Zamotaná hlava z Shakespearovy lebky

Email Tisk PDF

 

Werner Fritsch foto mittelbayerische deNe každému se, myslím, podaří zažít během jednoho měsíce dvě světové premiéry hry (nebo her?) - jednou v divadle, podruhé v rozhlase - se stejným názvem. A to v obou případech napsané (napsaných?) přímo na objednávku obou medií - tedy jednou pro divadlo, podruhé pro rozhlas. Navíc v různých zemích: konkrétně v Německu a Česku.

 

 

Hra se jmenuje „Shakespears Schädel in Fausts Faust“ a uvedlo ji Městské divadlo v Řeznu (Theater Regensburg - vpravo snímek herců, kteří v inscenaci hrají ), pro které ji napsal Werner Fritsch (světová premiéra 18.11.2016). A hra se jmenuje „Shakespearova lebka in Fausts Faust (v pěsti Faustově) a přímo pro Vltavu ji napsal Werner Fritsch (světová premiéra 27.12.2016). Řezenské divadlo pracuje s regionálními autory – viz hra o Hrabalovi v minulé sezóně. A Fritsch (nahoře na snímku)  pochází z Waldsassen, tedy z horního Pfalcka, čili je pro Regensburgské místní autor. Navíc získal řadu literárních cen, je autorem řady rozhlasových i jevištních her a filmů (z toho jeden pod názvem „Faust Sonnengesang“). Takže není „od věci“, že mu řezenská dramaturgie navrhla napsat hru k Shakespearovskému výročí. Protože Waldsassen leží v bezprostřední blízkosti českých hranic, nemá daleko ani do PrahyShakespearsSchaedel foto Jochen Quast (do Chebu by bylo ovšem blíž…). Recenzent Theater Heute označuje Fritsche za divadelníka vyznačujícího se „hrubě zamotanými úsměvnými provokacemi, slovní akrobatikou“, za autora, u kterého se nikdy neví, „zda svůj text míní vážně, nebo si z nás dělá prču“. Tedy za autora, který má rád slovní hříčky a to až po slovíčkaření – jak dokazuje ostatně hned nepřeložitelný (a také nepřeložený) titul jinak mimořádně dobře a kreativně Petrem Štědroněm přeložené hry (die  Faust – pěst;). Možná platí obojí, žert i hlubší význam („ďábelská tragedie, nebo božská komedie“ slovy Fritschovými ve Štědroňově překladu, který v citátech používám i dále).  Ostatně se to striktně nevylučuje.

O co v „Shakespearově lebce“ jde? O hodinu duchů zcela speciálního charakteru. 3. května 2016 - při příležitosti čtyřstého výročí Shakespearova úmrtí - se setkávají u hrobu básníka známé postavy z jeho her. Anebo se setkávají na břehu českého moře, v Českém lese, kde stojí Venuše na nebesích. Jak vidno, není zcela jednoduché Fritschovu „dvojhru“ popsat a rozlousknout. Vlastně ani s tou lebkou to není tak jednoduché, tedy co (v obou verzích) představuje, symbolizuje. I to jak se s ní nakládá: v rozhlasové verzi se zeměkoule – lebka, co Faust “v pěsti svírá“, stává rozhlasovým přístrojem. V divadle, v představení v Regensburgu,  je naopak nasazena na hlavu herce - tak trochu jako „Larve“ tj. maska v alemanském masopustu. Ten – tedy Shakespeare samotný - pak spolu s ostatními postavami mudruje a jedná. Mimochodem představitele Shakespeara, Jacoba Kellera můžeme t.č. v Řezně vidět na scéně i v roli Hamleta (o režisérce této zajímavé inscenace - Katrin Plötner - pravděpodobně ještě uslyšíme). Dramaturgyně řezenského představení St. Jungeová píše, že se toto setkání „stává výchozím bodem do kosmu podnes nejhranějšího autora…  A poněvadž ve snu, stejně jako na divadle“, píše dále „je možné vše, vpašoval autor mezi slavnostní hosty - Ofelii, Titanii, Shylocka … Falstaffa, hrobníky - ještě jednoho: Fausta“. Tedy „ztělesnění člověka hledajícího vykoupení“. Podle Jungeové (a také seznamu osob) je to i role samotného autora (Fritsche), který tak ve svém „divadelním snu“, tj. ve své hře (hrán samozřejmě hercem) - spolu s Prosperem – vystupuje. A to jako Prosperův  spolumoderátor. Faust, v jehož hlavě se zřejmě tento podivný sen noci májové odehrává, se tak stává i autorem hry. Fritsch je tedy docela sebevědomý. Ostatně jedna z postav hned na začátku praví: „Šťastné oči, které vidí to, co vidíte teď vy.“

Ale těch postav i příběhů je trochu moc. Pokládám proto obavy potenciálních diváků vyslovené (jak čteme v programu v rozhovoru dramaturgyně s autorem) před premiérou v matiné k uvedení díla, že se nebudou schopni v tomto „kosmu“ vyznat, za oprávněné. Autor odpovídá a zdůrazňuje, že nepožaduje od diváka, aby všemu, „všem dvanácti stům narážek“, rozuměl.  Že stačí, ponoří-li se do díla a nechá se jím nést. Obdobně se vyjadřuje i režisér inscenace Bernd Liepold-Mosser v dalším z rozhovorů.

Jeviště je autorovi prý korábem, korábem, kterým se pohybuje v čase i prostoru. Ač používá výrazu „jetzt“, tedy nyní, nejde mu – alespoň v jevištní verzi - o obraz současnosti, či skutečnosti, neboť tu podle něj lépe zprostředkovávají, zpracovávají „jiná media“. Za to se ale k aktuálním situacím, které ho zjevně zajímají, současné politice, vyjadřuje v programu k inscenaci velice explicitně. K nim se snaží podle svých slov vytvořit „protielement", „protinávrh, protidesign“. Hra má sotva děj, je jakousi „kolážovitou soupravou“ různých na sebe ne moc navazujících výstupů, ve kterých na základě potenciálů figur vznikají nové a částečně překvapivé konstelace a dramatické scény. To, aby se nakonec potvrdilo to, co autor konstatuje hned na začátku, a sice, že se za těch čtyři sta let od Shakespearovy smrti moc nezměnilo: „Čtyři sta let po vaší smrti neobrátila se karta…. Stále ještě všechno boří a rozbijí se ve znamení Marta“.  Především v jevištní verzi je hlavním zjevným, koláž spojujícím tématem boj Marse s Venuší v astrologickém smyslu. Pro esotericky resp. astrologicky nezorientovaného čtenáře: po přechodu pod vliv Venuše z vlivu Marse, pod nímž naše planeta stála a trpěla v minulém tisíciletí, by mělo dojít k ukončení válek. Ale tato naděje se nesplňuje. Jak nás o tom přesvědčuje např. kolotoč králů – „truchlivé příběhy o triumfech a pádech“. Tato slova se několikrát opakují: „prolít krev, zabít, prolít“. Být prezidentem, králem je mnohdy i „smrti rozsudek“. Při tom „válka je vždy a všude jen vítězstvím smrti.“  Macbethovi se nedaří jinak než před čtyřmi sty lety. Boj obou planet je zřejmě ještě nedobojován, neboť nadále „ je čas vraždit, sny zabít…proměnit mléko v žluč“.

Theater Regensburg představení Shakespeares Schädel in Fausts FaustAutor konfrontuje postavy s jejich pozdějším možným vývojem, historií i současností. Tematizuje např. náboženskou nenávist, v době Shakespearově, či naší.  Shylock kritizuje Shakespeara pod vlivem choru zavražděných židů a tedy pod dojmem historických skutečností slovy: „Slepý jste byl, Shakespeare, vzpomenu-li mého osudu a osudu mého lidu!“ A pak hned Shakespera v podstatě brání - tak jak to dělával třeba ve svých rozpravách o Shakespearovi E. Saudek - věhlasným vlastním monologem o Židovi, co stejně krvácí, trpí, či směje se jako křesťan. Aby pak scénu rozvinul do drastického, vzájemně rouhačského boje křesťana Antonia s židem Shylockem. Zdá se, že je vůbec charakteristické pro Fritschovu práci s textem – že vysloví a vyslovené zpochybní, podívá se na totéž z jiného úhlu. V české verzi jsem slyšel verše, na které si z německé nevzpomínám. Lze je podezírat z politické nekorektnosti, jaká se v Německu moc nepěstuje. To když k břehům „českým“ (i Fritsch nám chce dát moře, není divu, měl by to pak k moři blíž) připlouvá Kaliban. Ten to řekne „na plno“: „Váš svět je třeba Kalibany zalidnit! Bude zapotřebí bílé maso zdejší ženy Kalibanem zušlechtit… - Kalibanovým rapírem …a tak jsem přišel …. a budu vrcholit …u všech těch žen…“ ! Prosperovu moudrost „ z vašich hlav vám vyženu…“,  prohlašuje  Kaliban, z jehož hlavy si ji už „vykouřil“. Kaliban se setkává s hrobníky: vzhledem k tomu, že slyšíme i „jaké divadélko s představami se rozehrává“ v jejich (tedy hrobníků, jako zástupců prostého lidu) „hlavách zas?“, lze Kalibanovy výroky pokládat i za jejich projekce – „divadélko“ v jejich hlavách. A dá se tedy říci, že text opět polemizuje i sám se sebou a může být obrazem – neinterpretuji-li příliš – např. pivních rozhovorů nebo internetových diskusí. Vzhledem k tomu, že se hrobníkům „čas (neručím za přesnost citátů, rýmy jsou ale pádné a i v překladu z velké části povedené) … líně vleče“, baví se ti pro změnu způsobem mládeži ne zcela přístupným: Ofelie… „hnije…teče…: vidíš tuhle shnilou louži, jak ta Ofelie po mně touží..“  „Jsem Kaliban“, představuje se jim obluda a zatouží získat a svařit hlavy mrtvých: „…hlavu za hlavou je sním a pak hordy Kalibanů zplodím, co je evropské, vojskem svým obrodím…“  I záměna Kaliban – Taliban padne… V souvislosti s Macbethem se na jevišti objevuje Hitler, Mao, Stalin. V radiu se k macbethovským asociacím, resp. variacím ozývá Hitlerovo řvaní. Určitá naděje na zlepšení nastane – když čarodějnice (opět napsány z historického pohledu a tedy rehabilitovány) z autorovy lebky v májovém opojení uvaří „všelék“, Venušina vláda nastává: pak Hamlet s Ofelií prožívají lásku a chtějí odplout na Island, Shylock si „ekumenicky“ s Antoniem vyměňují náboženskou orientaci. Ale Venuše nevládne dlouho. To, že se v tom okamžiku v rozhlasové verzi ozývají aktuální zprávy např. ze současných bojišť, jako z Aleppa, a i proslulé neslušné slůvko z úst prezidenta České republiky naruší její vládu. Jimi se vzdaluje (česká rozhlasová verze, režie Aleš Vrzák) od úmyslu vytvářet protisvět: z ezoteriky se vrací ke skutečnosti. Stopu ráje nalézá autor „na rtech žen“. A parafrázuje na konci: „Zbytek je počátek.“ Rozhlasová verze je zjevně sevřenější než jevištní (dramaturgická úprava K. Rathouské je šťastná). Je to i logické, neboť ve hře se více mluví, než jedná, autor zůstává spíše v tradici Schillerově, než Shakespearově. Pro řezenské jeviště zvolila výtvarnice K. Fehlenbergová varietní scénu s lesknoucími se pruhy, kterými herci na scénu vstupují. Jejich kostýmy drží dobově neutrální. Scéna je i zatopena, herci se válí ve vodě. Být jen recitátorem a diskutérem je na jevišti zjevně málo. To, že z nich většina hraje více (až pět) rolí, klade na ně samozřejmě mimořádné nároky. „Shakespearova lebka“ se sotva stane repertoárovou hrou, o kterou se budou scény prát. Na to je málo sevřená, dost nepřehledná, má příliš mnoho kudrlinek, motivy v ní jen nepřímo a ne vždy organicky navazují, prostě jasná linie (zmíněný boj obou planet) není zcela zřetelná. Jedná se spíše o literární než jevištní text. Ale ani hru a představení (týká se samozřejmě i české rozhlasové verze), nelze odbýt jen pár slovy, označit ji třeba za snůšku bonmotů. Naopak, myslím, že stojí za to se hrou zabývat a přiznám, že bych se na ní podíval i po druhé a těšil se i na další uvedení. Definitivní verze má vzniknout spoluprací autora s jeho nakladatelstvím – Suhrkampem.  Dovedu si ovšem spíše představit, že potenciální další jevištní tým si sám najde jemu odpovídající verzi.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 13 Duben 2017 18:35 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB