Z brněnského divadelního dění: Želary (srdce mé)

Email Tisk PDF


Želary plakát výřezV Mahenově divadle, činoherní scéně Národního divadla Brno se představila autorská dramatizace D. Gombára na motivy povídek brněnské autorky Květy Legátové (1919–2012). Dodo Gombár je současně režisérem inscenace.

 

 


Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová, dříve píšící i pod pseudonymem Věra Podhorná) vydala v roce 2001 povídkový soubor Želary. Rok poté vyšla její Jozova Hanule, která vlastně předchozí soubor uzavírá. Podle té byl v roce 2003 režisérem Ondřejem Trojanem natočen film s názvem Želary. To popletlo nejednoho čtenáře, který pod dojmem filmu koupil stejnojmennou knihu, příběh doktorky Eliškyželary plakát (Hany) však nenašel. Snad nelitoval. Příběhy o osudech osobitých obyvatel, svérázné, svébytné obce, tvořící vlastně celek, jsou poutavé. Jozova Hanule je součástí i vyvrcholením želarských povídek.
Autorka, jako vnímavá pozorovatelka, využila své zkušenosti učitelky na venkovských školách na Kopanicích. („Želarský motiv" se v její literární tvorbě objevil již v povídce z roku 1957.) Dodo Gombár nechtěl inscenaci ukotvit na jediné povídce nabízející zvlášť přitažlivý dramatický děj. Ta mu byla základní osou příběhu, chtěl však postihnout víc z ducha fiktivní vesnice se samorostlými obyvateli, jak je autorka představila v dalších příbězích. Do takto přiblíženého prostředí se včleňuje osudově vynucené setkání odlišných světů. Mladé lékařky z města se starším mužem, prostým vesničanem, neobroušeným málomluvou, s úctou i ostychem před pro něj vzdáleným světem města a vzdělanosti. Lékařka poznává nejen dosud neznámé prostředí, odkrývá však současně navenek neprojevované vlastnosti a hodnoty svého protějšku, které školy a vzdělání samy o sobě nepřinášejí. Setkání, které se překvapivě mění v hluboký citový vztah. (Legátová měla velmi silné sociální cítění a porozumění, dokázala vystihnout a odlišit jak determinaci osudů sociálním prostředím, tak vnitřní pravdivost od pouhého vnějšího „nátěru.")
Režisér zasadil ústřední příběh do širšího celku, dramatickou zkratkou usiloval přiblížit další z lidských osudů, přitom zachytit i život vesnice. „Želary, srdce mé" v jeho pojetí se tak stávají rozmáchlou freskou o více tóninách. Atmosféru umocňuje skvěle s tím ladící výborná hudba Davida Rottera. Působivá je scéna, s dominantou symbolického, osamělého železničního vagonu. Tím přijíždí Eliška s Jozou a bude odjíždět Hana bez něj po závěrečné apokalypse, až vše skončí. Vagón je současně obydlím páru, stejně tak i hospodou, v níž se místní scházejí.
V inscenaci našel herecké uplatnění snad celý velký ansámbl činohry, divák se těší z kvalitního „kolektivního výkonu." Všichni, i v malých rolích, odvádějí maximum, na každém je to znát. Zvlášť mě upoutal učitel (Bedřich Výtisk). – Učitel, který se s vesnicí nesžil, má ji v hlavě usazenu jako příčinu všeho, co mu život nedal a vzal. V pojetí B. Výtiska je mistrovskou miniaturou.
V hlavní roli (Elišky – Hanky) se představila Magdaléna Tkačíková. Přesvědčivě uchopila a ztvárnila mladou ženu, která v toku událostí musí odhodit minulost se vzděláním, odborností, životním stylem. Mění zvyky, postoje i předsudky, koriguje hodnoty, objevuje v sobě cit, kde by dřív nečekala. Petr Halberstadt, její partner v inscenaci, měl na první pohled úlohu ne tak složitou, snad proto náročnou. Joza je introvert, mladou doktorku obdivuje a vnímá jako někoho, kdo stojí nad ním, těžko se k ní přiblížit jako rovný k rovné. Tu roli zvládl velmi dobře. Prospělo by však možná, kdyby, jak vztah přináší výraznou změnu, přece jen přešel od tichého ochranářství i v jednání k viditelnějšímu projevu mužnosti.
„Želary, srdce mé" jsou po vynikajících Petrolejových lampách, ověnčených Thalii pro H. T. Briešťanskou (v Želarech upoutala svou Žeňou), další pozoruhodnou inscenací činohry Národního divadla Brno. Problémem, který nelze opomenout je přílišná délka představení. Je „rubem a daní" oceněníhodného záměru režie dát ochutnat ze Želar víc než jen z celku vyloupnutý dramaticky vděčnější příběh Jozy a jeho Hanule. Jak jsem sám měl možnost poznat autorku, vícekrát s ní pobýt a hovořit, myslím, že jí by se toto pojetí zamlouvalo.
Všechny tři soubory ND Brno zdobí úspěšné realizace z posledních let, divadlo pod novým vedením jde vzhůru. Nejsložitější situace byla dlouho v činohře. I zde přišlo již více inscenací, které potvrzují daný trend.

 

Fotografie z představení:

želary 1želary 2

 

 

 

 

 

 

želary 3želary 4

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Želary (srdce mé) Národní divadlo Brno (premiéra 31. 3. 2017)

Autor: Květa Legátová

Dramatizace a režie: Dodo Gombár
Dramaturgie: Martin Sládeček
Scéna: Lucie Labajová
Kostýmy: Hana Knotková
Hudba: David Rotter
Pohybová spolupráce: Ján Ševčík

Eliška / Hana: Magdaléna Tkačíková
Josef Janda: Petr Halberstadt
Marenina Irča: Jana Štvrtecká
Lucka Vojničová: Marie Durnová
Žeňa: Hana Tomáš Briešťanská
Honza (Šašek): Václav Veselý
Madlenka: Annette Nesvadbová
Vratislav Lipka : Štěpán Kaminský
Vojta Juriga: Martin Veselý
Arnoštek: Jakub Šafránek
Zuzanka Gorčíková: Klára Apolenářová
Hospodský Látal: Jaroslav Kuneš
Běta Latálová: Tereza Groszmannová
Kněz: Martin Siničák
Učitel Tkáč: Bedřich Výtisk
Inženýr Šelda: Josef Králík j. h.
Doktor Beníček: David Kaloč
Slávek: Petr Németh j. h.
Juliška: Anna Stropnická
Pavel Juriga: Martin Sláma
Michal, strýc Lipky: Michal Bumbálek
Kovář: Jan Grygar
Eda: Pavel Doucek
Kůžkař Mráz: Jaroslav Dostál j. h.
Velitel / Důstojník: Roman Nevěčný
Strážmistr / Voják: Vratislav Běčák j. h.
Četníci, vesničané, vojáci: Martin Mihál j. h., Michal Moravec j. h., Jan Gottwald, Martin Horák, Petr Křížek, David Sláma, David Vágner

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 18 Duben 2017 08:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři