Stojí za to zajít na Fidlovačku

 

Taclík Pazderková hra Pravda foto FidlovačkaZellerova (Florian Zeller, nar. 1979, autor řady úspěšných románů a divadelních her, tak úspěšných, že ho někteří krasoduchové pokládají za autora literárních textů „pokleslých“) „Pravda“ zazářlla před pár lety na festivalu v Hradci v podání vídeňského Volkstheateru. (vlevo záběr ze hry - Iva Pazderková a Marek Taclík)

 

 

 

Je to Zellerova již šestá (první „L'Autre“ - „Ten druhý“ mu už v r. 2004 přinesla úspěch) a zřejmě nejuváděnější hra: od její světové premiéry v Théâtre Montparnasse r. 2011 se objevila v nesčíslných inscenacích především v německé jazykové oblasti (dokonce tu měla – v Hamburku – současně s Paříží pod názvem „Die Wahrheit, oder von den Vorteilen sie zu verschweigen, und den Nachteilen, sie zu sagen“ - tedy „Pravda, aneb o výhodách toho ji zatajit a nevýhodách ji říci“), ale i ve Španělsku, Itálii a dalších zemích (v Londýně byla dokonce oceněna jako hra roku). Do češtiny ji přeložil přesně, vtipně a živě Michal Zahálka, zatím se objevila v Chebu (neviděl jsem), asi před rokem jsem si s potěšením poslechl její rozhlasovou verzi (v paměti zůstává Ivan Trojan, ale je trochu nespravedlivé jmenovat jen jeho) a teď s ní přišlo Divadlo na Fidlovačce. S výborným hereckým obsazením a inteligentní, vynalézavé režii Mikoláše Týce.

 

Ten na scéně Michala Syrového (v podstatě jednotná scéna, výtvarník vychází zřejmě z věty v textu, v níž milenci zjišťují, že jeden hotelový pokoj je jak druhý a i ostatní prostory jsou zaměnitelné) nasadil razantní tempo, pointa střídá pointu, salvy smíchu publika překonává hned další salva. Rakušané byli o něco pomalejší, přemýšlivější a jejich pointy vycházely právě z této uvážlivosti. Oba tyto přístupy výborně fungují. Přitom ale nejde jen o vtipy – dialogy by se mohly, tak jak jsou napsány a i zahrány, vskutku odehrát. Pozoruhodné je nejen to, že jsou herci v tempu, ve kterém hrají, schopni vesměs precizně vyslovovat, ale i udržet charakter rolí. Zahálkův překlad si poněkud přizpůsobili, zlidověli – ostatně není jasné, kdo si z koho kdy „dělá p….“ (vytečkováním naznačuji, že toto slovo není v recenzi „jazykově korektní“) a zdá se, že v takových případech už takový vokabulár ani nepřekvapí. Týc vytvořil přesné aranžmá a dá se říci, že každý pohyb herce je nejen promyšleně naaranžován, ale i přesně odpovídá charakterům postav i oněm nejasnostem, na nichž je zápletka hry postavena. Jde totiž o manželský troj- resp. čtyřúhelník, jehož přesné fungování se překvapivě vyvíjí a divák tápe spolu s hlavní postavou v bludišti pravd, polopravd i - ne vždy zcela zjevných - lží. A právě tyto jemnosti vyžadují velice precizní herecké jednání. Nejen veselá, ale situaci přesně vystihující je scéna – zřejmě vymyšlená v této inscenaci – v níž se hlavní postava Michel (výborný Marek Taclík) šokován skutečností, že jeho nezaměstnaný, podváděný a „nejlepší“ přítel Paul (trochu romantický, ale i klidný, suverénní „přehleďák“ v podání Davida Háka) tuší nevěru své manželky, omylem převlékne zpět do sportovního oblečení, z něhož se krátce před tím svlékl. Snad má Michel Paula doopravdy svým způsobem rád - i když nejspíš povrchně, jak odpovídá stavu současné společnosti. A také si asi myslí, že je to trochu trouba – konec konců Paul ztratil práci a jeho žena Alice (Iva Pazderková) s ním spí jen – samozřejmě především nejspíš z Michelova pohledu - z lítosti (zde by měl režisér, resp. herec možnost, si trochu více „zapsychologizovat“). Je zábavné sledovat, jak Michel ztrácí postupně půdu pod nohama a s ní spojenou suverenitu, ale i jak se ve svém nepochopení vzdaluje, či naopak sbližuje s manželkou Laurence - opět velice precizní výkon Martiny Šťastné. Pozorně ji sledovat za vařičem znamená i tušit její motivy. O poslední scéně, kterou ovšem nemohu prozradit, nemluvě. Vůbec – žena a její činnost: suverénní lékařka (Paulova žena Alice) si dokáže v ordinaci zachovat profesionální odstup a určitý chlad i vůči svému milenci Michelovi, jemuž v jiných situacích zjevně eroticky podléhá. Apropos scéna v ordinaci – to je snad jediný výstup, kdy jsem měl pocit, že Michel mohl trochu ubrat.

 

Po laskavé komedii „Familie“ Joeho DiPietra v citlivé režii nedávno zesnulého Juraje Herze a Labichově vaudevillu „Miláček Célimare“ v nenásilné úpravě Tomáše Vůjtka a režii Ivana Krejčího (jak diváka potěší, že Célimare ve výborném podání Igora Bareše, nepobíhá po jevišti s mobilem!) má Fidlovačka na repertoáru další „tahák“. K posledně jmenované inscenaci stojí za to podotknout, že oba její tvůrci jsou kmenovými divadelníky ostravské Arény, která i letos – tedy už „tradičně“ - získala v „Anketě kritiků“ titul Divadla roku, Vůjtkovy hry byly navíc oceněny jako hry roku. Ostatně jedno ze zahajovacích představení Fidlovačky bylo Cyrano z Bergeracu s Tomášem Töpferem v titulní roli v režii Jana Kačera. Od napsání tohoto textu má „Fidlovačka“ na repertoáru další zajímavou komedii (Larry Shue: Cizinec, překlad Jan Hančil), která ač vznikla již v r. 1983, je kupodivu velice aktuální a konvenuje se současnou politickou situací.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 11 Červen 2018 08:33 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB