O divadle, které je Bílé, o reklamě na poezii a krvavém kohoutu

Bezruč bez hranicPřed několika dny jsem napsala básničku, kde se zmiňuji o rozlitém podmáslí. Končí veršem – teče a hluk je bílý. Je to synestézie, míchají se zde smysly, hluk tady není ke slyšení, ale k vidění. Ostravský soubor Bílé divadlo to má naopak. Těžko na něm najít bílou barvu, snad jen na košilích herců, zato slyšet je ho dostatečně. (vlevo fotografie z Bílého divadla)

 

 

 

Třeba když  se na jevišti rube dřevo. Rubou, protože staříček Bezruč dřevo také navýsost rád rubal. Voda z výše žebříků teče najednou z několika lahví a džbánů do plechové vany, teče, zurčí, stříká, a není to nic jiného než naše erbovní Ostravice, na jejímž pravém břehu je  Ostrava už Slezská, zatím co my, zde v divadle Stará Aréna blízko Masarykova náměstí jsme na straně moravské. Ta Ostravice, která připravila o život nezapomenutelnou Maryčku Magdónovu. Ta Ostravice, blízko níž má svůj srub Petr Bezruč.

 

Honza Číhal, principál, mladík v letech, se  svlékl do půl těla (oni  tihle herci se umějí svlékat do mrtě) a v té studené vodě se cáchal. Potom chodil a mluvil a zpíval a voda se mu na prsou třpytila. Koleduje si o zápal plic, říkala jsem si. V prostoru, což je jeviště i hlediště v temném konglomerátu, bylo tak dvanáct  nad, měla jsem zimník a velkou šálu, přesto jsem se tetelila. Ale aktéři to řešili konstruktivně. Tácy s vodkou posílali do lavic pernamentně, a nemyslete si, když s těmi lahvemi hráli, že tam měli vodu, ani náhodou. A prosím, nebuďte prudérní, šetřete si játra jinde, ne v Bílém divadle.

 

Než jsem se toho představení dočkala, dala jsem si v lokále zázvorový čaj (v baru Krásných ztrát na nepřetržitém Škvoreckém předloni v Praze se dal koupit o kapánek lepší, bez příměsi máty, ta podle mne  k zázvoru příliš nejde) a pojednala jednu ze svých sbírek veršů s dálkovou studentkou Ostravské univerzity; Klára si zoufale nahrávala náš rozhovor, nedivím se, vymyslet něco o knížce veršů není až tak jednoduché, přestože se jmenuje Goghova postel. Omlouvám se, že ji tady tak bezostyšně připomínám. Zapůsobila na mne reklama. Kdykoli otevřu internet, najdu na něm Sojka z nebe utržená od Aleny… říkám si, reklama na sbírku veršů? Konečně smysluplná. Jak by to slušelo i knížce veršů Prázdniny s Henrim od Lydie…Zdalipak se k tomu rozhoupe  i můj nakladatel?

 

   Dvě hodiny (a bylo to skoro málo) jsem si před Bezručem rezervovala na básníka a scenáristu Bílého divadla, autora textů v bělodivadelním kalendáři na osmnáctý rok, Vladimíra Machka. (Víte, že mu vzali básničku do sborníku Nejlepší české básně? Bylo to v roce 2014, na to se nezapomíná; mám s tím také osobní zkušenost. Ale určitě nevíte, že bude v antologii česko-slovenské poezie, která se na příští rok chystá, že žije v Českých Budějovicích, ale patří Bílému divadlu v Ostravě.)

 

   Řekli byste, nenápadný člověk s výraznou mimikou. Dělala mi potíže, v pohybech jeho hlavy se v hluku baru a obsazené místnosti občas ztrácela slova. Škoda, mluvil fundovaně, je to vychovaný scenárista, má nápady, ale nevím, zda se mu podaří vyšlechtit i mne, ač by chtěl. Také se dočkal trochu reklamy: když skončilo představení, na které jsem čekala – vedlejší okolností je, že patřilo k festivalu činoherních divadel Ostravar 2017– četl pan Machek své texty z prosincové stránky kalendáře, který divadlo toho dne prezentovalo. Mezi námi, o čas v tom kalendáři evidentně nejde, nic se z něho o dnech v roce nedozvíme, zato je tam plno krásných fotek z představení a fotek herců v dobré kvalitě v situacích nadmíru výmluvných. A budete-li hledat hambaté fotky z přestavení Lyžaři, jsou tam. A je tam také jako živý zkrvavený kohout, ale ten byl umělý. Dokud hráli s živým, měli na krku obranáře kohoutů, psů, atd. Já bych také bránila. Nejhorší prý bylo, když jim kohout uletěl, ta honička za ním, ochranáři přírody je pronásledovali, ano, pro týrání zvířat. Už ne. Dlužno říci, že hra s kohoutem se dávala i ve Francii a nikdo nemusel nic překládat, tak dobře umí vymýšlet Vladimír  Machek a Honza Číhal principál a Jura Sekáč, herec a někdy i scenárista, oni prý to dělají tak trochu dohromady a ještě s ArtRózou, to už je těch domácích zvířat dost…

 

Nu dobrá. Včera běželo představení Já, já toho věštec od Beskydu lidu a Bezručovy verše mně zněly lahodně. Byly krásné jako ti chlapi na jevišti, oduševnělí v bratrech Jičínských, poetičtí ve Valtru Kotterbovi, andělští v panu Holmanovi… A bylo úplně jedno, kdo osobně ty verše psal. Skoro se divím slávou ověnčenému „našemu“ Jarku Nohavicovi, že se nezabývá něčím důležitějším než je autorství Slezských písní, ale nemohu to říci, neboť on se důležitými věcmi zabývá, a je to vidět.

 

Že měl markýz Gero jedenáct dcer (což jsem nevěděla) a musel jim střádat na věno, tak se z křesťanského hlediska nelze divit, že byl přísný na chudé… Maryčka na to doplatila. Otázka, jak to bylo s jejím věnem, je na místě. Příště. Hoši na jevišti pro Gera  poctivě kopali uhlí. Já kopu, já kopu, já kopu a bušili sekerami do pařezů, až v uších zaléhalo, a když potom sekali roští, lítaly třísky a já jsem si nepatřičně řekla, co kdyby to někomu vyrazilo oko. Zvláště Číhal do toho mlátil s vervou, ale ten mi potom řekl, že pro divadlo by udělal cokoli, třeba i onemocněl zápalem plic, možná by tedy neváhal ani to oko…Těsně před první řadou, skoro u špiček mých bot, sekal pan Kristin, ten sekat umí tak, že tříska neodletí, takže jsem se cítila bezpečná a od té doby, to je už čtvrtý den, na něho trpím.   

 

Během představení herci postupně dopíjeli své lahve vodky, no, měli tam každý tak třetinu, když představení v jedenadvacet začalo, a potom na ty lahve hráli a ladilo to s hudbou pana Helebranda i s  písničkou o zalepení marchy (čtyřmi archy), jejíž původ  mi nikdo neuměl vysvětlit. A vůbec, hledala jsem ve slovnících, ale to slovo jsem nenašla.  Takže se zpěváci těší na zalepení neposedné dívčí marchy radostně a abstaktně. Harmonika a trubka byly  k neutahání, Milan Lampart a Vašek Panoš hráli už v předsálí, však to s lidmi škubalo. Nahrnuli se před devátou jako lavina.

 

Venku zatím bylo Ondřeje, takže sníh a břečka a pod okny divadla se bruslilo. Masarykáč osázen stánky se svařákem a uzeným, na pódiu, který připomínal Stage Radegast z Colours of Ostrava, se hrálo – bude-li to děvče, jesumarijá, bude frajerka jako já…, jakýsi velký ornament nikoli ve slezském, ba ani v moravském duchu, zářil, připomínal spíš obrovitou čelenku děvóček z východu, jak s lokty zdviženými po vzoru kozáčka jedou po pódiu, a nepozná se, že nejsou na kolečkách s motorovým pohonem, ale na vlastních  nohou. Reflexí mě napadá Děda Mráz. Není, zaplaťbůh, on už v Ostravě nebydlí. Nadobro ho vystěhovali. Zato Mikuláš vyrazí, jen co se párkrát vyspím.

 

Scházela jsem s Vladimírem ze schodů Divadla ve Staré Aréně propajcovaných nikotinem, on mě doprovodil, ale to možná jen proto, že se mu chtělo kouřit, a potkali jsme na chodbě dva mladé výtvarníky s nápadně otevřeným očima, možná srdcem, teď nevím, zakecali jsme se a pak se to změnilo  ve čtvrteční chvilku poezie, prostě se na těch schodech četly básničky, vlastně jen jedna, ale poezie tam bylo i tak dost. Dostáli jsme poslední větě, která na pódiu dnešní premiéry s finančním přispěním MKČR tak inspirativně zazněla: Jsou ještě lidé, kteří čtou básně.  

 

Propána, chlapi, a pro to vy to všechno děláte?

                                                                                                                            

 Autorka je spisovatelka                                                                                                                        

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB