městě nad Sinou najednou všichni bojácně utichli. Nestřetává se tu tedy umělecký záměr s krátkozrakostí tvůrců kontroverzních divadelních her? Může-li někomu jít už i o život?  Lépe řečeno se nabízí: nebýt karikatur z Charlie Hebdo, možná by byl nyní v Evropě klid…
Na tuto Vaši otázku nevím, jak odpovědět, jelikož obsahuje příliš mnoho „kdyby“. Kdyby to nebyly karikatury, tak by tu lavinu spustilo něco jiného. Lavinu můžete spustit v horách tím, že zakašlete.

 


Butterfly effect?
Dlouho jsme si mysleli, že dějiny skončily. Že nám bude dobře. Že se společnost bude jaksi sama od sebe kultivovat. Přitom najednou zjišťujeme, že prožíváme dějinný zvrat, a nevíme si s tím rady. Během té fáze, kdy jsme si žili hezky v klidu, jsme zapomněli na kořeny, na něž se odvoláváme; tyto kořeny jsou evidentně dost mělké, nechali jsme se z nich vyrvat. Nevyrvali je herci jedním představením, ale možná komunisti a před nimi válečné události. Nyní je povinností nás umělců být v roli kanárka v dole: nikoliv mít ambice říkat, jak by to mělo být a co je skutečně ta „opravdová pravda“. Jako ředitel festivalu neříkám, že si myslím já nebo dramaturgická rada to, co je východiskem pro režiséra Frliće (režisér skandální hry „Naše násilí, vaše násilí“, pozn.). Na festivalu bylo 50 představení, v hlavní tematické lince byly další inscenace, které měly jiná východiska, jiné vidění světa, jiný způsob nakládání s přemýšlením o něm. Frljićův počin je jeden střípek toho, co se v současné evropské kultuře odehrává. Myslím, že nejnebezpečnějším je tvářit se, že to tak není; případně pak něco zakazovat.

 


Můžete něco říci o autorovi inscenace, té předlohy, byla-li látka adaptovaná pro divadlo?
Režisér Frljič pracuje tak, jak se to dnes v části evropského divadla dělá, tedy metodou improvizací, diskuzí s herci. Je to samozřejmě to divadlo, které se blíží k politice, k proklamování nějakých názorů. Není to ono interpretační divadlo, staré, dobré, hezké, po kterém se často s nostalgií volá. Ale všechny umělecké obory se průběžně proměňovaly. Evidentně je tohle proud, který nyní chtějí umělci i část publika. Jinak by to nebylo.

 


Kdybyste se měl zaměřit na výpovědní jádro onoho představení, co je tou nosnou výpovědí celého toho kusu? Nepopulárně: co tím básník chtěl říci?
To je právě ten problém. Co tím básníkem chtěl říci, záleží na jednom každém příjemci. Rozhodně nechci být interpretem této inscenace. Neviděl jsem ji samu o sobě, jelikož už když jsme do divadla šli, tak z toho uměleckého díla se stalo politikum. Tím, že to představení bylo narušeno vpádem extrémistů, my jsme viděli představení, ve kterém bylo ještě jakési parapředstavení.

 


Takový svého druhu happening?
To nebyl happening, ale přímé zastrašování. Pokud vám na jeviště vtrhne 30 uniformovaných svalovců?! Měli na sobě stejná trička, podobné účesy, vytvořili lidský řetěz, zatlačili herce ke kulise a křičeli: „Tohle divadlo je naše! Protestujeme proti tomu, aby se toto představení hrálo!“ Když máte trochu představivosti či jste viděl film o nástupu fašismu…

 

představení Frljiće v Brně foto FB

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nemusíme chodit tak daleko, viz útok na divadlo na moskevské Dubrovce, kdy se tam zrovna hrálo představení „Nord-Ost“ (2002). Tehdy šlo o útok ze strany islámských radikálů (teroristů). Ve hře „Naše násilí, vaše násilí“ je situace bizarní: muslimská dívka je terčem sexuálně motivovaného útoku; útočníkem je Boží Syn (?!) … Proti tomu protestovali nemuslimští extrémisté… Podali jste trestní oznámení? Případně bylo-li trestní oznámení podáno proti vám (divadlu, hercům…)?
Rozhodl jsem se nic nepodávat, jelikož ona extrémistická skupina má mnohem větší mediální prostor, než by bylo záhodno vzhledem k jejich množství v populaci. Je mnohem více přínosnějších skupin, než je tahle parta, která by se jinak než výtržnostmi do novin nedostala. Trestní podání ale podala paní senátorka Wagnerová, my bychom se k tomu jistě mohli formálně připojit. Myslím, že není důležité to zmnožovat, ale počkat, co k tomu řekne soud.

 


To byli Češi, Moravani či cizinci?
Extrémisté hovořili česky a evidentně žijí v Brně. Říkají, že to město je jejich, že ho promění k obrazu svému. Že oni vědí, co je správné umění, co je morální, na co se mají ostatní dívat.  Nějakých 30–40 lidí přišlo, aby vykřikovalo „na tohle se dívat nebudete“.  S extrémisty nesouhlasící publikum reagovalo: „Ale my se na to dívat chceme!“

 


Existuje hudební skladba „4 minuty a 33 sekund ticha“ Johna Cageho, v níž interpret nehraje na klavír. Dle not se dodržuje ticho. Veškeré zvuky, které ze sálu zazní, stávají se integrální součástí umělcova výkonu. Hyperbolicky řečeno a s nadsázkou: vystoupení oněch extrémistů by se dalo chápat, že šlo o neplánovanou, přesto integrální část představení. Je to představení surrealistické? Dadaistické? Jaké?
To bychom vnímali to, co tam nebylo. Z té bojůvky tvořili větší část lidé, kteří byli evidentně poprvé v divadle. O estetice neví nic. Je důležité, aby se věci pojmenovaly správnými jmény. Šlo o násilné zastavení představení, vyhrožování silou. Tečka. Právo pro to má slovo – výtržnictví.

 


Pamatujete se, když holky v kuklách vnikly do Katedrály Krista Spasitele, říkají si „Pussy Riot“, a jaly se v sakristii vyřvávat politická, nicméně vulgární gesta? Jistě májí právo vyjadřovat názor, zde ale asi šlo o levný způsob, jak si zajistit rychlý PR. Rychle a bez práce. Tehdy zasáhly orgány a přinejmenším jedna z aktivistek určitě vyfasovala dva roky. Soud to vysvětlil tak, že takovéto chování vlastně mohlo vyvolat náboženskou nesnášenlivost. Trest nepadl z politických důvodů.
Po letech si nepamatuji detaily. Ta akce samotná je pro mě stejně nepřijatelná stejně, jako to, co udělali ti „Slušní lidé“. Podstatný rozdíl ovšem je, že skupina „Pussy Riot“ vtrhla do kostela během mše a přerušila náboženský obřad, pokud se nepletu. Můžeme klidně protestovat, že církev je placená ze státních prostředků. Ale přerušovat náboženské obřady je podle mne nepřijatelná forma protestu. O tom jsem přesvědčen, i kdyby měly stokrát pravdu.

 


U nás ale byla tenkrát společnost na straně „Pussy Riot“…
To je možné, ale jde o princip. Lidi se přišli pomodlit. Je to pro ně neoddělitelná součást jejich životů. Pak přijde někdo a sobecky, pro vlastní pravdu, jim překazí takto významný rituál. Nepopírám právo lidí na demonstrace proti uměleckým dílům. Psát o tom články, petice. Myslím ale, že součástí naší civilizace je to, že takovéto jednání povolíme, pokud ovšem nepřekročí zákon. Pokud ano, pak od toho máme policii a soudy. Když jsem říkal, že je třeba pojmenovat věci správným jménem, tak jiné pojmenování je, že ti lidé vzali spravedlnost do svých rukou. To jsme v této zemi zažili a asi jsme se z toho nepoučili, nebo si to nepamatujeme…

 


Dobrá, nicméně sedíme v kavárně Slavia na Národní třídě, kde lidé (divadelníci, studenti…) přece vzali právo do svých rukou…
Lidi chtěli získat svobodu, demokracii - to přeci vůbec nemůžete srovnávat. Policie tehdy přerušila pokojnou demonstraci za použití brutálního násilí. A spustila lavinu...

 


Pobavím Vás, EU nám v časech svobody předpisuje míru zakřivení okurek, na index se mají dostat brčka od nápojů. Už ani ten Rum Rumem není. Je tohle ještě ona Hutkova „ta lidská svoboda“ či jen o svobodě snění? Soupis rušené české produkce (zrušených výrobků pod nátlakem) by mohl být větší. Citoval jsem tu namátkou. Nelze ani pomíjet fakt, že za neuposlechnutí dodržení rušících nařízení nám hrozí neudělení grantů, eventuálně různé pokuty a sankce.
Já vůbec nechci debatovat, zda je vůbec pravda, že nám EU říká, jak mají být křivé okurky. Také nám Evropská unie říkala, že koblihy mají být v plastových pytlících, nakonec se ukázalo, že si to vymyslel agilní úředník v ČR. Je třeba rozlišit, co je legitimní otázkou a co není. Pokud třídíte odpad, víte, kolik plastu vyprodukuje obyčejná česká domácnost. Když trochu rozumíte tomu, co jsou plasty, tak víte, že představují velký problém pro životní prostředí. Tak proč nepřemýšlet o tom, zda potřebujeme tolik igelitových pytlíků a brček?

 


Kdyby se tady stalo, že se tu uplatní podobná logika jako u „Pussy Riot“. Neobáváte se, že nějaká zainteresovaná skupina by Vás mohla obvinit z pokusu (latentní tendence) rozdmýchat onu náboženskou nesnášenlivost?
To je právě hluboké nepochopení poselství onoho představení. Zkoumá, co je příčinou toho, co se teď v Evropě děje.

 


A co se děje?
Na to bych vám mohl říct názor jako soukromá osoba, ale nejsem majitel žádné zaručené pravdy! Avšak naše představení, za tím si stojím, nevyzývá k žádné náboženské nesnášenlivosti. Tam nikdo neříká – křesťanství je špatné. Tam nikdo neříká „nesmíte v něco věřit“. Neomezuje se tam ničí svoboda. Provokativním způsobem se předkládají teze, které mají podpořit názor režiséra, že za to, co se nyní v křesťanské Evropě odehrává, si můžeme – my jako Evropané – do značné míry obecně sami. Evropa má křesťanské kořeny, ale křesťanská už moc není. Můžeme s tím souhlasit, nesouhlasit. Můžeme v ČR říkat, že jsme sami kolonie neměli, že jsme se přeci vždycky jen starali  sami o sebe. Že nám do toho nic není. Avšak festivaly jsou od toho, abychom si otevřeli dveře do světa, abychom viděli, jak myslí a tvoří jiní lidé. Takže mě nakonec mrzí, že festival o padesáti titulech se mediálně zredukoval na dva, které uvíznou v hlavách lidí, kteří třeba ani do divadla nechodí.

 


A proč by třeba měli začít chodit právě teď?
Naše divadlo prochází nákladnou rekonstrukcí, letos produkujeme tři festivaly s rozpočtem 70 miliónů korun, paralelně s tím vším běží obvyklý provoz divadla. Na podzim se po mnoha měsících rekonstrukce vrátíme 17. listopadu do Janáčkova divadla. K otevření divadla i festivalu uvedeme Lišku Bystroušku v režii Jiřího Heřmana. Zahájíme 6. edici festivalu Janáček Brno, který by měl být vyvrcholením kulturních oslav naší státnosti. V Brně se po dlouhých 12 letech během tří týdnů odehraje celé Janáčkovo jevištní dílo, a to v interpretaci špičky evropské operní režie. Janáček Brno je jediný festival, který přináší kompletní zahraniční operní produkce: místní i domácí orchestry. V tom je to unikátní. Čekají nás výjimečné intepretace Janáčkova díla.

 


Co ztvárnění? Čeká nás Janáček autentický, nebo uvidíme podobný exces a la Oliver Frljić?
Jiří Heřman je nejlepší operní režisér v ČR, který má svůj specifický styl. Snaží se každou operu, kterou režíruje interpretovat z hloubky hudby i z hloubky libreta a těžko od něj očekávat, že bude vytvářet repliku premiérového uvedení v Brně, nebo nějaké představy ze 60. či 70. let, vycházející z principů realismu. Bude to interpretace, která se bude snažit podívat se na operu dnešníma očima, udělat ji tak, aby to dnešního diváka oslovilo, zasáhlo, vzrušilo. My jsme udělali zkušenost, která je velmi prostá a jednoduchá, že když  Janáčkovo dílo nabídnete publiku v excelentní kvalitě, jako to bylo v případě Káti Kabanové na loňském festivalovém ročníku, tak najednou se lidi rvou o lístky. Problém není v Janáčkovi, ale v inscenátorech. Lpění na nějakých tradicích? Pro současné publikum by to nebylo víc než vzpomínka, „jak jsem to viděl před 30 lety a jak hrozně se mi to líbilo a chtěl bych to tak vidět znovu…“. Současný inscenátor musí hledat nový jevištní výraz, výraz adekvátní současné době. Čerpejme z (hluboké) minulosti způsobem invenčním.

 


Není lepší vytvořit vlastní původní hodnotu než předělávat klasické, již osvědčené látky?
Nic z toho se nevylučuje. Když bere režisér do ruky scénář, bere do ruky 70 stránek ticha. To vše musí ožít. Operní partitura má 200 stránek not, z toho mnoho řádek scénických poznámek. Ty nikdy nepostihnout totalitu uměleckého díla. Musíte jako režisér dotvořit velké množství věcí, které záleží na vaší fantasii. Jsem rád, že mě Jirka Heřman přizval do světa opery. Nyní mě navíc čeká jako režiséra i svět baletu. Těším se, že fyzicky zažiju, jak všechny tyhle věci vznikají. Jsem rád, že jsem u toho, když vzniká divadlo, opera a balet.

 


Budeme slavit výročí státu. Jak na vás působí destrukce Československa v roce 1993?
Jak stárnu, vnímám víc minulost a přemýšlím, kdo jsme. Závidím jiným státům, že umí oslavovat. Loni jsem letěl přes Finsko. Celé letiště už rok předem bylo polepeno plakáty k oslavě samostatného finského státu. Na palubě bylo speciální menu, které vymyslely finské děti. Nešlo o formalitu, tak jak jsme slavívali svátky za komunistů. Možná je to problém nás Čechů, že nejsme hrdý národ. Raději se smějeme, ušklíbáme… Docela by nám prospělo, kdybychom autentickou hrdost v sobě našli. Pěstujme si ji a zacházejme s ní.

 


S čím?
S autenticitou. Pěstujme si ji a vztahujme se k ní, ať jen nám pět, padesát či sto let.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 14 Červen 2018 13:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB