Nadčasové podobenství Artura Millera v působivém a mrazivém provedení Městského divadla Brno

Share on Myspace

Čarodějky-ze-Salemu foto MdBČinoherní scéna MdB uvedla (10. a 11. 2.) premiéru významného dramatu Artura Millera Čarodějky ze Salemu. Hrou z roku 1953 reagoval autor, levicový intelektuál, na dění ve Spojených státech. Prvotní, zvlášť vyhrocené období studené války bylo v USA ve znamení činnosti a vyšetřování Výboru pro neamerickou činnost. Poválečné události v Evropě, zejména východní, vedly k obavám z šíření komunismu, k tvrdému antikomunismu. Důsledkem byl až „hon na čarodějnice“, který postihl řadu levicově orientovaných umělců a tvůrců.

 

 

 

A. Miller se k napsání hry inspiroval reálným „čarodějnickým procesem“, který proběhl na sklonku 17. století v městečku Salem (Massachusetts). Po uvedení se dočkal nepříznivé kritiky, ze strany pravice odmítnutí viditelné paralely s tamějším vnitropolitickým děním. Vyskytl se i logicky zdůvodněný názor, že dávný proces evokuje a je blízký spíš těm probíhajícím v komunistických východoevropských zemích. Proces s „protistátním spikleneckým centrem“ v tehdejším Československu svým průběhem s nejtvrdším nátlakem a průhlednou manipulací vrcholící jedenácti rozsudky smrti měl k Salemu nepochybně těsnou blízkost. „Návratu středověku“ do amerického městečka na sklonku 17. století se nevyhnul ani svět dvacátého století, paradoxně v závěsu po skončení válečného běsnění s miliony obětí.

 

Millerovi šlo ovšem o podobenství nadčasové. Dávný případ ze Salemu k tomu skýtal dobrou materii. Autor vytvořil drama o věčně přítomném střetu moci dogmatu a fanatické víry s pravdou a „zdravým rozumem“. Ten dává šanci k sebezáchově a přežití, ovšem právě vlastní logikou ho současně účelově opouští. Millerovo drama je precizní sociálně-psychologickou laboratoří society ocitající se v hraniční situaci. Přináší ponor do psychologie jednotlivých postav vystavených silnému sociálnímu tlaku, manipulaci moci a bezprostřední existenciální hrozbě. Stejně, přitom v poměrně nevelkém rozsahu celé hry, přesně postihuje a odkrývá spodní proudy, jednoduché přízemní, egoistické motivy, jimiž jsou řízeni ti, kteří kolo smrtonosného stihomamu roztáčejí.

 

Spouštěčem obskurního a tragického děje je podnět, jak někdy bývá, vlastně nepatrný. Skupinka dívek tančí v lese a účastní se zaříkávání jedné z nich. Jde v podstatě o pubertální hru s trochou přitažlivého tajemna. (Na rozdíl od salemských realit, posunul dramatik věk dětí výš. Přidal tak ději výrazný a dobře fungující psychologický motiv.) Dvě z přistižených dívek z obav z trestu předstírají mdloby. Odtud je již krůček k podezření z působení zlých sil. Roztáčí se absurdní temný kolotoč, v němž přibývá pasažérů, samozřejmě nevinných. Obviňují už nejen dívky, ale téměř každý každého. Kolo již nelze zastavit.

 

A. Miller vdechl zejména mužským postavám výraznou psychologickou tvářnost. Každá má svůj logický vývoj, dochází ke zlomu, musí reagovat a vyrovnat se, s něčím zprvu nečekaným. Projevy a jednání jsou přesvědčivé, odhalují syrovou nahotu lidské psychiky za všech časů vlastně neměnnou.

 

Dramaturgie (Jiří Šotkovský) zvolila hru do letošního plánu vhodně, má opravdu co říci k dnešku, včetně tomu našemu. Režie (Mikoláš Tyc) se mohla opřít o výborný herecký ansámbl. Klíčovou roli rozkolísaného Johna Proctora přesvědčivě ztvárnil Petr Štěpán. Přiznat krátký nemanželský poměr a vnést světlo do celého případu se rozhodne příliš pozdě. Je hrdinou rozporným, postavou však pochopitelnou a psychologicky přesvědčivou, jak ji také herec přesně přibližuje. Podléhá tlaku soudu, přiznává svou vinu, odmítá však jmenovat jiné. Šibenici má tak jistou. Jeho manželka (Lenka Janíková) má roli poměrně jasně a stejnosměrně nalinkovánu. Představitelka uzavřené, navenek „chladné“, racionální, puritánské ženy ji ztvárnila přesně, a citlivě (Lenka Janíková), v některých pasážích však mohla trochu přidat na hlase, v zadních řadách byla málo slyšitelná. Pochvalu zaslouží představitelé mužských rolí bez výjimky. Michal Isteník, skvěle ztělesnil proměnu ctihodného Johna Haleye, který v zajetí své víry kolo zla uvádí do pohybu, poznává však, byť pozdě, svůj omyl i vinu. Změnit nemůže, odmítá však další spoluúčast. Viktor Skála jako ctihodný kněz Parris se zprvu zdráhá připustit, že by nemoc dívek mohla být něčím víc než prostou chorobou. Má k tomu dobrý důvod. To on přistihl dívky v lese při tanci. Po původní obezřetnosti odkrývá tvář fanatika přikládajícího polínka na budoucí „hranici“.

Bezprostřední, jadrný Giles Corey (Zdeněk Junák) je z těch, kteří z otevřenosti a přímočarosti, bezděčně a nechtě, vysloví něco, čemu nepřikládají zvláštní význam. Tentokrát to osobu nejbližší bude stát život. Pozdní snaha něco změnit už platná nebude. Také Jan Mazák dal svému místoguvernéru Danforthovi přesvědčivost, z níž mrazilo. Millerův text vložil do úst toho, kdo rozhodoval o životě a smrti jasné varování: možné jsou jen dvě cesty! Stát na straně soudu, nebo se postavit proti! Našinci připomene ne zas tak dávné: „kdo není s námi, je proti nám“. Možná i ledacos z dnešní reality ve světě i doma. Každá z postav je v podání herců věrohodná, jak šita na míru. Vypovídá o jejich uchopení postav, přesné volbě režiséra, a ovšem: jak skvěle byly role autorem napsány. Z ženských postav nelze opomenout Mary Warrenovou v podání Elišky Skálové. – Postava procházející řadou peripetií. Proti představiteli moci i silnému sociálnímu tlaku hájí pravdu, projeví sílu, kterou překonává vlastní strach, nakonec podléhá a vrací se zpět do skupiny ke svým, k všeobecnému, soudem stvrzenému klamu, k vlastní sebezáchově. Přesvědčivá byla i choreografie (pohybová spolupráce Adély Stodolové) hysteroidních pohybových kreací dívek vzájemně posilovaných skupinovou sugescí. Celý děj hry logicky jako by se odehrával v jakémsi šerosvitu (světelný design David Kachlíř), pochmurné dění posilovala hudba Jiřího Hájka.

 

Hra klade řadu existenciálních otázek, odkrývá mechanismy a sílu skupinového tlaku, manipulace, sugesce i hrubé moci. Upozorňuje na nebezpečí jakéhokoliv sorty fanatismu, poturčenosti, jednostrannosti, přesvědčení o jediné (té své) pravdě, o intoleranci… a mnohém dalším, co v ní nalezne každý, kdo do divadla nechodí jen za zábavou.

 

Tragédie „Čarodějek ze Salemu“ tkví v nekonečném konfliktu mezi lidmi tak fanaticky oddanými obecnému přesvědčení, že se nedovedou vyrovnat s protichůdnými důkazy.“ Výstižně a stručně vyslovil Artur Miller.

 

Dobrá byla i volba „nadčasové“ scény Andreje Ďuríka. Prakticky bez úprav a změn slouží všem změnám prostředí, aniž by nějak ochuzovalo. Naopak. Střídmost a strohost „kulis“ posiluje děj a slovo herců, které je ve hře tím zásadním. Jisté zasazení do dané doby naznačují pouze kostýmy Anety Grňákově. Dominantou scény je široké schodiště, snad až symbol moci. Odtud vcházejí do soukromí příbytků a odtud odvádějí k rozsudku předem danému, ti, kteří rozhodují o životě a smrti. Odtud zaznívají i tvrdá slova a obvinění, proti nimž není odvolání. Inscenace Městského divadla Brno je zdařilým představením, které má co říci našemu dnešku.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.