Parsifal v boji s IS

Email Tisk PDF

 

Festivalové léto se blíží. I to v Bayreuthu. Vracím se proto k loňskému uvedení Parsifala.

 

parsifal bayreutherTuto inscenaci mohou návštěvníci bayreuthského festivalu i letos.

 

 


Vnějškově připomněl jevištní obraz loňského Parsifala ve festivalové budově v Bayreuthu ten ze světové premiéry tamtéž (scéna Gisbert Jäkel). Leč klenba chrámu, ve kterém mniši (v originále rytíři) střeží Grál, je na levé straně proražena, po zemi se válí kameny z nahlodané stavby a na přenosných lehátkách polehávají jakési dost zubožené postavy. Je ráno, jeden ze statistů zoufale hledí k vycházejícímu slunci, snad v hrůze před novým dnem. I ostatní nocležníci se probouzejí, skládají polní lůžka a odchází z chrámového prostoru: pohyby všech postav, i těch opravdu malých, jsou režijně vypracovány do nejmenších detailů – a to i když v několika málo případech ne zcela přesvědčivě (mám na mysli např. přešlapování z místa na místo mnichů). Do uprázdněné chrámové lodi vchází obezřetně GI, samopaly mají připravené k výstřelu, v případě potřeby i do publika (přiznám se, že po současných událostech nevidím tyto scény na jevišti moc rád a to i když v tomto případě ozbrojenci nemířili na mne, nýbrž spíše do předních řad, kde seděla jako soukromá návštěvnice představení- oficiální otevření festivalu bylo z piety k obětem teroristických útoků zrušeno - spolková kancléřka s manželem).

Začínáme chápat: tento Parsifal se odehrává kdesi na blízkém východě, mniši patří k posledním, co chrání křesťanskou víru a spáči se skrývají před IS. Tuto naši úvahu – a to i když děj pokračuje podle libreta včetně sestřeleného labutího samce Parsifalem (labuť je velice realisticky vypreparovaná a její vzezření odpovídá zpívanému textu, který ostatně "Arabii" výslovně uvádí) - potvrzuje i video, které uvidíme v mezihře mezi úvodem a prvním jednáním: jako v Googlu se před námi vzdaluje místo dění, vidíme arabský poloostrov, před naším zrakem se objeví naše modrá planeta, i ta mizí ve vesmíru, brzy se nacházíme kdesi v mléčné dráze - tu se zoom obrátí, v moři hvězd se objevuje země, arabský poloostrov a našim očím se otevře pohled do Mezopotámie, na irácko-syrské pomezí a pak už jsme zpět mezi mnichy v poškozeném chrámu. Nad nímž, docela nahoře sedí jakási postava, která evidentně sleduje dění na jevišti. Zůstává tam v nepohnutí (tedy bezpochyby figurína) sedět po dobu celé inscenace. Mnozí ji interpretovali jako lidstvo, které sleduje svůj vývoj k dospělosti. Jiní vtipkovali, že je to Christian Thielemann (vpravo na snímku), který diriguje v Bayreutho od r. 2000 (Meistersinger, 2001 Parsifal, naposledChristian Thielemann Tristan a Isolde) a je pokládán za jednoho z  - nejmenovaných – ředitelů festivalu. Vtipy stranou: domnívám se, že je to spíš Bůh, co jak známo dal lidem svobodnou vůli a teď sleduje - aniž by zasahoval - co s ní dělají. Že se tedy dívá, jak "věřící/nevěřící" bojují s „věřícími“. Některé detaily mají bezpochyby symbolický význam: při slovech „die Wunde ist´s, die nie sich schliessen will“ („zranění je to, které se nechce – nikdy - zacelit“), přecházejí prostorem před králem GI. Proč je do prostoru přinesen v plátně zabalený dřevěný(?) kříž s Kristem, Kristus sejmut, zavěšen, znovu sejmut, položen na kříž a v plátně opět odnesen, jsem zcela nepochopil: snad pohyb křesťanství na blízkém východě – na každý pád jsou to ale působivé obrazy k Wagnerově hudbě, které provokují naši fantazii. Těch je více. Mnohé z nich jsou ale skutečně "na hraně" (soulož na jevišti, kříž končící eregujícím penisem - používá ho vzhledem k osobní situaci Klingsor... níže na snímku vlevo), zůstávají nepochopeny a vedou k tomu, že kritici inscenaci odmítají jako povrchní a plnou nezpracovaných nápadů.
Nejen že je nabourána kupole stavby na jevišti. I přístupové cesty k divadlu byly loni jiné, než jsme byli z minulých let zvyklí. Hlavní silnice vedoucí velkým parkem, kterou bylo možno dojet až k festivalové budově, je zatarasená. K budově lze ovšem dojít pěšky - k parkovištím za divadlem se musí jet objížďkou. Policie kontrolovala, co si přinášíme – dlužno přiznat, že se chovala velice zdvořile. Že je to nutné, prokazuje sám Wagner, resp. jeho busta: obklopena panely z permanentní výstavy o pronásledování Klingsor G.Grochowskižidovských umělců především během třetí říše, ale i „tradičním“ antisemitizmem od počátku festivalu (viz také: http://www.divadelni-noviny.cz/zelenym-vrchem-ke-stodole) se ze svého soklu dívá nasupeněji než jindy. Světlý sokl z lehce porézního mramoru je po zjevném žhářském útoku nějakého „pokrokového“ aktivisty – popiska k bustě je poškozena nápisem FAŠOS, tedy fašouni - načernalý. Je to vůči současnému vedení festivalu a vůbec celému bayreuthskému snažení o denacifikaci resp. transparentností pokud jde o propojení festivalu s nacizmem obzvláště v souvislosti s výstavou před festivalovou budovou (slyšel jsem návštěvníky prohodit úvahu, že výstava je uskutečněna opravdu s německou důsledností) a i muzeem Wagnera ve městě při nejmenším nefér. Ba i počasí stávkovalo: trpěli-li jsme v předminulém roce horkem – a tepla patřila pravidelně k festivalovému programu, festival se koná konec konců za vrcholného léta a Wagner sám si prý přál, aby lidé měli o přestávkách chuť na pivo – skrýváme se letos před deštěm. Deštníky (i skládací) musily být ale z bezpečnostních důvodů odevzdány v garderobě. Hlídač mně dokonce chtěl odebrat i kukátko, které jsem si zrovna v půjčovně areálu vypůjčil - při tom tuto půjčovnu (resp. její předchůdkyni) povolil právě v souvislosti s Parsifalem sám Wagner, který byl návrhem jednoho bayreuthského optika tak nadšen, poté co kukátkem uviděl z dálky hlediště Grál, že mu udělil doživotní a dědičné povolení, kukátka na festivalu půjčovat.
Se samotnou inscenací neměli bayreutští také moc štěstí, nebo spíš měli nakonec štěstí v neštěstí. Festival přináší každý rok novou inscenaci. Další zůstávají z minulých let na repertoáru: předloni to byl celý Ring, s novým dirigentem a zčásti i novým obsazením (pokud vím, informovala o této staronové inscenaci Vltava), Létající Holanďan a Tristan a Isolde. Po posledních velice vyhraněných Parsifalech (Schlingensiefa a Herheima), bylo celkem jasné, že to nebude mít režisér lehké, že bude srovnáván. Premiéru Parsifala ohlásilo ředitelství již před pěti lety a to hned jako trojnásobnou senzaci. Inscenovat měl Jonathan Robin Meese, za dirigentským pultem měl stanout Andris Nelsons a jako představitel hlavní role byl ohlášen Klaus Florian Vogt. Ceněný výtvarník (i jevištní, např. Castorffův) si doposud moc nezarežíroval. Zato při otvírání jedné své výstavy pozdravil zdviženou pravicí (Hitlergruss). To tedy v Bayreuthu nemohou potřebovat (viz před několika málo lety obdobný skandál s ruským sólistou) a tak Meese skončil. Tři neděle před premiérou se z krátkodobé dovolené nevrátila vycházející lotyšská dirigentská hvězda (Nelsons požádal „v plné úctě“ ke všem, s nimiž doposud spolupracoval i ředitelství, o uvolnění z funkce). A tak z očekávané „hvězdné trojice“ zůstal nakonec jen představitel Parsifala - ale i ten po druhém představení onemocněl. Na štěstí je zřejmě řada vynikajících umělců, kteří rádi do Bayreuthu přispěchají. Meeseho nahradil Uwe Eric Laufenberg z Wiesbadenu, který měl koncept Parsifala připravený pro Kolínskou operu. Tam jej pro různé neshody neuskutečnil. Jako dirigent „zaskočil“ mimořádně všestranný (diriguje opery i koncerty v nejvýznamnějších evropských i zámořských koncertních sálech a operách) Hartmut Haenchen (na snímku vpravo) Hartmut-Haehnchenz bývalého NDR. Zdá se, že si nový team, nejen podle vyjádření samotného K. F. Vogta, ale i podle výsledku - výborně porozuměl. Měl jsem to štěstí Vogta ještě slyšet a vidět: preciznost, s jakou každý tón dovede zazpívat a nasadit, je až k neuvěření. Ale jeho lyrický hlas poněkud kontrastoval s konceptem v těch okamžicích, kdy vystupoval v „bojové“ situaci. O to ale „napínavější“ a překvapivější byl závěr, kdy přišel na jeviště v civilu (a „civilněji“ i zpíval), aby se po pohřbení kříže vytvořeného ze zlomeného meče zúčastnil pohřbení i dalších náboženských (židovského a muslimského) symbolů v Titulerově rakvi.
Režisér se vzdal (krom tance během „kouzla“ na velký pátek) dnes již na německých jevištích tradiční - ne-li povinné - nahoty a tak zapůsobí poněkud divně, když si Vogtův Parsifal po hrátkách s děvčaty (Klingsorovy kouzelné dívky) v hamamu oblékne přes mokré spodní prádlo nové oblečení (asi se zpěvák neměl chuť předvádět), které mu přináší Kundry. Tuto rozporuplnou postavu ztělesnila ruská sopranistka Elena Pankratova. Její hlas vyjadřuje velice přesně veškeré stavy role (např. i vtíravost) a zvládá veškeré pěvecké polohy a to perfektně i vysoké tóny (ostatně tato zpěvačka zpívala již i Královnu noci)). Mně ovšem vadila trochu její dosti silná slovanská výslovnost (vytváří to poněkud specifickou interpretaci postavy) i dosti nápadné sykavky. Pozoruhodní byli i další představitelé: zmínil-li jsem už Klingsora: Gerhard Grochowski (Kurwenalem na Met se mu podařilo prosadit se v mezinárodním měřítku) zvládl nejen herecky jeho „zlodušství“, ale i komiku, kterou mu režisér přibásnil - na jedné straně má velkou sbírku křížů, před kterými pevným hlasem pěje, zároveň je ale znejistěn (znázorněno opět i hlasově), když si chce – asi jako konvertita k islámu a tedy oportunista - položit modlitební kobereček. Neví totiž, kterým směrem Mekka leží. Ryan McKinny (Amfortas) rozvine – v podstatě v souladu s rolí – sílu svého hlasu až ke konci představení. Georg Zeppenfeld als Gurnemanz ohromuje oproti němu stálou silnou osobní (hereckou), stejně jako pěveckou (dokáže velice přesně artikulovat, což není zdaleka samozřejmostí) prezencí, se kterou ovládá suverénně a přesvědčivě jeviště.
Pokud jde o hudební zpracování dirigentem, lze jen s obdivem konstatovat, že je s podivem, jak se mu během několika zkoušek podařilo vytvořit hudební nastudování s vlastním názorem. A dá se říci i v symbióze s režijním, demystifikujícím konceptem. Smyčcové nástroje mají jasné obrysy, žestě na straně jedné lehce přitlumený nádech, na druhé straně překvapivé nástupy. Což sebou nese odvahu ke zrychlenému tempu. Na konci představení mezi posledním tónem a potleskem vznikne pauza – tak silně zapůsobí na diváky a posluchače inteligentní přístup k opeře obou hlavních tvůrců. Poslání je jasné: různá náboženství by měla pohřbít své rozpory a najít společnou cestu. To je mimochodem i ve smyslu Wagnerově, který tvrdil, že jen po překlenutí „náboženství egoizmu“ (jak tehdejší stav označoval), může vzniknout nové náboženství, které bude stát i ve spojení s uměním… Nepokládám, jako někteří, inscenaci za protináboženskou – jen za kritickou vůči fanatismu, a náboženskému modlářství. To že inscenaci nelze označit za tzv. „režisérskou“ a také pozoruhodný článek v programu dramaturga inscenace Richarda Lorbera), který upozorňuje na muslimský fanatismus (uvádí případ alžírských mnichů, kteří pomáhali lidem z okolí bez jakýchkoliv předsudků a byli fanatiky zavražděni, viz známý film), myslím moc inscenaci u kritiky neprospěl. Je samozřejmě zjevné, že aktualizací, novým výkladem režisér toto dílo zjednodušuje, zbavuje jeho "tajemství", ale nejinak tomu bylo i v předchozí inscenaci (Schlingensiefovu jsem neviděl).  Letošní ročník by mohl být ve smířlivějším tónu. Nově uvedeni budou „Mistři pěvci norimberští“. Ovšem ani Barrie Kosky to po poslední – značně kontroverzní – inscenaci Katariny Wagner (byla to její quasi mistrovská inscenace k prosazení se jako ředitelka festivalu) nebude mít lehké.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 01 Květen 2017 11:17 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz