O Frljićovi jsme psali - viz: O jeho šat metali los

Oliver Frlić foto youtubeChtěla jsem začít toto zamyšlení tak trochu oklikou, ale k čemu by to bylo? Řeknu to rovnou: V Brně se připravuje premiéra hry chorvatského autora Olivera Frljiče (na snímku) s názvem Naše násilí a vaše násilí. Představení má veřejnost zhlédnout už 26. května tohoto roku v rámci květnového festivalu Divadelní svět. Hru nastudovalo Divadlo na provázku - Centrum experimentálního divadla. Ještě k premiéře nedošlo, ale skandál jako Brno už je na světě. Neboť nejde o nic jiného než o troufalou blasfémii: Kristus znásilňuje muslimku.

 

 Související: Kontroverzní civilizační inscenace s Kristem a muslimkou v Brně

 

Kardinál Duka se vyjádřil ve smyslu, že jde o výprodej křesťanství a jeho ideálů. Odmítáme relativizaci násilí. Mluví se o urážce křesťanů i muslimů. Biskupové se bouří. Nechali se slyšet, že pokud se představení uskuteční, nepřevezmou záštitu nad projektem Re: publika k stému výročí ČSR – a to není projekt jen tak ledajaký. Otevřeným dopisem řediteli brněnského národního divadla protestuje také viceprimátor města Brna Petr Hladík (KDU-ČSL). Protestuje hnutí Slušní lidé i další političtí činitelé města. Naléhavý otevřený dopis je adresovaný i primátorovi města Brna a k podpisům je připravena petice za stažení hry, jejímiž signatáři jsou Jiří Mrázek a Jan Rozek. Zdůrazňuje se, že za celou tuto nechutnou záležitost je odpovědné město Brno jako právnická osoba. Oslovený ředitel brněnského národního divadla, pan Martin Glaser, odmítá hru stáhnout a má pro to důvodné argumenty. Nesouhlasí s žádným zákazem, s žádnou cenzurou. Podle něho lidé mohou hru ignorovat a představení nenavštívit, nebo představení navštívit a pak hru zkritizovat a odsoudit. Podobný názor zastává i primátor Petr Vokřál: ať si diváci udělají vlastní názor. Takto vysloveno je to vlastně demokratické rozhodnutí. Ovšem klidu to nepřidá. Emoce bobtnají.

 

V divadle je prý vyprodáno, což jistě není zanedbatelný ekonomický efekt. Premiéra má být dokonce uvedena za přítomnosti policie. To už je těžký kalibr.

 

Náboženská válka? Kdyby to bylo tak jednoduché!

 

Zkusme se na celou záležitost podívat pokud možno objektivně (jsme-li toho v té vlně emocí ještě schopni).

 

Začněme tím nejjednodušším argumentem a podáme si přímo autora. V uměleckém světě není žádnou mimořádností, že se autor i dílo dočká pozornosti - a dokonce někdy i nesmrtelnosti - vyvolaným skandálem. Docela spolehlivý způsob, jak se „zviditelnit“ – což je deviza současného marnivce. Vsadil na to i chorvatský autor? Je to další narcis, přesvědčený o důležitosti svého konání? Cítí se snad přehlížený, takže musí udeřit a trefit přesně na první dobrou? Nebo je to rozený šprýmař, který se baví tím, jak někoho zase naštval?

 

Anebo je autor odvážný chlapík, který cítí své téma: zahnívající rybník, do něhož vypustil štiku a teď se všichni diví, jak sebou živočišně mrská? Co o Frljičovi jako člověku spolehlivě víme?

 

Ale nechejme metafor. Jsme zase přímo v oku uragánu.

 

Náboženské téma je vždycky velice citlivé, a to zdaleka nejen pro samotný námět. Ve hře – a nejen v té divadelní – jde vždycky o mnohem víc.

 

Ať jsme či nejsme věřící, vždycky nás něco takového zaskočí. Zvykneme si říkat, že tohle už je přes čáru, tamhletím už jsou překročeny meze a podobně. V důsledku je to ale jen taková bezzubá reakce. Mluvíme-li navíc o uměleckém vyjádření, tak dvojnásobně plytká. Neboť umění má přímo v popisu práce překračovat hranice a jít přes čáru. Tak tomu bylo vždy.

 

Takže přejděme k druhé fázi a argumentujme coby literární teoretici. Jak rozeznáme, zda jde v díle o uměleckou svobodu, nebo záměrnou a řekněme rovnou i podpásovou provokaci? Divadelní kritik k tomu určitě dodá, že záleží na tom, co ještě je a co už není na jevišti přijatelné. Protože, dámy a pánové, udržujeme rozpravu jen v mezích divadelního světa, analyzujme pouze dramatické dílo, dál už jsou to jen spekulace.

 

Je to pravda? Objektivní? Pštrosí?

 

Diskuse vedená jen a pouze v názvosloví literárně-teoretických úvah je podle mého alibismus. Protože autorovi se podařilo něco, co přesahuje problém původního díla nebo jeho interpretace. Rozdělil společnost – a to nejen uměleckou. Ale buďme spravedliví a připusťme, že před nás postavil palčivé otázky současnosti. Možná mnohé probudil z netečnosti. Jak vidno, misky vah jsou téměř v rovnováze. Těžko soudit. Těžko ukázat prstem. Jsme skutečně demokratická společnost, která připouští beztrestnou mnohoznačnost názorů? Je správné mít vlastní názor, ale je problematické trvat na přesvědčení, že jsme to právě my, kdo má vždycky pravdu. Kdo rozhodne, který názor může být veřejně beztrestně vyslovený a který už ne? Jsou vůbec limity svobody? A jaké? Kdy? Odpověď je po ruce: Listina základních lidských práv a svobod. V ní se mimo jiné praví, že „pokud publikovaný názor vybočí z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany“.

 

Taky mne napadá, že kdyby v jakémkoli uměleckém díle byla pošlapávaná čest vlastního nebo cizího národa, státní vlajka, hymna – autor by byl souzen a jistě i odsouzen za urážku národa, rasy apod.

 

Jak to, že připustíme beztrestně plivat na ideály, kterou jsou mnohým svaté?

 

Máme před sebou nesmlouvavé právnické argumenty, naléhavé občanské argumenty, erudované umělecké argumenty, je to věru sofistikovaná pře. Rétorika obou stran je přesvědčivá a logická. Výsledkem zůstává patová situace.

 

Chybí argument, který by nesporně převážil. Pověstné zrnko písku. Ale kde je na poušti najít?

 

Nedávno jsem sledovala televizní pořad Fokus Václava Moravce. Byl zaměřený na otázku osobního hrdinství. Velmi zajímavá debata. Z ní připomenu slova jednoho z diskutujících, katolického teologa a biologa v jednom, pana Marka Orko Váchu.

 

Řekl to jasně. Potřebujeme hrdiny. Potřebujeme vzory. Souhlasím. Potřebujeme vědět, že slova jako láska, lidskost, statečnost aj. nejsou jen abstraktní pojmy. Známe jejich lidskou podobu i lidská jména, a přesto jsou víc než obyčejní smrtelníci. Ideály, které se nad námi povzneseně nevznášejí, ale podepírají nás.

 

Jistě, z ideálů se velice snadno postaví valy ideologie. Ale to neselhal ideál, ale lidská slabost. Naše odvrácená tvář.

 

A tak si myslím, že autor má pravdu, když je přesvědčen, že je třeba mluvit o všem zrůdném, hanebném, nízkém a odporném, čím zanášíme svět. Ovšem demonstrovat tu lidskou špínu máme jen a jen na sobě – jsme přece jejími nositeli. Nespravedlivě a alibisticky nastavit za sebe nevinné, vystavit je hanobení a ponižování je projev blázna, ignoranta nebo zoufalce.

 

Nejsem přesvědčena, že zhášení světel je zrovna nejvhodnější způsob, jak se prodírat tmou.

 

Vlastně je celá kauza bolestná i varující, když se musíme zasazovat, aby to čisté, čemu snad ještě věříme, nebylo svévolně vláčeno špínou.

 

 

Autorka je spisovatelka, básnířka, překladatelka a lingvistka.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 31 Květen 2018 07:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB